Polna za prvni republiky

Polná

za první
republiky

Jan Prchal

Polná
za první republiky

uspořádal

Jan Prchal

Město Polná 2022

© Jan Prchal

Úvodní slovo

Milí čtenáři,

děkuji, že jste se rozhodli otevřít tuto knížku.
Z meziválečné doby, z let 1918 až 1939, jsem pro jednotlivé kapitoly záměrně zvolil
náměty publikované jednak okrajově, nebo takové, jež bylo vhodné dle mého posou-
zení připomenout a případně doplnit novými poznatky či méně známými obrazovými
přílohami. Ty, svou nezaměnitelnou vypovídací hodnotou, jsou vždy vhodným doplň-
kem textových částí a působivě dokreslí jednotlivé děje; ostatně, přínosné spojení psa-
ného slova s obrázky oživí každou publikaci.
Původně jsem měl při výběrů témat též v úmyslu připomenout např. bohatou so-
kolskou činnost v Polné, která byla v předválečném čase tolik různorodá, a ještě i další
zajímavá témata. Avšak bylo by opakováno, co již podrobně, skvěle a vytříbeně zpraco-
vali a publikovali jiní autoři; za všechny uvedu právě knížku Kapitoly z dějin sokolského
hnutí v Polné na Českomoravské vrchovině z pera Miroslava Urbánka.
K látce jsem přistoupil pokorně s využitím zejména archivních pramenů – spisů
přehledně uspořádaných v Moravském zemském archivu (státní okresní archivy v Jih-
lavě a Havlíčkově Brodě). Pobídkou k využití byly i mnohé citace z článků od různých
autorů, vydaných často v omezeném nákladu v časopisech, sbornících či již dávno za-
padlé v dobovém tisku, a vybízejících k oživení.
Mnohé příhody níže uváděné jsou úsměvné, jiné nikoliv, ale úmyslně jsou též zařa-
zeny i příběhy a děje, které se sic udály, ale svým ostudným průběhem nebyly dosud
v dostatečné míře zveřejňovány, ač jsou nám poučením, ale i výstrahou (viz např. Hla-
dová bouře v lednu 1919)! Důvodů, proč jsem se omezil jen na předem určená témata,
bylo však i více. Ostatně, souhrnný ucelenější přehled dějů v Polné z uvedeného období
byl uspořádán již v publikaci Polná ve 20. století (Polná 2006), přestože pouze heslovi-
tě, ve zkratkách.
Příhodně jsem využil též vzpomínek pamětníků, s nimiž jsem měl tu čest po roce
1995 spolupracovat, a kteří vždy ochotně vyhověli mým přáním a memoáry sepisovali.
Vhodnými využitelnými komplementy byly i zápisy v kronikách a jednacích protoko-
lech městské rady a zastupitelstva, poznámky v dobové korespondenci apod. I jejich
prostřednictvím si přiblížíme některé důležité a zajímavé události méně známé nebo
již zapomenuté, ale i příhody smutné a neblahé. Některé části textů v kapitolách a pod-
kapitolách můžou svým obsahem působit jako senzacechtivé informace. Domnívám
se však, že i takové údaje svým způsobem doplňují obraz společnosti v meziválečném
období.
Potěší mne, když publikace čtenáře zaujme a přispěje k doplnění poznatků z bohaté
historie Polné.

Jan Prchal

–3–

Poděkování

Za vznik knížky děkuji především vydavateli Městu Polná, zaměstnancům z uve-
dených archivů, kteří mně vždy vyšli ve všem ochotně vstříc, korektorkám Miluši
Skočdopolové a Marii Prchalové, grafičce paní Lence Tůmové z tiskárny Jiprint Jihla-
va, za úpravu fotografií a zhotovení obálky Františku Machovi, za četné obrazové pří-
lohy pracovníkům Městského muzea v Polné, za rady a doplňky textové i obrazové dr.
Ivanu Prokopovi a dr. Filipu Plašilovi, sběrateli pohlednic Janu Hanusovi, za poskyt-
nutí některých dobových snímků Ludmile Burešové-Vítkové…

1918 – po vzniku samostatného Československa

Po ukončení I. světové války a rozpadu rakousko-uherské monarchie vznikla v Ev-
ropě nová státoprávní uspořádání. Bylo však nemyslitelné, aby se obyvatelstvo v nejví-
ce zasažených územích z následků válečných útrap brzy vzpamatovalo.

V ranních hodinách, dne 28. října 1918, zveřejnila redakce Národní politiky na své
veřejné tabuli v Praze oznámení kapitulace habsburské monarchie. Zpráva vyvola-
la živelné demonstrace, které se lavinovitě šířily. Členové užší skupiny prozatímního
Národního výboru, Antonín Švehla a František Soukup, převzali vojenský obilní ústav
a následně byla vyhlášena československá samostatnost. V předsednictvu Národního
výboru zasedli Vavro Šrobár, Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný a Antonín
Švehla.

Po vyhlášení samostatnosti Československa se konaly ve městech i v obcích osla-
vy, slavnostní průvody a bohoslužby. Lidé jásali nad nabytou samostatností a koncem
války. Při těchto událostech docházelo k ničení státních symbolů Rakouska-Uherska,
které habsburskou monarchii připomínaly. Odstraňovaly se obrazy s portrétem císaře,
od prosince 1918 byly nahrazovány vyobrazením našeho prvního prezidenta T. G. Ma-
saryka. Samostatnou Československou republiku přijali obyvatelé s velkými nadějemi.
Lidé očekávali brzký pozitivní vývoj, důsledky války však doznívaly ještě několik let.
Inflace, vzniklá z dopadů krizových roků, brzdila oživení průmyslu alespoň na před-
válečnou úroveň výroby. Závažné problémy vznikaly zejména z nedostatku potravin.

V průběhu několika hodin se zpráva šířila po českých městech, kde rozjásaní lidé
plnili ulice. Navečer toho dne vydal Národní výbor v Praze v počtu 42 členů, včetně
zástupců ze Slovenska, první zákon nového československého státu.

Husovo náměstí v Polné; (pohlednice z roku 1918)
–5–

Ač byly první roky v Československu naplněny mnoha reformami, k poválečné ob-
nově hospodářství a celkovému rozvoji ve státě vedla ještě dlouhá cesta.

Ve městech i v malých obcích vznikaly místní organizace politických stran; také
v Polné vzrostl zájem o politickou činnost.

Jak proběhl 28. říjen 1918, den vzniku Československé republiky, v Polné zazname-
nal kronikář Břetislav Rérych1 (neupraveno):

První zprávy o míru a převratu přišly už po poledni, kdy jacísi vojáci pospíchali měs-
tem, majíc již čepici bez roset K.I. a místo nich červenobílé pásky. Lidé k nim přibíhali
a oni jim zvěstovali, že je mír a v Praze převrat, což se jako lavina šířilo městem. Lidé ne-
chávali práce, vycházeli na ulici a zvěstovali jeden druhému tuto velikou věc.

Úředních zpráv nebylo. Ale odpoledne přijeli už někteří občané od Německého Brodu
a od Prahy a ti dotvrdili, že Rakousko kapitulovalo a že je mír uzavřen. Totéž bylo úředně
potvrzeno z Německého Brodu. Navečer však přijela lokálka již ověnčena a potvrdily se
nepochybné zprávy o míru a převratu a samostatnosti.

Tady shlukla se mládež v houfy, procházela se zpěvem a voláním pod prapory městem.
K nim připojovali se dospělí a počali také
z Besedy (dům U Slovana) a z oken domů
vyvěšovati prapory. Protože se stmívalo,
stavěli lidé světla do oken, a tak bylo skoro
celé město ve chvíli slavnostně osvětleno.
Obecenstva přibývalo, davy proudily po
chodnících a veliký průvod dorostu i dospě-
lých táhl městem za zpěvu písní „Kde do-
mov můj“, „Hej Slované“, „Slovan jsem“…
Také venkovského obyvatelstva začalo do
města přibývati, neboť i tam příchozí do-
nesli zprávy a osvětlení i hluk z města roz-
léhal se daleko.

Světel i praporů přibývalo. Utvořilo se
několik průvodů, které za provolávání he-
sel, slávy, zdarů, písní a křiku „Mír, mír!
Samostatnost!“ procházely i nejzastrče-
nější uličky. To byly chvíle nezapomenutel-
né. Mnozí lidé plakali a byli vděčni osudu,
že jim popřál to, co bylo mnoha generacím
snem – konečně se dočkali.

V Besedě sešli se zpěváci, sokolové i ob-
čané ke zpěvní zkoušce na ten den připada- Týdeník Hlasy z Posázaví, článek z 8. 11. 1918;
jící a proměnili zkoušku v jakousi improvi- (SOkA Havlíčkův Brod)
zovanou schůzi, ve které nadšeně řečnili,

1 Břetislav Rérych (1872–1936), učitel a později ředitel školy v Polné, vlastivědný badatel, fotograf, ředi-
tel muzea v Polné. O něm více např. JAROŠ, Zdeněk: Břetislav Rérych, tvůrce polenského muzea (Polná
2000), JAROŠOVÁ, Barbora: Muzejník Břetislav Rérych, s. 242–251, In: Polná, střípky z historie i sou-
časnosti (Polná 2018), nebo PRCHAL, Jan: Biografický slovník Polenska, s. 147–149 (Polná 2002).

–6–

a tu hned ze stěny sňali obraz císaře Františka Josefa, který tu vedle Karla I. visel, a oba
odklidili.

Jako všude nechybělo ani v Polné ustrašených dušiček, které chodily povzdáli, nebo se
zavřely doma, aby nebyly viděny při převratu a neměly z toho následky. Ba někteří i hlasitě
své obavy vyslovovaly a varovaly…

Za nastalé tmy zářila okna světly a zástupy s lampiony procházely městem dále. Zpěv
a jásání ozývaly se tak daleko, že např. střelci až v lese Lipinách slyšeli jasně hymnu „Kde
domov můj…“, všeho nechali a chvátali domů. Po cestě potkali venkovana. „Co to je, co se
děje?“, ptali se z města jdoucího. „Co je? Konec je, teď patří vzít flinty a postřílet všecky, co
tu válku zavinili!“

Když veškeré obyvatelstvo na náměstí se shromáždilo, zastavily se procházející prů-
vody před osvětlenou radnicí. Zde po zapění hymny „Kde domov můj“ a „Hej Slované“
za vedení náčelníka Sokola J. Činčery provolána byla první sláva T. Masarykovi. Zástupy
nedaly se strhnouti k žádným odplatám. Ovšem výkřiky a provoláváním hanby zchlazovali
si mnozí svůj hněv na skutečné nebo domnělé přátele Rakouska. Tak někteří táhli do ži-
dovského města, kde dělali některým kocovinu a provolali hanbu zrádcům před domy těch,
kteří byli až prostořekými zakřikovači přátel „čtyřdohody“. Jako všude, tak i v Polné, stal
se s některými černožlutými lidmi do rána podivuhodný převrat…

Druhého dne 29. října z rána došel první telegrafický rozkaz Národního výboru – prv-
ní zákon Čsl. republiky o zachování klidu a pořádku a rozkaz, aby, aby emblémy bývalé-
ho Rakouska byly sňaty! I byla o tom ihned krátká porada obecního zastupitelstva a v 10
hodin očekávaly nepřehledné davy lidu před radnicí úřední prohlášení samostatnosti čsl.
státu. Otevřeno bylo okno radnice, a tu promluvil silným hlasem radní Augustin Sedlák:
„Dnes došel z Prahy od Národního výboru tento rozkaz: „Národní výbor ujal se správy
čsl. státu a vydal tyto zákony…“ Na to přečetl radní první zákony republiky. Na to promlu-
vil odborný učitel F. Mančal. Zmínil se o Habsburcích, o Ferdinandu I. a II., o Bílé Hoře
a co bylo Čechům přestáti za Františka Josefa ve světové válce. Že přičiněním a vůlí celého
národa, statečných legií, prof. T. Masaryka, prezidenta Wilsona a všech domácích vůd-
ců odboje stali jsme se samostatnými. Obyvatelstvo Polné před radnicí vypuklo ve volání
„Slávy“. „Skloňte se před mrtvými hrdiny, bojovníky i oběťmi nemocí a hladu. Dokažte
pořádkem a klidem, že si dovedeme sami vládnouti.“ Na to vynesen byl z radnice černožlu-
tý prapor ke spálení. Někteří tehda navrhovali spálení praporu před domem U Slovana,
ale v tom jim vedení průvodu nepovolilo. Prapor byl polit petrolejem a zapálen. Příšerně
vzplanul a za křiku v černém dýmu shořel odznak, v jehož stínu tři sta let umírali tisícové
v cizích službách. Dojem tohoto okamžiku byl nevylíčitelný.

Potom seřadilo se obecenstvo. V čele průvodu nesen byl červenobíle ozdobený žebřík
a kolem něj kráčeli vykonavači zákona se sekerkami, štětkou a vápnem, aby odstranili
rakouské orly z úřadů. Dálo se tak za napnutého klidu, přerušovaného při pádu znaků
sarkastickými výkřiky ze zástupu. Nápisy a orly nejprve pomazali vápnem a potom utrhli
a shodili dolů, kde je dobíjeli sekerami. Prvně se tak stalo c.k. gendarmerii, potom u c.k.
berního úřadu na č. 34, potom shozeni byli orlové z pošty (č. 31). Ale byly i osoby, které
při shazování tom se třepaly. Potom následovala exekuce na orlu cejchovního úřadu, na
c.k. notářství; na trafice bylo více nápisů a orlů… Potom přišly na řadu rakouské znaky

–7–

Odstraňování rakouských orlů z domů na Husově náměstí; (SOkA Jihlava, kresba Břetislava Rérycha
z Pamětní knihy města Polné 1914–1934 – Archiv města Polná, i. č. 269)

na soudě, na trafice u Janků, u Vítků, c.k. loterie, c.k. finančního komisařství a ostatní po
městě roztroušené trafiky (Vítek, Vondrák, Heller…).

„Tati, proč sundávají ty černé ptáky?“, ptal se nepatrný maličký občánek tatíka, který,
ještě oblečen ve vojenském, hocha za ruku vedl. „Inu, víš, voni ty ptáci pořád jen žrali a nic
nenesli, tak musí dolů!“, vysvětloval otec. A tak padlo v Polné 16 orlů i s vrabčími hnízdy
za nimi.

Potom se vrátil průvod k domu U Slovana. S výkřikem „Hanba ti, ukrutný Césare!“
vyhozen byl bez rámu nádherný obraz Františka Josefa z okna na dlažbu. Tento obraz
měl za sebou zajímavou historii. Koupil ho a slavně do Besedy dal zavěsiti někdejší notář
J. Kavka, protože ho někdo denuncoval u úřadů, že za něho zmizel z Besedy chatrný starý
císař pán ze stěny. Musel tedy notář Kavka koupit nového císaře a zavěsit ho slavně, aby
na sebe neuvalil „následky“ své nebojácnosti. Obraz tedy tento padl za stružku na náměs-
tí, kde se naň kluci vrhli, vskočili do něj nohami a navlékali orámování na sebe.

Na to se vrátil průvod k radnici, odkudž vyhozen byl veliký, na plátně umělecky malo-
vaný obraz císaře, věnovaný sem od Karla rytíře Varhánka z Vídně. Rámec jeho byl sice
v poslední chvíli zachráněn. Za ním vyhodili z okna obraz nového císaře Karla. A po chvíli

–8–

Pohlednice Polné z počátku roku 1919 představuje národní kroje; (archiv Jana Hanuse z Polné)

letěla oknem zlatá říšská koruna z rámu vylomená. Kutálela se po zemi a kopali ji jako
míč. Tak byla Polná s Rakouskem zevně vypořádána.

Potom následovaly místní dozvuky. Po řeči jednoho odborného učitele (tím byl dle jiné-
ho zápisu sám Rérych) vyhodili také diplom, který dostala od c.k. okr. hejtmanství Polná
za vzorné dodávání rozličné rekvizice. Při tom byly pronášeny výkřiky a poznámky. Ko-
nečně vyzval z okna radnice jiný odborný učitel obecenstvo ke klidu a rozchodu a návratu
domů. Zástupy se skutečně potom klidně domů rozešly.2

Tolik z kroniky – z poznámek učitele Břetislava Rérycha. Můžeme se zcela oprávně-
ně domnívat, že vzhledem k autentičnosti a některým detailům uvedených v zápisu, byl
Rérych přímým účastníkem událostí v Polné na Husově náměstí ve dnech 28. a 29. říj-
na 1918.

Jinou vzpomínku na 28. říjen zanechal spisovatel Bohumil Hrabal, jemuž bylo
v tom čase, kdy v Polné s rodiči žil, necelých pět let:

„Pamatuji si na konec války. Najednou bylo náměstí plné lidí a všichni křičeli a zpívali
a všichni měli tváře rozjařené jako o svatbě, pamatuji se, že ten čas nikdo nechtěl vědět,
proč se dívám na hodiny, ani co řeknu o mamince a tatínkovi, nikdo si mne ten celý čas
nevšímal, dokonce mne odstrkovali, pořád se dívali vzhůru na prapory, chodili po náměstí
jako já v červených košilích a jen zpívali a provolávali Sláva! Pamatuji se, že na zemi ležely
orlíčci, sbíral jsem je, na zemi ležel veliký černý orel, stržený z radnice a lidé mu s jáso-
tem rozdupávali křídla, viděl jsem, jak na náměstí lidé pálili prapory v černých a žlutých
barvách, pamatuji se, jak přicházeli vojáci a strhávali odznaky z čepic a dupali po nich,
pamatuji se, jak pan doktor Michálek držel řeč a třásl rukou ze svého bytu v prvním patře

2 SOkA Jihlava, Fond Archiv města Polná, inv. č. 269, Pamětní kniha města Polné 1914–1934, pag. 92–94.

–9–

Zápis ze slavnostní schůze městského zastupitelstva – čtvrtý den po vyhlášení Československé republiky;
podepsáni starosta Jindřich Volenec, radní Karel Taur, radní Eduard Píč a tajemník Karel Kindl; (SOkA
Jihlava, Archiv města Polná, Protokol o zasedání obecního zastupitelstva města Polné 1905–1921, i. č. 43,
pag. 300.)

na náměstí. Pamatuji se jen, že lidé i mne objímali a křičeli na mne „Je konec války!“ Ale
já jsem to nevěděl, nechápal jsem z toho všeho docela nic. A zatímco lidé pořád jásali, já
jsem byl smutný, viděl jsem, že lidé si mne nevšímají, že můj červený kabátek a klobouk
s černým peřím už nikoho nezajímá, a že je konec války jsem poznal tím, že kdosi mi vzal
ten můj rakouský policajtský klobouk s kohoutím peřím, a než jsem mohl zabránit, rozdu-
pal jej na náměstí u kostela…“3

V říjnu a v první polovině listopadu dosáhla v Polné vrcholu epidemie španělské
chřipky, na niž zemřelo ve městě několik obyvatel. I tyto smutné události nastaly ná-
sledkem strádání, zvláště chudších obyvatel, z důvodu nedostatku potravin, který
v roce 1918 téměř všude značně kulminoval. Aby se zamezilo šíření epidemie ve ško-
lách, v některých třídách přerušili vyučování. Poměrně vysoká nemocnost přetrva-
la do konce listopadu, navíc se přidala epidemie planých neštovic. Z důvodu nemocí
a nedostatku uhlí byla škola nakonec uzavřena.

Již 30. října byl v Polné ustaven dvanáctičlenný okresní národní výbor v čele s Fran-
tiškem Saláškem a Janem Peřinou. Prozatímní představenstvo města však působilo
pouze 5 týdnů, neboť byly na základě vládního prohlášení tzv. národní výbory 7. pro-
since v celé ČSR rozpuštěny. Toto rozhodnutí vyvolalo v Polné koncem listopadu řadu
neshod mezi radikálními členy zrušeného národního výboru a členy městské rady,
z nichž někteří byli obviňováni z vážné situace v zásobování potravinami. Městské

3 HRABAL, Bohumil: Obrazy, ze kterých žiji. In: Můj svět. Československý spisovatel: Praha 1988, s. 18–19.

– 10 –

Srocení lidí před radnicí v Polné, údajně dne 28. října 1918; (Městské muzeum Polná, Po 21-B-4263)

Koncem roku 1918 se po podepsání míru a ukončení válečných konfliktů vraceli do Polné vojáci. Na
fotografii z října 1918 je první zprava v horní řadě Karel Pometlo z Polné – příslušník kulometné roty;
(jedna z mnoha fotografií z konce války – archiv KZHP)

– 11 –

zastupitelstvo v Polné však působilo nadále ve stej-
ném složení; pouze zápisy ze schůzí za starostu
Volence podepisoval tzv. v zastoupení od 12. listo-
padu radní Václav Pojmann. Počátkem listopadu
byla v městě zrušena „válečná kuchyně“ a z funk-
ce předsedy zásobovací komise odvolán František
Hrabal – hlavní účetní měšťanského pivovaru.4

Desátého listopadu se na náměstí konal vel-
ký tábor lidu, na který přijelo také velké množství
lidí z venkova na vozech, mnozí v národních kro-
jích. Hlavní řeč o československé samostatnosti
a nových poměrech drželi P. Emilián Kašpar a po-
slanec dr. Antonín Sova. Při mši zazněla v děkan-
ském chrámu poprvé československá státní hymna
Kde domov můj, v těch časech hojně prezentovaná!
Do města se po zbytek roku vraceli ke svým bliž-
ním vojáci z válečných front i z polních lazaretů. Polenský kněz Emilián Kašpar;

Na schůzi zastupitelstva dne 7. prosince 1918 (Městské muzeum Polná, Po 21-B-5792)
schválili zastupitelé udělení čestného občan-
ství pro T. G. Masaryka, Františka Staňka, Gustava Habermana, Václava Klofáče
a Edvarda Beneše5 – (členové pražského i pařížského centra odboje, kteří chystali
vznik čs. republiky).

Dne 11. prosince zemřel P. Emilián Kašpar, známý v Polné jako zdatný řečník –
kněz vlastenec. Působil jako režisér v ochotnickém spolku Jiří Poděbradský, obětavě
se angažoval ve prospěch podpůrného spolku „České srdce“. Ve svých odvážných pro-
slovech na veřejných shromážděních, ale i v kostele, kladl důraz na české tradice a ná-
rodní hrdost.6

V Polné vzrostl zájem o politickou činnost; po zbytek roku začala vznikat porůz-
nu sestavená politická uskupení, z nichž se etablovaly politické strany. Proběhlo také
mnoho schůzí různých spolků a organizací, na něž byli mnohdy zváni představitelé
města. Průběh těchto shromáždění, ať již v sále domu U Slovana na Husově náměstí
či jinde, byl téměř stejný – řešil se neutěšený stav ve společnosti. Dle různých pramenů
lze usoudit, že hlavními organizátory protestně zaměřených schůzí byli představitelé
sociální demokracie, která měla v Polné mnoho příznivců.7

V listopadu a prosinci se v Čechách a na Moravě konaly sbírky na „zlatý poklad“
pro novou republiku; v Polné lidé nasbírali 28,55 gramů zlata a 1138 gramů stříbra.
V prosinci v místě pokračovaly četné valné hromady a politické schůze, směrované
nyní i k prvním čs. volbám. Koncem roku se vlastenecky orientovaní obyvatelé města

4 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, Protokol o zasedání obecního zastupitelstva města Polné 1905–1921,
i. č. 43, pag. 300 a 302.

5 Tamtéž, pag. 303.
6 SOkA Jihlava, Fond Archiv města Polná, inv. č. 269, Pamětní kniha města Polné 1914–1934, s. 103.
7 Čerpáno z poznámek Adolfa Veselého (1863–1945) – archiv autora, Karoliny Tesařové (1891–1961);

též z rukopisu J. Prchala Dějiny Polné v datech.

– 12 –

Polná od Božích muk, pohlednice 1919;
(archiv autora)

projevili úctyhodně – příjezd prvního
československého prezidenta Tomáše
Garrigua Masaryka do vlasti oslavili dne
28. prosince u Božích Muk vypálením
čtrnácti ran ze starých městských hmož-
dířů, uložených v muzeu a k tomu účelu
vyvezených. Někteří polenští občané se
dokonce na den příjezdu hlavy státu vy-
pravili do Prahy.8

Rok 1918 se stal důležitým mezníkem
českého národa; také v Polné znamenal
ukončení 300 let trvající epochy a začá-
tek nových zásadních změn ve společ-
nosti. Obyvatelé oslavili Silvestra a pří-
chod Nového roku s nadějemi a ve větších
radostech než v letech předchozích. To
ještě ovšem netušili, že problémy zavině-
né pěti roky válečného strádání tak brzy
nepominou. O tom se přesvědčovali po
celý rok 1919, kdy zejména v oblasti zá-
sobování potravinami se poměry dlouho
nezlepšovaly.

8 Státní okresní archiv Jihlava, Fond Archiv měs- Týdeník Hlasy z Posázaví, článek z 18. 11. 1918;
ta Polná, inv. č. 269, Pamětní kniha města Polné (SOkA Havlíčkův Brod)
1914–1934, pag. 103–104.

– 13 –

Hladová bouře v lednu 1919

Osudná a ostudná sobota 4. ledna 1919

První světová válka v poslední čtvrtině roku 1918 skončila, avšak obyvatelům nejví-
ce postižených států přinesla, kromě radosti a naděje na lepší zítřek, též celou řadu po-
tíží v oblasti hospodářské a sociální. Nejvíce dolehla na obyvatele řady míst nejen dra-
hota, ale zvláště značný pokles v produkci citlivého zboží – potravin. Venkov zazname-
nal nedostatek pracovních sil v zemědělství, ve městech „kvetla“ lichva i předražování.

Od října 1918 panovaly v Polné napjaté poměry podněcované radikálními projevy
agitátorů, především z řad sociální demokracie. Kronikář Břetislav Rérych zazname-
nal počátkem roku 1919 v Pamětní knize města Polné doslovně: „Již dříve došly zprávy
o bouřích a bylo i v Polné vyhlašováno, že dojde k „bílení“, jak se agitátoři vyjadřovali.
Předcházelo i několik tajných schůzí, zvlášť dne 3. ledna 1919. Řečníci i řečnice rozpalo-
vali ty váhavější posluchače slovy: „vyházet, vydrancovat, vybílit, oběsit“ atd.“

Přetrvávající zhoršené poměry vyvolávaly ve společnosti narůstající nespokojenost
a stav se stával v podstatě neudržitelným. Nastalou situaci zneužívali někteří nepoctiví
obchodníci a výrobci potravin. Reakce do jisté míry zchudlého a podvyživeného obyva-
telstva se záhy dostavily i v řadě míst na Českomoravské vysočině. Nejinak tomu bylo
v Polné, kde došlo k nevídané hladové bouři spojené s rabováním obchodů dne 4. ledna
1919. Co tedy bylo hlavním impulsem, aby se dav nespokojených a podrážděných ob-
čanů nechal strhnout hlavními buřiči a své rozhořčení proměnil doslova v drancování?

Polná na pohlednici z roku 1919; (archiv autora)
– 14 –

Předně je na místě porovnat nedostatky v zásobování potravinami s jinými městy,
kde počátkem roku 1919 rovněž vypukly nepokoje ze stejných důvodu (Čáslav, Jihlava,
Žďár nad Sázavou, Německý Brod…). Dle regionálního historika, muzejníka Bohusla-
va Hladíka (1918–2008)1 byla situace v Polné o mnoho horší než v jiných okolních měs-
tech. Závažnou příčinou nepokojů v řadách polenského obyvatelstva byla dodávka 100
kg uzeného masa, 61 kg soleného masa a 50 kg slaniny polenského řezníka Emanuela
Procházky, určená pro firmu Fischmann a synové – sklárna v Teplicích.2 E. Procházka
obchodoval od roku 1918 s masem, ač ho byl v Polné velký nedostatek, a několikrát
předtím získal od Městské rady v Polné povolení k vývozu. Jedna z posledních dodávek
obsahující slaninu, pro přepravu nepovolenou, byla zabavena, vrácena zpět do Polné
a uskladněna v domě čp. 43 na Husově náměstí. Zpráva o převozu velkého množství
neodeslaného masa z nádraží do Procházkova skladu se brzy roznesla a před domem
se 4. ledna po 10. hodině shromáždil dav.

Hlavním osnovatelem událostí byl, jak později ukázalo vyšetřování, obuvnický děl-
ník František Zábranský z Polné, člen sociální demokracie. Již koncem roku 1918 čas-
to veřejně vystupoval s kritikou představitelů města pro špatné zásobování. V sobotu
4. ledna kolem 10. hodiny se mu podařilo vybudit hněv v některých lidech, shromáž-
děných na náměstí. Početnou skupinu pak vedl nejprve na radnici. Vybraní „mluvčí“
vnikli do kanceláře starosty Jindřicha Volence a vzniklé problémy mu dávali za vinu.
Bylo mu vytýkáno, že město nechává vyvážet maso, kterého je nedostatek. Z prostoru
před radnicí zazněly dokonce výzvy k vyhození starosty z okna. K „defenestraci“ sice
nedošlo, ale při jednání žádali zástupci shromážděných občanů neoblomně odstoupe-
ní starosta a městské rady.* (Vznětlivý průběh rozhovorů a neklid vnesený do prostor
městského úřadu je popsán dále ve svědeckých výpovědích.)

Několik odvážlivců, vedených Zábranským, poté vniklo do budovy, kde měl Pro-
cházka obchod. Vůz s masem a slaninou byl vytlačen až ke kašně. Tam bylo maso za
velkého pozdvižení rozdělováno shromážděným obyvatelům. Dva četníci a čtyři obec-
ní strážníci, přivolaní k rozehnání davu, byli však zcela bezmocní. Nato byl rozlíceným
davem vyrabován Procházkův obchod a došlo též k vyplenění potravinářských obcho-
dů Františka Janků a Františky Bílkové, komisionářství židovského obchodníka Otty
Basche a řeznictví Antonína Langa. Vyrabován byl dokonce obchod s textilem Ema-
nuela Frischera, kde, dle výpovědi jednoho ze svědků, zůstal jen těžký obchodní pult

1 Bohuslav Hladík připravil v roce 1971 spis o hladové bouři v Polné pro kronikáře Františka Mašteru, kte-
rý jej po vzájemné dohodě autorizoval; upravený příspěvek byl poté pod názvem Hladová bouře 4. ledna
1919 v Polné zařazen do brožury Ohlas VŘSR na Polensku (vydalo Muzeum Vysočiny v Jihlavě ve spolu-
práci s Městským národním výborem v Polné, 1972).

2 O tom JANÁK, Jan – RANDÝSEK, Robert – ŠTARHA, Ivan: Protidrahotní a protilichevní boje pracují-
cích v první polovině roku 1919, in: Jiskry a plameny, Havlíčkův Brod 1960, s. 47. (Jiné prameny uvádějí,
že příjemcem dodávky masa od řezníka Procházky měl být židovský obchodník Elkun Aberbach z Ústí
nad Labem, např. MIKULKA, Jiří: Od vzniku Republiky československé do roku 1938, in: Polná 1242–
1992, Polná 1992, s. 124. Avšak dle spisu, uloženém v Městském muzeu Polná pod i. č. FS 40 657/2, je
zřejmé, že obchodník Aberbach se k dodávce slaniny a masa od řezníka Procházky přihlásil až po dran-
cování obchodů, patrně z důvodu získání náhrady škody. Dle jiného zápisu v Pamětní knize města Polné:
„… měl být vyvezen vůz špeku a uzenin za uhlí, a to pro hotel Concordia v Teplicích.“).

* Pozn.: Dle některých pramenů Zábranský vedl dav lidí nejprve k rabování obchodů a poté na radnici, což
ovšem vyšetřovací spisy vyvracejí.

– 15 –

Fotografie, na jejíž zadní straně byla napsána poznámka: „Demonstrace před hladovou bouří v lednu
1919“, kterou poskytl k naskenování Jan Vítek z Prahy; (elektronický archiv KZHP)

a několik regálů. Na základě svědectví přihlížejících se vykrádání obchodů aktivně
zúčastnilo i několik vojáků v uniformách. Napětí ve městě eskalovalo před polednem,
kdy rozbouřený dav, manipulovaný hlavními vůdci, zcela podlehl emocím. Situace se
stávala nepřehlednou, lidí přibývalo a po vydrancování obchodů čítal dav již 500 osob.

Prostřednictvím zápisů z kroniky a novinových článků si události dále přiblížíme
podrobněji.

Pravděpodobně nejvyhrocenější okamžiky popsal kronikář Rérych: „Četníci byli
proti davu málo platní. Byli uvítáni křikem, insultováni, sahali jim po zbraních. Mnozí
četníky popichovali, kteří obklopeni davem málem byli by vystřelili. Jiní krotili vášně a žá-
dali, aby četníci ustoupili a nestrhli sebe ani davy ke krveprolití. Ustupovali tedy četníci,
pronásledováni některými vzbouřenci až k radnici, kde za nimi vrata zavřena. Ale i tam se
za nimi dobývali. V tu chvíli dali vůdci bouře povel, aby šel zástup na krám řezníka Pro-
cházky. Na pokyn jednoho z vůdců drancovníků vypáčili lidé krám a nyní vynášeli a roz-
krádali maso, hrnce sádla, loj, uzeniny, ba nakonec i celé zařízení. Sebrali povidla, krev,
váhy. Proti Procházkovi popouzeli i lidé z konkurence a ze závisti. Plenění zúčastnili se
i lidé, kteří měli pole a chalupy. Vše toto dálo se za povyku zástupu diváků, z nichž mnozí
vyhlašovali to za hanbu města a sváděli podnět na nenáviděné jimi lidi. Jiní, a mezi nimi
i obchodník a inteligent, co se dělo, omlouvali. Zde odnášela masa celou čtvrť např. žena,
která nemohla kus ten ani unésti a když se zastavila, aby si maso nadhodila, upadlo jí
na zem a odnesl ho jiný. Potom táhli demonstranti ke kupci Kracíkovi. Ten zachránil se
prohlášením, že bude odpoledne dávat přidělený cukr a zástup sveden pokřikem „Pojď-
te na Janka“ a hnul se i s pokřikem „Pojďte na Langa“, k řezníku Langovi. Bylo slyšet:
„Ten vyvážel do Vídně.“ Na to jitření vrhli se výtržníci na Langův krám. Vrhli se na zboží

– 16 –

řeznické, brali potom ale všecko, okurky v láhvích, boty (každý jinou), vytáhli i z trouby
pečeni, z almary blůzy a šaty. Z šuplete vykradli také peníze z tržby. Se zástupem táhli
diváci, kteří ponoukali, jiní varovali a hrozili, ale marně. Ze zástupu pokřikovali pochval-
ně i mnozí, kteří byli známi jako keťasové. Bylo pak nebezpečno příliš se do zástupu dráti
a lid zadržovati. Jeden z takových dostal holí přes hlavu. Z náměstí Husova dali povel,
aby se šlo na obchodníka Janka. Tam sbírali i košťata, kartáče, doutníky i kořalku a láh-
ve s petrolejem. Za pokřiku hnalo se množství na krám komisionáře O. Basche, kterému
nemohli zapomenouti první zdražení soli. Vyloupili krám s viktualiemi, přičemž do krve
poranili starého majitele a za vlasy smýkali majitelku. Ze Sezimova náměstí táhli výtržníci
na náměstí Husovo k jiným obchodům střižním, kde však byli dirigování pokřikem „Vzhů-
ru na Frišera“ až do Horní brány, kde obchod zmíněný roznesli a vyprázdnili místnost
i s pultem a kamny. Drancování a rabování zúčastnila se i četná individua z venkova. K ji-
ným venkovským donášeli pak k prodeji věci nakradené nebo je skrývali v lesích. Naproti
tomu mnozí skutečně potřební a nebožáci i zadarmo nabízené jim věci odmítli a odsoudili
pleniče. U Frišerů bylo právě poledne, a protože se rozšířila zpráva o vojsku do Polné již
jedoucím, uklidili se vůdcové. Lid začal se rozcházeti. Někteří pokusili se ještě u Šperlinků
a Subertů rabovati, ale ti, co věci brali, odnášeli je domů, a tak zůstávali tu jen diváci. Ti
zrazovali a domlouvali… Odpoledne řádění přestalo. Kdekdo teď události odsuzoval a na-
stalo obviňování, kdo je pravou příčinou, že v Polné k takovým událostem došlo... Také
o třetí příčině, totiž, že byla to z ciziny zaplacená práce pro ovládnutí republiky, se mluvi-
lo… K večeru přišlo v úplné zbroji 26 vojínů posilou a po městě šel hlas, že četníci budou
viníky zatýkati. Ale vůdcové drancování ohlašovali, že bude pokračování, jakmile vojsko
odejde, a že si jeho pobyt musí zaplatit, kdo ho zavolal... Ve zvláštní vyhlášce byla slibová-
na náprava, bylo zakázáno srocování a pohroženo užitím stanného práva.“

Rozbouřené vášně se podařilo uklidnit učiteli Františku Mančalovi a několika dal-
ším rozumným občanům. Po rozejití obyvatel bylo do Polné odveleno 16 četníků, kteří
prováděli domovní prohlídky u určených obyvatel, zabavovali věci, zcizené obchodní-
kům, a sepisovali podezřelé osoby k vyšetřování u soudu v Kutné Hoře, kde bylo poslé-
ze projednáno 15 četnických udání.3

Následně vzal děj rychlý spád.
Mimořádně závažné události zavdaly posléze příčinu k ukončení činnosti městské
rady v Polné. Jistě je příhodné, přiblížit si doslovně úřední zápis z té doby; dostane se
nám tak ucelenějšího obrazu o přístupu představených města k tak výjimečně bouřlivé
kauze:
Protokol sepsán o schůzi obecního zastupitelstva, konané dne 6. ledna 1919
Přítomno bylo dle presenční listiny 27 členů zastupitelstva.
Starosta pan Jindřich Volenec zahájil schůzi, uvedl, že byla tato narychlo svolána ná-
sledkem událostí minulou sobotu se stalých, kdež sdělil, že v sobotu v 2.30 hod. odpoledne
dostavili se k němu co zástupci politických stran p. F. Barák, p. L. Frühbauer a za jednotu
Sokol p. Jos. Činčera a tázali se, zdali se chce městská rada úřadu vzdát, jelikož výtržnos-
ti zaviněny byly městskou radou. Pan starosta odvětil, že již před časem dal funkci svoji

3 Odkaz na původní pramen: Národní archiv, České místodržitelství – Presidium, 1911–1920, sig. 8 – 1 –
14 – 34. č.j. 375/19.

– 17 –

obecnímu zastupitelstvu k dispozici, co se
městské rady týče nemá právo on za ni se
vyjádřit. P. Frühbauer však žádal odpověď
do 6. hodiny večerní. P. starosta svolal pp.
radní na 4. hodinu a když jim záležitost
sdělil, vyjádřili se tito, že jsou svolní úřad
svůj v ruce zastupitelstva složit a usneseno
bylo jednomyslně na resignaci.

Nato projevil p. starosta dík městské
radě a obecnímu zastupitelstvu za podpo-
ru a spolupracování v úřadě, poukázal na
své poctivé, nezištné, ochotné a svědomité
starání se ve prospěch obce, dovolávav se
svědectví celého zastupitelstva, jakož i dě-
koval tomuto za dopomožení odhlasováním
ku veledůležitým pro obec zařízením jako:
vodovodu, elektrárny aj., a doporučoval pro
budoucnost nezapomenout na dobrodin- Starosta Polné Jindřich Volenec;
ce města, načež přečetl resignaci obsahu (Městské muzeum Polná, Po 21-B-5057)
následujícího:

„Na základě vyzvání výkonných výborů spojených stran české sociální, sociálně demo-
kratické a zástupce tělocvičné jednoty Sokol – učitele Činčery, aby městská rada resigno-
vala na svoji působnost ve správě obce, poněvadž prý výtržnosti, kteréž dne 4. t.m. v městě
byly vyprovokovány, jsou zaviněním městské rady. Městská rada protestuje proti tomuto
obvinění, poněvadž nikdy nedá si vnucovati něco podobného, že by byla svým jednáním za-
vinila to, co kladeno je jí za vinu zmíněnými zástupci shora jmenovanými, – skládá svůj
úřad do rukou obecního zastupitelstva a žádá, aby toto na vědomí vzato bylo a aby obecní
zastupitelstvo ze svojí moci vše potřebné k vedení obce zařídilo.

Dle platných zákonů republiky státu Československého má právo obecní zastupitelstvo
žádati za ustanovení správní komise ku vedení obce a bylo by radno, by komise ta byla se-
stavena ze zástupců všeho občanstva, a nejen z politických organisovaných stran, protože
převážná většina zdejších poplatníků, co voličů, není ve stranách organisována.“

Po přečtení této resignace se pan starosta odporučil ze zasedací místnosti. Po odcho-
du jeho vybídnul p. Josef Klusáček, aby se odebrala k p. Volencovi deputace vyslovit jemu
plnou důvěru obecního zastupitelstva a požádat jej, aby v úřadu setrval. Odebrali se tudíž
pp. Ed. Píč a F. Pokorný po chvíli však vrátivše se zpět, sdělili, že p. Volenec při své resig-
naci setrvává.

Na to ustanoven byl p. Václav Pojmann co nejstarší člen, aby schůzi předsedal.
Člen p. Josef Klusáček projevil návrh, aby obecní zastupitelstvo se funkce nevzdáva-
lo, a aby ustanovena byla nová volba obecního představenstva. Člen p. F. Pokorný ku re-
signaci samé namítal, že učitel p. Činčera nebyl oprávněn v zastoupení Sokola žádat od-
stoupení městské rady, jelikož nebyl k tomu zplnomocněn; jednota Sokol není pro politické
záležitosti.

– 18 –

Dům čp. 43 na Husově náměstí, kde
měl řezník Emanuel Procházka obchod;
(archiv Františka Macha)

Člen p. Frühbauer dovozoval,
že Činčera zúčastnil se, co zá-
stupce inteligence, a že zástupci
stran hleděno bylo, zavést v městě
pořádek, a projevil návrh, aby též
obecní zastupitelstvo odstoupilo
a by sestavena byla správní komi-
se, v níž by zastoupeny byly všech-
ny politické strany.

Hlasováno tudíž o návrhu p.
Klusáčka, zda obecní zastupitelstvo trvá nadále při své funkci, a zdvižením ruky byl tento
návrh – mimo 1 – ostatně všemi hlasy přijat, následkem čehož hlasování o druhém návr-
hu odpadlo.4

Dne 10. ledna 1919 se konalo zasedání zastupitelstva, kde byl starostou zvolen
knihtiskař Bedřich Zapletal. Ten ovšem funkci nepřijal, stejně tak i nově zvolení rad-
ní: Karel Taur, Theodor Müller, Karel Sázavský, Josef Motyčka a František Pokorný.
Dne 16. ledna zastupitelstvo jejich rezignaci přijalo. Dále bylo odsouhlaseno rozpuš-
tění zastupitelstva a zaslání žádosti okresnímu hejtmanství o zřízení správní komise.
Prozatímním zástupcem města byl zvolen továrník Václav Pojmann, majitel akciové
společnosti Amylon.5

4 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, Protokol o zasedání obecního zastupitelstva města Polné, i. č. 43,
pag. 307–308.

5 Tamtéž, pag. 309.

– 19 –

Případ „Zábranský“

Vraťme se ještě k hlavnímu vyzývateli k rabování obchodů – jednomu z vůdců po-
lenského dělnictva – Františku Zábranskému. Ten, ač mu již hrozilo zatčení, vyšetřo-
vání a následný rozsudek, byl ještě hlavním organizátorem podobné události většího
rozsahu – totiž hladové bouře v Čáslavi dne 11. ledna 1919. Zábranský byl v Polné záhy
zatčen a eskortován do Kutné Hory ke krajskému soudu. Odtud byl poté dopraven do
nemocnice v Čáslavi, z níž uprchl. Po druhém uvěznění, coby původce čáslavských ne-
pokojů, měl prohlásit, že z vězení bude brzy propuštěn, že za ním stojí 3000 sympatizu-
jících občanů a zatknout jej znovu by se nepodařilo ani 50 četníkům!6 (Jeho prohlášení
u soudu v Kutné Hoře si přiblížíme v níže uvedené kapitole „Z vyšetřovacích spisů“).

O jakési zášti Zábranského vůči úřadujícím autoritám vypovídají také články, které
jako dopisovatel zasílal i do týdeníku Hlasy z Posázaví. Např. v 5. čísle XI. ročníku ze
dne 29. listopadu 1918, tedy měsíc po vzniku samostatného čsl. státu, píše:

„Z Polné. V poslední době objevilo se u našich řezníků větší množství masa k výseku,
masa vepřového zvlášť. Překvapuje však cena jeho. Ve větších městech – např. v Kolíně –
prodává se 1 kg po 18-20 K, v Polné za 28,- K. Připadá nám, že zdejší řezníci nemohou
se rozloučiti s válečnými dobami, kdy pracovali se ziskem 100 – i více procentním – ke ško-
dě konsumentů, které nemilosrdně v pravém slova smyslu dřeli. Že tomu tak, dosvědčuje
ten fakt, že před několika dny přistižen byl známý zdejší řezník, který dovolil si ještě dnes
prodávati maso za lichvářskou cenu – 1 kg vepřového za 40,- K. Je však postaráno o to,
aby došel náležité odplaty. Tyto a jim podobné darebácké činy neměla naše „slavná“ ob.
správa kdy pronásledovati a jim čeliti náležitou kontrolou. V naší obci byla v této věci ta-
ková volnost, že ubohý lid dán byl ve psi nesvědomitým lichvářům, jimiž město naše jen se
hemžilo. „Slavní“ otcové našeho města měli jiné, vážnější starosti: Jak nabýti „čestných“
diplomů od c. k. úřadů – etc. Svobody naší, která s touhou byla očekávána se velmi leka-
li, jak patrné z výroku p. Volencova, jenž dle určitých, svědky zaručených zpráv vyjádřil se:
„Samostatnost našeho státu byla by naším národním neštěstím!“ Ejhle, svobodomyslník
p. Volenec. Tak dovede mluviti jen ten, kdo naši samostatnost podceňuje. A proto při nejbližší
příležitosti musí lid náš promluviti rozhodné slovo: „Pryč s Volencem i jeho kohortou!“7

Z článku je rovněž zřejmé, že Zábranský již v listopadu 1918 šířil v Polné, a pro-
střednictvím tisku i mimo město, štvavé zprávy a pozvolna tak podněcoval strádající
obyvatele města k veřejným akcím proti představitelům města. Zášť a jakási osobní an-
tipatie vůči starostovi Jindřichu Volencovi je zjevná i z dalšího, příliš útočně napsané-
ho článku, novinářsky upraveného a otištěného ve stejném čísle týdeníku:

„Z Polné. Změna obecní správy v Praze, kde takřka obratem ruky smeten bývalý re-
žim, sílí naději v širokých kruzích našeho občanstva, že i v naší obci musí dojíti k proni-
kavým změnám ve správě obce, a že odčiněno bude vše, čím zhanobena byla obec zdejší
v době války. – Důkladného provětrání je u nás v městě třeba. Obecní správa naše se vše-
mohoucím a nezbytným (!) panem Volencem v čele dokázala, že není hodna důvěry lidu,

6 Viz MAŠTERA, František: Hladová bouře 4. ledna 1919 v Polné. In: Ohlas VŘSR na Polensku, Jihlava
1972, s. 6.

7 SOkA Havlíčkův Brod, SN 2/3, Hlasy z Posázaví. Neodvislý týdenník věnovaný zájmům českého jihovýcho-
du, ročník XI. – 1918 a 1919, č. 5.

– 20 –

na němž tolik hříchů v době války se natropila. – Pan Volenec, který neznal lepší snahy,
než zalíbiti se bývalým slavným c. k. úřadům – který v otázce aprovizační neznal potřeb
lidu – který vždy velkopansky vystupoval vůči občanům, „plebejcům“, ten p. Volenec i se
svým štábem bude lidem souzen a přísně odsouzen! – První rány dostalo se mu již. Diplom
„za zásluhy“, jichž získala si slavná obecní správa v době války řádným odváděním dávek
bývalým c. k. úřadům, vyletěl dne 29. října dopoledne z radnice a hozen do kaluže, jako
potupa všech věrných Čechů. – Takových hříchů, jakým byl onen „čestný“ diplom nelze za-
pomenouti. V době, kdy mnozí ubozí z nejubožejších neměli, co by jedli, kdy bída a strádá-
ní doléhaly velmi tísnivě na rodinné krby, kdy ubohé matky konejšiti musily pláč hladových
dětí svých slovy plnými smutku – samy nevýslovně trpíce, v té době neznal p. Volenec povin-
ností svých k lidu českému, k tomu lidu, z něhož sám pochází, jemu nejpřednější snahou
bylo dosíci uznání bývalých c. k. úřadů. – Sám však nejmenší újmy v ničem neměl. Pan
Volenec dokázal nejednou, že nemá porozumění pro sociální potřeby lidu – ba ani jich míti
nemůže pro své zcela sobecké zájmy. – Když organisovala se v okrese akce „Českého srd-
ce“, byl to p. Volenec, který, ač velmi majetný, neujal se ani jediného z trpících. K němu
řadí se čestně (!) ještě jiné veličiny v okrese. – A týž p. Volenec, který žije v domnění, že na
něm, na jeho nezbytné osobě spočívá osud města měl nedávno odvahu podrývati činnost
okresního národního výboru. Proč? Poněvadž jeho „vysokorodá“ osobnost byla při volbě
pominuta. – Pane Volenče, až sesypou se na Vás všechny obžaloby, kterých není málo, pak
zděsíte se sám své činnosti a doznáte, že nejste v obci možným. – Ty doby, kdy lidé Vašeho
typu směli si zahrávati na samovládce, jsou ty tam. Vám nebudou se lidi více klaněti proto,
že máte zlatý měšec a že jste kdysi místní klikou zvolen byl za starostu obce. Vše je odbyto:
hodina Vašich konců se blíží.8

František Zábranský z Polné.

Novinový papír, zdá se, i tenkrát snesl nevybíravé útoky bezostyšných pisatelů
a nám podobné články nyní umožňují nahlédnout do pozadí neblahé události té doby
i do mysli buřičů, kteří hladovou bouři vyvolali. Nabízí se otázka, zda lze z dnešního
pohledu označit Zábranského za představitele tzv. lumpenproletariátu. Domnívat se
též lze, že Zábranský a někteří další představitelé dělnické strany v Polné – sociální de-
mokracie – tehdy konali po vzoru bolševického Ruska. K tomu lze dodat, že Zábranský
svým nezávazným, až příliš radikálním jednáním místní organizaci sociální demokra-
cie v Polné spíše škodil.

Přihlédněme i k další hrozící demonstraci v Polné, kterou sociální demokraté měli
v úmyslu svolat, pokud nebude propuštěn Zábranský, zadržený četnictvem. K uklidně-
ní napjaté situace byl tedy hlavní viník a iniciátor 6. ledna propuštěn. Z důvodu dokres-
lení dalšího vývoje v oněch napjatých dnech měsíce ledna se ještě vraťme k prvnímu
zatčení Zábranského zápisem B. Rérycha: „Dne 6. ledna. Zatím chtěli četníci občana,
který dával jménem zástupu rozkazy, dopraviti dráhou do Kutné Hory nebo Čáslavi k sou-
du. Ale veliký zástup připojil se k nim a zvláštní kurýři byli posláni do Šicendorfa,9 aby
alarmovali dělnictvo. I bylo skutečně znemožněno odvezení tohoto občana (Zábranského).

8 Tamtéž.
9 Německý Šicendorf – Deutsch Schützendorf (od roku 1947 Dobronín), kde byla železniční stanice seve-

rozápadní dráhy Polná-Dobronín s lokálním přípojem do Polné.

– 21 –

Dům čp. 48 na Husově náměstí před a po opravě fasády, kde měl obchod řezník Antonín Lang, kolem
roku 1930; (archiv KZHP)

Měl k dělnictvu proslov. Když se četník se zatčeným vrátil do Polné, šel zástup lidu až před
radnici. Tam se marně pokoušel F. Mančal přiměti zástup k rozchodu. Demonstranti žá-
dali okamžité propuštění zatčeného. Když se odborný učitel V. Urban zaručil za zatče-
ného, ukončili četníci pro ten den shluk tím, že skutečně propustili tohoto občana. Tehda
padla i slova (myšleno ke shromážděným demonstrantům): „Co jste právem uzmuli, ne-
vracejte! Nezapomeňte pár lidí v Polné oběsit!“ Za chvíli však vtáhlo do města znova 50
vojínů 81. pluku, a tím vrátila se moc ruce spravedlnosti. Dokončení bylo u divisního sou-
du. Ten pronášel tehda přísné rozsudky nad těmi, co se… zúčastnili nepokojů. Od 7. ledna
konali četníci a vojáci hlídky, rozháněli hosty večer z hostinců a vyšetřovali, kdo se zúčast-
nil plenění a odvezli hlavu vedoucí (Zábranského) do K. Hory. Potom hledali látky a věci
ukradené. Byly poschovávány v cizích zahradách i v záchodech. Většinou je však odnesli
přes pole.“10

Ocitujme ještě jeden z výroků Zábranského u Krajského soudu v Kutné Hoře dne
28. ledna 1919: „Demonstrovali proto, aby obchodníkům ukázali sílu a v nich vzbudili bá-
zeň, dosáhli poklesu cen a vydání zatajeného zboží.“11

Z vyšetřovacích spisů Okresního soudu v Polné
Výpovědi nahlášených a vyšetřovaných účastníků demonstrace – tzv. hladové bouře
– a následného rabovaní obchodů dokreslují sled událostí toho pohnutého dne 4. ledna
1919. Většina rabujících, kteří zcizili obchodníkům nějaké zboží, nebo části vybavení
obchodu, nebyla ovšem nikdy dohledána a obviněna; mnozí tak ušli jak vyšetřování,

10 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, Pamětní kniha města Polné 1914–1934 (zápisy Břetislava Rérycha),
s. 110–112.

11 Viz MAŠTERA, František: Hladová bouře 4. ledna 1919 v Polné. In: Ohlas VŘSR na Polensku, Jihlava
1972, s. 6.

– 22 –

tak i následnému trestu. Nahléd-
něme tedy jen výběrem do několika
spisů obviněných osob; tyto nám
umožní vytvořit plastičtější obraz
odsouzeníhodné události.

Dne 7. ledna 1919 vypovídal ob-
viněný František Beneš, nezletilý
řeznický učeň. Z protokolu: „…při
plenění řeznického krámu Emanuela
Procházky, řezníka a uzenáře, č. 43,
kde byl Beneš dřívější čas jako učeň
zaměstnán, ukázal plenícímu davu
dílenské místnosti a sklep, kde měl
Procházka nasolené maso uložené.
Beneš označoval a říkal plenícím vo-
jínům, kteří přítomni byli: „běžte do
sklepa, tam je masa dost.“ Při výsle-
chu obviněného p. okresním stráž-
mistrem Vojtěchem Kastnerem,
za přítomnosti dvou členů národní
stráže, a sice Václava Neubauera Týdeník Hlasy z Posázaví, článek z 24. 1. 1919;
truhláře, č. 120, a p. Jaroslava Stra- (SOkA Havlíčkův Brod)
šila, obchodníka, č. 2, obou z Polné,
obviněný zapírá a plenění se vůbec nezúčastnil. Naproti tomu vypovídají označení svědko-
vé (Rudolf Vítek a Antonín Musil), kteří jsou oba jako učňové u Procházky zaměstnáni,
že skutečně Beneš to byl, který plenícím místnosti a dveře ukazoval a označoval.“ Po vý-
slechu byl Beneš vzat do vazby.

Vyšetřovaný Antonín Littmann, vojín 12. střeleckého pluku v Čáslavi, bytem v Pol-
né vypověděl, že: „…popírá, že by byl někde něco ukradl, ale doznává, že na obecním
úřadě, tamtéž úřadujícího obecního důchodního Petra Hejla z úřední místnosti vypověděl
a tohoto násilím z úřední místnosti odstranil. Při jeho osobní prohlídce bylo nalezeno, sice:
1 stříbrné hodinky, 2 stříbrné řetízky, 1 zapalovač, 1 cigaretní špička…, 1 zápalky a je-
den balíček bonbonů, pocházejících z obchodu p. Janků, č. 61 v Polné, kteréžto věci budou
tímto Krajskému soudu na Horách Kutných i s obviněným a spisem odevzdány. Polná, dne
7. ledna 1919.“

Toho dne 7. ledna byl vyšetřován další obviněný, sedmadvacetiletý lakýrník Franti-
šek Coufal, t. č. obchodník se zeleninou, bytem v Polné, bývalý četař 5. pluku horského
dělostřelectva v Trenčíně. Svědci – Viktor Basch, šikovatel čsl. pěšího pluku v Kutné
Hoře a Františka Vacková, služebná u rabováním postiženého obchodníka Otty Ba-
sche – jej označili jako účastníka drancování obchodů; Viktora Basche, který se snažil
vykrádání obchodu svého otce zabránit, Coufal fyzicky napadl. Po výslechu byl zatče-
ný předán k soudu v Kutné Hoře.

Z několika deliktů byl obviněn a třemi svědky označen osmnáctiletý Stanislav
Heneš z Polné, č. 37. Z protokolu, sepsaném rovněž dne 7. ledna 1919: „Při výslechu

– 23 –

obviněný doznává, že se rabování zúčastnil a sice v obchodě řezníka Procházky, kde vzal
asi 2 kg uzeného vepřového masa, pak že byl v krámě obchodníka p. Františka Janků,
č. 61, kde však nic nevezmul. Potom šel s plenícím davem do krámu obilního válečného
komisionáře Otty Basche, č. 12, kde bylo ukradeno jetelové semeno, rýžové kartáče a zni-
čeny obchodní pulty, a kde byl otec Bascheho – Emanuel Basch a bratr toho Viktor Basch,
který je jako svědek jmenovaný, davem zbiti a ztýráni. Dále požadoval obviněný od služky
Františky Vackové, u Bascheho zaměstnané, klíče od bytu Bascheho s výhrůžkou „že musí
tu Židovku zabít“, což obviněný zapírá. Dále šel obviněný do krámu p. Emanuela Fris-
chera, č. 34, kde bylo též pleněno, a tam uzmul 1 štruksové kalhoty a 1 barchetový ženský
kabát, kteréžto věci při zatčení byly u jmenovaného nalezeny a na četnické stanici v Polné
zatím uloženy. Konečně doznává obviněný, že ještě s jinými vnikl do městské radnice, kde
důchodního p. Petra Hejla vyzval, by ihned místnost úřední opustil a pak z radnice, z okna
ku zástupu přihlížejícímu zvolal: „Teď budu já starostou a odpoledne bude cukru dost!“
Po výslechu byl Heneš umístěn do vazby.12

Někteří účastníci hladové bouře při výslechu popírali svůj podíl na rabování.
Dne 9. ledna 1919 byl proveden na četnické stanici v Polné výslech zadrženého vo-
jáka Augustina Slavíka, střelce čsl. střeleckého pluku č. 12 v Čáslavi, t.č. bytem v Pol-
né na č. 232: „Střelec Slavík zúčastnil se ještě s mnoha jinými dne 4. ledna 1919 v Polné
vypuknuvšího plenění obchodů, kamž se neoprávněně jako vojín československého střelec-
kého pluku odebral, a sice, místo aby správně na místo svého určení, kamž byl od strážní-
ho oddělení z Pardubic poslán, narukoval. Čin tento Slavík doznává. Při plenění krámu
v Polné uzmul a přivlastnil si 3,20 m černé látky, kterážto byla, při příležitosti domovní
prohlídky v bytě jeho matky konané, záložním četníkem Václavem Břízkem za přítomnosti
obecního strážmistra Emanuela Eise nalezena a zabavena. Při této prohlídce se Slavík
vůči výkonným orgánům drze choval a výrokem „mám, ale hledejte si“, tyto orgány odbyl.
Slavík byl tudíž zmíněným četníkem Břízkem zatčen a svému oddílu čsl. střeleckému pluku
do Čáslavi dodán. Zabavená látka byla do seznamu uloupených věcí a bude, až na další,
u okresního soudu v Polné uložena. Stejná udání budou jak československému střeleckému
pluku v Čáslavi, tak vojenskému zastupitelství v Josefově zaslána.13 (Vojín Slavík byl poz-
ději souzen u vojenského brigádního soudu ve Vysokém Mýtě – sp. zn. Be 33/19).
Vyšetřování celého incidentu probíhalo v Polné několik dnů. Na základě přípisu
z Okresního hejtmanství v Německém Brodě vybubnoval obecní strážník Adolf Kou-
dela výzvu: „…aby věci, které z plenění pocházely, bez dalších průtahů uvedené osoby na
zdejší četnické stanici odevzdaly.“ Již 8. ledna 1919 předala četnická stanice č. 14 v Pol-
né okresnímu soudu seznam 93 udaných osob, z nichž 61 odevzdalo předměty odci-
zené při rabování. V soupisu jsou uvedena jak jména vyšetřovaných, tak i popis „od-
nesených“ věcí (kabáty, sukně, kalhoty, košile, rukavice, ponožky, látky); z větší části
se jednalo o zboží z textilního obchodu Emanuela Frischera, jemuž byla, dle dalšího
vyšetřování, způsobena největší újma.14

12 Protokoly jsou uloženy: SOkA Jihlava, fond Okresní soud Polná II, karton 53, i. č. 185, spis Z 2/1919.
13 Tamtéž.
14 Tamtéž.

– 24 –

Řezník Emanuel Procházka provozoval řeznictví po roce 1920 v domě čp. 32 na Husově náměstí;
(archiv autora)

Dne 10. ledna t.r. byla okresnímu soudu ještě nahlášena škoda, způsobená při ra-
bování obchodníkům Josefu Bílkovi a Theodoru Chlebečkovi – oba měli uskladněno
u řezníka Procházky uzené maso (12 kg a 10 kg), které bylo odcizeno.

Výslech hlavního podněcovatele rabování Františka Zábranského, obviněného
z plenění, pobuřování a krádeže, vedl dne 16. ledna 1919 strážmistr četnické stanice
v Polné Kraus. Zde bude na místě přiblížit si takřka doslovně celý protokol:

„František Zábranský, v Třebíči na Moravě 23. 3. 1885 rozený, do Polné příslušný
a v č. 3 bydlící, mnohokrát pro různé delikty trestaný, katolík, ženatý, obuvník bezmajetný,
čtení a psaní znalý… Vylíčení děje: Dne 4. ledna 1919 při plenění obchodů v Polné zúčast-
nil se mezi jinými osobami též v rodopise uvedený F. Zábranský, který byl dne 13. ledna
1919 staničním velitelstvím v Čáslavi pro plenění obchodů a krádež v Čáslavi zatčen a nyní
pravděpodobně ve vazbě posádkového vězení v Královém Hradci se nachází. Zábranský je
veřejně v Polné označován jako hlavní vůdce a podněcovatel plenícího davu, což dosvědču-
je jmenovitě řezník Emanuel Procházka a starosta města Jindřich Volenec z Polné, jakož
i spoluplenitel František Littmann z Polné… V uvedený den kolem 11. hodiny dopoledne
vyzval Zábranský na náměstí kupící se lid slovy „ženské nebuďte sami proti sobě a pojďte
na radnici“; výzvy této dav uposlechl a Zábranský vpředu kráčeje vedl tento na radnici,
dle svědectví výše uvedených. V době, kdy Zábranský do radnice se odebral, úřadoval tam
jmenovaný starosta Volenec, městský tajemník Kindl Karel a městský důchodní Petr Hejl.
V úřadovně starostově, ukazuje na starostu Volence, volal Zábranský k lidu dovnitř úřa-
dovny se vedravším „to je on, co vás o všecko zkracuje“ a obviňoval starostu Volence, že je
vinen v Polné panujícím hladem proto, že dovoluje vývoz potravin z města a okolí. Při tom
též stěžoval si Zábranský před kolem se kupícími lidmi v úřadovně na starostu Volence,

– 25 –

že tento jej u velitelství střeleckého pluku č. 12 v Čáslavi z krádeže vojenských přikrývek
a jiných státu náležejících věcí udal, což prý bylo mužstvu řečeného pluku v denním rozka-
ze veřejně vyhlášeno. Přítomnému pak Vincenci Zelingerovi označil starostu jako člověka,
který jej dal odvésti k vojsku. Po odchodu z úřadovny vyzval Zábranský lid, dle výpovědi
řezníka Procházky a jeho manželky Marie, aby šel dolů a sám ubíraje se v čele zástupu
odebral se do dvora Procházky. Ve dvoře tam nacházela se bryčka masem naložená, kte-
rou lid na náměstí vyvezl a maso v ceně 7458 K rozebral. Když bylo maso z bryčky roze-
bráno, vnikl násilně Zábranský, dle výpovědi řezníka Procházky, postranními z průjezdu
do krámu vedoucími dveřmi, které byly zevnitř uzávěrkou zavřeny, kde v tu dobu se Pro-
cházka nalézal. Otevřením dveří umožnil Zábranský davu plenění řečeného krámu, sám
pak dav vybízeje ku plenění slovy „pojďte sem a berte si“, načež dav skutečně krám vyplenil
a maso se tam nacházející rozebral. Z plenu u Procházky, buď z bryčky nebo z krámu, při-
vlastnil si Zábranský, dle výpovědi vrchního soudního oficiála Karla Wollmanna a dozor-
ce vězňů Františka Fišara z Polné, asi 5 kg masa, s kterým pak ubíral se směrem k svému
obydlí. Udání na Zábranského stejného obsahu bylo okresnímu soudu v Polné a vojenské-
mu zastupitelství v Josefově učiněno. Výpovědi manželů Emanuela a Anežky Procházko-
vých, jejich učňové Jaroslav Bořil, Antonín Musil a Rudolf Vítek.“ Záznam se v podstatě
shoduje se zápisem kronikáře Břetislava Rérycha, až na poznatek, že Rérych jméno
Zábranského z nějakých důvodů v pamětní knize neuvedl.

Až 23. ledna 1919 byla vyslýchána dokonce i čtrnáctiletá školačka Julie Fialová
z Polné. Vypověděla, že se plenění nezúčastnila, ale sebrala na ulici 6 vařeček, které
někomu z rabujících upadly před obchodem p. Janků, a odnesla je domů. Při prohlíd-
ce bytu vařečky odevzdala četníkům. Dle spisu byla odsouzena k umístění „na oddě-
leném místě“ v trvání 6 dnů; nástup trestu dne 20. března 1919 (polehčující okolnost:
nebyla plnoletá).

Dne 25. ledna byl o Okresního soudu v Polné vyšetřován soudcem Františkem Há-
nou pekařský pomocník František Nováček. I jeho výpověď si jako ukázku přibližme:
„Byl jsem před vánocemi 1918 propuštěn nadobro ze služby vojenské. Plenění v krámech
jsem se 4. ledna v Polné vůbec nezúčastnil. Když jsem tehdy po poledni nosil od Marků
z dílny chléb do prodejny, dal mi nějaký mně neznámý voják před Frischerovým krámem
na ulici 1 kalhoty. Tehdy tam právě velké množství lidí plenilo krám Frischerův. Kalhoty
jsem donesl domů. Druhý den nato jsem kalhoty donesl na četnickou stanici a tam jsem
je odevzdal. Kalhoty jsem si nemínil ponechat, beztoho za nic nestály, byly papírové, ale
i kdyby byly z dobré látky, byl bych je též odvedl. Četníci u mě na žádné prohlídce ani neby-
li, a o nějakém bubnování, že věci z plenu se mají odvádět, jsem ani nevěděl. Po předložení
kalhot pod č. 50 a sdělení obsahu protokolu Em. Frischera nic, zejména proti ceně 28 K,
nenamítám a souhlasím s tím, aby se majiteli vrátily. Po přečtení schváleno.“15 Na základě
tohoto i výše uvedených ručně psaných protokolů, budiž vysloveno uznání vyšetřující-
mi soudci za takřka podrobně vedené zápisy. Stejně tak si zaslouží obdiv za náročnou
službu v nelehkém období roku 1919 i polenští četníci.

V dalších protokolech, sepsaných u Okresního soudu v Polné, jsou výpovědi po-
lenských občanů, u nichž byly četníky zabaveny zcizené věci, téměř stejné: žádný

15 Tamtéž.

– 26 –

Výzva k občanům Polné, plakát z 18. ledna 1919; (Městské muzeum Polná, Po-20-T-248)
– 27 –

z vypovídajících se plenění nezúčastnil („…jen stál před krámem“), věci z Frischerova
textilního obchodu nalezl buď pohozené na ulici nebo je od někoho obdržel a nikoho
z rabujících nepoznal! Tak vypovídala např. čtrnáctiletá Marie Grossová, padesátile-
tý dělník Matěj Pibil, šestnáctiletá Božena Fikarová, sedmnáctiletá Marie Stejskalová,
čtyřiadvacetiletá Marie Perlová, patnáctiletá Julie Musilová, Josef Jambor – žák IV. tří-
dy obecné školy v Polné, pětatřicetiletá Josefa Frajová z Přibyslavi – manželka kočího,
patnáctiletý Josef Pohlreich…, a několik dalších obyvatel Polné.16

Před Krajským soudem v Kutné Hoře bylo ovšem následně projednáváno dalších
15 četnických oznámení na občany z Polné, kteří se na základě udání měli aktivně po-
dílet na rabování.17

Plenění a vykrádání obchodů mělo dohru u soudu. Jak jinak! Rozsudky se údajně
nedochovaly, a tak dejme opět slovo kronikáři B. Rérychovi: „V měsíci únoru skončeno
bylo vyšetřování za lednové rabování v Polné. Tresty vyměřené byly ostré. Celkem bylo od-
souzeno 139 osob. (Za pytel dostal jeden 10 dnů, za látku 2 měsíce, za hození kapesníků
„dál“ 1 měsíc). A tak dali se svésti mnozí a dostali kriminál, kdežto zase mnozí, kteří tam
za své skutky patřili, zůstali na svobodě. Rozsudky tyto udělaly mnoho rozepří a posílily
radikalismus obou stran.“18

Průtahy s vyřízením žádostí o náhrady výloh, vyžadovaných městem na vojsko
přítomné v Polné v době po hladové bouři, došly k závěru v listopadu 1920. Minister-
stvo národní obrany tehdy odmítlo žádost obce o odškodnění z důvodu, že: „…pobyt
vojska v Polné stal se na vyzvání náčelníka občanské stráže, který slíbil, že bude o vojsko
postaráno.“19

Neutěšený stav v zásobování obchodů potravinami se však v průběhu roku 1919 ni-
kterak nezlepšil a nespokojenost mezi obyvatelstvem přetrvávala. Již 18. ledna, tedy
v průběhu vyšetřování osob obviněných z drancování, vydali sociální demokraté spo-
lečně s čs. stranou sociální prohlášení, odmítající pokus svalit odpovědnost za hlado-
vou bouři na obě strany. Za stěžejní příčinu prohlašovali zástupci stran nezaměstna-
nost a přetrvávající drahotu. Vyvolali jednání o snížení cen a žádali jejich vyvěšování
před obchody. Také vyzývali obchodníky zavést přídělový systém a současně, aby si ani
obyvatelé nevytvářeli zásoby a při prodeji se dostalo „na každého“. Stejně se však pro-
blematická situace ve městě několik měsíců vlekla. Málokdo si uvědomoval, že pováleč-
ná krize se spíše zhoršovala. Ještě 31. srpna 1919 pořádali polenští sociální demokraté
na Husově náměstí tábor lidu a hlavním programem protestu byla „politická situace
a zdražování potravin.“ Z polenské radnice bylo pak odesláno Okresnímu hejtmanství
v Německém Brodě hlášení: „Nelze se tajiti, že neblahé události jsou jakýmsi odleskem
bolševismu, jehož vlna se právě v měsíci lednu i přes Čechy převalila s takovou elementární

16 Tamtéž.
17 Srov. JANÁK, Jan – RANDÝSEK, Robert – ŠTARHA, Ivan: Protidrahotní a protilichevní boje pracujících

v první polovině roku 1919, in: Jiskry a plameny, Havlíčkův Brod 1960, s. 53.
18 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, Pamětní kniha města Polné 1914–1934 (zápisy Břetislava Rérycha),

pag. 117.
19 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, Protokol o schůzích městské rady 1919–1922, kniha č. 48 (zápis

z 25. 11. 1920).

– 28 –

prudkostí, že i nejpečlivější policejní opatření netoliko v Polné, ale i v jiných městech…ku
zabránění jim nestačila…“20

I když byl již v úvodu této kapitoly vylíčen „černý den“ města Polné vcelku obsáh-
le, přibližme si doslovně ještě jedno vylíčení anonymního pisatele. Je sice obsáhlejší,
leč v mnohém vnímání doplňuje údaje výše uvedené; z dnešního pohledu je příznačný
i způsob rétorství sdělitele. Článek byl otištěn v týdeníku Hlasy z Posázaví,21 č. 16, ze
dne 14. února 1919:

„Z Polné. Pokusím se vylíčit objektivně výtržnosti, jichž jevištěm bylo město naše počát-
kem ledna a o nichž dosud v tomto listě psáno nebylo. Jest podivno, že v městě zapadlém,
svým životem skoro mdlém, našlo si prostředí i semeno, v něž nákaza bolševictví, jejíž vlna
jako blesk přehnala se naší republikou, ihned působila. Podivná je ta Polná – tajemná hlu-
bina, na jejímž dně rostou blíny: Hilsner, Zábranský, Zelinger a rulíky zlomocné v podobě
nesmírného (na nás) počtu lichvářů a nemilosrdných hrabatelů v našich kapsách. A toto
dvoje kvítí vyvolalo u nás bolševický projev, jehož vůdcem byl Zábranský. Hrál výtečně svoji
roli. Sledoval vytrvale, jak nemilosrdně odvážejí se odtud potraviny, kterých chudina po-
strádala. Pomocníky v kontrole své měl na nádraží v Šicendorfě. Konečně zadrželi tam
několik metr. centů slaniny a poslali zpět do Polné. A protože tu „neměla městská správa
srdce, jen rozum a paragrafy“, jak trefně bylo pověděno, nevydala lidu zabavené slaniny,
lid se jitřil a toho momentu využitkoval démon buřič. Vedl dav na radnici a jen rozvaze
předáka soc. dem. Baráka podařilo se, že nebyl starosta vysazen z okna. Starosta a účetní
musili opustit radnici. Kluci, jimž nelze přisouditi rozum, vyložili se z okna, kasali se svým
hrdinstvím a dav venku – se smál a radoval. Dav je vždy bezmyšlenkovitý a nezodpověd-
ný. Vlny tohoto laciného vítězství se vzedmuly, vytažen vůz se slaninou a rozebrán. A dav
se přitom zase smál a radoval a muchlal až k vysílení jednotlivců. A když již brali z po-
sledního, přispěchala četnická hlídka. Dav se na okamžik zarazil, ale v druhém okamžiku
již stiskl hlídku, že byla v nebezpečí. Jakmile se postavila do posice útoku s napřažený-
mi bodly, s ohromným křikem rozzuřenými zraky hnali se muži proti ní a v pozadí ječely
ženy, pohánějíce je zuřivými výkřiky: „Zabte je!“ Nastával osudný okamžik, kdy v rozčilení
zdvihali četníci zbraně, aby pohrozili výstřelem. To byl olej do ohně. A v tom okamžiku,
kdy se jen křičelo „Zabte je!“, vskočil v toto nebezpečné místo odborný učitel Mančal, aby
zabránil katastrofě. Kryje vlastními zády oba četníky, rozepjal paže proti zuřícímu davu,
volaje a přemlouvaje. Podařilo se mu, že četníci, kteří jednali v tak rozzuřené chvíli s chvá-
lyhodnou rozvahou, sundali bodla a útočníci se zmírnili. Nedošlo ke krveprolití, ale dav
jako šelma, jež nevidí překážek, vrhal se na obchody. Vybral si z těch, kteří jindy jednali
s ním bezohledně. Bylo zajímavo, s jak hrdým čelem každý nesl svůj lup. A pravilo se, že
i zámožní lidé (s poli, domy a chalupami) kradli, zatímco jiní, opravdu chudí, přihlížejíce,

20 Viz MAŠTERA, František: Hladová bouře 4. ledna 1919 v Polné. In: Ohlas VŘSR na Polensku, Jihlava
1972, s. 5.

21 Majitelem, vydavatelem a zodpovědným redaktorem Hlasů z Posázaví byl Josef Hofrychter (1861–
1933). V letech 1884–1885 působil na měšťanské škole v Polné, potom učil v Roudnici nad Labem, kde
se stal redaktorem a vydavatelem Školského obzoru. Po příchodu do Německého Brodu založil v roce
1908 výše uvedený neodvislý týdeník věnovaný zájmům českého jihovýchodu. Krátce nato učitelského
povolání zanechal a věnoval se pouze vydávání týdeníku, který se stal i tribunou veřejného mínění na
Polensku. V období 1908–1933, kdy byl šéfredaktorem, vyšlo 650 jednotlivých čísel.

– 29 –

odsuzovali to. Je viděti, že nedrancovala chudoba, ale lakota, škaredá chamtivost a žádos-
tivost lacino se obohacovati. Pusté duše, bez inteligence, bez vzdělání, bestia triumfans.
A démon – chraptě a syče, tu bestii v lidech rozpaloval a v kapse mu cinkaly cizácké groše,
za něž byl koupen. Přišli vojáci ze Šicendorfu – hanebné vojsko, které potají to vše schva-
lovalo. Než démon Zábranský jat a odváděn rukou bezpečnou na nádraží šicedorfské.22
Ale zas tu byl již signalisován dav a zadržel jej. Považuji za velmi bystrý výkon čet. stráž-
mistra, že vrátil se s takovým klidem, přiváděje zpět do Polné Zábranského a provázen
novým davem. Nepoznal jsem většího rozčílení, obav, ale také bezhlavosti v obci, než bylo
ve chvíli, kdy přišla telefonická zpráva, že šicendorfští dělníci vedou Zábranského zpět do
Polné. Bylo již tma, když hučel dav, valící se do náměstí a všecko se napětím tetelilo. Čet-
nický strážmistr s obdivuhodným klidem zastavil před radnicí – opuštěnou od otců města.
Co teď? Aby nabyl času, odvedl Zábranského k novému výslechu. Dav čekal jako nabitý
výbušnými látkami. V té chvíli zahlaholil zase tmou hlas učitele Mančala, napomínal ke
klidu, k rozvážnému jednání, k trpělivosti v této těžké době, ukazoval, že všichni chceme
jen dobro, ale v cestách se rozcházíme, a že možno se shodnouti při dobré vůli, ukazoval
na neštěstí, v jaké nerozvážným jednáním mohou jednotlivci uvrhnouti své rodiny, své děti,
bratry – a slova jeho došla souhlasu. Čekalo se již trpělivěji. Zábranský byl propuštěn,
když se zaručil, že dostaví se k úřadu, kam bude povolán a že napomene dav k rozchodu,
což také učinil, a Polná spala klidněji. Když za několik dní na to nasedali vojáci čáslavští
do vlaku, aby udělali pořádek v N. Brodě, stál Zábranský na peroně a k soudruhům, mezi
něž přijel zase agitovat, povídá: „Vidíte, tohle je moje dílo!“ Byl slyšen a tím na sebe upo-
zornil a vydal se tak v ruce spravedlnosti. Pusté drancování čáslavské nebylo jistě bez jeho
vlivu. Dnes jest již v Josefově a při prohlídce nalezen u něho peněžní dokument, který chtěl
ještě četníku vyrvati z ruky. Minulost Zábranského zvláště na vojně jest nepěkná.“

K poslední citované větě lze dodat, že Zábranský byl již před rokem 1918 dvakrát
trestán. Poprvé 27. prosince 1912 v Kutné Hoře dle § 197 a 200 tr. zák. na 5 měsíců těž-
kého žaláře za podvod se způsobenou větší škodou; následně 6. dubna 1915 Okresním
soudem v Polné, dle § 460 tr. zák. na 48 hodin vězení s půstem za krádež mírnějšího
druhu. Později byl – dne 11. června 1921 – odsouzen v Kutné Hoře dle § 460 tr. zák.
na 8 dní tuhého vězení s tvrdým lůžkem a ztrátu volebního práva za krádež menšího
druhu. Po hladové bouři byla dne 27. února 1919 odsouzena v Kutné Hoře též Zábran-
ského manželka Božena – dle § 171 a 174 za krádež na 1 měsíc těžkého žaláře.23

K žádostem o náhradu utrpěných škod
Na představenstvo města docházely požadavky o náhradu způsobených škod. V žá-
dostech byl kladen důraz na odpovědnost městského úřadu, který nedokázal zajistit
pořádek a bezpečnost. Město se na druhé straně bránilo nedostatečným počtem po-
řádkových sil, které nemohly v tak vyhrocených okolnostech účinně zasáhnout; krom
toho bylo poukazováno na přemrštěné požadavky obchodníků.

22 Rozuměj: pravděpodobně myšleno nádraží v Polné.
23 SOkA Havlíčkův Brod, Okresní úřad v Německém Brodě, kniha 14 – Trestní záznam soudního okresu

polenského 1913–1940.

– 30 –

Plakát z 6. dubna 1919; (Městské muzeum Polná, Po-20-T-179)
– 31 –

Dle dochovaných dokumentů utrpěl největší újmu při drancování obchodník Ema-
nuel Frischer. Politováníhodnou událost ze 4. ledna a pozdější dohadování o odškod-
nění postižených majitelů obchodů je jistě vhodné přiblížit zvláště spisem č. 316, za-
bývajícím se odškodněním nejvíce postiženého obchodníka E. Frischera a zaslaném
Městským úřadem v Polné dne 4. února 1919 Okresnímu hejtmanství a Okresní sprá-
vě politické v Německém Brodě:

„K tamnímu č. 2795 podává v úctě podepsaný městský úřad své následující vyjádření:
1. Že se dne 4. ledna t. r. stalo v Polné srocení, při němž také obchod Emanuela Fris-
chera byl vydrancován, se doznává.
2. Výše škody p. Frischerem udána jest zřejmě přemrštěna, ježto ani přibližně tolik
zboží neměl a jistě ani dle své povinnosti politické správě svého času v ohlášce zásob neu-
vedl; dle našeho odhadu mohl p. Frischer mít v tom čase na skladě zboží v ceně do 20.000
kor.
3. Obec Polná nenese nejmenšího zavinění na to, že k událostem, seběhnuvším se dne
4. ledna t. r., nemohlo býti zabráněno.
4. O nějakém zanedbání správy policejní nemůže býti řeči. Obec Polná věnovala vždy
udržování veřejného pořádku největší pozornost, udržovala dostatečně silnou policejní
stráž, jež k udržení pořádku vždy stačila.
Smutné události dne 4. ledna t. r. sběhly se zcela neočekávaně, nikdo nemohl jich před-
vídati a nikdo nenese vinu, že nemohlo býti jim zabráněno. Hned při počátku shluknutí,
ještě před drancováním, zakročili všichni policejní strážníci a snažili se, seč síly jejich byly,
udržeti pořádek. Že se jim to vůči přes 300 hlav čítajícímu agenty provokatéry v nejvyšší
míře rozvášněnému davu nepovedlo, jest pochopitelné.
Ani přivolaná četnická asistence nebyla s to učiniti pořádek, naopak objevením se strá-
že neb četníka stupňovala se vášeň davu až k zběsilosti a bylo by každé další zakročení
skončilo bezúčelným krveprolitím.
Hned na počátku shluknutí (o ¼ 11. hod. dopolední) vnikl rozzuřený dav do radnice,
kdež starosta Jindřich Volenec i přítomní úředníci byli nebezpečně ohrožováni a konečně
násilím z radnice vytlačeni. Za těchto okolností nebylo ovšem možno lid nějak mírniti neb
mu domlouvati, ač bezúspěšné pokusy ze strany rozvážnějších občanů se dály.
Četnickým strážmistrem Brouskem bylo do Něm. Brodu o četnickou nebo vojenskou
asistenci telefonováno ihned a staráno tudíž včas o posilu.
5. Nelze si tajiti, že neblahé události tyto jsou jakýmsi odleskem bolševismu, jehož vlna
právě v měsíci lednu i přes Čechy převalila se s takovou elementární prudkostí, že i nejpeč-
livější policejní opatření netoliko v Polné, ale i v jiných městech, jako kupř. v Kolíně, v Kut-
né Hoře, v Čáslavi, v Něm. Brodě, v Nymburce, v Pečkách a i za hranicemi ku zabránění
jejich nestačila, ač v mnohých z těchto míst byla ihned po ruce silná vojenská posádka.
6. Pachatelé tohoto plenění byli postiženi a jsou příslušnými soudy stíháni.
Ježto tedy obec Polná svou, zákonem jí uloženou povinnost nijak nezanedbala a pacha-
telé plenění jsou zjištěni, prosíme, aby bylo uznáno, že obec Polná není povinna nahraditi
škodu p. Emanueli Frischerovi způsobenou.

– 32 –

Vládní komisař Augustin Sedlák; Starosta František Salášek;
(archiv Filipa Plašila) (rodinný archiv Svatavy Garayové)

Co týče se nařízení, aby strana předložila doklady o skladu zboží a jeho ocenění s fak-
turami, podáváme slušně zprávu, že Emanuel Frischer se zde úředně vyjádřil, že dokladů
těch předložiti nemůže, jelikož mu byly tytéž při drancování lidem zničeny.24

Dodejme, že záležitost o náhradu škod byla městským úřadem i politickou správou
v Německém Brodě žadatelům několikrát zdůvodněna a účast na vypořádání zamítnu-
ta. Dne 3. října 1922, tedy více jak tři a půl roku po drancování, dostavil se na Městský
úřad v Polné znovu Emanuel Frischer a žádal o přehodnocení svých žádostí. Argu-
mentoval zničením „…své hospodářské existence“ a do protokolu uvedl výši způsobené
škody v částce 61 000 korun.25 Ale ani tentokrát neuspěl a dohadování o vypořádání
se neúměrně vleklo až do roku 1924. Stejně tak i ostatní, hladovou bouří postižení ob-
chodníci, se svými žádostmi o náhradu škod neuspěli.

Resumé
Fatální události z ledna 1919 měly dopad nejen na jednotlivé účastníky rabování,
ale i na celé rodiny. Hladová bouře nedostatky v zásobování nezmírnila a její průběh
zanechal v Polné trpké dojmy z nedůstojného chování mnohých obyvatel.
Ve dnech 15. a 16. června 1919 se v Polné konaly volby do obecního zastupitelstva.
S převahou sice vyhrála sociální demokracie, ale správu města zastávala až do konce
srpna k tomu ustavená správní komise v čele s vládním komisařem Augustinem Sed-
lákem. Dne 1. září 1919 byl oficiálním starostou zvolen František Salášek – zástupce
agrární strany.26

24 Městské muzeum Polná, doklady k hladové bouři 4. ledna 1919, FS 40 633/2.
25 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, i. č. 1591, XI – 18 – 5, Srocení lidu, demonstrace 1919–1938; proto-

kol ze dne 3. října 1922.
26 Kolektiv autorů: Polná 1242–1992, Polná 1992, s. 125.

– 33 –

V průběhu roku 1919, a při různých příležitostech i v letech následujících, se v Polné konala shromáždění
obyvatel, zpravidla před radnicí; (archiv KZHP, ilustrační foto)

Přetrvávající problémy v zásobování, nedostatek některých potravin a občanské
nepokoje řešila poprvé na svých lednových schůzích roku 1919 zásobovací komise za
předsednictví Augustina Sedláka. Komise, působící pak v Polné do listopadu 1921, ur-
čovala ceny potravin, kontrolovala kvalitu pekařských výrobků, dohlížela na spravedli-
vé rozdělování přidělených zásob, pokutovala obchodníky za předražování apod. Oče-
kávané zlepšení nastalo až po dodávkách mouky a dalších surovin pro výrobu poživa-
tin, z centrálního skladu v Praze; k tomu přispěla i pomoc ze zahraničí. Dne 30. června
1921 vyhlásila československá vláda nový vyživovací plán; podstatou zavedení bylo
hlavně uvolnění obchodu s obilím. Po kritických letech 1919 a 1920 se životní podmín-
ky obyvatelstva pozvolna zlepšovaly.

Po obnovení hospodářského života na Polensku po roce 1925 přinesla do regionu
velkou nezaměstnanost krize třicátých let, ale to je již jiné téma.

– 34 –

Nové zvony 1924

Zvon je samozvučný bicí nástroj kalichovitého tvaru, sloužící ke svolávání věřících
k modlitbě, případně i k jiným signálním účelům. Je tvořen tělem zvonu a srdcem, kte-
ré je zavěšeno uprostřed těla zvonu a je pohyblivé (bicí součást zvonu). Velké zvony
jsou odlévány zkušenými zvonaři ze zvláštní bronzové slitiny tzv. zvonoviny. Je možno
setkat se také se zvony, které jsou odlity z oceli. Zvony bývají zdobeny nápisy a relié-
fy a jsou zvukově naladěny na konkrétní tón. Malé zvony a zvonky mohou být vyrá-
běny i z plechu lisováním či jinou vhodnou strojní technologií. Zvony se zabývá tzv.
kampanologie.

Zvony slouží člověku odpradávna. Ty nejstarší se údajně vyráběly již ve 3. tisíciletí
př. n. l. v Mezopotámii a v Asýrii. Zvony a zvonky vyráběli také staří Řekové a Egyp-
ťané; využívali je při svých obřadech, slavnostech i ke svolávání. Ve starověkém Římě
byly zvony nalezeny v hrobech, v domácnostech sloužily k buzení a zahánění zlých
duchů. Národy dálného východu, jako je Indie a Čína, znaly také zvony už odpradáv-
na. Z hebrejských rukopisů i z bible zjišťujeme, že v židovské tradici byly předepsány
k bohoslužbě.1

První skutečné zvony na území Evropy, podobné těm dnešním, jsou spojeny s křes-
ťanskou církví. Zprvu zvony odlévali od 5. století mniši. O rozšiřování a používání zvo-
nů v klášterech se zasloužili od 7. století papežové. Přibližně od 10. století byly zvony
využívány též v sakrálních stavbách – kostelech a kaplích. V křesťanských zemích ne-
bylo kostela bez zvonu, protože v církevní praxi jsou zvony nejčastěji používány. Nevel-
ké zvony a zvonky, využívané v menších obcích ve zvonicích, sloužily mj. např. k ohla-
šování požárů, povodní atp.

Zvon vždy lidé vnímali jako symbol svolávání, oznamování a varování; byl uctíván,
hájen a střežen, v nejtěžších časech dokonce ukrýván před nepřáteli. Posvátnou nedo-
tknutelnost zvonů zmařily až dvě světové války ve 20. století, kdy jen z českých zemí
byly odvezeny k válečným účelům dvě tře-
tiny zvonů.2

Stejný osud postihl i zvony ze čtyř kos-
telů v Polné. Ty nejstarší, v děkanském
kostele Nanebevzetí Panny Marie, byly
poškozeny při velkém požáru roku 1863.
Dne 12. prosince 1867 byly posvěceny
tři nové zvony – sv. Klotildy, sv. Ignáce
a Panny Marie, zhotovené jihlavským zvo-
nařem Josefem Hilzerem ze zbytků zvonů
roztavených žárem při požáru a rozbitých
po pádu z věže. Dne 13. prosince byly Zvony z roku 1867; (reprofoto z archivu KZHP)

1 Wikipedie – internetová encyklopedie. Pozn: O historii zvonů obecně v návaznosti na údaje o polenských
zvonech více a přehledně: KRČEK, Zdeněk: Z historie zvonů děkanského kostela Nanebevzetí Panny
Marie v Polné, sborník Polensko č. 4/1997, s. 8–9; č. 1/1998, s. 21–22; č. 3/1998, s. 12–13; č. 4/1998,
s. 12–14; č. 1/1999, s. 16–17; č. 2/1999, s. 20–21.

2 Ottův slovník naučný, heslo Zvony.

– 35 –

vyzdviženy na věž kostela NPM. J. Hilzer ulil ještě dva menší zvony – sv. Vojtěcha a sv.
Jana Nepomuckého.3

Zvony z roku 1867 byly „zrekvírovány“ pro válečné účely roku 1916. K tomu si,
v návaznosti na další fakta, přiblížíme zápis děkana P. Františka Vítka z roku 1916:
„Od c.k. ministerstva války bylo nařízeno na válečné potřeby sbírati nejen kopřivy, ostruži-
nové, jahodové a lípové listy a květy, ale přišlo i na sbírání kovů, mědi, cínu, mosazi, niklu;
a sbírány kliky od dveří, nádobí, kotle, hmoždíře, staré pytle, soukenné hadry a konečně
i kostelní zvony a kostelní nářadí cínové, měděné, mosazné atd., svícny, bubny atd. Zvony
staré historické byly zapsány v seznamech, dříve k nahlédnutí zaslaných biskupské kon-
sistoři a do Vídně, vyjmuty a sňaty v každém vikariátu dvě třetiny zvonů. U nás v Polné
na děkanském kostele z věže byly tři největší zvony sejmuty a tři nejmenší tam ponechány.
U sv. Barbory byly všechny tři tam se nacházející vzaty. U sv. Kateřiny byl jeden vzat a dru-
hý, starý tam ponechán. Rovněž ve špitálské kapli sv. Anny. Dne 26. září 1916 odpoledne
o půl druhé hodině přijel od c.k. vojenské komise z Litoměřic pan Ing. Václav Bečvářovský
z Mladé Boleslavi, představil se a prokázal se, že přichází odebrati zvony. Požádán byl
děkanem za to, aby mu dovoleno bylo ještě jimi zazvoniti, by lid slyšel jich krásný souzvuk
harmonií naposled. Zvoněno bylo jimi půl hodiny. Poněvadž ten den o páté hodině odpole-
dne měla pohřeb paní Marie Sládková, soukromnice a vdova po bývalém Ondřeji Sládkovi,
okresním tajemníku a majiteli domu v Polné, byl to pohřeb prvé třídy, zvoněno bylo na dě-
kanském kostele těmito zvony při pohřbu a dne 27. září ráno zvonilo se naposled. Mnoho
lidí z Polné hrnulo se na věž a každý si na rozloučenou zazvonil. Lidé plakali, loučíce se
s nimi. Dne 26. září 1916, bylo to ve středu odpoledne, počali nejdříve rozbíjeti a snímati
zvony u sv. Panny Barbory, jen toliko jeden celý snesli dolů. Všechny zvony byly zdejším
fotografem panem Veselým Adolfem, obchodníkem v Polné fotografovány. Dne 27. září za-
počali na děkanském kostele. Pomocí složité kladky a řetězů odmontovali a spustili dělníci
zvony na podlahu a rozbili je na kusy a z věže házeli dolů a na nádraží odváželi povozem
Neubauerovým. Váha všech zvonů činila 3544 kg, jak na sepsaném protokolu stojí psáno.
Za 1 kg platili 4 K, tedy 14 176 K za zvonovinu přišlo. Na děkanském kostele měl zůstati
toliko jeden, a to nejstarší zvon. Místní však děkan žádal pana inženýra (Bečvářovské-
ho) za ponechání obou zvonů, bylo jich na
věži pět a umíráček, totiž šest. Žádosti bylo
vyhověno pod tou podmínkou, když za ten
nejmenší budu moci jinými zvonky váhu
nahraditi.“ Ze zápisu dále vyplývá, že dva
jiné zvonky (ze školy a sousedního domu)
byly posléze dodány a na věži tak zůstaly
pouze dva zvony. Na umíráček bylo při
soupisu zapomenuto, a ten byl tudíž od
zkázy uchráněn. V citované pamětní kni-
ze je dále vcelku podrobný popis zrekví-
rovaných zvonů. Dne 8. října 1917 byl Rok 1916, rozbité zvony, připravené k odvozu
sejmut z děkanského kostela ještě jeden z polenského nádraží; (reprofoto z archivu KZHP)

3 URBAN, Jan V.: Snímání kostelních zvonů v Polné, Polná 1917, s. 10.

– 36 –

Před odvozem zvonů ze stanice Polná-město,
vpravo učitel Jan Urban; (archiv KZHP)

zvon sv. Jana Nepomuckého a zvonky
z šesti přifařených obcí.4

Sledujme ještě další zajímavý záznam
děkana Vítka: „Dne 26. září 1916 odpo-
ledne naposledy rozezvučely se smutně při
pohřbu a potom byly zvony velké rozbity
a k válečným potřebám odvezeny. Zbyly jen
na děkanské věži toliko dva zvony: umíráček
a menší vrchní zvon. Trvalo to plných sedm Rok 1916, rozbité zvony z kostela sv. Barbory;
roků, než tyto dva nové zvony byly pořízeny, (archiv KZHP)
a to proto, že zvonovina byla příliš drahá.
Celkem sešlo se peněz 41 024 Kč, a také tolik stály dva nové zvony s dopravou a zavěše-
ním. Zvony byly objednány u firmy Bořil a Švagerka a spol. v Kuklenách u Hradce Králové
ve váze 1400 kg (ale váží více). Větší zvon s obrazem sv. Václava váží 930 kg. Druhý s ob-
razem sv. Jana Nepomuckého váží 535 kg. Zvony měly být dodány do 21. prosince 1924
a toho dne také posvěceny. Než zvony firma včas nedodala. V neděli v 9 hodin oznámil špe-
ditérův kočí, že u České Bělé zvony do příkopu s vozem převrhl a bylo po slavnosti. Zvony

4 Archiv Klubu Za historickou Polnou, Pamětní kniha polenských děkanů; opis od Rudolfa Radouše ve vaz-
bě; zápisy děkana Františka Vítka, s. 3, 4 a 9.

– 37 –

Vytahování nových zvonů na věž děkanského kostela v roce 1924; (pohlednice a foto, archiv KZHP)

Shluk lidí u vchodu do děkanského chrámu při vytahování zvonu na věž děkanského kostela, uprostřed
děkan František Vítek; (archiv KZHP)

– 38 –

Rok 1928, nové zvony pro děkanský kostel;
(Městské muzeum Polná, Po 21-B-5523 a Po 21-B-
5547)

přivezli teprve v pondělí večer o 6. hodině.
V úterý ráno po mši svaté byly posvěceny
místním děkanem Františkem Vítkem.“5

Politováníhodnou a nepříjemnou udá-
lost popsal výstižně o 75 let později děkan
Zdeněk Krček: „Na 21. prosince bylo stanoveno slavnostní svěcení a zvony poprvé měly
zaznít o Vánocích roku 1924. Celá Polná byla na nohou. Očekávali se vzácní hosté, ro-
dáci. Hlavním světitelem měl být městský děkan z Hradce Králové, doktor a profesor
bohosloví pan kanovník Jan Brabec, rodák z Hrbova.6 Pozvány byly spolky i zástupci ve-
řejné správy města i okresu. Slavnostně vyzdobené město, velké množství duchovenstva,
drůžiček, ale hlavně velké zástupy občanů očekávaly příjezd zvonů v onu památnou neděli
21. prosince L.P. 1924. Staré české přísloví říká: Člověk míní a Pán Bůh mění. Místo zvo-
nů přišel v 9 hodin telegram, že kočí u České Bělé převrhl vůz…“ Jak píše kronika ’Veliká
radost v žalost se změnila‘.“7

Dne 18. prosince 1924 vzalo na vědomí oficiální pozvání od děkanského úřadu na
svěcení zvonů 21. prosince městské zastupitelstvo.8 Pak tedy i nejvyšší představitelé
Polné se dočkali jen zklamání.

5 Tamtéž, s. 9.
6 O něm více: PRCHAL, Jan: Biografický slovník Polenska, Polná 2002, s.14.
7 KRČEK, Zdeněk: Z historie zvonů děkanského kostela Nanebevzetí Panny Marie v Polné, sborník Polen-

sko č. 1/1999, s. 16.
8 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, Protokol o zasedání obecního zastupitelstva města Polné 1921–1937,

i. č. 44, pag. 116.

– 39 –

Naštěstí nepoškozené zvony byly do
Polné posléze dovezeny v pondělí 22. pro-
since a den poté je posvětil polenský dě-
kan František Vítek. Ten již předtím, dne
1. listopadu 1924, posvětil nové dva zvony
(140 kg a 38 kg) i pro kostel sv. Barbory.
Zvony byly ulity u zvonařské firmy Bo-
řil a Riss v Kuklenách u Hradce Králové.
Tyto zvony zaplatila místní obec z peněz
za zvony rekvírované v roce 1916 a ze
hřbitovního fondu.9

Na věži děkanského kostela však stá-
le ještě chyběly do úplné sestavy další
dva zvony. Na ně byla vyhlášena sbírka
a díky farníkům a polenským dárcům
bylo vybráno 43 tisíc korun. Zvony o váze
1389 kg a 263 kg vyrobila též firma Bořil
a Riss. Vysvěceny byly v Den slovanských
věrozvěstů Cyrila a Metoděje dne 5. čer-
vence 1928, rovněž děkanem Františkem
Vítkem, za velké účasti lidu. Bohužel,
i při tomto dodání došlo k pochybení ze
strany výrobce – firma neposlala kladku,
vytahovadlo a provazy, jak bylo smluvně
dohodnuto.10

Nové zvony pro Polnou, vyrobené, do-
dané a vysvěcené v letech 1924 a 1928, Rok 1942, stahování zvonů před odvozem
však též potkal tragický osud; v roce do Německa; (archiv KZHP)
1942 byly odvezeny pro válečné účely do
Německa. V Hamburku, ve velkých starých hangárových budovách bylo ještě po roce
1990 uskladněno několik set zvonů, svezených sem z celé Evropy. Ty naše, polenské, se
zde snažil ve druhé polovině 90. let minulého století nalézt polenský občan a člen Klu-
bu Za historickou Polnou Walter Kuba při jednom organizovaném zájezdu, bohužel
neúspěšně.

Tři nové zvony, pořízené ze sbírek věřících, byly vysvěceny až v roce 1998.
Když se zastavíme na Sezimově náměstí, řekněme v prostoru před Husovou kni-
hovnou, a zahledíme se na děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie, s úžasem si
uvědomíme, jak nádherná a monumentální sakrální stavba se v Polné nachází. A což
teprve zdobný interiér! A když se v ten moment našeho rozjímání rozezvučí polenské
zvony vysoko na věži kostela, v tu chvíli si uvědomíme, jak důležitým symbolem je pro
člověka zvon – po staletí!

9 Archiv Klubu Za historickou Polnou, Pamětní kniha polenských děkanů; opis od Rudolfa Radouše ve vaz-
bě; zápisy děkana Františka Vítka, s. 10.

10 Tamtéž, s. 11.

– 40 –

Přehled publikační a vydavatelské činnosti

Od roku 1919 byla v Polné každoročně vydávána periodika, ale s přibývajícími roky
i rozličné publikace, ponejvíce zaměřené na dějiny města, místopis či biografické úda-
je významných osobností. Jak z následujících údajů vyplyne, na přípravě mnohých se
ponejvíce podílel muzejník a regionální historik Břetislav Rérych. V době mezi svě-
tovými válkami měla tato díla zcela neopominutelný význam; čtenářům připomínala
vhodnou formou historickou minulost města, šířila osvětu, zaznamenala a připomína-
la četné události příštím generacím, zejména ty, na něž by se nemělo zapomínat. Bu-
diž proto vysloven obdiv nejen Rérychovi, ale i všem, kteří s tímto vědomím publikace
připravovali.

V následném ucelenějším přehledu si tehdejší tisky připomeneme jednak částečně
obsahově, ale též i prostřednictvím obrazových příloh.

Periodika

V roce 1919 začal vydávat tehdy třiadvacetiletý Václav Sázavský (1896–1974), v po-
zici redaktora, týdeník Polensko – republikánský list. Do 16. června t. r. se tak přičinil
o vydání devíti čísel dvojlistého, politicky zaměřeného časopisu. Tisk zajišťovala knih-
tiskárna polenského majitele Bedřicha Zapletala. Náklad v tiráži není uveden. V roce
1920 se V. Sázavský stal zástupcem hlavního chemika v hodonínském cukrovaru
a z Polné se natrvalo odstěhoval.1

Hlas z Kocimberka byl vydáván jako občasník od roku 1898 s podtitulkem „neod-
vislý časopis strany sociálně-liberálně-klerikální s radikální tendencí papírovou, orgán
spolku proti tejrání zvířat a svého druhu jediný list přez všecky zástoje lidské vzdělanosti“.
Záměrem recesního vydavatele bylo zaujmout potenciální čtenáře jakýmsi nespecifi-
kovaným humoristickým obsahem, ovšem pozornému čtenáři neušlo, že šlo víceméně
o nepříliš povedenou výstřední legraci. Zda a kolik dalších čísel bylo v příštích letech
vydáno není bohužel dostupně podchyceno. V roce 1920 bylo dne 15. srpna vydáno
ještě 1. číslo V. ročníku, již s pozměněným podtitulkem: „neodvislý orgán přes všechny
zástoje lidské vzdělanosti“. Toho roku byl zmíněný časopis vytištěn v tiskárně Bedřicha
Zapletala nákladem „Pořadatelstva Slavnosti 15. VIII. 1920“.

Pohoří – vlastivědný sborník z Českomoravské Vysočiny – začalo vycházet v roce
1920. V tom roce vyšlo 1. číslo I. ročníku, v roce 1921 navázalo dalších 7 čísel, kdy č. 6.
a 7. bylo sloučeno v jeden časopis. Koncem roku 1921 bylo vydáno 1. číslo II. ročníku
a roku 1922 čísla 2 až 5. Obsah by se dal charakterizovat jako různorodý, nejednotný;
pestrost při výběru námětů si však našla širší okruh čtenářů a ve své době získaly pří-
spěvky z historie, přírody, statistiky, vlastivědy, ekonomiky atd. na oblíbenosti. Např.
v čísle 4 z roku 1921 je na zadní straně obálky uveřejněn ohlas od krajanů z USA, jimž
byl sborník z Polné zasílán: „Chicago 31. 1. 1921. Vámi zaslané Pohoří jsme obdrželi

1 O životě a odkazu odborníka v cukrovarnictví V. Sázavského více PRCHAL, Jan: Biografický slovník Po-
lenska, Polná 2002, s. 157–158, též VEITOVÁ, Bohuslava: K významným polenským rodákům, na které
může být město Polná hrdé, bezesporu patří Ing. Václav Sázavský. In: Polná, střípky z historie i současnosti
II, Polná 2021, s. 202–205.

– 41 –

Titulní list týdeníku Polensko; (archiv Ivana Prokopa z Polné)
– 42 –

a byli jsme překvapeni jeho odborným a velmi zajímavým obsahem. Nás těší každá zpráva
ze vzdálené vlasti drahé a z rodného kraje. Získali jsme vám 5 předplatitelů a posíláme
5 dolarů předplatného. Alois Pojman.“ Dvojčíslo 6-7 z I. ročníku bylo obsahově věnová-
no památce Karla Havlíčka Borovského. Sborník zúženého formátu A5 vycházel pro
oblast Polenska, Přibyslavska a Štocka, od II. ročníku ještě i Německobrodska. Vyda-
vatelem byla muzea v Polné a Přibyslavi, šéfredaktorem Břetislav Rérych – odborný
učitel v Polné, jenž byl zároveň i jedním z nejčastějších přispěvatelů. Tisk I. ročníku
provedla tiskárna Bedřicha Zapletala v Polné, II. ročníku pak družstvo „Havlíček“
v Německém Brodě.2

Hasičská stráž – věstník hasičských žup VI. hasičského kraje pro župy č. 2, 16, 35,
46, 63, 76, 77, 114, 131 a 140. Periodikum, vydávané od roku 1936 desetkrát za rok,
změnilo ve IV. ročníku v číslech 1 a 2 název na Hasičská stráž – Hasičsko, samaritský
věstník. V čísle 1 ročníku V. neslo název Hasičská stráž – věstník hasičských krajů číslo
14, 16 a 17; poslední změnou byl název Hasičská stráž – věstník OHJ číslo 2, 16, 20, 35,
42 a 63. U zrodu stál odpovědný redaktor Václav Dřevo.3 U většiny článků byl rovněž
autorem. Majitelem a vydavatelem periodika byla Hasičská župa č. 140 v Polné, redak-
ce však působila v Janovicích. Zprvu byl věstník vydáván v nákladu 600 výtisků pro
deset žup VI. hasičského kraje; byl však redakcí zasílán i jiným krajům, dokonce až do

2 Sborník Pohoří je pro badatele přístupný v archivech Městského muzea v Polné a Klubu Za historickou
Polnou.

3 Více SOBOTKA, Stanislav: Učitel a hasičský funkcionář Václav Dřevo. Polensko, č. 1/2005, s. 16–19.

– 43 –

Jugoslávie. Většina čísel věstníku je ulo-
žena v archivu Městského muzea v Polné.
Po jmenování Václava Dřeva tiskovým
zpravodajem České zemské hasičské jed-
noty (ČZHJ) byl jmenován vedoucím re-
daktorem odborný učitel Bohuslav Fišer
z Polné, odpovědným redaktorem Franti-
šek Tušic z Čáslavi (od č. 8 ročníku V.). Od
IV. ročníku sídlila redakce v Polné. Tisk
zajišťovala tiskárna Bedřicha Zapletala,
později Václav Čepek v Čáslavi (od 8. čís-
la V. ročníku). Věstník byl vydáván až do
roku 1942, kdy byl úředně pozastaven.

Polensko – Kulturně-historický a vlas-
tivědný sborník. Obsahově kvalitně a fun-
dovaně zpracované periodikum vycházelo
v letech 1938 až 1941, než bylo jeho vydá-
vání v tehdejším protektorátu úředně za-
staveno; v roce 1941 vyšla již jen dvě čísla.
Jednalo se o vcelku pravidelně vydávaný
dvouměsíčník. Majitelem a vydavatelem
byl Spolek městského musea v Polné,
odpovědným redaktorem MUDr. Karel

– 44 –

Novinová páska z června 1939, tedy již z období
protektorátu. Tyto se používaly při zasílání
odběratelům mimo Polnou, a s razítkem redakce
Polenska; (archiv autora)

Turecký (1889–1948).4 Záměrem redak-
ce bylo především prezentovat na strán-
kách časopisu události z dějin města, ale
zařazeny byly příležitostně např. i pověs-
ti nebo příspěvky přírodopisné. Zadní
strana přebalu byla využívána pro rekla-
my místních firem. Velkým přínosem
se ukázal překlad letopisů děkana Petra
Floriana Liber memorabilium… z let 1726
až 1775, pořízený dr. Tureckým a zařaze-
ný do sborníku jako příloha pod názvem
Kniha pamětihodných událostí zaznamenaných Petrem Florianem od roku 1726.5 Dal-
ším skvělým počinem byla ještě další příloha, Listář města Polné, zahrnující nejdůle-
žitější privilegia z dějin Polné, vydaná ovšem až v roce 1940. Tisk Polenska zajišťovala
opět místní tiskárna Bedřicha Zapletala.

Publikace

Do chronologického soupisu vybraných publikací je na úvod zařazen osmistrán-
kový tisk o rozměru 10 x 14,5 cm s názvem Lidové polenské koledy. O důvodu použití
zmenšeného formátu není pochyb, neb souhrn koled v tomto provedení byl určen pře-
devším katolíkům při modlitbách v kostele. Kromě sdělení, že tisk provedla knihtiskár-
na B. Zapletala v Polné, nejsou uvedeny bližší vydavatelské údaje. Lze spekulovat, že
tisk byl proveden v období po roce 1920.

V roce 1922 vyšly nákladem družstevního lihovaru Stanovy Družstevního lihova-
ru v Polné, zapsaného společenstva s obmezeným ručením. Sešitová úprava formátu
10,5 x 16 cm, 32 stran; vyrobeno v knihtiskárně B. Zapletala. Dodejme ještě, že stano-
vy některých dalších firem i místních spolků byly tu a tam vydávány zvláště v období
rakousko-uherské monarchie.

4 O MUDr. Karlu Tureckém podrobněji URBÁNEK, Miroslav: První redaktor sborníku „Polensko“ v letech
1938–1941, regionální historik MUDr. Karel Turecký. Polensko, č. 2/2000, s. 1–4; nebo též PRCHAL,
Jan: Biografický slovník Polenska, Polná 2002, s. 185–186.

5 Reprint Florianových letopisů pod názvem Kniha pamětihodných událostí, jakož i Listář města Polné
vydal v roce 2019 Klub Za historickou Polnou a zpřístupnil tak díla více uživatelům.

– 45 –

Jako nejúčelnější publikaci lze uvést titul Polná. Průvodce po městě a okolí auto-
ra Břetislava Rérycha. Vydána byla v roce 1927 nákladem Odboru Klubu Čs. turistů
v Polné. Na 102 stranách je obsaženo v podstatě vše, co se bezprostředně týká města
a nejbližšího, ale i vzdálenějšího okolí. Uživatele potěší kapitoly Krátké dějiny Polné,
Procházka kolem města Polné, Po turistických značkách v okolí Polné nebo Vyjížďky tu-
ristů polenských na památná místa v Č. a M; stejně tak několik vhodně využitých obra-
zových příloh a mapek. Autorovi B. Rérychovi budiž po 95 letech udělena pomyslná
pochvala za uspořádání publikace, na svou dobu vskutku velmi přínosné. Na obál-
ku použil autor vyobrazení hradu Polná – výřez z rytiny z roku 1617. Na zbývajících
16 stranách jsou zařazeny reklamy třiašedesáti polenských firem (podnikatelů i živ-
nostníků), které tak jistě přispěly určitými částkami na vydání publikace. Ta se ostatně
dočkala opakovaného vydání a též v plátěné vazbě.6

Společně s MUDr. Františkem Půžou (1872–1932), historikem z Přibyslavi, připra-
vil Břetislav Rérych k vydání příspěvek Renovace rady v Polné r. 1727. V sešitovém vy-
dání atypického rozměru 23 x 29 cm jej vydala Městská spořitelna v Polné v roce 1927;
tisk B. Zapletal. Původní přednášky jsou v upravené formě obsaženy v kapitolách: Vý-
let do staré Polné, Jak usazovaly v Polné městskou radu, Nota k renovaci při městě Polny
r. 1730 a Návštěva v Polné r. 1727.

Učitel Bohuslav Fišer (1906–1980), rodák z Hvožďan, přišel učit do Polné
v roce 1927 a hned se zapsal jako zdatný kulturní činitel.7 Zapojil se též do činnosti

6 Dle poznámek Břetislava Rérycha byl průvodce v Polné k dostání v patnácti vybraných prodejních mís-
tech.

7 O Bohuslavu Fišerovi více PRCHAL, Jan: Biografický slovník Polenska, Polná 2002, s. 34–35, nebo na
internetu: www.databazeknih.cz

– 46 –

Odběrní lístek na II. vydání Rérychova průvodce
z roku 1927; (archiv autora)

ochotnického divadla a krátce nato režíro-
val divadelní hru Sedlák Havel, rebelant.
Divadelní výstup o 3 jednáních, dějem
pojednávající o konci poddanství v Če-
chách, vydal v útlé vázané knížce (10 x 16
cm) v roce 1928 v tiskárně B. Zapletala.
Jedná se o jedno ze vzácnějších polnensií.
Toho roku vytiskla Česká tiskárna v Jihla-
vě polenským ochotníkům čtyřstránkový
program u příležitosti Oslav 130 let trvání
ochotnického spolku „Jiří Poděbradský“

– 47 –

v Polné. Na zbývajících třech stranách je otištěn článek Břetislava Rérycha Staré české
divadlo v Polné.

Titul Národní kroj „Pohoří“ na Přibyslavsku, Polensku, českém Štocku a okrajo-
vých moravských osadách vydalo v roce 1929 Okresní Sdružení katol. mládeže na Při-
byslavsku spolu s Krojovou družinou OSKM k miléniu svatováclavskému. Sešitové vy-
dání o 32 stranách včetně reklam o rozměru 11,5 x 15 cm; 3 obrazové přílohy a mapka.

V roce 1930 uvedl spisovatel Karel Tauš (1897–1984) na knižní trh publikaci Ro-
mán Žida Hilsnera. Ještě po 30 letech od vraždy Anežky Hrůzové byl záhadný a ne-
vyřešený případ v objektivu mnoha autorů. Beletrie, napsaná vcelku objektivně, vy-
šla v nákladu 3000 výtisků, ilustrovaná J. Grusem a J. Ondrou. Vydalo nakladatelství
Moravia Press v Brně.

DESET LET odborné školy hospodářské v Polné na Českomor. vys. je název výroční
zprávy za školní roky 1922–1932. Nákladem vlastním v roce 1932, tiskla knihtiskárna
B. Zapletala v Polné, formát 15,5 x 23 cm, 38 stran včetně šesti s reklamou firem, 6 ob-
razových příloh. Jednotlivé kapitoly: Vznik a historie školy, Důležitost návštěv hospo-
dářských škol pro zeměděl. dorost, Spolupráce dorostu a absolventů zemědělských škol se
zemědělským školstvím na poli hospodářského pokroku, Organisace školy, Mimoškolská
činnost profesorského sboru, Seznam absolventů…

K 70. výročí „velkého ohně“ v Polné a v rámci oslav 60letého trvání Sboru dobro-
volných hasičů v Polné vyšla nákladem Městské spořitelny v Polné původně přednáška
Břetislava Rérycha pod názvem Zkáza města Polné 1863. Zvětšený formát A4, sešitové
vydání, 20 stran, tisk B. Zapletal v Polné, 5 obrazových příloh, na obálce dřevoryt Bře-
tislava Rérycha znázorňující hořící chrám Nanebevzetí Panny Marie.

– 48 –

Nákladem Občanské záložny a tiskem
knihtiskárny B. Zapletala vyšla v roce
1934 SPOLEČENSKÁ SMLOUVA (sta-
novy) Občanské záložny v Polné. Brožura
o rozměru 10 x 16 cm má 34 stran.

V roce 1934 vydal Břetislav Rérych
v sešitové úpravě publikaci Francouzi
na Českomoravské vysočině roku 1741
a 1742. Tisíce vojáků prošlo Polnou v ob-
dobí tzv. tereziánských válek; na neleh-
ká období dvou let – v titulku uvedených
– je zaměřen tento drobný spis. Nákla-
dem vlastním vytiskla tiskárna „Novina“
v Německém Brodě. Rozměr 10 x 16 cm,
24 stran.

V roce 1935 vytiskla knihtiskárna Bed-
řicha Zapletala v Polné, nákladem měst-
ské spořitelny, další publikaci Břetislava
Rérycha pod názvem Rodáci a obyvatelé

– 49 –