Historie rodů Pysk a Neumann - konečné

1

2

OBSAH

Historie rodů PYSK a NEUMANN 1
Vývod předků Markéty Pyskové 5

Předmluva 7
Rod Pysk 11
Základní genealogická data rodu Pysk 13
Příběh Pyskova rodu 17
Fotokopie a přepis matričních záznamů rodu Pysk 57
Rodokmen Pysk - graf 87

Rod Neumann 57
Základní genealogická data rodu Neumann 91

Příběh Neumannova rodu 95
Fotokopie a přepis matričních záznamů rodu Neumann 133

Rodokmen Neumann - graf 171

Historie rodů Pysk a Neumann v kontextu obecných dějin českých zemí 173
Poznámky k historii rodů Pysk a Neumann 215
Přílohy

Vesnická poddanská rodina v Čechách před vydáním patentu o zrušení nevolnictví a po něm 221
Slovníček genealogických pojmů 233

3

4

5

6

Předmluva

Před několika stoletími by písmák namočil husí brk do inkoustu z duběnek a v setmělé světnici při

světle mihotavé svíce kladl na hrubý papír první písmena příběhu. Romantická představa... Místo

toho sedím u počítače, za okny je pochmurný den a já přemýšlím, jak začít. Snad nějakou moudrou
myšlenkou? Třeba slovy, která napsal František Nepil v knize Střevíce z lýčí:

„Člověk je svérázně nevděčný tvor. Zná dějiny Země a ví, kudy táhl César do Egypta a kudy Hani-
bal na Řím. Ví, kdo dal koho popravit ve francouzské revoluci, a ví, jak zorganizoval svou říši

Dioklecián. Ale neví, čím byl jeho vlastní pradědeček, jak se jmenovala jeho vlastní prababička za

svobodna, a neví, odkud kam se harcovali a co je všechno potkávalo, než začal on sám užívat krás
a strastí tohoto světa. A dokonce už ztrácí i představu, co to znamenalo vonět hlínou, větrem a

chlévem.“

Tak si připomeňme, jak to bylo nejen
s někdejšími, ale i nedávnými představiteli
Pyskova a Neumannova rodu.

Kryštof, nejstarší matričně doložený předek
rodu Pysků, žil podle všech indicií zprvu
v obci Chlum. Ke konci života našel útočiště
v Radošově, v jehož blízkosti se stýkají okre-
sy třebíčský, jihlavský a žďárský. Předci Ne-
umannova rodu měli své grunty v jihový-
chodně položených Okřešicích.

V době před rokem 1000 zde rostl mohutný
prales, jímž vedla formanská cesta z Jihlavy
do Třebíče. V té době stála na Chlumě jen
tvrz a v Červené Lhotě panský hrad. Samoty
„Leština“ a „Pavlovce“ sloužily jako zájezdní
hostince.

Prales vyklučili noví osadníci kolem poloviny

12. století. Území osídlilo tzv. vnitřní koloni-

zací slovanské obyvatelstvo přicházející ze
staršího sídelního území kolem soutoku Ro-

kytné a Rokytenky.

Rozvaliny někdejší vladycké tvrze v Chlumu
leží na ostrohu na levém břehu řeky Jihlavy.

Pověst vypráví o únikové štole vedoucí pod

řekou na protější svah Bukovec, v níž je

údajně ukryt poklad nesmírné hodnoty.

První písemná zmínka o Chlumu pochází Marchionatus Moraviae Circulus Iglaviensis (1720)
z roku 1101, kdy jej zmiňuje zakládací listina

kláštera v Třebíči. Půdorys obce má podlouhlou podobu, náves je nepravidelná a vedou do ní čtyři

cesty. Mezi domy stojícími štítem do návsi se rozkládají zahrady. Grunty jsou rozloženy kolem návsi,

chalupy stojí uprostřed bez ladu a skladu.

Roku 1785 byla ve vsi znovu založena katolická farnost a opraven původní kostel. V současné době
žije v Chlumu kolem 150 obyvatel.

Radošov patrně založil v souvislosti s vnitřní kolonizací lokátor jménem Radoš či Radoslav. Ovšem

první písemná zmínka o obci pochází až z roku 1365, kdy třebíčský měšťan Vojslav Bytovčic
z Radošova vyměnil svou tamní nemovitost s jistým Vyšemírem za statek v Radošově.

V roce 1490 byl ves zastavena. Později ji Vilém z Pernštejna vyplatil a trvale zůstala při třebíčském
panství. Byla přifařena k chlumské farnosti a radošovské děti chodily na Chlum odedávna do školy.

Ves Okřešice, kolébka Neumannova rodu, se nachází se 6 km severozápadně od Třebíče, v nadmoř-

ské výšce 512 metrů, na úpatí kopce Strážnice, který vystupuje do výšky 579 m n. m. Obec založili

třebíčští benediktini poblíž místa, kde stávala zaniklá ves Křižanov. První písemná zmínka pochází
až z roku 1556. Původní zástavba tvořená převážně selskými usedlostmi má podobu podkovy ote-

7

vřené na východ. Uprostřed návsi se rozkládá vodní nádrž, pod ní skupina chráněných stromů a
kostel sv. Antonína z roku 1910. V současné době má obec 181 obyvatel.
Dříve, než se vyprávění obrátí k nejstarším generacím obou rodů, je dobré poznamenat, jak přišli
Pyskové a Neumannové je svému příjmení.
1Druhé rodové jméno se poprvé objevilo jako výsada šlechtických rodů v Benátkách v 9. století.
V české společnosti lze jeho vývoj zaznamenat o čtyři století později. Nebylo to ještě nám známé
příjmení, ale tzv. příjmí (cognomen). Jeho základem se stalo třeba otcovo křestní jméno (Jan Matě-
jů) povolání, tělesné či duševní vlastnosti (Dlouhý, Hluchý, Šejdíř, Procházka) nebo původ (Chru-
dimský). Příjmí, jichž mohla mít jedna osoba i několik, se nedědilo; jeho užívání nebylo závazné a
ustálené.
Jako příznak celé rodiny se začalo hojněji užívat až v 16. století, a to dříve ve městech, než na ven-
kově. Někdy bylo obtížné rozlišit, kdy šlo o příjmí a kdy o označení zaměstnání (Matěj řezník). Je
pochopitelné, že vznikala řada přechodných označení (Jakub jinak Kuba Vaňků, Jan Perníkář ře-
mesla truhlář).
Na venkově se příjmí začala ustalovat až v 17. století a později. Většina obyvatel se věnovala země-
dělství, proto k jejich rozlišení nemohlo sloužit pojmenování podle živnosti. Příjmí tedy vznikala
jinak, např. podle místa a charakteru bydliště (Kopecký, Březina), způsobu usazení (Novák, Za-
hradník) či jmen z přírody (Žežulka, Růžička) nebo předmětů (Sekera). O venkovských příjmích
rozhodovala více vrchnost než samotní poddaní (jestliže např. poddaný Matěj Mach přestal bydlet
na machovské usedlosti, panský písař mu dal příjmí podle nového gruntu či zaměstnání, např. Ma-
těj Podskalský jinak Sedlář). Neustálenost příjmí byla samozřejmě možná pouze do té doby a tam,
kdy a kde nemohlo vzniknout vážné nebezpečí záměny osob nebo rodin.
Pro vznik příjmení je důležitý rok 1786, kdy císař Josef II. vydal Patent o dědické posloupnosti.
Nařídil, že jména se nesmí měnit ani pozměňovat; příjmení se stalo dědičným a děti se od té chvíle
povinně jmenovaly po otci, žena po manželovi. Účelem patentu bylo zpřesnění evidence kvůli výbě-
ru daní, vojenské povinnosti atd. Poté došlo k úřednímu zlegalizování původních přídomků či
příjmí na příjmení.
Pysk - patrně souvisí s tělesnou charakteristikou; původním nositelem byl asi někdo s nápadnými

ústy nebo rozštěpem rtu, tzv. zaječím pyskem
Neumann (Naiman, Najman) - z německého apelativa, nový usedlík

1 Miloslava Knappová, O příjmeních v českých zemích

8

9

Jak ukazují mapy, Neumannové zcela jistě neměli společného předka. Na Třebíčsku, odkud pochází
sledovaná linie rodu, dnes žije 101 nositelů příjmení.
Naopak Pysků je v celé republice jen čtyřicet devět, takže již zmíněný Kryštof z Chlumu mohl být
společným předkem všech linií rodu. Nejvíce Pysků bydlí právě v okrese Třebíč.

10

11

12

Základní genealogická data rodu Pysk

1. generace2

1. KRYŠTOF PYSK, * 1636, † 23.05.1691 Radošov (6601/102)

1. sňatek př. 1669, Alžběta, * př. 1653, † př. 1682

2. sňatek 08.04.1682 (6602/56), Alžběta Kopecká, * 1659, † 31.05.1691 Radošov (6601/
102)

děti:

2.1. Mariana Pisková, * 02.07.1669 Chlum (6601/15)

2.2. Václav Pysk, * 30.09.1671 Chlum (6602/278)

2.3. Jáchym Pisk, * př. 1672, sňatek 08.01.1690 (6602/224), Marie Jonášová,
dcera Ondřeje

2.4. Kryštof Pysk, * př. 1680, doložen v Radošově (09.01.1718 sňatek syna Pavla)



2. generace

2.2. VÁCLAV PYSK, * 30.09.1671 Chlum (6602/278), syn Kryštofa Pyska a Alžběty, †
16.04.1742 Číchov (6618/9)

sňatek 30.05.1700 (6602/247)

DOROTA VOKÁLOVÁ, * 1663 Vržanov (v matrice Kamenice u Jihlavy 1648-1670, sign.
6601 N neuvedeno), dcera Kryštofa Vokála, † 23.10.1743 (6618/20)

děti:

3.1. Matouš Pisek, * 10.08.1700 Vržanov (6602/421) – úmrtí ani sňatek nebyly
v prostudovaných matrikách nalezeny

3.2. Salomena Pisková, * 03.04.1703 Smrčné (6602/443), † 21.12.1708 Číchov
(6601/166)

3.3. Matěj Pysk, * 13.01.1706 Číchov, † 13.01.1706 Číchov (6601/158)
3.4. Jakub Pisk, * 03.07.1707 Číchov (6602/12), † 08.09.1734 Číchov (6618/389)
3.5. Mariana Pisková, * 12.03.1710 Číchov (6602/25), sňatek 24.10.1730 (6613/

441), Bartoloměj Hazmuka
3.6. Karel Pysk, * 15.11.1712 Číchov (6602/38), † 27.12.1733 Číchov (6618/314)
3.7. Pavel Pysk, * 18.01.1716 Číchov (6602/56)



3. generace

3.7. PAVEL PYSK (PISK), * 18.01.1716 Číchov (6602/56), syn Pavla Pyska a Doroty roz.
Vokálové † cca 1760 (viz gruntovní kniha, úmrtí v prostudovaných matrikách nenalezeno),
sedlák
sňatek 27.10.1737 Třebíč (10965/268)
MARIE SEVEROVÁ, * 31.03.1714 Sokolí (10952/364), dcera Františka Severy a Kate-
řiny, † po 1760 (v prostudovaných matikách nenalezeno), po Pavlově smrti se provdala za
Ondřeje Dočekala (viz gruntovní kniha)

2 Příčiny chybějících dat. Vynechání zápisu v zásadě mohlo být trojího druhu:
1) „Náhodné vynechání způsobeno nejrůznějšími příčinami, jako nemocí faráře, případně válečnou událostí ap.”
2) „Zvyklost zapisovat do matrik s delším časovým odstupem na základě konceptních lístků, které se mohly ztratit. Výběrové

vynechání postihovalo hlavně časně zemřelé děti, žebráky a tuláky ap.”
3) „Někdy bývají tyto kategorie vynechávány systematicky (např. děti zemřelé bez křtu).”
Velmi pracná kontrola spočívá v tom, že rekonstruujeme na základě matrik jednotlivé rodiny a pak doplňujeme chybějící

údaje z jiných pramenů (soupisů, gruntovních knih apod.) nebo na podkladě sekundárních dat matrik (např. chybějící
údaj o narození doplníme z matriky zemřelých)”.

13

děti:

4.1. Jan Pisk, * 15.12.1738 Číchov (6603/315), † 18.12.1738 Číchov (6618/425)
4.2. Jan Pisk, * 24.12.1739 Číchov (6603/323), † 06.04.1746 Číchov (6618/431)

4.3. Jiří Pisk, * 10.04.1742 Číchov (6603/329), † 26.09.1743 Číchov (6618/42)

4.4. Ignác Pisk, * 04.02.1746 Číchov (6603/362)
4.5. Filip Pisk, * 04.04.1750 (6603/414), † 08.06.1750 Číchov (6618/ 451)

4.6. Jakub Pisk, * 04.04.1750 (6603/414), † 31.08.1750 Číchov (6618/456)

4.7. Anna Pisková, * 11.07.1751 (6603/432), † 05.05.1754 Číchov (6618/470)
4.8. Marie Pisková, * 04.08.1752 Číchov (6603/435), sňatek 01.11.1778 Číchov

4.9. (6614 /278), Tomáš Milostný, syn Jakuba

Polexina Pisková, * 09.09.1755 Číchov (6603/437) – úmrtí ani sňatek ne-
byly v prostudovaných matrikách nalezeny



4. generace

4.4. IGNÁC PISK, * 04.02.1746 Číchov (6603/362), syn Pavla Piska a Mariany roz. Severo-
vé,† 02.01.1799 Číchov 31 (10301/8), příčina úmrtí: obvyklá (souchotiny?)
sňatek 30.10.1768 (6614/243)
POLEXINA JONÁŠOVÁ, * 12.01.1749 Kouty (6603/395), dcera Jiřího Jonáše a Anny, †
19.11.1822 Číchov 31 (10301 /19), příčina úmrtí: sešlost věkem

děti:
5.1. Marie Anna Pisková, * 28.03.1770 Číchov 31 (6604/18), † 10.03.1772 Čí-
chov 33 (6619/201)
5.2. Rozina Pisková, * 13.06.1773 Číchov 31 (6604/160), † 29.05.1775 Číchov 30
(6619/221)
Veronika Pisková, * 1774-1777 Číchov ?, v prostudovaných matrikách ne-
nalezeno, doložena v gruntovní knize
5.3. Anna Pisková, * 17.07.1778 Číchov 31 (6604/210), sňatek 19.11.1799
(10298/6), František Novotný, * 1755 Číchov, sedlák
5.4. Václav Pisk, * 07.01.1780 Číchov 31 (6604/294), † prosinec 1782 Číchov 31
(6619/256)
5.5. Martin Pisk, * 08.10.1782 Číchov 31 (6604/322)
5.6. Rozina Pisková, * 1786, † 09.02.1788 Číchov 31 (10301/2)
5.7. Štěpán Pisk, * 23.12.1787 Číchov 31 (10294/3), † 10.10.1789 Číchov 31
(10301 /3)
5.8. Jan Pisk, * 05.05.1790 Číchov 31 (10294/6) – úmrtí nebo sňatek nebyly
v prostudovaných matrikách nalezeny – patrně zemřel př. r. 1811 – není do-
ložen v gruntovní knize
5.9. Petronila Pisková, * 17.06.1791 Číchov 31 (10294/7)– úmrtí nebo sňatek
nebyly v prostudovaných matrikách nalezeny



5. generace

5.5. MARTIN PISK, * 08.10.1782 Číchov (6604/322), syn Ignáce Piska a Polexiny, † před
1850 (viz úmrtí manželky, v matrikách Chlum 1785-1831 sign. 10301 Z a Chlum 1832-1906
sign. 10302 Z neuvedeno), sedlák
sňatek 09.11.1802 Číchov (10298/7)
KATEŘINA ZIMOLOVÁ, * 14.10.1786 Kouty 1 (10294/3), dcera Tomáše Zimoly a Ka-
teřiny, † 28.07.1850 Číchov 31 (10302/10), příčina úmrtí: sešlost věkem

děti:
6.1. Josef Pisk, * 17.01.1804 Číchov 31 (10294/22), † 10.08.1804 Číchov 31
(10301/11), příčina úmrtí: psotník
6.2. Mariana Pisková, * 27.06.1806 Číchov 31 (10294/24), † 08.07.1811 Číchov
31 (10301/14), příčina úmrtí: psotník

14

6.3. Josef Pisk, * 14.01.1809 Číchov 38 (10294/26) – úmrtí nebo sňatek nebyly

v prostudovaných matrikách nalezeny
6.4. Františka Pisková, * 21.12.1811 Číchov 31 (10294/28), † 13.03.1813 Číchov

31 (10301/15), příčina úmrtí: katar?

6.5. František Pisk, * 11.02.1814 Číchov 31 (10294/29), † 16.11.1818 Číchov 31
(10301/17), příčina úmrtí: psotník

6.6. Martin Pisk, * 28.10.1816 Číchov 21 (10294/36), sňatek 26.01.1841 Při-

byslavice (10791/54), Františka Uhlířová, * 1820 Přibyslavice, dcera Josefa
a Josefy roz. Maškové

6.7. Veronika Pisková, * 01.05.1819 Číchov 31 (10294/34) – úmrtí nebo sňatek

nebyly v prostudovaných matrikách nalezeny
6.8. František Pysk (Pisk), * 19.01.1822 Číchov 31 (10294/36)



6. generace

6.8. FRANTIŠEK PYSK (Pisk), * 19.01.1822 Číchov 31 (10294/36), syn Martina Pyska a
Kateřiny roz. Zimolové
sňatek 16.08.1863 Třebíč (10967/237)
FRANTIŠKA VOCHYANOVÁ, * 30.11.1823 Řípov 8 (10957/9), dcera Tomáše Vochya-
na a Anny roz. Vostalové

děti: (vzhledem k věku matky se více dětí v manželství nenarodilo)
7.1. František Pysk, * 23.08.1861 Řípov 5 (10959/1)



7. generace

7.1. FRANTIŠEK PYSK, * 23.08.1861 Řípov 5 (10959/1), syn Františka Pyska a Františky

roz. Vochyánové, tovární dělník, † 11.09.1945 Týn (matrika Třebíč)

sňatek 01.11.1894 Svatoslav (10039/95)
ANTONIE KRATOCHVÍLOVÁ, * 11.03.1869 Svatoslav (10032/119), dcera Jana Krato-

chvíla a Veroniky roz. Cahové, † 17.03.1948 Týn (matrika Třebíč)

děti:

8.1. František Pysk, * 17.04.1896 Stařeč, sňatek 25.06.1927 Chlum (matrika

Třebíč)3
8.2. Josef Pysk, * 19.03.1898 Stařeč u Třebíče

8.3. Jan Pysk, * 28.01.1900 Stařeč

8.4. Emil Pysk, * 02.10.1901 Stařeč, sňatek 25.10.1931 Týn, Antonie Neuman-
nová, dcera Františka a Veroniky

8.5. Metoděj Pysk, * 03.07.1905 Stařeč, † 21.12.1917 Týn

8.6. Marie Antonie Pysková, * 28.11.1909 Týn 17 (11037/22), sňatek 18.11.1928,

zámek Třebíč



8. generace

8.2. JOSEF PYSK, * 19.03.1898 Stařeč u Třebíče, syn Františka Pyska a Antonie roz. Kra-
tochvílové, úmrtí po r. 1926
sňatek 06.09.1925
FRANTIŠKA NEUMANNOVÁ, * 02.06.1903 Týn u Třebíče 9, dcera Františka Josefa
Neumanna a Veroniky roz. Palátové, úmrtí po r. 1926
děti:
9.1. Jiří Pysk, * 09.04.1926 Třebíč
9.2. Josef Pysk, * 20.01.1930 Třebíč – Podklášteří, † 04.12.1933

3 matrikářka z Třebíče neuvedla u sňatků jméno nevěsty

15

9.3. František Pysk, * 14.11.1931 Třebíč, † 29.11.1931 Třebíč - Podklášteří


9. generace
9.1. JIŘÍ PYSK, * 09.04.1926 Třebíč, syn Josefa Pyska a Františky roz. Neumannové

sňatek 15.11.1958 (civilní), 17.11.1958 (církevní) Praha, kostel sv. Jakuba
DAGMAR HOROVÁ, * 18.01.1929 Benešov, † 24.07.2011 Teplice
děti:

10.1. Markéta Pysková, * 10.12.1966


10. generace
10.1. MARKÉTA PYSKOVÁ, * 10.12.1966, dcera Jiřího Pyska a Dagmar roz. Horové

16

Příběh Pyskova rodu

17

18

1. generace – Kryštof Pysk, domkař

Katoličtí páni se hádali s těmi z druhého konce náboženského spektra o politickou moc v zemi. Há-
dali se tak usilovně, že jejich spory přerostly roku 1618 ve vojenský konflikt – válku později zvanou
třicetiletá. Už se bojovalo asi osmnáct let, když někdy kolem roku 1636 přišel na svět KRYŠTOF
PYSK, nejstarší doložený představitel rodu. Narodil se snad ve vsi Chlum rodičům poddaným tře-
bíčskému klášteru.

Ať zámožní, ať chudí, byli venkované4, odpradávna připoutáni ke svému lennímu pánovi dvojím
svazkem. Jednak poutem osob-
ním - totiž slibem věrnosti, po-
slušnosti i úcty a současně i bře-
menem věcným. Grunt (chalupa
s příslušným kusem půdy) na
kterém žili, totiž zůstával v teh-
dejším právním pojetí i nadále
majetkem pána. Za jeho užívání
byli poddaní povinni odvádět
vrchnosti plat (roční úrok v
průměrné výši asi pěti zlatých z
lánu) a služby (především robo-
ty, daleké fůry apod.). Vzhledem
k tomu, že smlouva platila dě-
dičně, bylo dědičným i poddan-
ství. Děti poddaných se rodily
jako poddaní a automaticky byly
svému pánu zavázány člověčen-
stvím. Obě strany tenkrát chápaly vztah jako samozřejmý, spravedlivý a bohem jednou provždy
daný.

A ještě jedna důležitá věc: povinnost roboty ležela na gruntě, nikoli na lidech. To znamenalo,
že nezáleželo na tom, kdo ji odpracoval; důležité bylo splnění závazku. Takže sedlák mohl na-
místo sebe poslat na panské čeledína. Z této skutečnosti vyplývá fakt, který si dnes moc neu-
vědomujeme: ležela-li na statku, kde pracovalo dejme tomu deset lidí, povinnost sto padesáti
potažních robotních dnů ročně, znamenalo to, že sedlák dal stopadesátkrát do roka k dispozici
potah s kočím. A měl svoje odpracováno. V žádném případě nedřela na panském celá rodina, i
když to byla rodina poddanská.

Čas ukrajoval rok po roku a až koncem roku 1648, po podepsání vestfálského míru, mizela vojska
pozvolna za hranicemi a země se vracela k běžnému životu. Válečná doba zanechala na lidech ne-
smazatelné stopy. Dospělí vyrostli bez náboženství, beze škol a po většinu života nepoznali nic jiné-
ho než násilí. Zůstaly jim pokřivené charaktery, hrubost v chování, zchátralost ve zjevu... pokrytec-
tví bývalo druhou přirozeností a pálenka nejbližším přítelem. Dá se předpokládat, že sotva dospělý
Kryštof také nebyl žádným hrdým mládencem, ale pohublým otrhancem odpovídajícím uvedené
charakteristice.

Ač uplynulo skoro třicet let od chvíle, kdy bylo za jediné náboženství vyhlášeno to katolické, obyva-
telstvo se stále zhusta hlásilo k luteránství, Jednotě českých bratří, případně k dalším menším círk-
vím. Zatímco protestantská šlechta a měšťané se už před léty kvůli víře vystěhovali ze země, podda-
ní neměli na vybranou. Kdyby odešli, kdo by robotoval?

Roku 1655 zdědil třebíčské dominium Adam František z Valdštejna. Ani po jeho nástupu se nezdálo,
že by byli nekatolíci nějak zvlášť tlačeni k konverzi. Jenomže přišla žaloba polenského děkana Kryš-
tofa Kazimíra Burešovského adresovaná císaři Ferdinandu III. s datem 13. září 1656.

„Ne mnoho, ale přemnoho je v Třebíči heresí, jejichž počet je vyšší než dvacet. Nepravostí je tam
nekonečně mnoho. Město je výjimečným asylem pro zběhlé poddané, jenom z čáslavského kraje je
jich víc než pět set, jak dokládají svědectví. A kdyby se pátralo pečlivěji, počet by byl čtyřnásobný,
poněvadž město je útočištěm pro poddané i obyvatele z celého království... U Třebíče se spáchalo
nekonečně mnoho ... hanebností, rouhačské jsou jejich bohoslužby a v Čechách Třebíčané způsobi-
li mnoho pohoršení. Ne mnozí, ale všichni žasnou, proč tak dlouho se to beztrestně trpělo. Kromě
toho se rouhají Blahoslavené Panně Marii, svatým a církvi. Škodí svými ústy i psaním, nejzhoub-

4 pokud nenáleželi mezi tzv. svobodníky podléhající přímo králi

19

nějšími knihami v Českém království. Uráží mši, očistec a rouhají se Duchu Svatému. Ne nadarmo
nad nimi Tovaryšstvo Ježíšovo a kapucíni zlomili hůl...“

Stížnost přešetřil moravský zemský tribunál a hned nato, 8. května 1657 byla zahájena na panství
systematická rekatolizace, ale ani po dvou letech nebyly výsledky uspokojující.

Za nějaký čas, zcela jistě před rokem 1669, se Kryštof oženil s blíže neurčenou ALŽBĚTOU a v té
době byli donuceni k přestupu ke katolické víře. Je možné, že už předtím porodila Alžběta nějaké
děti, ale teprve když přivedla na svět dceru Marianu, spěchal otec s porodní bábou a dítětem volky
nevolky do kostela, aby nechali děvčátko pokřtít. Zápis o této události z 2. července 1669 je nejstar-
ším písemným dokladem o existenci rodu.

datum narození 2. července 1669 místo narození Chlum
dítě
rodiče MARYGANA (MARIANA)
kmotr a svědci
Krysstow Pisk, manželka geho Alžbieta z Chlumu

Jachym Sladek Štěchtina; Zandowa ... s Lhoty

matrika Kamenice u Jihlavy 1648-1670, MZA Brno, sign. 6601 NOZ, fol. 15

Poté, co uplynuly dva roky, přibyl do rodiny 30. září 1671 další člen – syn Václav5.

datum narození 30. září 1671 místo narození Chlum
dítě
rodiče WACZLAW

kmotr a svědci syn Krystofa Pyska, mateře Biety

Matieg Hofman z mesta Tržebycže saused; Dorota Lamentzowa, ktera na swem mistie dostawyla
Juditha Koktacžkowa, obe z Mestis stare raddny Kamenicze

matrika Kamenice u Jihlavy 1670-1731, MZA Brno, sign. 6602 NO, fol. 278

Už roku 1654 nechal vídeňský dvůr vypracovat v Čechách soupis veškeré daním podléhající půdy.
Pak přišla na řadu Morava...


Lánové rejstříky6 jsou vůbec nejstarším dochovaným moravským katastrem, vzešlým z druhé lánové vizitace,
která se konala v letech 1669–1679. Tento první moravský soupis držitelů gruntů ale zahrnuje i údaje z roku
1657, kdy byla uskutečněna první lánová vizitace. V každé obci jsou držitelé gruntů v rámci lánového systé-

5 podtržením jsou označeni představitelé přímé linie rodu
6 je obdobou katastru pro území Čech známého pod názvem berní rula

20

mu děleni podle velikosti orné půdy (případně i vinic) na láníky, půlláníky, čtvrtláníky, podsedníky, zahrad-
níky, chalupáře, domkáře na panském a na obecním a někde též i na podruhy bez polí (výjimkou je severní
Morava, kde byli sedláci děleni pouze na velké, střední a malé). Další dělení je podle stáří a způsobu osídlení
v obci na osedlé, jejichž grunt byl přiznán již v roce 1657, nově osedlé po roce 1657, zpustlé po roce 1657 a na
zpustlé grunty ještě před rokem 1657. Obsah katastru je následující: 1. jméno držitele nynějšího a jméno
držitele v roce 1657, pokud se od něho liší; 2. počet kusů polí a případně vinic, 3. nález polí a vinic podle tří
bonitních tříd, udávaný ve výsevkových mírách měřicích a achtlech, dále též činžovní pole a kopaniny. Na
závěr jsou uvedeni řemeslníci a měšťané s právem várečným, majetek obce a někde jsou zapsány i svobodné
dvory. Na konci katastru je sumář, sestavený podle uvedených čtyř základních skupin osedlých, různé po-
známky vizitační komise a pečeti jejich představitelů.


Poté, co se Kryštofovi narodil syn Václav, opustila rodina Chlum. Nové útočiště našla ve vsi Rado-
šov. Lánový rejstřík dokládá, že Kryštof Pysk s manželkou Alžbětou nebyli nijak bohatí. Náležel jim
jen domek bez jakýchkoliv pozemků. V chalupě dříve hospodařil jakýsi Jílek, proto nesla pojmeno-
vání Jílkovská.

Kryštof Pisk dříve Jílkovská (2. lánová vizitace 1669-1679; ves Radošov)

V obci Radošov stálo v době sepsání 2. lánové vizitace 21 gruntů, z toho 9 sedláků a 8 chalupníků
celkem obhospodařujících 82 strychů polností7 a 4 domkaři bez půdy.
Víc matričních zápisů o narození Kryštofových dětí matrika Kamenice u Jihlavy 1670-1731, MZA
Brno, sign. 6602 NO neobsahuje. Zato v části oddavek je 8. ledna 1690 uveden sňatek syna Já-
chyma s Marií Jonášovou. Ženich se tedy narodil před rokem 1672. A konečně roku 1718 slavil
svatbu Pavel Pysk, syn Kryštofa, patně dalšího z dětí Kryštofa a Alžběty.

7 asi 23,5 ha

21

Lidstvo odpradávna sužovaly nakažlivé nemoci. Za zvlášť závažný byl považován mor. Od pandemie
„černé smrti“ v polovině 14. století, která zahubila třetinu obyvatel tehdejší Evropy, ale České země
téměř ušetřila, se epidemie moru vracely v osmi- až dvanáctiletých cyklech. Jedna z nejhorších po-
stihla České země a speciálně Prahu v letech 1679–1681. „Nemoc počala horečkou; na těle naska-
kovaly již v několika hodinách hlízy čili boule, tělo počalo černat a smrt následovala obyčejně v 1–
3 dnech,“ popisuje epidemii z roku 1680 Václav Schulz ve své knize z roku 1901 Příspěvky k dějinám
moru v zemích českých 1531–1746. „Později mřeli lidé již v době několika hodin a také případy
náhlé smrti, kde lidé na ulici mrtvi padli, nebyly vzácností. Mrtvé tělo rychle se rozkládalo a šířilo
děsný zápach, kterým nákaza ovšem byla jen podporována.“

Mnozí lidé se snažili spasit útěkem, ale dostávali se do velmi obtížné situace. Pokud neměli vlastní
statky, jen stěží nacházeli azyl, protože města i vesnice lidi z nakažených oblastí odmítaly vpustit. Z
Prahy úspěšně unikl lékař Jan František Löw z Erlsfeldu, který později udělal zářnou kariéru ve
Vídni, a svým názorem, že proti moru zabírá kouření tabáku, přispěl k rozšíření této neřesti v Čes-
kých zemích.

Mor vrcholil v říjnu a listopadu 1680 a pominul v lednu 1681. Možná v té době, možná o pár měsíců
později zemřela Kryštofova žena Alžběta. Dne 8. dubna se vdovec oženil podruhé. Také s Alžbětou,
rozenou Kopeckou z Chlumu. Ačkoliv byli oba ještě mladí, další děti už neměli.

datum sňatku 8. dubna 1682 místo sňatku Radošov
rodiče
KRYSSTOF PISK wdowecz. ALZBIETA po nebss. Kopeczkim z dgedyny Chlumu
svědci
Jan Czaha z Radossowa; Gyržyk Parizek z Radossowa;
w chramu Panye kamenyczkym Potwrzený

matrika Kamenice u Jihlavy 1670-1731, MZA Brno, sign. 6602 NO, fol. 204

Je pravděpodobné, že nějaká nakažlivá nemoc zasáhla Pyskovu rodinu i roku 1691. Jako první, dne

23. května zemřel Kryštof a o týden později, 31. května i jeho žena Alžběta. Oba byli pochováni u
kostela sv. Václava v Chlumu.

datum úmrtí 23. května 1691 místo úmrtí Radošov
zemřelý/á
Pochowan gest KRYSTOF PYSK saused radossowský mage leth wieku sweho 55, u s. Waczlawa odpo-
čziwa

matrika Kamenice u Jihlavy 1663-1715, MZA Brno, sign. 6601 NOZ, fol. 102

datum úmrtí 31. května 1691 místo úmrtí Radošov
zemřelý/á
Pochowana gest BIETA PYSKOWA z Radossowa mage leth wieku sweho 32, odpocžywa u Sv. Wa-
czlawa na Chlumě

matrika Kamenice u Jihlavy 1663-1715, MZA Brno, sign. 6601 NOZ, fol. 102
22



Chlumský kostel Založil kolem roku 1300 třebíčský opat. Pat-
ronát kláštera trval až do husitské revoluce, kdy zdejší katolíci
odpadli a kostel zůstal až do roku 1613 v rukou evangelíků. V
tomto roce jej předala Kateřina z Valdštejna obci Chlum. Po-
slední pastor obstarával duchovní správu z Červené Lhoty a
kromě Chlumu objížděl asi pět dalších kostelů.

Po Bílé Hoře se farnost dostala do správy Kamenice, odkud
dojížděl katolický kněz každou čtvrtou a pátou neděli. Z roku
1662 pochází kamenná zeď a hřbitov kolem kostela, který byl
tehdy bez vnitřního vybavení. Roku 1785 přišel do obnovené
farnosti první kněz P. Šimon Schrener. Po dva roky bydlel v
pastoušce v č. 20, než byla na císařské náklady postavena fara.



2. generace - Václav Pysk, chalupník

Vedle VÁCLAVA PYSKA (2.2.), narozeného 30. září 1671 v Chlumu, se podařilo matričně doložit
jen tři jeho sourozence - Jáchyma, Kryštofa a sestru Marianu. Sotva se hoch rozkoukal po světě,
přestěhovali se všichni spolu s rodiči do domku v Radošově. Kryštof a Alžběta tam žili téměř dvacet
let, ale pak v několika dnech po sobě zemřeli. Po jejich smrti roku 1691 chalupa patrně připadla
synu Jáchymovi, který už byl nějakou dobu ženatý s Marií rozenou Jonášovou.

Za pohřeb rodičů zaplatil nový hospodář jen nevelkou částku. Ale následujícího roku 1692 se všech-
no změnilo; „stanoveny jsou nové poplatky od církve... Za křest platí chudí 4 až 8 grošů, bohatší
10 grošů, za úvod šestinedělky v kostele, když svíčku nedá novou, zaplatí 2 groše, když troje
ohlášky k sňatku z kazatelny oznámené jsou, platí se 12, 15, 20 nebo 25 grošů, když zemřelý má
funus, platí se 8 až 10 grošů, když s konduktem je, tak až 1 zlatý, nejvýše však 1 kopu grošů, za mši
svatou ujednanou 30 grošů navíc, za zpívanou až 2 kopy grošů, s kázáním 3 kopy grošů...“8

Václav si možná obstarával obživu jako čeledín a trvalo ještě devět let, než našel tu pravou a „strčil
hlavu do chomoutu“. 30. května 1700 předstoupil před oddávajícího kněze s DOROTOU VOKÁ-
LOVOU (* 1663) z Vržanova. Nevěsta byla o osm let starší a už na ní začínalo být vidět těhotenství.

datum sňatku 30. května 1700 místo sňatku Radošov (ženich), Vržanov (nevěsta)
snoubenci
svědci WACZLAW syn po Neb. Krystofowi Piskowi z Radoβowa z DOROTAU dczerau Krystofa Wokala
z Wržanowa

Pawel syn Prokopa Paβtora; Ondržeg syn Ssymona Smegkala, oba z Vržanova

matrika Kamenice u Jihlavy 1670-1731, MZA Brno, sign. 6602 NO, fol. 247

Po svatbě našli novomanželé útočiště u Dorotiných rodičů. Za dva a půl měsíce, dne 10. srpna 1700
dal křikem a zaťatými pěstičkami ve vržanovské chalupě najevo že už je na světě jejich syn Matouš
(3.1.)9. Porodní bába jej hned okukovala, jestli nemá v pusince zoubek, co by mu pomohl „prokousat

8 KV, str. 281
9 O Matoušovi už neexistují žádné záznamy. Je proto pravděpodobné, že nedlouho po narození zemřel.

23

se“ lehce životem nebo modrou žilku na nose věštící blízkou smrt. Ručky, porostlé chloupky zna-
menaly bohatství, dlouhé prsty, že bude krást.... „Oblékne-li se novorozenému dítku první ko-šilka
z nového plátna, dítko to mnoho šatů trhá; patří tedy první košilka za starého plátna.“10 A tak
bába zabalila hošíka do starého šatu a položila jej pod stůl. Prý proto, aby byl učenlivý, skromný a
šetrný. Na stůl pak třikrát uhodila, aby se chlapec v budoucnu nebál.

Obyčejů spojených s narozením dítěte existovala celá škála. Lze uvést například balení do kožichu,
aby mu narostly kudrnaté vlasy, mazání novorozence medem, aby ho měli lidé rádi, vkládání obláz-
ků do uší, aby dobře slyšel. Červená tkanička uvázaná kolem ručičky chránila dítě před uhranutím.
Také se do peřinky vkládal růženec, jenž měl novorozence ubránit před můrou a polednicí.

Stejné a ještě další úkony prováděla porodní bába i u dalších dětí, aby je do své moci nedostaly zlé
síly. Ovšem provádět je musela tajně, neboť snahou církve bylo tyto obyčeje vymýtit nebo jim ale-
spoň vtisknout křesťanský význam.

Celý průběh porodu provázely obavy, jelikož všichni dobře věděli, že matka i dítě se v té chvíli nahá-
zeli jen krůček od smrti. Přežití bylo považováno za Boží dar. „Býval zvyk, když mělo přijít dítě na
svět, tak sa mu nic, ale zhola nic nechystalo, ani peřinka, ani žádné oblečení. Říkaly staré ženy, že
když má dítě nachystané oblečení nebo cokoliv, že rádo umře nebo sa mrtvé narodí.“11

Po Matoušovi přibyla do rodiny 3. dubna 1703 Salomena (3.2.). To už Pyskovi žili ve vsi Smrčné.
Odtud se přestěhovali do Číchova12 Tam porodila Dorota slaboučkého chlapce, jehož porodní bába
z nouze13 pokřtila jménem Matěj (3.3.). Následoval Jakub (3.4.), jenž poprvé zaplakal 3. července
1707, po něm 12. března 1710 dcera jménem Mariana (3.5.), pak 15. listopadu 1712 syn Karel (3.6.)
a nakonec 18. ledna 1716 sedmý Pavel (3.7.), představitel sledované linie rodu.

datum narození 18. ledna 1716 místo narození Číchov
dítě
rodiče PAWEL
kmotr a svědci
Waczlaw Pysk, Dorota

Gyržyk Buryán, Salomína Matěgkowa, oba ze Smrcžniho

matrika Kamenice u Jihlavy 1670-1731, MZA Brno, sign. 6602 NO, fol. 56

Matouš, Salomena a Matěj zemřeli v ranném dětství. Takový byl běžný průměr. Po celé 18. století
umíralo nejméně 40 % dětí. Pouze dvě třetiny se dožily prvního roku života. Skoro polovina z nich
umírala do prvního měsíce života, mnoho hned v prvním týdnu. U chlapců byla poporodní úmrt-
nost přibližně o desetinu vyšší, nežli u dívek.

Ale netřeba předbíhat. Roku 1713 vypukla v zemi poslední velká epidemie moru. Nemoc začínala
vysokou horečkou a zduřením žláz; v podpaží a ve slabinách se posléze začaly tvořit hnisavé boule.
V lepším případě samy praskly a hnis vytekl; v horším se vevalil dovnitř těla a nastala otrava krve.
Nemoc trvala šest až deset dní. Postihovala více chudé než bohaté; více ženy než muže. Nejvíce lidí
se s životem loučilo v horkých dnech, za deště prý byla situace lepší. Mor si své oběti vybíral ještě
roku 1716. Taková smrt byla vnímána jako „nepoctivá“, neboť připravovala zemřelé o církevní obřa-

10 PAVELKA, P. Pověry a zvyky z okolí Nové Říše na Moravě, Český lid XII. 1903.
11 POPELKA, P. Narození člověka na moravských Kopanicích, in FROLEC, V. Čas života, s. 121
12 První zmínka o Číchově se nachází v zakládacích listinách benediktinského kláštera a pochází z roku 1104. V roce 1234 byla

vesnice prodána klášteru v Tišnově. Později však byly statky v Číchově vyměněny za Pánov a brtnický Číchov se stal ma-
jetkem markraběte. Ve 14. století náležel panství pod hradem Rokštejnem a v 15. století se stal součástí brtnického pan-
ství. Obcí protéká řeka Jihlava, která do roku 1879 dělila obec na dvě části. Na levém břehu řeky ležel Číchov u Třebíče,
který spadal pod Chlum a na pravém břehu řeky pak Číchov u Brtnice, jenž spadal pod Přibyslavice.
13 Církev dovolovala tzv. „nouzový křest“ (křest z nouze) kýmkoliv, a tedy takový křest konaly především porodní babičky
buď svěcenou vodou, a pokud ji neměly k dispozici, tak dítě pokřtily čímkoli jiným, často jen obyčejnou vodou. Děti, které
byly v ohrožení života, se musely tedy pokřtít ihned, a to postačovalo jen zkrácenou formou, která se považovala za plat-
nou: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Křest z nouze se však nesměl nikdy uskutečnit bezdůvodně a při
přísaze před farářem se porodní báby důrazně poučovaly o zákazu zaříkávání, užívání magických amuletů, před pověrami,
věštěním z placenty a podobnými pověrečnými úkony.

24

dy, které jim v těžkých chvílích přinášely pocit důstojnosti a identity. Bez obvyklých ceremonií ulo-
žili do hrobů na sto tisíc obětí černé smrti.

Do onoho času spadá i nové nařízení o lékařské prohlídce mrtvoly. Doktor měl za povinnost nejen
určit, nač člověk zemřel, ale také sepsat ohledací list a vydat pozůstalým doklad o příčině úmrtí.
Trvalo však ještě dlouhou dobu, než se lékařská dobrozdání začala zapisovat do matrik.

Čas se ubíral ve své neměnnosti dál a dál. Ve třicátých letech Pyskovi potomci postupně dorůstali
k dospělosti. 24. října 1730 se provdala jediná Václavova dcera Mariana (3.5.). Jako ženicha zapsal
farář poctivého mládence Bartoloměje, syna Jana Hazmuky z Luk. O vánočních svátcích roku 1733
zvonil umíráček pětadvacetiletému Karlovi (3.6.) a po pár měsících vypravovali z Pyskovy chalupy
ještě jeden pohřeb. 8. září 1734 nesli průvodem ke hřbitovu sedmadvacetiletého Jakuba (3.4.).

Pohřeb svobodných mladých lidí se
zásadně lišil od běžného rozloučení
se zesnulým. Panovala představa,
že mládence či děvče může jejich
nespokojenost s předčasným
chodem ze světa a zvláště s nedo-
končeným osudem vést k revenan-
tismu14. Proto se připravovala tzv.
posmrtná svatba, která měla dovr-
šit jejich úděl. Tento zvláštní po-
hřební rituál spojoval jak symboly
pohřební tak i svatební. Mrtvý měl
na sobě například svatební šaty.

A tak to bylo i tehdy, když se obec
loučila s Pyskovými syny. Po skon-
čení obřadu si pozůstalí poplakali,
ale brzy se vrátili ke každodenním povinnostem. Smrt byla totiž pro tehdejšího člověka běžnou sou-
částí života. Setkával se s ní při cestě do kostela, kdy se šlo přes hřbitov s kostnicí, viděl ukřižované-
ho Krista na rozcestích, a hlavně myslel na své zesnulé při mších. Lidé odmala sledovali i veřejné
popravy kacířů a zločinců. Stali se tak postupně otrlými a netečnými a nebrali si smrt příliš k srdci.



3. generace – Pavel Pysk, chalupník

PAVEL PYSK (3.7.), narozený 18. ledna 1716 v Číchově, byli se sestrou Marianou jediní ze sedmi

potomků Václava a Doroty, kteří založili další linie rodu. Zatímco dceru provdali rodiče už roku

1730, synovy svatby se dočkali až 27. října 1737. Tehdy si jednadvacetiletý Pavel vzal v kostele sv.
Martina v Třebíči MARII SEVEROVOU (* 31.03.1714), pozůstalou dceru po Františkovi ze vsi

Sokolí.

datum sňatku 27. října 1737 místo sňatku Sokolí
snoubenci
svědci Honestus Juvenis PAULUS filius Wenceslai Pisk Czichovio, honesta Puella MARIA Filia post dftum
Franciscum Sewera ex pago Sokoly

Poctivý mládenec PAVEL, syn Václava Piska z Číchova, poctivá děvečka MARIE, dcera po zemřelém
Františku Severovi ze vsi Sokolí
Josephus Dokulil Sokolio, Josephus Hagek Cžichovio

Josef Dokulil Sokolí, Josef Hájek, Číchov

14 víra, že se mrtvý může vracet mezi živé.

25

matrika Třebíč (Sv. Martin) 1705-1790, MZA Brno, sign. 10965 O, fol. 268



Samotnému svatebnímu obřadu přecházely zásnuby. Rozhodnutí o budoucím sňatku nezáleželo jen na dvou
mladých lidech, ale bylo záležitostí celé rodiny. Mnoho času věnovaly obě strany zkoumání výhodnosti sňat-
ku, zejména zjišťování společenských a finančních poměrů budoucího ženicha a nevěsty. Fungovala také
přímluva přátel a příbuzných, kteří se mohli zaručit za dobré úmysly a bezúhonnou pověst snoubenců. Lidé
si totiž dobře uvědomovali, že sňatek vytváří mnohem širší vztahy. Že sdružuje rodiny, majetky a moc.

Volbu prvního životního partnera realizovali zpravidla rodiče nebo na ni alespoň dohlíželi a udělovali sou-
hlas. Nechtěl-li se potomek jejich rozhodnutí podřídit, hrozilo mu např. vydědění. Samostatně si partnera
hledali většinou jen dospělí zajištění muži nebo vdovy. Vzájemné sympatie přitom ležely až na samém konci
pohnutek pro uzavření manželství, Ve sňatku lidé spatřovali především zajištění ekonomického a společen-
ského statusu.

Před sňatkem bylo nutné brát ohled i na příbuzenský poměr mezi dvojicí. Církev odmítala sezdat osoby do
čtvrtého stupně spřízněnosti. U bližších příbuzenských vazeb bylo třeba žádat dispens. Problémy se ale vy-
skytovaly také v příbuzenství duchovním. Křestní nebo biřmovací kmotr se nemohli v žádném případě stát
manželem nebo manželkou svého kmotřence.

Datum svatby se stanovovalo dostatečně dopředu, protože její příprava trvala podle její velikosti i několik
měsíců. Rovněž se zařizovaly právní náležitosti, k nimž patřila svatební smlouva sumarizující ekonomické
otázky manželství. Zahrnovala např. výši věna, tj. podílu z rodného domu, po němž už neměla dcera nárok
na žádný další rodinný majetek. Ve dokumentu bývalo uvedeno také obvěnění ženy, tj. částka, která jí měla

připadnout z manželova majetku,
pokud by se stala vdovou. Na celou
částku měla nárok po rok trvajícím
manželství. Další částí smlouvy bývala
výbava nevěsty a někdy i ženicha.

Poddaní nemohli uzavřít sňatek bez
povolení vrchnosti, což provázely ne-
malé poplatky. Pro zvlášť chudé oby-
vatele se tak manželství stávalo nedo-
stupným. Snoubenci museli absolvovat
i předmanželskou přípravu, která
obsahovala zkoušky z katechismu a
kněz při ní upozorňoval snoubence na
závažnost jejich rozhodnutí.

Od roku 1563 platila povinnost tří
ohlášek ve farním kostele snoubenců,
bez nichž nebylo uzavření manželství
platné. Měly se konat v po sobě násle-
dujících nedělích neb svátcích a všichni farníci se mohli vyjádřit se k případným překážkám bránícím sňatku.
Nutnost ohlášení svatby se ustanovila i kvůli praktikování tzv. tajných sňatků konaných bez souhlasu rodičů.

Nejčastějším dnem v týdnu, kdy se uzavíraly sňatky, bylo úterý, protože ani třídenní oslavy tak nezasahova-
ly do pátečního postu.



Po svatbě si novomanželé Pyskovi vlastní bydlení nehledali. Žili u ženichových rodičů, neboť bylo
jasné, že jako nejmladší syn Pavel jednou převezme hospodářství.

26

Na konci osmatřicátého roku, v němž se na sto panství v Čechách i na Moravě vzbouřilo proti vyso-
kým robotním povinnostem, porodila Marie 15. prosince syna Jana (4.1.). Avšak už po třech dnech
plakala nad jeho mrtvým tělíčkem.
Uběhl rok a 24. prosince přišel na svět další syn. I jemu říkali Jan (4.2.). Pojmenování se totiž ne-
bralo na lehkou váhu; věřilo se, že ovlivňuje osud dítěte. A jméno po zemřelém sourozenci prý no-
vého nositele chránilo a mělo mu zajišťovat dlouhý život. Při křtu dostal patrně chlapec od svého
kmotra Jana Matějky do vínku drobný dárek – možná obrázek křtěnce, drobný peníz nebo růženec.
Samotnému křtu mohly být přítomny kromě kmotrů i další osoby, pokud byly zapsány do matriky,
tak jako „testis“- svědkové. Jednalo-li se o chlapce, byl kmotrem muž, u dívek žena. Svědkem Jano-
va křtu byla Mariana Burianka ze Smrčné.
Pavel si musel počkat ještě rok, než mu 21. listopadu 1740 předal otec Václav grunt. Zanedlouho
vypukla válka...

MZA Brno, fond: Pozemkové knihy, kniha č. 471 (Číchov)

Pavel Pysk (3.7.)
Léta Páně 1740 dne 21. novembris ujal grunt tento od otce svého Václ. Pyska dle knih starých folio
372 se vším k němu přináležejícím příslušenstvím a povinnostmi za sumu hlavní 140 kop, na kte-
roužto sumu do vyjití roku 752 vykladl 26 kop 26 gr. 3 ¼ d.
Zůstane dokládati ročně po 3 kopách 113 kop 3 gr. 3 ¾ d.
Spravedlnost patří:
1.) po neb. Jakubovi Eliškovi
Jiříkovi, synu v Nový Vsi 1 kopa 26 gr. 3 ½ d.
Bětě a po ní 3. nápadníkům v Řípově 8 kop 26 gr. 3 ½ d.; Řehořovi, po něm synu Josefovi 1 kopa
26 gr. 3 ½ d.
2.) po neb. Pavlovi Zapomnělovi

27

Bětě dceři 7 kop 11 gr. 3 ½ d.; Matějovi star. synu 7 kop 11 gr. 3 ½ d.; Matějovi ml. † 7 kop 11 gr. 3
½ d.; Václavovi † 7 kop 11 gr. 3 ½ d.; Mandelině † 7 kop 11 gr. 3 ½ d.; Marianě, po ní 3 nápadní-
kům 7 kop 11 gr. 3 ½ d.; Tomášovi Pařízkovi 9 kop; Martinovi Krejčímu 1 kopa 15 gr.

Posl. po neb. Václavovi Pyskovi:
Matoušovi synu 15 kop 6 gr.; Mařeně 15 kop 7 gr., Pavlovi, držiteli gruntu 15 kop 7 gr.

Císař Karel VI. skonal 20. října 1740. Pragmatická sankce, kterou nechal vydat v roce 1713, zajišťo-
vala nástupnictví a dědická práva v habsburské monarchii jeho vlastním dětem. Protože mužského
potomka nezplodil, usedla na uprázdněný trůn nejstarší Karlova dcera Marie Terezie.

Bavorský a saský kurfiřt napadl dokument záhy po Karlově smrti. Pruský král a braniborský kurfiřt
Fridrich II. sice Marii Terezii nabídl, že listinu uzná, ale jako podmínku si kladl odstoupení celého
Slezska, které vnímal jako území, které je nezbytné pro rozvoj Pruského království.

Jeho návrh nebyl akceptován a pruská armáda překročila 16. prosince hranice a záhy ovládla celé
území Slezska. Nato byla Marie Terezie nucena odpovědět válkou a v dubnu 1741 došlo nedaleko
Vratislavi k bitvě u Molvic. Z bojiště se nakonec stáhli Rakušané, a poté ustoupili ze slezského úze-
mí. Boje se pak přesunuly do prostoru Čech, kde se Fridrichovi podařilo navázat na dosavadní
úspěchy.

Zatímco zemí táhly armády, 10. dubna 1742 se u Pysků narodil třetí syn pokřtěný jménem Jiří
(4.3.). Netrvalo ani týden, když radost vystřídal pláč.

Nadešla chvíle umírání. Na onen svět se chystal Pavlův otec, jednasedmdesátiletý Václav. Okolo něj
se záhy shromáždila celá rodina a blízké příbuzenstvo. Přicházeli i celoživotní nepřátelé, aby se

usmířili. Pohledu na umírajícího nebyly ušetřeny
ani děti, aby si tak postupně vštěpovaly do pamě-
ti, co se při takových chvílích sluší. Václav se
se svými blízkými rozloučil objetím, polibkem a
pohnutými slovy. To však mohlo být velice ne-
bezpečné. Mohl nakazit přítomné svou nemocí a
ti mohli zakrátko také zemřít. Pokud by byl stís-
něný a vyděšený z blížící se smrti, mohla mu
jistou úlevu přinést společně pronášená modlitba.

Poté, co Václav odevzdal duši bohu, otevřeli do-
mácí okna, aby mohla ven a sundali ze všech
hrnců pokličky, aby se tam neukryla. Mrtvému
zatlačili oči a podvázali bradu, aby otevřenými
ústy „nezhltl“ někoho s sebou. Omyli jej a upravi-
li do rakve, kde nebožtíkovi složili ruce na prsa a vložili do nich svatý obrázek nebo růženec.

Po dvou dnech se konal pohřeb. Z chalupy vycházel průvod v čele s knězem. Následovaly školní děti,
jejichž modlitba příznivě ovlivňovala osud nebožtíkovy duše. Uprostřed průvodu na nejdůležitějším
místě naznačujícím středobod světa, byly umístěny máry s mrtvým, buď nesené členy průvodu ne-
bo umístěné na vůz. Místo bezprostředně za rakví náleželo nejbližším členům rodiny s případnou
novou hlavou rodu vpředu. Ženské příslušnice rodu měly místo až na konci oficiálního průvodu.
Všichni byli oblečeni do nejlepších oděvů a všude plály svíce a hrála hudba. Důležitou roli hrál i
výběr trasy a její délka. V blízkosti průvodu se shromažďovali žebráci a dostávali od lidí almužnu.
V kostele se konala zádušní mše a odtud odnesli rakev na hřbitov.

datum úmrtí 16. dubna 1742 místo sňatku Číchov
zemřelý/á
Usnul w Pánu WACZLAW PYSK swatostmi opatržen stary 70 leth. Poch. u Sho Waczlawa na Chlumu

matrika Kamenice u Jihlavy 1715-1766. MZA Brno, sign. 6618 Z, fol. 9
28

Po pár dnech se život vrátil do normálních kolejí. V létě 1742 uzavřela Marie Terezie za cenu ztráty
Slezska s Pruskem mír, kterým si uvolnila ruce pro boj proti zbylým nepřátelům – Bavorům, Sasům
a Francouzům. Ale lidé v Chlumu o tom nic netušili do chvále, než jim novinu zprostředkoval farář
z kazatelny.

Smrti se u Pysků zalíbilo. 26. září 1743 zemřel sotva rok a půl starý Jiřík (4.3.) a po měsíci jeho ba-
bička Dorota, osmdesátiletá vdova po Václavovi.

datum úmrtí 23. října 1743 místo úmrtí Chlum
zemřelý/á
Usnula w Pánu DOROTA PYSKOWA opatržena swatostmi stara 80 leth. Pocho. u Sho Waczlawa na
Chlumu

matrika Kamenice u Jihlavy 1715-1766, MZA Brno, sign. 6618 Z, fol. 20

Válka nekončila a v jejím stínu žili lidé, jak jim poměry dovolily. Rakouská armáda slavila jeden
úspěch za druhým, a to vyvolalo u krále Fridricha II. obavy z posílení Rakouska. Prusko se proto
znovu zapojilo do konfliktu – opětovným vpádem do Čech začala druhá slezská válka (1744–1745).
Boje probíhaly i v habsburských državách v západní Evropě, v Rakouském Nizozemí (dnešní Belgie)
a v severní Itálii, jakož i v zámoří.

Počátkem února 1746 se Pavel a Mariana stali rodiči dalšího dítěte, syna Ignáce (4.4.), ale o dva
měsíce později, dne 6. dubna jim smrtka vyrvala z náručí staršího synka Jana (4.2.).

datum narození 4. února 1746 místo narození Číchov
dítě
rodiče IGNATIUS (IGNÁC)

kmotr a svědci Paulus Pisk, Maria (Pavel Pisk, Marie)

Joannes Novotneg, Maria uxor Georgii Burian, uterq. Smrcžná (Jan Novotný; Marie, manželka
Jiřího Buriana, oba ze Smrčné)

matrika Kamenice u Jihlavy 1731-1766, MZA Brno, sign. 6603 N, fol. 362

Až roku 1748, když se síly všech účastníků konfliktu vyčerpaly, došlo k uzavření míru v Cáchách.
Kromě Slezska a Kladska ztratila Marie Terezie i menší území v Itálii, ale jednotu ostatních zemí se
jí však podařilo udržet, navíc dosáhla uznání platnosti pragmatické sankce ze strany většiny evrop-
ských zemí včetně Pruska.

V padesátém roce, dne 4. dubna porodila Mariana
dvojčata – chlapce Filipa (4.5.) a Jakuba (4.6.).
Leč jak se v těch časech velmi často stávalo, děti
nepřežily. 8. června zavřel naposledy očka Filip a
následně 30. srpna i Jakub.

5. listopadu téhož roku provedla Marie Terezie
důležitou reformu sjednocující měnu v celé
habsburské monarchii. Přestože se nazývala „zlat-
ková“, razila se ze stříbra. Z jedné vídeňské hřivny

29

(280 g) 10 tolarů či 20 zlatých (zlatek) nebo 120 krejcarů. Půlkrejcar se nazýval troník, třetina krej-
caru grešle. Ta se razila z mědi.
Pavlova žena už rodila šestkrát, ale naživu zůstal jen jediný syn Ignác. K němu přibyla 11. července
1751 dcera Anna (4.7.) a pak 4. srpna 1752 ještě Marie (4.8.).
V roce 1753 uzavřelo Rakousko, Bavorsko a Sasko nové ujednání o používání jednotné měny, jež
nesla pojmenování konvenční. Jejím základem byly stříbrné mince – tolary, zlaté a krejcary.
V gruntovní knize vsi Číchov je v témže roce poznamenáno, jak nový hospodář vyplácel podíly...

MZA Brno, fond: Pozemkové knihy, kniha č. 471 (Číchov)

„Pavel Pysk položil po nebožtíkovi Jakubovi Eliškovi Jiříkovi, synu v Nový Vsi 1 kopu 26 gr. 3 ¼
d., čímž dobráno; Řehořovi, po něm synu Josefovi 1 kopa 26 gr. 3 ½ d. a Pavel, držitel gruntu 15
kop 7 gr. svého podílu odepsati dal, činí 10 kop, zůstane dokládati 94 kop 3 gr. 3 ¾ d.“ I v letech
následujících pak vyplácel pravidelně podíly dědicům gruntovních peněz.
5. května 1754 se Pyskova chalupa zahalila do smutku. Zemřela tříletá Anička. A tak se matka Mari-
ana mohla nadále radovat jen z osmiletého Ignáce (4.4.) a sotva dvouleté Marie (4.8.). Ač jí bylo už
čtyřicet jedna let, 9. září 1755 porodila ještě dceru Polexinu (4.9.).
V tomtéž roce se poddaní na panovnici dost zlobili. Marie Terezie totiž usoudila, že přílišná zahálka
je škodlivá a předložila papeži žádost o zrušení 24 svátků. Nato Benedikt XIV. vydal edikt, jenž v
tyto dny připouštěl jak konání bohoslužeb, tak možnost pracovat. A jako by to nestačilo, zamotala
císařovna lidem hlavu zavedením jednotného systému měr a vah. Délce dominoval rakouský sáh
(1.896 m), hmotnosti vídeňská libra (0,56 kg), obsahu čtverečný sáh (3,597 m2) a objemu krychlový
sáh (6,821 m3).
Koncem srpna 1756 začala takzvaná sedmiletá válka, rozsáhlý ozbrojený konflikt mezi ústředními
evropskými mocnostmi o vedoucí postavení na kontinentě. Její součástí byl i nový konflikt mezi
Pruskem a habsburskou monarchií o to, kdo bude vládnout Slezsku. Štěstí bylo vrtkavé. Chvíli stálo
na straně rakouské armády, chvíli na straně Prusů.
Míst, kde žili Pyskovi, se válka dotkla jen okrajově.

30

V těch časech hospodář Pavel Pysk zemřel. V matrice Kamenice u Jihlavy 1715-1766, sign. 6618 Z si-
ce není jeho úmrtí uvedeno, ale dokládá jej zápis v gruntovní knize.

MZA Brno, fond: Pozemkové knihy, kniha č. 471 (Číchov)

„Anno 1760 vdova Pyskova položila po nebožtíkovi Pavlovi Zapomnělovi Matějovi staršímu, po
něm Jakubovi synu, nyní vdově Mařeně její celý nápad 4 kop 27 gr., zůstává dokládat 72 kop 21
gr.“

Blíže specifikuje dobu Pavlova úmrtí zápis o druhém sňatku vdovy Marie, který se uskutečnil 4.
května 1760. Její první muž tedy najisto zemřel před tímto datem.

datum sňatku 4. května 1760 místo sňatku Číchov
snoubenci
svědci Honestus Adolescens ANDREAS DOCŽEKAL cum honesta Vidua MARŽENA post defunctum
Paulum Pisk Cžichowio omnes
Poctivý mládenec ONDŘEJ DOČEKAL s poctivou vdovou MAŘENOU po zemřelém Pavlu Pyskovi,
z Číchova všichni

Wenceslaus Docžekal, Georgius Lopatarž, Cžichovio (Václav Dočekal, Jiří Lopatář, Číchov)

matrika Kamenice u Jihlavy 1706-1766, MZA Brno, sign. 6613 O, fol. 198

Ondřej Dočekal pak hospodařil na gruntě až do dospělosti Pyskova syna Ignáce.
Válka mezitím pokračovala. Zdálo se, že vojska Marie Terezie zvítězí, ale osud jim nepřál. Náhlá
smrt ruské carevny Alžběty, úhlavní nepřítelkyně Fridricha II., situaci zásadně změnila. Na ruský
trůn usedl Petr III., který naopak Fridricha II. obdivoval a ten spojenectví s Marií Terezií vypověděl.
Následně se Prusko ujalo iniciativy a habsburská panovnice byla nucena uzavřít mír (1.02.1763),
jímž se Kladska a Slezska vzdala ve prospěch Pruska.
Po skončení bojů pokračovala Marie Terezie v reformách a jmenovala svého syna Josefa II. spolu-
vladařem.
V osmašedesátém roce začala psát historii rodu nová generace.



31

4. generace – Ignác Pysk, chalupník

IGNÁC PYSK (4.4.) syn již zemřelého sedláka Pavla, dosáhl dvaceti dvou let, když na něj otčím
Ondřej Doležal, druhý manžel matky Anny, převedl grunt v Číchově v hodnotě 140 kop.

32

Zápis Ignáce Pyska
Léta Páně 1768 dne 28. octobris odvedl Ondřej Dočekal po vejrostku syna svého otčímského15 Ig-
náce Pyska jemu živnost přítomnou vyšacovanou za 140 kop
pod ročními vejrunky 3 kopy

z nich patří
po nebožtíkovi Pavlovi Zapomnělovi Matějovi staršímu, po něm dětem
Justině, po ní zas dětem a to sice Tomášovi, Kateřině a Jakubovi po 1 kopě 19 gr., činí 4 kopy 27 gr.
Kateřině vdanej na brtnickou stranu 4 kopy 27 gr.
Mařeně, po ní Kateřině, po ní ale zas Mařeně 3 kopy 15 gr.
Kateřině, po ní Mařeně 7 kop 10 gr.
Bětě slepý v Radošově 7 kop 10 gr.
Martinovi Krejčímu, nyní dceři Magdaleně 1 kopa 15 gr.
po nebožtíkovi Václavovi Pyskovi
Matouši synu 15 kop 6 gr.
gruntu držiteli bývalýmu Ondřejovi Dočekalovi 4 kopy 27 gr.
po nebožtíkovi Pavlovi Pyskovi dětem
Josefovi, Ignácovi – nynějšímu hospodáři, Rozině, Marianě, Polexině – všem po 12 kopách 14 gr.
3 d.
Ostatek odstupujícímu hospodáři Ondřej Doležalovi 12 kop 25 gr.
Činí 140 kop

Paměť se činí, že strany uklizeného obilí roku 1768 se jak odstupující, tak přistupující hospodář již
před tím přátelsky rozdělil. Kdežto starej hospodář 3tí mandel a nastupující 2 dito neb
dostal. Co se dotýče porozličných dloužků, ty a takové Ondřej Dočekal sám pro sebe platiti se za-
vazuje, kdežto se jemu dálejc následovní vejminek do jeho a polovice téhož vejminku do manželči-
ny smrti připisuje, a to sice u kříže
pode 2. m.16 u Střešen na díle, pode 2
m. nad lesem na Skalce, pod 2 míry 1
čtvrť ječmena ½ čtvrti hrachu, záho-
nek lnu, záhonek zelí, loučku nad
mlejnem.
Při živnosti zůstává, což Ondřej Doče-
kal svému synu odvésti zavázán byl a
sice 2 koně starý za 15 fr. šacovaný a
jedno hříbě letošní odstavené, pár
volů tažných, 2 krávy, 1no tele odsta-
vený, 1 ovci, 1 kus černého dobytka, 1
vůz, 2 rádla, kolečka 1, hnojný vidle 2,
senný 2, 1 kopáč, 2 sekery, z čehož
ohledu poněvadž odstupitel na dobyt-
ku svému synu něco více než předešlý
zápis ukazuje, odvedl, tak tehdy ny-
nější hospodář zavázán bude svému
otčímovi jeho vejměnku vorati a hnůj také jemu vyvésti, naproti tomu ale on povinován bude
v čas uklízení sena a ... hospodáři s prací nápomocen býti, dálajc ale svojím 3 sestrám svým ča-
sem Rozině, Marianě a Polexině bude povinován jejich bratr, jakožto hospodář, mimo svatební
vejpravy jedný každý kus hovězího dobytka vydati, Ondřej Dočekal ale jmenovaný Rozině, kdyby
se provdati měla, jedno tele odstavené vydati, srozumívá se ale, kdyby jeho Pán Bůh všemohoucí
vedle svojí vejminky tak daleko požehnal, že by takovým teletem sám zaopatřený byl a to sice z tý
příčiny vykonati se na zámku dnešního dne zavázal, poněvadž ona Rozina po svojí bábě 1 krávu
post... měla, která však v čas hospodářství Ondřeje Dočekala zhynouti měla.
Stalo se dne a roku zvrchu psaného.

O dva dny později vstoupil Ignác ve svazek manželský s POLEXINOU JONÁŠOVOU (* 12.01.
1749), dcerou sedláka Jiřího a jeho ženy Anny z Koutů.

15 nevlastního
16 měřice

33

datum sňatku 30. října 1768 místo sňatku
snoubenci
svědci Honestus Adolescens IGNATIUS filius post def. Paulum Pisk, rusticum Czichovio cum honesta Ancila
POLEXINA filia Georgii Jonass rustici Kautio

Poctivý mládenec IGNÁC, syn po zemřelém Pavlu Piskovi, sedlákovi z Číchova s poctivou děvečkou
POLEXINOU, dcerou Jiřího Jonáše, sedláka z Koutů

Wenceslaus Docžekal rusticus, Jacobus Novotni rusticus Czichovio uterq.

Václav Dočekal, sedlák; Jakub Novotný, sedlák, z Číchova všichni

matrika Kamenice u Jihlavy 1767-1836, MZA Brno, sign. 6614 O, fol. 243

Skončila sedmiletá válka, již třetí od nástupu císařovny na trůn a pár let poté postihl část monarchie
krutý hladomor... Nejvíce strádaly Čechy a Slezsko, v menší míře Morava a Dolní Rakousy. Tato
katastrofa se neobjevila jako blesk z čistého nebe. Nadprůměrně deštivé počasí panovalo téměř celé
desetiletí.

Po neúrodách v letech 1769 a 1770 byla situace víc než dramatická. Jeden rok řádily silné deště,
druhého roku přišel pro změnu v březnu sníh. Napadlo ho přes půl metru a ležel na polích více než
čtrnáct dní. Tou dobou porodila Polexina v číchovské chalupě prvního potomka – dceru Marii
Annu (* 28.03.1770). Tenkrát už měla ves za sebou první číslování domů. Pyskům na dveře napsali
vojáci, kteří celou akci zajišťovali, číslo 31.



Číslování domů bylo v rakouské monarchii uzákoněno výnosem Marie Terezie v únoru 1770. Ve většině obcí
proběhlo na podzim 1770 a zjara roku 1771. Celou proceduru dostala na starost armáda. Vojáci chodili od
stavení ke stavení a křídou zapisovali číslice na dveře či vrata chalup. Židovské domy byly tehdy označeny
číslicemi římskými, všechny ostatní arabskými. V jednotlivých obcích se postupovalo v přirozeném sledu,
tady tak, jak se dalo obcí fyzicky procházet. Nejčastěji po směru hodinových ručiček. Začínalo se obvykle
nejdůležitější budovou, většinou veřejnou (panské sídlo, fara, rychta, nejbohatší usedlost) a pokud obec leže-
la podél cesty, obvykle se začínalo prvním domem po pravé straně vesnice z té strany, odkud nejčastěji při-

jížděla vrchnost. Domovní čísla byla později napsána na dře-
věné, plechové a nebo keramické tabulky a ty byly vytaženy
v omítce, případně byla čísla provedena štukem. Od té doby
přibývala další čísla spolu se stavbami nových budov. V násle-
dujících desetiletích došlo ještě několikrát k přečíslování, přičemž
první vlna přečíslování proběhla v letech 1805 až 1815.



Jakmile slezl sníh, přišly záplavy a následně sedm týdnů
sucha. Úřady už na jaře roku 1770 zakázaly vývoz obilí z
Čech, ale to nemělo očekávaný efekt. V létě totiž přišly lijá-
ky a povodně. Bídné obilí na zatopených polích hnilo. V ze-
mi vypukl hlad a lidé, když snědli i dobytek, se začali živit
otrubami, psy a zdechlinami. Zástupy hladových žebráků
táhly ves ode vsi, často na cestě zmírajíce hlady. Hned po
žních v létě 1771 padla na poddané beznaděj. Pršet přestalo
až poslední srpnový týden a na polích zůstala jen shnilá
úroda. Hlad se proměnil v hladomor.

Ceny po žních dosáhly závratné výše. Ječmen stál 8 zlatých
proti dřívějším dvěma zlatkám, tři žejdlíky bílé mouky (asi
tři půllitry) stály 11 krejcarů, což byla jednodenní mzda

34

tesařského tovaryše. Jeden zlatý měl šedesát krejcarů; to vydělal zednický mistr za čtyři dny, tova-
ryš za šest dnů celodenní práce. Po zimě 1771 přerušilo jarní setí chladné počasí, jež trvalo až
do konce dubna. To opět zanechalo na obilním osení velké škody. Katastrofě nezabránil ani dovoz
obilí z Uher a Banátu. Lidé umírali po tisících. Hlad, mor, zimnice a horká nemoc si v Čechách a na
Moravě krutě zařádily. 10. března 1772 došla konce svých dní i Pyskova prvorozená dcerka Marie
Anna.

Šlechtu, hospodařící v zemích Koruny české, bída a utrpení a obyvatelstva vesměs nijak nedojímala.
Z hlášení předsedy císařské komise hraběte Trautmannsdorfa se dozvídáme: „Protože je povinnost
přikazována zcela svévolně, žijí sedláci jako otroci. Jsou otupení, nevraživí a mlčenliví, vzdorují a
svěřenou půdu obdělávají špatně. Chodí oblečení v hadrech, jsou rachitičtí a hubení. Od dětství
jsou nuceni robotovat. V hroutících se chatrčích spí rodiče na slámě a nahé děti na vyvýšených
okrajích udupané země. Nemyjí se a přispívají tak k šíření epidemií. Není tu jediný lékař, který by
se o ně staral.“ Těžko říct nakolik hrabě přeháněl.

Zemřelo na půl milionu lidí. Podle novodobých propočtů trvalo patnáct let než počet obyvatelstva
dosáhl stavu před rokem 1771.

Po odeznění hladomoru doznalo české zemědělství velkých změn. Došlo k masové stavbě odvodňo-
vacích systémů a vysušování rybníků. Zaváděly se nové výnosnější plodiny a odrůdy, především
brambory, burgundská řepa, ale i ozimý ječmen, který byl do té doby v Čechách téměř neznámý.
Hladová léta urychlila všeobecné rozšíření brambor17. Za mimořádně významnou hospodářskou
změnu lze označit částečné osévání polí po ovsu a jarním ječmeni jetelem, což vyústilo v tzv.
čtyřhonný či pětihonný úhorový systém. Bezesporu nastal významný posun k intenzivnímu stří-
davému hospodaření.

Hladomor byl minulostí, lidé se pozvolna vraceli k normálnímu životu a 13. června 1773 se ve svět-
nici na Pyskově gruntě ozval znovu dětský pláč. Novorozené děvčátko dostalo jméno Rozina (5.2.).
Jenomže ani jemu nebyl přán dlouhý život. Poslední vzdech z Rózčiných úst zaznamenali blízcí 29.
května 1775.

Chvíli před tímto datem, konkrétně 6. prosince 1774, zahájila Marie Terezie vydáním Všeobecného
školního řádu reformu školství. Školský systém, který se doposud opíral o univerzity, gymnázia a
partikulární městské školy, měl být dobudován systémem veřejných škol poskytujících vzdělání
veškerému obyvatelstvu. Císařovna v podstatě reagovala na ekonomickou nutnost a potřebnost,
kterou s sebou přinášel postupný odklon od feudálního uspořádání. Složitější a náročnější postupy
manufakturní a strojové výroby předpoklá-
daly a vyžadovaly již pracovníky alespoň se
základním vzděláním.

Základ tereziánské školské reformy před-
stavovalo vybudování škol ve všech farních
obcích. V menších městech a vsích měly být
zřizovány jedno- nebo dvoutřídní školy
triviální18, ve větších městech pak trojtřídní
školy hlavní19, v Praze a v Brně školy nor-
mální, dovršující všeobecné vzdělání a zá-
roveň sloužící jako školy vzorové.

Roku 1775 vznikly i první preparandy pro
přípravu učitelů. Tříměsíční výuka byla
předepsaná pro kantory v triviálních ško-
lách, šestiměsíční pro ty, kteří učili ve ško-
lách hlavních.

O Všeobecném školním řádu z roku 1774 se
hovoří jako o zákonu zavádějícím povinnou šestiletou školní docházku. Ve skutečnosti ji císařovna
Marie Terezie výslovně nenařizovala. V monarchii totiž dosud neexistovala hustá síť škol, takže ani
nebylo možné nařizovat, aby do nich děti chodily.

17 Tato plodina byla jako “chléb chudých″ náležitě doceněna již v nejbližším dalším hlubokém dvouletém období neúrody,
které České země postihlo v letech 1804 a 1805.

18 podle tří základních výukových předmětů - tzv. trivia: čtení, psaní a počtů, doplněné ještě náboženstvím, na venkově zá-
klady hospodaření a ve městech pak dovednostmi potřebnými pro prů-mysl a řemesla

19 již s několika učiteli, rozšiřující znalosti z triviálních škol a opět diferenciované na průmyslovou a zemědělskou výrobu

35

Úřady počítaly s tím, že počet školních dětí bude postupně narůstat. Proto v prvních letech nijak
tvrdě nevyžadovaly, aby děti do škol chodily, ale omezovaly se spíše na jejich evidenci a na postupné
rozšiřování počtu i kapacity tříd. Ovlivňovaly docházku i řadou nepřímých stimulů. Již v roce 1778
vydalo zemské gubernium dokonce nařízení, že žádný mistr nesmí přijmout do učení hocha, který
by se nevykázal tím, že "pravidelné vyučování s úspěchem vychodil".

Povinnost absolvovat školní docházku se předestřela i před budoucími Pyskovými dětmi. Třeba
před Annou, jež se poprvé rozhlédla po světě 17. července 1778. Zato Václav do školních lavic
nedorostl. Přišel na svět 7. ledna 1780 a zemřel v prosinci 1782. Tou dobou už byl dva měsíce na
světě Martin, představitel sledované linie rodu.

datum narození 8. října 1782 místo narození Číchov 31
dítě
rodiče MARTINUS (MARTIN) – katol.

kmotr a svědci Pisk Ignatius Rust., Polexina (Pisk Ignác, sedlák; Polexina)

Sedlak Mathias Rust. Chlumio et Anna Jacobi Novotny inquil. uxor Smržovio

Sedlák Matěj, sedlák z Chlumu a Anna Jakuba Novotného, podruha, manželka ze Smržova

matrika Kamenice u Jihlavy 1767-1802, MZA Brno, sign. 6604 N, fol. 322

29. listopadu 1780 zemřela císařovna Marie Terezie a její nástupce Josef II. začal uvádět v život
reformy, které nemohl za matčina života prosadit.



Za vlády Josefa II. reformní činnost vyvrcholila. 1. září 1781 vešlo v platnost nařízení o vrchnostenské pra-
vomoci, které zmírňovalo dosavadní tvrdé trestní řízení
s poddanými. Nadále jim hrozilo jen vězení, nucené práce a
sehnání z hospodářství. Sehnání a vězení delší 8 dnů musel
schvalovat krajský úřad, jemuž si poddaní rovněž mohli stěžo-
vat na příliš vysoké tresty.
Po pár týdnech, dne 13. října 1781 byl vyhlášen Toleranční
patent, s nímž nemohl císař Josef II. přijít za života své matky,
protože ta se bála, že by schválením náboženské snášenlivosti
ohrozila spásu své duše. Josef II. sice dával přednost katolic-
kému náboženství, ale dobře věděl, že mnozí z jeho poddaných
nejsou katolíky dobrovolně. Proto prohlásil za povolené i vy-
znání augsburské (luteránské), reformované helvetské (kal-
vínské) a řecko-pravoslavné. "Toleranční generálie", upravu-
jící formu přestupu, vyšly v následujících letech několikrát v
podobě tištěného patentu.
Rozhodnutí císaře Josefa II. vyvolalo velký zmatek. Prostí lidé
se domnívali, že se otvírá cesta k „husitské“ víře předků, ačkoli
měli nejčastěji na mysli konfesi bratrskou. Na dotaz českého
gubernia došla z Vídně odpověď, že „husity“ je třeba zaregis-

trovat jako luterány a nechat je na pokoji, pokud se chovají loajálně. Přesto museli poddaní odhlašovaní z
katolické církve překonat řadu byrokratických i psychologických zábran, smířit se s nucenou chudobou
svých modliteben a zejména s averzí katolického okolí, jež se snažilo rušit evangelické bohoslužby, bránit
pohřbům evangelíků na katolických hřbitovech nebo je ještě za života postihnout existenčně.
1. listopadu 1781 vydala dvorská kancelář patent o zrušení nevolnictví. Bral vrchnosti právo bránit podda-
ným v uzavírání sňatků, či v odchodu z panství, v posílání dětí do učení na řemesla nebo na studie a rušil
dvorskou službu. Uchoval však robotní povinnost a povinnou službu sirotků.
Josef II. neměl rád katolickou církev. Na počátku roku 1782 se s ní vypořádal rušením klášterů rozjímavých
a žebravých řádů (např. karmelitek, klarisek, kapucínů, františkánek, kartuziánů). Do každého kláštera
poslal zástupce zemského úřadu, jenž měl vše, co nebylo nezbytné pro denní potřebu, zapečetit, pořídit se-
znam inventáře a předat jej světskému úředníkovi kláštera. Všichni kněží a duchovní vyšších hodností se
mohli vystěhovat z habsburských zemí do klášterů svého řádu. K tomu měli dostat od státu pas a cestovné. Ti,

36

kdož chtěli přestoupit do jiného řádu, měli dostat ročně příspěvek 150 zlatých. Chtěli-li se někteří stát milo-
srdnými bratry, měli dostat 300 zlatých; sestry, které se staly alžbětinkami, dostaly 200 zlatých. A např. ti,
kteří se chtěli stát světskými kněžími, měli dostávat od státu roční penzi 300 zlatých.
A ještě jedna zajímavost... Dne 16. ledna 1782 byli na území rakouské monarchie zrušeni poustevníci. Je však
jisté, že nevymizeli z našich krajů tímto datem, ale až postupně v průběhu několika let.



V roce 1783 na Islandu vybuchla sopka Laki. Jedovaté plyny, které se během erupce uvolnily, vážně
změnily klima na velké části severní
polokoule. Došlo na jedno z největ-
ších znečištění atmosféry v posled-
ních staletích.

Žlutohnědý oblak zvaný zákal, se
během dvaceti dnů rozprostřel nad
celou Evropou. Byl postupně za-
znamenán od Lisabonu po Moskvu,
včetně Prahy. Před shlukem jedova-
tých par a sirným zápachem se ne-
dalo utéct. Záhy začali umírat první
lidé na respirační a srdeční obtíže.

Po letních vlnách veder přišla roku
1783 zvlášť tuhá zima. Průměrné teploty klesly o 1,3°C a v nižších pozicích vydržely ještě další tři
roky. V létě panovala velká vedra, zimy byly studenější a úrodu často ničilo krupobití. V důsledku
nepříznivých klimatických podmínek skomírala zemědělská produkce ještě několik let. Kromě
chladu škodily rostlinám i kyselé deště.

Někdy roku 1786 se narodila Rozina Pysková (5.6.)20, jenomže dlouho na světě nepobyla. Zemřela
9. února 1788. Stejný osud potkal i jejího mladšího bratra Štěpána (5.7.). Matka jej porodila 23.
prosince 1787, ale už 10. října 1789 mu stloukali rakvičku. Nejinak dopadl i další Pyskův syn jmé-
nem Jan (5.8.). Po světě se poprvé rozhlédl 5. května 1790 a zcela jistě jej opustil před 2. lednem
1811. Tehdy bylo provedeno vypořádání podílů z gruntu a Jan není mezi dědici uveden. Zato je tam
zmíněna poslední dcera Ignáce a Polexiny. Ke křtu ji donesli 17. června 1791 a dostala jméno Pet-
ronila.

Ještě neměla ani devět let, když otec Ignác 2. ledna 1799 zemřel. Jako příčinu úmrtí má v matrice
zapsáno „gewöhnlich“ – obvyklá, čímž asi zapisovatel myslel „souchotiny“, na které v té době lidé
umírali nejčastěji. Jeho smrtí skončil příběh další generace rodu.

datum úmrtí 2. ledna 1799 místo úmrtí Číchov 31
zemřelý/á
příčina úmrtí IGNATZ PISK Bauer v. Cžichov (IGNÁC PISK, sedlák z Číchova)
katol. – muž. – 45 let

gewöhnlich (obvyklá)

matrika Chlum 1785-1831, MZA Brno, sign. 10301 Z, fol. 8



20 zápis narození Roziny Pyskové r. 1786 nebyl v matrice Chlum 1785-1823, MZA Brno, sign. 10294 N nalezen
37

5. generace – Martin Pysk, půlsedlák

MARTIN PYSK se narodil 8. října 1782 v rodině číchovského sedláka Ignáce a jeho ženy Polexiny.
Spolu s ním se dospělosti dožily jen jeho tři sestry – Veronika, Anna a Petronila. Otec jim zemřel,
když bylo Martinovi sedmnáct let. Předpokládalo se, že převezme grunt, jenomže na to byl ještě
hodně mladý. Hospodářství zůstalo dočasně v rukou ovdovělé matky Polexiny.

Ta vypravila 19.11.1799 do samostatného života dceru Annu (5.3.), která se provdala za sedláka
Františka Novotného z Číchova.

Zatímco na Třebíčsku žili lidé poklidně, kdesi daleko už od roku 1792 zuřila válka. Proti sobě se
postavily revoluční Francie, kde lid svrhl panovníka a Rakousko ve spojenectví s Pruskem. Po po-
pravě krále Ludvíka XVI. se proti Francii postavily další evropské mocnosti. Leč po jejich počáteč-
ních úspěších získala navrch francouzská armáda a dotlačila Rakousko k podepsání míru dne 17.
října 1797 v Campo Formio.

Zakrátko se svět přiblížil ke konci dalšího století. ... „lidé strach mají, co bude, když nové století
počne. Farář káže, že konec světa může být a zle každý skončí, kdo se podle učení svatého neřídí.
Někteří lidé tomu věří, jiní ne a někteří se tomu nahlas smějí.“21

Ale ačkoliv půlnoční hodina poskočila a nastal rok 1801, svět se nijak nezměnil.

4. května 1802 zrušila rakouská monarchie doživotní vojenskou službu22. Od té chvíle se k pěším
plukům a vozatajstvu rukovalo na deset, k jezdectvu na dvanáct, k dělostřelectvu a ženistům na
čtrnáct let23. Po uplynutí této doby mohl jít voják domů nebo nastoupit novou kapitulaci24 s určitými
výhodami. Domů vysloužilí vojáci nespěchali. Nebyli totiž v rodných vsích zvlášť vítáni, neboť bě-
hem vojny odvykli práci. Vyhlášený dekret skrýval i jednu zajímavost - rušil nošení copů u vojáků a
důstojníků.

Dvacetiletý Martin stanul 9. listopadu 1802 před oltářem s KATEŘINOU ZIMOLOVOU (* 14.10.
1786), selskou dcerkou z Koutů.

datum sňatku 9. listopadu 1802 místo sňatku Číchov
ženich
nevěsta MARTIN PISK Bauer v. Čzichow (MARTIN PISK, sedlák z Čihova)
katol. – 20 let – svobodný
svědci
KATHARINA ZIMOLIN N 1 v.Kouty (KATEŘINA ZIMOLOVÁ č. 1 z Koutů)
katol. – 17 let – svobodná

Thomas Czaha Rychter v. Kauty; Johann Lopatař, Rychter v. Cžichow

Tomáš Caha, rychtář z Koutů; Jan Lopatář, rychtář z Číchova

matrika Chlum 1785-1836, MZA Brno, sign. 10298, fol. Číchov 7

Pod kostelní klenbou kráčel jako první ženich se svědky, za ním vedl družba nevěstu, následovaly
družičky s mládenci, pak stará svadbí a ostatní hosté. Při příchodu kněze se Martin s Kateřinou
snažili současně dokleknout na oltářní stupeň, protože prý ten, kdo by se jej dříve kolenem dotknul,

21 KV str. 405
22 4. května 1802
23 Polní maršál Radecký považoval, na rozdíl od Dvorské válečné rady, z ekonomických důvodů 14 let za přehnaně dlouhou

dobu. Kriticky se stavěl k tomu, že nemoci způsobené službou zavinily vojákovu invaliditu a o jeho léčení a o život ve vý-
službě se musela postarat armáda ze svých peněz. Na rozdíl od dvorských kruhů prosazoval zavedení levnějšího miličního
systému (tj. branné povinnosti podléhají všichni svobodní muži daného státu).
24 služba na dobu určitou

38

dříve by také umřel. Podobnou symboliku měly i svíce na oltáři: komu ze snoubenců by svíce na
jeho straně vzplála nebo prskla, ten měl blíže do hrobu. Plamen rovný a jasný naopak předpovídal
dlouhý život. Při ofěře25 se měla nevěsta snažit, aby získala peníz od ženicha a tím nabýt vlády nad
majetkem. Pokud se jí to nepodařilo, měla si s ním alespoň peníz vyměnit, aby jejich rozhodování
ve finančních záležitostech bylo rovnoprávné.

17. ledna 1804 se novomanželům Martinovi a Kateřině narodil první syn jménem Josef (6.1.). Na
světě pobyl jen pár měsíců. Naposled zavřel oči v číchovské chalupě s číslem 31 dne 10. srpna 1804.

Počasí lidem tenkrát nic dobrého nepřinášelo. V kronikách se píše: „1804 napadlo na sv. Martina
tolik sněhu a nastala prudká zima a byla až do 18. května 1805, načež ještě přišly mrazíky a roku
1805 bylo tak drsné jaro a obilí stouplo už 16. března na 28 zl. a pak až na 52 zl... Z této drahoty
nejdříve nastala nouze a z nouze pomalu vyvíjel se hlad.26“

V roce 18o5 „všude je slyšet, že se připravuje velká vojna... Je velká neúroda všeho potřebného. Po
vsích táhnou nuzáci z daleka a prosí o trochu jídla a chleba...“27 Ale něco se na podzim přece sklidi-
lo – brambory. Nebýt jich, zas by se do chalup nastěhovala bída, hlad a nemoci jako před časem v
jedenasedmdesátém. Ale hladomor se už naštěstí neopakoval.

Školským zákonem dne 11. srpna 1805 byla vyhlášena povinná školní docházka pro děti od šesti do
dvanácti let, ale ani tentokrát se nepovedlo zavést tuto povinnost plošně. Odhady historiků mluví o
zhruba jedné třetině dětí, které se výuce vyhýbaly. Nejčastějším důvodem byla práce na polích.

K prvnímu kontaktu našich předků s Napoleonovou císařskou armádou došlo na konci roku 1805.
Za třetí koaliční války proti Francii překvapil císař Napoleon své protivníky rychlým tažením do

Německa, během něhož porazil ra-
kouskou armádu u Ulmu a 13. listopa-
du obsadil bez boje Vídeň. Zbytky cí-
sařského vojska spolu s ruskými spo-
jenci ustoupily na Moravu. Tam došlo
2. prosince 1805 k velké bitvě „u města
Slavkov pod Brnem. Spojenecká voj-
ska rakousko-ruská o síle 85 tisíc mu-
žů byla na hlavu poražena. ... Místy
ležely mrtvoly na sobě do výšky 2 až 3
lokty 28 a tak to bylo několik týdnů,
nežli byly zakopány.“29

Již dva dny po velkolepém vítězství se
Napoleon sešel u Spáleného mlýna
poblíž Uhřic s císařem Františkem I., aby dohodli příměří. Mírová smlouva pak byla podepsána 26.
prosince v Bratislavě. Její součástí byly též finanční reparace ve výši 140 milionů franků, které mělo
Rakousko zaplatit Francii.

Vítězové zatím obsadili jižní Moravu a část jihovýchodních Čech. Je pravděpodobné, že se tehdy
s francouzskými vojáky setkali i Pyskovi. A snad je i „hostili“ ve své chalupě. Hospodáři, u kterých
byli nepřátelští vojáci ubytováni, se museli starat o jejich po-
hodlí a obživu. A běda, kdyby se vzpírali. To by šlo o život. Po
odchodu za sebou vojsko zanechalo vedle spousty manželů s
nasazenými parohy také mnoho budoucích svobodných matek.
Některé byly znásilněny, ale jiné se zamilovaly a věřily, že se
pro ně jejich vojáček vrátí.

27. června 1806 se Pyskovým gruntem rozlehl pláč novorozené
dcerky Mariany (6.2.) a necelé tři roky nato, dne 14. ledna
1809 uložili do kolébky novorozeného Josefa (6.3.). Jméno po
zemřelém bratrovi mu mělo zaručit dlouhý život. Jinde se na-
opak věřilo, že to dítěti dobu na světě ukrajuje.

2. ledna 1811 se Martin konečně dočkal. Z matčiných rukou převzal grunt.

25 ofěra (lat. offertorium, obětování) = dary, jimiž věřící přispívají na církevní účely

26 kronika Rychnova u Jablonce nad Nisou
27 KV fol. 411
28 1,55-2,33 m
29 KV fol. 412

39

Zápis Martina Piska
Léta Páně 1811 dne 2ho ledna nastupuje nadjmenovaný Martin Pisk na tu po jeho otci Ignáce Pis-
ka v dědině Čichově pod N. Cons. ... pozůstalou živnost, která se jemu se vším právem - příslušen-
stvím, jakož také se všema cís. král. a vrchnostenskýma povinnostma k dědičnému užívání a vlád-
nutí tuto připisuje za sumu předešlou 140 fr.

40

Na roční termíny po 3 kopách.

Spravedlnost patří:

po nebožtíkovi Pavlovi Zapomnělovi Kateřině vdaný na křtinskou stranu 4 kopy 27 gr.

Mařeně, po ní Kateřině, po ní ale zas Mařeně 3 kopy 15 gr.
Ondřej Dočekalovi 12 kop 35 gr.

Po Ignácovi Piska, co on na tomto gruntě vyplatil – jeho nápadníkům:

Apoleně vdově 24 kop 1 gr., Martinovi – držiteli gruntu, Veronice, Anně a Petrolíně – po 23 ko-
pách 58 gr. – 119 kop 53 gr.

dohromady činí 140 kop

Nový nastupitel Martin Pisk při nastoupení toho pololánského gruntu jménem přídavku obdržuje

všechen koňský a hovězí dobytek, pak domovní a hospodářské nářadí, ... všechno, co po jeho ne-

božtíkovi otci při gruntu zůstalo.

Naproti tomu ale bude taky nastupující hospodář povinen sestře Veronice jednu krávu, jednu ovci,

pak kus pole pod jednu míru 1 čvtrť tak nazvané Na

přední ... k každoročnímu užívání až do její smrti –

sestře Anně jeden pár volů, dvě krávy a půl vozu -

pak sestře Petrolíně 100 fr. na penězích, dvě krávy a

jednu ovci dáti – jakož také svým sestrám svatební

vejpravu, jak se sluší a patří, učiniti.

Všechné dluhy, které by jakékoliv na týto živnosti

neb gruntu pozůstávaly, přijímá ... nastupitel

k zapravení na sebe.

Co se týče vejminky pro matku nového hospodáře,

ona při jeho stolu společně až do její smrti se zdržo-

vávat chce; kdyby ale ona s jeho stolem spokojena

nebyla, tak budoucně následující vejminku každo-

ročně k užívání míti má: do 1ní trati u dolních luk

pod 1 ½ míry, v 2hý trati u kříže pod 1 ½ míry, v 3tí trati u Střešen pod 1 ½ míry, pak loučku po

půl fůry sena. Byt svobodnej v domě.

Vynachází se dle Catastrum folio 125 při tomto pololánským gruntu následující ... pole a luka, a to

sice:

orných (polí) ladem ležící luka

u domu zahrada mír 38 mír 8

u ... 12 – 3 ¼ 1–1¾

... 10 -3 -7¼

za humny 13 – 2 ¼ 1

na Malý ¾

u Břehu 1¼

na Oběšenou 2

suma 36 mír 3 ½ 8tl 2 míry 2 8tl 4 fůry

Činžovní panské podplatní pole a luka, které by se při tomto gruntě vynacházely, patřící milostivý

vrchnosti, které ona činži zvýšit a neb k svej ruce přitáhnout po vždy právo má, poněvadž takové

grunty jenom na čas a sice jen do libosti milostivé vrchnosti pod činži neb plat se užívají. Jenž se
stalo dne a roku svrch psaného.

Jakub Senda, starší Pisk Martin, nastupitel
Franc Novotný mladší

Zakrátko se do Pyskovy rodiny vplížila smrt. Do náruče jí 8. července padla pětiletá Mariana (6.2.).
Prázdné místo v rodinném kruhu zaplnila už 31. prosince další dcera, kterou pokřtili jménem
Františka (6.4.).

Nebyl to tenkrát pro hospodáře pěkný rok... Dvě desetiletí válek s Francií svázané s vysokými ná-
klady na armádu a platbou válečných reparací zapříčinily, že rakouský státní dluh se počítal v mili-
ardách zlatých. Klesal kurs papírových peněz a nedůvěra k nim rostla. Koncem roku 1810 se sto
zlatých ve stříbře směňovalo za 1.240 zlatých v bankovkách. Lidé si raději kovové mince schovávali
a kdo mohl, kupoval nemovitosti nebo hodnotné věci, aby se papírových peněz zbavil. Hospodářská
krize vyvrcholila 15. března 1811 státním bankrotem. Průvodní dekret okamžitě vzbudil paniku,

41

protože nařizoval výměnu bankovek a mincí z obecného kovu v poměru 5:1 za výměnné papíry,
takzvané šajny (Einlösung-scheine). Úspory tedy
ztratily 80 % ze své hodnoty! Na finančním bankrotu
tehdy jistě tratil i Martin Pysk.

Za tři měsíce, dne 1. června 1811 zveřejnila dvorská
kancelář všeobecný občanský zákoník, na němž se
pracovalo už od dob Marie Terezie. Vstoupil v plat-
nost 1. ledna 1812 a zdůrazňoval rovnost všech obča-
nů před zákonem.

Končila zvlášť tuhá zima a na jejím konci dne 13.
března 1813 zemřela malá Františka. Měla sotva dva a
půl roku a do hrobu ji přivedl katar.

Jako by nebylo dost válečných dobrodružství, pustilo
se Rakousko 12. srpna 1813 znovu do bojových střetů s Francií. Soudobý kronikář z Kněžic napsal:
„...nastaly veliké marše vojenské po české zemi, že nikdo podobných nepamatuje. V naší vsi přišlo
do každé chalupy po pěti i po šesti mužích: jedni odešli, druzí přišli a to trvalo až do žní. Pak přišli
Prusové ... po nich přišli Rusové, Kozáci.... Všechno nám sebrali, snědli, pole pošlapali. Lidé byli
povinni péct jim chléb a vozili jej za armádou. O dobytek, vozy přišli a některý soused ani se ne-
vrátil...“

Spojené armády Rakouska, Pruska,
Ruska a Švédska pak ve dnech 16. - 19.
10.1813 rozdrtily v bitvě u Lipska po-
četně slabší Napoleonovu armádu.
Obrovské ztráty na obou stranách ved-
ly k tomu, že se bitva označuje jako
„jatka Evropy“.30

Přešla zima a 11. února 1814 porodila
Martinova žena chlapce, který také do-
stal jméno po zemřelé sestře. Říkali
mu František (6.5.).

V patnáctém roce se přes Čechy vracela
ruská vojska z tažení proti Francii a
sedláci s nimi měli znovu plno problé-
mů. Tehdy, v měsíci červnu vybuchla indonéská sopka Tambora. Nikdo v Evropě o tom neměl ani
tušení. Ovšem mohutný mrak zplodin se rozprostřel nad celou zeměkoulí a ovlivnil počasí
v několika následujících letech. Roku 1816 se později dostalo pojmenování „Rok bez slunce“. Klima-
tická anomálie postihla velkou část severní polokoule a neobyčejně chladné počasí způsobilo kata-
strofální neúrodu. Na podzim, když se do chalup pozvolna stěhoval hlad, se Pyskova rodina dne 28.
října rozrostla o dalšího chlapce, pokřtěného jménem Martin (6.6.)

Koncem roku 1817 přišla Vídeň s patentem o zavedení nové berní soustavy. V následujících deseti-
letích se na jeho základě provádělo rozsáhlé vyměřování půdy, stanovení její bonity a výnosnosti.
Práce na tzv. Stabilním katastru trvaly až do roku 1861.

Po dvou letech, 16. listopadu 1818 vypravovali z číchovské chalupy číslo 31 další dětský pohřeb. Čtyř
a půlletý František zemřel na psotník. Prázdno u stolu po něm nezůstalo. 1. května 1819 porodila
Kateřina dceru Veroniku (6.7.)

V roce 1821 se v českých zemích začalo poprvé očkovat, a to proti pravým neštovicím. Lidé se samo-
zřejmě proti dětským nemocem snažili bránit i před vynálezem vakcín. Popisuje to třeba první čes-
ká kniha o dětských infekčních nemocech z roku 1699. „Součástí nápoje proti neštovicím je drcený
bezoárový kámen, drcený roh z jednorožce, taky manus cristi, což jsou drcené perly s cuk-
rem.“ Takovou „léčbu“ si ale chudí dovolit nemohli.

Poslední Pyskův syn a představitel sledované linie rodu, přišel na svět 19. ledna 1822. Znovu sáhli
po jménu zemřelého. Farář jej pokřtil jménem František (6.8.).

30 Veškeré Napoleonovy snahy skončily porážkou 18. 6. 1815 v bitvě u Waterloo, po níž podruhé abdikoval a vydal se do
rukou spojenců. Ti jej odsoudili k doživotnímu pobytu na ostrově Svatá Helena, kde ve věku jednapadesáti let zemřel.

42

datum narození / 19./20. ledna 1822 místo narození Číchov 31
křtu
FRANCZ (FRANTIŠEK)
dítě katol. – muž. – man.
Martin Pisk, Bauer allda (Martin Piska, sedlák odsud)
otec Katharina geborene Zimola, Nro 31 Allda (Kateřina rozená Zimolová, č. 31 odsud)
matka Joseph Nawrkal, Bauer von Chlum; Anna dessen Weib

kmotr a svědci Josef Navrkal, sedlák z Chlumu; Anna, jeho manželka

matrika Chlum 1785-1823, MZA Brno, sign. 10294 N, fol. Číchov 36

Babička Polexina se z nejmladšího vnoučka dlouho neradovala. Stáří se vybralo svou daň. Vdova po
Pavlu Pyskovi zemřela 19. listopadu 1822 na sešlost věkem.

datum úmrtí / 19./21. listopadu 1822 (nar. 1747) místo úmrtí Číchov 31
pohřbu
zemřelý/á APPOLONIA Witwe nach dem abgelebten Ignaz Pisk Bauer allda
příčina úmrtí
APOLONIE, vdova po zemřelém Ignáci Piskovi, sedláku odsud
katol. – žen – 75 let

alter salbern (sešlost věkem)

matrika Chlum 1785-1831, MZA Brno, sign. 10301 Z, fol. 19

Zemědělství se postupně modernizovalo.
Roku 1824 vynalezli bratranci Veverkové
v Rybitví u Pardubic ruchadlo – typ mo-
derního pluhu, který půdu nejen kypřil, ale
i obracel. Hospodáři si ale museli ještě pár
let počkat, než si novinku mohli koupit.
Už pár let v Čechách probíhalo očkování
proti pravým neštovicím a povědomí o jeho
potřebnosti rostlo. Roku 1824 dostalo vak-
cínu dokonce sto osmnáct tisíc dětí.
Lidé si zvykli na ledacos. I na veletoče
s počasím. V říjnu a listopadu roku 1825 pozorovali na nebi kometu, na vánoce bylo tak teplo, že
rozkvetly fialky. Ale s novým rokem přišly velké mrazy a spousty sněhu. Ještě květen byl studený a
deštivý.

43

Na dobu od 9. dubna do 8. října 1826 vyhlásil papež Lev XII. v Čechách „milostivé léto“, v němž
slíbil poutníkům za vykonání předepsaných pobožností zvláštní odpustky. Kostely byly takřka po-
řád otevřené, všude velké poutě, zpovědi, kázání, na procesí chodilo i několik tisíc lidí. V šesta-
dvacátém vynalezl Josef Ressel lodní šroub, vyšla Domácí kuchařka Magdaleny Dobromily Rettigo-
vé...

Jedna novina střídala druhou, ale pro sedláky bylo nejdůležitější počasí. A to si každý rok s lidmi
zahrávalo. Tu velké mrazy a vichřice, tu deštivé léto... všechny ty klimatické extrémy přinášely po
celá dvacátá léta neúrodu.

V roce 1830 prý vznikla polka. Asi netrvalo moc dlouho, než si ji zatančil Martin Pysk s ženou Kate-
řinou.



Historie tance má mnoho verzí. Nejpravděpodobnější se zdá myšlenka prof. Zdeňka Nejedlého, že polka
vznikla v mladé české pokrokové společ-
nosti z okolí Hradce Králové ze sympatií k
polskému národnímu povstání v roce 1830.
Podle národopisce Čeňka Zíbrta polku
vymyslela k písni „Strejček Nimra“ děveč-
ka Anna Chadimová (později provdaná
Slezáková, 1805–1884), když sloužila v
Kostelci nad Labem. Podle jiných pramenů
jde ovšem pouze o velmi nepravděpodob-
nou legendu. Podle jiného pramene vznik-
la polka jako skladba zkomponovaná
Františkem Matějem Hilmarem na počest
polské zpěvačky Esmeraldy. Další verze
popisuje vznik polky jako variaci tance
„maděra“, který byl podle svého polovič-
ního rytmu přejmenován na „půlka“. Ten-
to název se později změnil na „polka“,
patrně jako výraz sympatií k národně
utlačovaným Polákům.
Jisté každopádně je, že když se polka do-
stala někdy dolem roku 1840 do Paříže,
stala se celosvětovou módou a v průběhu
první poloviny 20. století se objevilo v
různých státech mnoho jejích obměn. Ve
Francii to byla polka třesená, "tremblente",
v Americe swingová, v Bavorech houpavá
a další.
Polka zaujala Bedřicha Smetanu i Antoní-

na Dvořáka, v jejichž díle má své nezastupitelné místo. Asi nejslavnější polku Škoda lásky složil ve druhé
polovině 20. let minulého století Čech Jaromír Vejvoda.



Následujícího roku se už nikomu tancovat nechtělo. V letech 1831-1832 totiž postihla Moravu a
Slezsko epidemie cholery. Už od roku 1829 se nemoc šířila z asijské části Ruska a postupovala zá-
padním směrem do Evropy. Císař František I. rozhodnutím z 22. října 1830 nařídil vytvoření komi-
se, která by měla na starost všechna protiepidemická opatření. Ve větších městech monarchie
vznikly lokální sanitní komise. Už v lednu 1831 se objevily první případy cholery ve východních
krajích Haliče. Vláda sice vytvořila pomocí vojska na hranicích sanitní kordon, avšak epidemii se
nepodařilo odvrátit. Na Moravě objevila cholera v srpnu a nejpozději, až koncem listopadu, postihla
Jihlavský kraj.

Veřejnosti se dostalo tištěných poučení o preventivních opatřeních a o prostředcích, které je vhodné
mít doma připravené pro případ nemoci. Lidé se dověděli, jak rozpoznat příznaky choroby ještě
před příchodem lékaře, jak pečovat doma o nemocného atd. Kněží pomáhali překonávat obavy z
choroby a podporovali ve svých vystoupeních všechna lékařská opatření a při samotné epidemii se
stali duchovní oporou obyvatel.

Cholera si vyžádala mezi obyvatelstvem četné oběti a zanechala hluboké stopy ve povědomí lidí. V
Čechách zemřelo 26.020 osob. Na Moravě a ve Slezsku zanechala epidemie 32.039 mrtvých.

44

Za nějaký čas, dne 2. března 1835 zemřel František I. Rakouský. Ještě za svého života si byl vědom,
že oběma jeho synům chybí ty správné fyzické a psychické předpoklady k vládnutí. Nakonec se roz-
hodl dostát tradici a jako svého nástup-
ce určil staršího Ferdinanda.

Nový panovník byl od narození nemoc-
ný, trpěl zřejmě epilepsií, hydrocefalem,
neurologickými a mnohými dalšími pro-
blémy patrně kvůli genetické blízkos-
ti rodičů, kteří byli bratrancem a sestře-
nicí. Ale přesto byl nový monarcha pro
své vlídné chování velmi oblíbený a lid
mu přidal přezdívku Dobrotivý. Ovšem
vládl za něj většinou kancléř Metter-
nich a státní rada. Ferdinandova koru-
novace českým králem 7. září 1836 se
stala převelikým svátkem pro celou ze-
mi.

Ve čtyřicátých letech se jako první dne
26. ledna 1841 oženil syn Martin. Svatba
se konala v Přibyslavicích a vedle ženi-
cha stála coby nevěsta Františka Uhlířová, dcera celoláníka Josefa a Josefa. I ženich je zapsán jako
celoláník, což značí, že mu už dříve šedesátiletý otec předal hospodářství. Ale je také možné, že sta-
rý Martin už tou dobou nežil. Zápis o jeho úmrtí totiž nebyl nalezen. Druhý z Martinových potomků,
syn František před sebou neměl lehkou cestu. Aby se uživil, stal se čeledínem.

Jejich matka, vdova Kateřina se se světem rozžehnala 28. června 1850. Ač jí bylo teprve šedesát
čtyři let, v matrice má jako příčinu úmrtí zapsánu sešlost věkem.

datum úmrtí / 29./31. července 1850 místo úmrtí Číchov 31
pohřbu
zemřelý/á KATHARINA Witwe nach Martin Pisk Ausgedinger
příčina úmrtí
KATEŘINA, vdova po Martinu Piskovi, výměnkáři
katol. – žen. – 62

Alterschwäche (sešlost věkem)

matrika Chlum 1832-1906, MZA Brno, sign. 10302, fol. Číchov 10

Pohřbili ji a po obřadu se konala pohřební hostina zvaná podle oblasti např. trachta či úcta. Pořáda-
li ji v domě smutku, kde se po návratu z pohřbu shromáždili nejbližší příbuzní, sousedé a známí.
Osobám poskytujícím různé služby během pohřbu (např. plačkám, žebrákům, zpěvákům, hrobní-
kovi) se někdy odměnou uspořádalo pohoštění v hospodě. Charakter hostiny se lišil rozsahem po-
dávaných jídel podle sociálního postavení zemřelého. Běžný byl chléb, různé druhy pečiva z chle-
bového těsta, tvaroh a alkohol. V měšťanských a zámožnějších selských rodinách vystrojovali zpra-
vidla pohřební oběd množstvím jídla srovnatelným se svatbou. Připravit jej musel ten, kdo zdědil
usedlost.



45

6. generace – František Pysk, čeledín

FRANTIŠEK PYSK (6.8.) se narodil 19. ledna 1822 v rodině Martina a Kateřiny z Číchova 31.
Ačkoliv matka porodila osm dětí, dospělosti se dožil jen on a jeho starší bratr Martin. Ten se už
před rokem 1841 stal hospodářem na rodném gruntě. František byl smířený s tím, že se o sebe musí
postarat sám a nijak se proto nezlobil. Lidé takové uspořádání vnímali jako bohem dané: jeden se
stává hospodářem a druzí sourozenci si živobytí musí hledat sami. Nikoho ani nenapadlo, aby se
proti tomuto uspořádání postavil.

Předpokládám, že František se životem protloukal jako čeledín nebo podle modernějšího pojme-
nování – zemědělský dělník. Žil společně s rodinou hospodáře, byl brán jako její člen, společně se
s rodinou stravoval a na statku i bydlel. Ze mzdy, kterou dostával, šetřil, aby se jednou mohl oženit
a založit rodinu. Trvalo mu to dlouho.

Zatímco v zapadlých vesničkách nic netušili, ve světě se dály věci... Celá Evropa se kymácela pod
vzpourami proti panovníkům. Také českou společností rezonovala nespokojenost. Na městských
ohradách se objevovaly protivládní letáky, na venkově se rozmáhalo odmítání roboty. Rovněž dělní-
ci se stavěli proti těžkým pracovním podmínkám, zavádění strojů a s tím spojeným propouštěním.
Počátkem března 1848 se účastníci shro-
máždění ve Svatováclavských lázních do-
máhali zrovnoprávnění Čechů s Němci,
výkupu z roboty, zrušení poddanství, obec-
ní samosprávy, svobody shromaždování,
zrušení cenzury a vytvoření státoprávního
celku z Českých zemí. Do Vídně svolané
stavy mezitím rokovaly o budoucí ústavě.
Ferdinand I., aniž čekal na výsledek, „ok-
trojoval 31 “ dne 25. dubna 1848 „Ústavní
listinu rakouského císařství“, tzv. „oktrojo-
vanou ústavu“ – konstituci.

Ačkoliv její přesný text nikdo neznal, nečetl,
natož aby ho studoval, vyvolala „konštytu-
ce“ mezi lidem nadšení. Poddaným uniklo,
že výnos sice oznamoval zrušení robotních
povinností, leč až v budoucnu, a to nejpoz-
ději do 31. března 1849. Roční odklad plat-
nosti měl s ohledem na začínající zemědělské práce logiku. Sedláci si ale formulaci „nejdéle do
roka“ vyložili po svém: mohou skoncovat s robotou i dřív čili třeba hned! A tak na vrchnostenská
pole nikdo ani nepáchl. Vystrašení panští úředníci většinou neměli odvahu zasáhnout. Vesničané se
ničeho nebáli. Klidně posílali dobytek spásat panská pole a louky; v panských lesích už se nesbíralo
klestí, ale rovnou kácely celé stromy; s velkou slávou se konaly takzvané konstituční výlovy pan-
ských rybníků a vůbec k nejoblíbenějším patřily konstituční hony.

Jedna událost střídala druhou a vše dovršil císař pán, když potvrdil zákon o zrušení poddanství,
jenž odstraňoval rozdíl mezi panskou a poddanskou půdou (tj. dominikálem a rustikálem) a všech-
nu půdu zbavoval závazků. Rušil všechny dosavadní poddanské povinnosti - naturální a peněžní
dávky, ale i služby, které plynuly z poddanství. „Za některá z těchto zrušených břemen má učiněna
býti náhrada, za některá nic“, pravil zákon přijatý 7. září 1848. Podle nových zákonů se vypořádání
dělilo do tří skupin: I. závazky plynoucí z poddanosti, které vykoupené bez náhrady; II. povinnosti a
dávky ze selské půdy, za něž bývalé vrchnosti nepříslušela plná náhrada, ale slušné odškodnění; III.
povinnosti a dávky, za které vrchnostem náležela plná náhrada. V praxi zaplatili bývalí poddaní asi
polovinu celé odhadnuté ceny bývalých břemen. Určená finanční částka jim byla zapsána do grun-
tovních (později pozemkových) knih a bývalým poddaným, nyní již svobodným a samostatným
hospodářům, vázl na usedlostech hypoteční dluh, který museli pravidelně každoročně splácet po
dalších dvacet let. Jednotlivé splátky už neodváděli bývalým vrchnostem, ale přímo do státní po-
kladny.

Zákonem o zrušení roboty se rolník stal skutečným vlastníkem půdy a svého hospodářství. Součas-
ně skončila jeho osobní závislost na vrchnosti, ale i pravomoc vrchnosti (např. soudní) nad ním.
Někdejší poddaný se stal svobodným občanem, podřízeným moci státu stejně jako jeho bývalý pán.

31 oktrojovat = vnucovat, vnutit

46

Hned nato se Ferdinand I. vzdal trůnu ve prospěch svého synovce Františka Josefa. Mladému pa-
novníkovi bylo čerstvě osmnáct let a přijal korunu v době, kdy byla říše v totálním rozvratu. Ra-
kousko se za jeho vlády postupně modernizovalo a stala se z něj konstituční monarchie, zaručující

svým občanům dodržování základních lidských a občanských
práv. Zmizela nenáviděná robota i poddanství a zrušením cechů i
dalších hospodářských omezení se otevřel prostor pro rozvoj
průmyslu i obchodu.

24. ledna 1857 podepsal císař měnovou dohodu mezi Rakous-
kem, Lichtenštejnskem a německými státy o zavedení jednotné
stříbrné měny. Základní jednotku představoval stříbrný zlatník
(gulden)32 dělený na sto krejcarů. Na všech mincích byla podoba
Františka Josefa I.

Františku Pyskovi (6.8.) bylo třicet devět let, když se seznámil se
službou FRANTIŠKOU VOCHYANOVOU. Netrvalo asi příliš
dlouho, než ji přivedl do jiného stavu. Františce pak nezbylo nic
jiného, než službu opustit. Vrátila se domů do Řípova a tam 23.
srpna 1861 porodila syna Františka.

datum narození 23. srpna 1861 místo narození Řípov 5
dítě
otec FRANCISCUS (FRANTIŠEK)
matka katol. - nemanželský

kmotr a svědci František Pysk, dělník v Horních Raclavicích, syn Martina Pyska, rolníka v Číchově a Kateřiny roz.
Zimolové

Franziska, Tochter des † Thomas Vochian, Taglöhners in Řipov und der Anna geborene Vostal,
kathol. – bekannt

Františka, dcera † Tomáše Vochiana, čeledína v Ŕípově a Anny rozené Vostálové, katolička - zná-
má
Franz Šůla, Müller in Řipov (mlynář v Řípově), Anna dessen Gattin (jeho žena)

Sňatkem Františka Pyska s Františkou Wochianovou v kostele města Třebíče uzavřeným dne 16.
srpna 1863 jest dítě legitimováno
Zde zapsaný faráři a svědkům dobře známý František Pysk uznal dítě Františka za své vlastní a žádal
by co otec do matriky bal zapsán; František Pysk, Aug. Kleveta, svědek; jména otce podpisatel Josef
Dvořák, svědek

matrika Třebíč – město (Sv. Martin) 1861-1878, MZA Brno, sign. 10959, fol. Řípov 1

Zápis prozrazuje, že František Pysk sloužil v Horních Radslavicích Tam asi našla místo i Františka.
Jak by se jinak seznámili, když Františčina rodná ves Řípov je vzdálená asi 20 kilometrů?
František se svatbou nespěchal. Teprve po dvou letech, kdy sloužil jako čeledín v Čihalíně, se 16.
srpna 1863 s matkou svého syna oženil.

32 Pro papírové peníze se užíval název zlatka.

47

datum sňatku 16. srpna 1863 místo sňatku Čihalín 1 (ženich), Řípov 8 (nevěsta)
ženich
Franz Pysk dienstknecht in Cihalin nach Čichan zu stundig, ehelicher Sohn der katholisher verstor-
nevěsta benen Eheleute Martin Pysk, Halblahners in Čihan und der Katharina geborene Zimola
svědci
František Pysk, čeledín v Cihalíně do Čicháně příslušný, manželský syn katolických již zemřelých
manželů Martina Pyska, půlláníka v Čichani a Kateřiny roz. Zimolové
katol. – 41 let - svobodný

Franziska Vochyan, dienstmagd in Řipov, ledige Tochter der katholischer verstorbenen Eheleute
Thomas Vochyan Taglöhners in Řipov und der Anna geborene Jakob Vostal

Františka Vochyanová, služka v Řípově, svobodná dcera katolických zemřelých rodičů Tomáše
Vochyana, čeledína v Řípově a Anny z rodu Jakuba Vostála
katolička – 39 let – svobodná

Karel Krska, Fleischer in Trebič; Pawel Rimeš, Taglöhner in Řipow; beide katholisch

Karel Krska, řezník z Třebíče; Pavel Rimeš, čeledín z Řípova; oba katolíci

matrika Třebíč – město 1826-1868, MZA Brno, sign. 10967 O, fol. 237

O dalších osudech Františka a jeho rodiny chybí jakékoliv další zpráva. Asi cestovali za prací z místa
na místo a vždy se nechali najmout jako zemědělští dělníci při některém z velkostatků. Asi potom
bydleli s ostatními rodinami v tzv. ratejně, rozlehlé místnosti, plné křiku, zápachu a nepořádku.
Každé rodině býval přidělen prostor asi 4 x 3 m, který si ohradila nábytkem, někdy jen velmi skrov-
ným. Jedna kamna sloužila jak k vaření, tak i vytápění velkého prostoru. Pro celou tuto společnost
rodin vařila jedna z žen a ostatní ženy pracovaly na polích a lukách.
Pokud měl František štěstí, našel místo jako čeledín u některého z větších sedláků a žil se svou ro-
dinou u podružské světničce nebo chaloupce.



Podruh = představitel jedné z tradičních skupin vesnického obyvatelstva. Byla pro něj charakteristická ze-
mědělská manuální práce bez vlastnictví půdy a bydlení v nájmu (podruží) u zaměstnavatele. Měl s rodinou
k dispozici vyhrazenou světnici v domě hospodáře nebo samostatné obydlí na jeho pozemku (např. nevy-
užívanou výměnečnou chaloupku). Sedlák obvykle pronajímal podruhovi část svých pozemků. Podruh měl
tedy své malé hospodářství uvnitř sedlákova a kromě toho pracoval pro sedláka, čímž mu splácel nájemné.
Ve starších dobách vykonával na místě zaměstnavatele povinnou robotu.
Podruzi zpravidla patřili k nejchudší vrstvě vesnického obyvatelstva. Často bývali ve stejném postavení jako
čeleď s tím rozdílem, že nebyli chápáni jako širší sedlákova rodina, ale pouze jako námezní pracovní síla.

48



7. generace – František Pysk, tovární dělník

František a Františka Pyskovi se zřejmě živili jako zemědělští dělníci a putovali za prací z místa na
místo. Jejich „cestování“ se nepodařilo podchytit, proto není známo jejich úmrtí a v matrice se na-
šlo jen jedno narození jejich potomka. Tím byl FRANTIŠEK PYSK (8.1.), představitel osmé gene-
race rodu. Přišel na svět 23. srpna 1861 v Řípově 5, v rodné chalupě jeho matky.

Za pět let vypukla prusko-rakouská válka. Proběhla poměrně rychle během sedmi týdnů léta 1866
převážně na českém území.. V rozmezí 23. června až 15. července došlo k řadě dílčích střetů (u

Chrastavy, Dlouhého Mostu, Kuří-
vod, Svijan-Podolí, Náchoda, Trut-
nova, Mnichova Hradiště, České
Skalice, Svinišťan, Dvora Králové
nad Labem a Jičína), které z většiny
dopadly pro rakousko-saské vojsko
neúspěšně. Válka vyvrcholila 3. čer-
vence 1866 bitvou u Hradce Králo-
vé, v níž rakouská armáda zazna-
menala krutou porážku. Její ústup,
krytý jízdou a dělostřelectvem na
křídlech, se za cenu krvavé jezdecké
bitvy u obce Střezetice okolo 5 ho-
diny zdařil a pruská armáda Raku-
šany dál nepronásledovala. Často se
uvádí, že bitvu vyhrála moderní vý-
zbroj pruské pěchoty, totiž pušky
jehlovky nabíjené zezadu. Rakous-
ké pušky měly ale delší dostřel a větší přesnost, takže neúspěch Rakouska lze přičíst spíše na vrub
špatné taktiky boje zblízka, tzv. na bodáky než špatné výzbroji. Ztráty v bitvě byly obrovské přede-
vším na rakouské straně – 5.700 mrtvých, 7.500 pohřešovaných, 7.500 zraněných a 22.000 zaja-
tých vojáků, 6.000 koní, téměř 200 děl a přes 600 povozů. Spojenecký saský armádní sbor ztratil
130 mrtvých, 430 pohřešovaných, 900 raněných, 130 koní. Pruské ztráty byly mnohem menší –
2.000 mrtvých, asi 300 pohřešovaných a 7.000 zraněných vojáků, počet koní klesl téměř o 1.000.

Veřejné budovy, kostely, školy a mnoho soukromých domů se po bitvě přeměnilo na vojenské laza-
rety. Ihned po skončení bitvy se rovněž začalo s pohřbíváním mrtvých, s čímž muselo Prusům po-
máhat i domácí obyvatelstvo bez rozdílu i starci, ženy a děti. Mrtví byli do společných šachet větši-
nou ukládáni po 20 až 30 mužích. Jen některým důstojníkům byly vykopány samostatné hroby.

Na konci července 1866 došlo v Mikulově k uzavření příměří a válka byla ukončena 23. srpna 1866
mírem uzavřeným v Praze33. Bezprostředně po válce vypukla epidemie tzv. pruské cholery, jež si
v le-tech 1866-1867 vyžádala v řadách civilního obyvatelstva desetitisíce obětí.

Jedním z hlavních vnitrostátních důsledků prohrané války byl vznik Rakousko-Uherska. Politická
reprezentace Uher dovedla v roce 1867 do úspěšného konce svou snahu o dualistické uspořádání
monarchie. Úsilí domácí inteligence o uznání českého národa vyšlo naprázdno.

5. prosince 1868 vešel v platnost nový branný zákon. Povinnosti dostavit se ke každoročnímu odvo-
du podléhali všichni muži ve věku 20 až 22 let. Služební povinnost byla sice stanovena na 12 let,
ovšem na skutečnou „vojnu“ odcházel každý muž na tři roky (u námořnictva na čtyři), následovalo
sedm let strávených v záloze a poté dva roky u zeměbrany, jakési zálohy aktivní armády. Maturanti
a vysokoškoláci měli právo do armády vstoupit dobrovolně a sloužit pouze jeden rok.

Následujícího osmnáctistého šedesátého devátého roku publikovalo ministerství školství nový škol-
ský zákon34 ukládající dětem od šesti do čtrnácti let osmiletou školní docházku. Podřídit se jí musel i
osmiletý František Pysk.

33 Prusko se díky vítězství nad Rakouskem stalo nejsilnějším členem v Severoněmeckém spolku. Když pak ještě roku 1871
porazilo v další válce Francii, stal se pruský král i německým císařem a proces sjednocování Německa pod svrchovanou
pruskou nadvládou dostal novou podobu. Slábnoucí Rakousko tím pádem ztratilo vůdčí postavení v tehdejší Evropě.

34 S drobnějšími úpravami platil školský zákon z roku 1869 až do roku 1948.

49

Školský zákon upravoval ledacos, třeba počet dětí ve třídách a zrušil tělesné tresty. Žáci se už neučili
jen číst, psát a počítat. Začaly se vyučovat předměty jako zeměpis nebo dějepis. Zákon rovněž sta-
novoval sankce pro rodiče, kteří by na děti do školy řádně neposílali. Náklady na provoz školy se
nově přesunuly na obec, za vzdělávání učitelů odpovídal stát.

Františkovi bylo právě deset let, když mohl 25. října 1870 pozorovat polární záři rozprostírající se
tehdy nad celou Evropou. Zábřežský kronikář ji popsal následovně: „Okolo šesté hodiny odpolední
se vyjasnil severní obzor, který se zbarvil do běložluté barvy, scenérie byla obohacena o zajímavé
červené paprsky. O hodinu později úkaz doplnilo žluté ohraničení, kdežto zbytek oblohy byl tmavý.
Vypadalo to jako by byla nedaleká obec celá v plamenech. Hvězdy se v takové záři jevily co jiskry.
Růžová barva oblohy se měnila v intervalech v ohnivě červenou, hned zase v barvu mědi; k severu
pronikaly bílé paprsky. Okolo 22. hodiny obloha začal pozbývat záře i lesku.“

A tak šel rok po roce, události střídaly jedna druhou. V jedena-
sedmdesátém byl zaveden metrický systém měr a vah, pak násle-
dovala hospodářská i zemědělská krize, vznikaly politické strany,
jediný císařův syn Rudolf spáchal sebevraždu.

Roku 1886 projel Třebíčí první vlak a tuto slavnostní událost jistě
nevynechal ani František Pysk.

Ve dvaadevadesátém zavedlo ministerstvo financí korunovou mě-
nu nahrazující rakouský zlatý. Přechod na nové mince a bankovky
se dál postupnou výměnou peněz v oběhu a trval až do 1. ledna
roku 1900, kdy nová měna začala platit oficiálně. A tak bylo mož-
né po osm let souběžně užívat jak měnu původní (zlatky a krejca-
ry), tak měnu novou. I ceny v obchodech se v tomto období uvádě-
ly v obou měnách. Jedinou výjimkou byl stříbrný zlatník, používaný jako dvoukoruna až do konce
roku 1928. Dalo se s ním platit, avšak úřady a obchodníci jej nesměli vracet zpět do oběhu.

Jak šel čas, Františkovi rodiče zemřeli a on viděl, že v zemědělství by jej čekala jen dřina za pár ko-
run35. Rozhodl se jít praco-
vat do města, do fabriky.
Předpokládám, že našel
zaměstnání v třebíčské to-
várně na boty firmy Karel
Budischowsky. Původně se
tovární dílny nacházely na
lukách pod dnešní nemoc-
nicí, později se výroba pře-
sunula do čtvrti Stařečka.
Nakonec se majitelé firmy
rozhodli koupit Padrtův
mlýn na Stařečském poto-
ce, kde vyrostla během ně-
kolika málo let největší ko-
žedělná továrna v Rakous-
ku-Uhersku. Stala také jedním z hlavních dodavatelů kožených výrobků a doplňků pro rakouskou
armádu36.

Tovární dělnictvo se oproti nádeníkům sem tam dočkalo růstu reálných příjmů. To následně vedlo
k neobyčejnému a někdy i zbytečnému nárůstu spotřeby - nákupů jídla, alkoholu, oblečení, luxus-
ního zboží, zábavy - a u těch zodpovědnějších k tvorbě úspor. Se stoupajícími příjmy dělníků rostla i
jejich prestiž. Díky vyšší mzdě a omezené pracovní době získával tovární dělník vyšší prestiž než
nádeník, domkář a dokonce i než drobný mistr od řemesla.

Františkovi bylo třicet tři let, rodiče už neměl, ale zato měl věk na ženění. A tak se 1. listopadu 1894
postavil před oddávajícího kněze s ANTONIÍ KRATOCHVÍLOVOU (* 11.02.1869), dcerou Jana
a Veroniky ze Svatoslavi.

35 U zemědělské čeledi byla obvyklá úplná nemajetnost kromě oděvu a drobných předmětů. Mzda převážně v naturáliích,
bylo možno našetřit si několik málo zlatých a naturálie …

36 firma Karel Budischowsky své boty posílala v období I. světové války na frontové linie – vyráběla tisíce párů bot denně.
Jenže po pro Rakousko-Uhersko nešťastném konci války Budischowští nedostali za dodané boty zaplaceno, což bylo pří-
činou postupného úpadku továrny.

50