Polna za prvni republiky

města Polné.8 Velkoformátová, lepená „brožura“ je věnována především lidem, kteří
svou činností a odkazem přispěli, nejen ve prospěch města Polná, k šíření vědomostí
a pouček z různých oborů lidské činnosti. Na 76 stránkách je tak uvedeno několik desí-
tek významných osob. Rérych znovu předvedl, jak kromě mnoha jiných zájmů a aktivit
dokáže zhodnotit výsledky své vlastivědné, sběratelské a badatelské činnosti. V před-
posledním a posledním odstavci úvodu mj. píše, že dosud se neukázalo světu: „…jaká
Polná skutečně byla a je, a kdo všecko nám ve světě a ve vlasti dělal a dělá skutečnou čest.
A z této snahy, upomenout našim rodákům a přátelům tyto světlé postavy, vyšla tato kníž-
ka… Snad tu bylo mnohé ještě vynecháno a z nedopatření opomenuto, to však buď autoru
prominuto. Vůli měl tu nejlepší.“ Sluší se dodat, že Rérychova práce je doposud využí-
vána mnoha badateli, studenty i historiky jako zdroj pro obdobně zaměřené náměty.

Novinář židovského původu Bruno Adler (1888–1968) zpracoval Hilsneriádu pů-
sobivě v knize Boj o Polnou. Jedná se o věcné, novinářsky důsledné vylíčení dějů před
i po polenských procesech.9 Nejprve vyšel text v němčině v pražském vydavatelství Mi-
chala Káchy (Kampf um Polna), krátce poté česky v roce 1936 v nakl. Volné myšlenky
(rozměr A5, 196 stran, tisk Vl. Reis Praha). Adlerova reportáž se dočkala v letech 1936
a 1937 ještě několika vydání, vždy s odlišným grafickým zpracováním obálky.

8 Na Rérychův soupis významných rodáků a obyvatel Polné navázala v roce 1973 Libuše Sotonová-
-Bockschneiderová diplomovou prací PFU v Olomouci Literární místopis Polné a okolí a v roce 2002 Jan
Prchal knihou Biografický slovník Polenska.

9 Kniha vyšla znovu v roce 1999 u příležitosti 100. výročí Hilsneriády v polenském nakladatelství Linda,
v novém překladu Evy Červinkové, s působivým úvodním slovem Eduarda Goldstückera.

– 50 –

Článek z Lidového deníku z 25. listopadu 1937;
(Městské muzeum Polná, Po 20/K/51)

Učitel a sbormistr Bohuslav Fišer zalo-
žil v Polné roku 1935 při pěveckém sboru
Čestmír dětský soubor. V té době již sbíral
lidové písně a popěvky, které zaznamená-
val do not. Se stejným záměrem podchytil
i koledy a v roce 1937 nechal vytisknout
(pravděpodobně v místní tiskárně B. Za-
pletala) Polenské koledy pro trojhlasý
dětský neb ženský sbor. V trojchlopňové
složce je uloženo 7 notových záznamů koled včetně textů. Jde o mimořádný hudební
odkaz, neb se jedná, dle kapelníka dechové hudby v Polné Františka Prchala (1907–
1984), o původní lidové koledy neznámých autorů, které byly uloženy v notovém archi-
vu na kůru děkanského chrámu po několik desetiletí.
Průvodce městským museem v Polné je osmistránkový sešit s barevným přebalem.
Vydáno nákladem Občanské záložny v Polné, v tiskárně Bedřicha Zapletala, v roce
1937. Druhou stranu přebalu a zadní list využil nakladatel „Občanská záložna v Polné,
zapsané společenstvo s obmezeným ručením“ pro svou reklamu, zahrnující i pasáže
o vzniku a vývoji tohoto peněžního ústavu se sídlem v domě čp. 24 na Husově náměstí
v Polné. Autor textu Musejní hrad není uveden, ale nepochybně je jím Břetislav Rérych.
Jak je uvedeno v tiráži, nákladem spolku „Viktorin“ pro okrašlování a ochranu do-
moviny v Polné, vytiskl v roce 1937 majitel tiskárny B. Zapletal čtyřstránkový dvojlist
zvětšeného formátu A5 s titulem Stručný průvodce po hlavním chrámu Nanebevzetí
Panny Marie v Polné. Obdobných tiskovin, propagujících památky a místa pro rekre-
ační pobyt v Polné, bylo vydáno několik a pro účely tohoto příspěvku není nutné další
uvádět podrobněji.10
V roce 1937 vyšla brožura o 144 stranách Poddanství lidu vesnického z pera přiby-
slavského historika a Rérychova přítele – MUDr. Františka Půži. Vydavatel sice není
z Polné (dílo vyšlo nákladem Okresní organisace rep. strany v Přibyslavi), kniha však

10 Podobných propagačních čtyřstránkových průvodců a propagačních tiskovin či letáků bylo v Polné po
roce 1930 vydáváno více. Mezi ty zvláště zdařilé, určené zejména turistům, lze zařadit např. Polná na
Českomoravské vysočině s podtitulem Památky, autobusové spoje a značené turistické cesty, nebo Polná na
Českomoravské vysočině – místo příjemného a levného letního pobytu ad.

– 51 –

zahrnuje četné důležité údaje z bývalého Polensko-přibyslavského panství, zvláště v ob-
dobí 18. a 19. století.

Zvláštním tiskem, bez bližších vydavatelských údajů, je osmnáctistránková publi-
kace s názvem Výsadní listiny zemědělské na panství polenském. V úvodu je na čtyřech
stranách článek Břetislava Rérycha Zemědělská síň musea na hradě v Polné, na stra-
nách 7 až 18 je výběr výsadních listů z let 1427 a 1783. Vytiskla knihtiskárna B. Zaple-
tala v Polné; další údaje nejsou uvedeny.

Zatímco nakladatelství Romualda Prombergera11 pokračovalo i po jeho smrti ve
vydávání spisů polenské rodačky Vlasty Pittnerové ještě v letech 1938 a 1939, spisova-
tel Bohuslav Pernica (1907–1968) připravil k vydání osmnáctistránkový spis v sešitové
úpravě: Vlasta Pittnerová. Nástin života a díla s devíti fotografiemi (vydala Západomo-
ravská kulturní revue ve Znojmě r. 1938).

V roce 1939 vydalo nakladatelství Zednářské korespondence v Praze knihu Hilsne-
riáda a TGM (ke 40. výročí vražd polenských); jako autor je uveden Jan Rys-Rozsévač

11 V nakladatelství Romualda Prombergera (1856–1932), vnuka polenského rodáka Severína Promber-
gera, ředitele hlavní školy v Polné, bylo v letech 1919 až 1940 vydáno 51 titulů Vlasty Pittnerové (1858–
1926), z toho 41 knih v Sebraných spisech. Pittnerová byla oblíbenou českou básnířkou, redaktorkou
a spisovatelkou a dodnes patří mezi nejčtenější autorky; její romány a povídky převážně z venkovského
prostředí si získaly velkou přízeň čtenářů a byly vydávány opakovaně i později (např. polenské naklada-
telství Romance vydalo po roce 1990 postupně její kompletní literární dílo).

– 52 –

Článek z Večerního českého slova ze 7. prosince
1937; (Městské muzeum Polná, Po 20/K/51)

(1901–1946).12 Značně tendenční, anti-
semitsky zaměřený spis o 296 stranách
s četnými obrazovými přílohami vytiskla
knihtiskárna A. Wiesnera v Praze; v prů-
běhu roku 1939 dvě vydání, z toho druhé
brožované.13

Do tiskovin z roku 1939 lze ještě vmí-
sit dvanáctistránkový sešit Občanská
záložna v Polné (zpráva z valné hromady
obsahuje i výroční účty záložny za rok
1939, statistický přehled vkladů za roky
od dob vzniku záložny v roce 1864 a dal-
ší údaje). Souběžně vyšla i ROČENKA
1939 Občanské záložny v Polné; 64 stran;
obsahuje kalendárium, básně a povídky

12 Jan Rys-Rozsévač, vlastním jménem Josef Roz-
sévač, byl fašistický politik a publicista, v letech
1939–1942 vůdce fašistické organizace Vlajka.
Po válce byl zatčen, postaven před soud a v roce
1946 jako vlastizrádce popraven; o něm více ze-
jména NAKONEČNÝ, Milan: Vlajka. K historii
a ideologii českého nacionalismu, Praha 2021,
s. 312–314.

13 Na vzniku knihy Hilsneriáda a TGM se Jan Rys-
-Rozsévač podílel víceméně jako propagátor, ve
skutečnosti „využil“ autorizaci publikace pro
svůj politický vzestup a popularitu. Dle zjištění
historika dr. Bohumila Černého (1922–2008) byl
skutečným, upozaděným autorem textů novinář
Emilián Peřina, redaktor rubriky Hlasy ze Sionu
deníku Vlajka a autor článků v týdeníku Árijský
boj.

– 53 –

od různých autorů a poučky pro spořitele
Z československého zákonodárství. Obsa-
hově i provedením ve zvětšeném formátu
A5 srovnatelné ročenky vydávala občan-
ská záložna i v předchozích letech.

Na závěr ukázka vkusně provedené
vstupenky do městského muzea, jaká
se používala v Polné řadu let v podstatě
v nezměněné podobě. Dodnes je v mno-
ha polenských rodinách i archivech spol-
ků uchovávána jako doklad vytříbenosti
a pečlivosti autora grafické úpravy i textu,
shrnujícího chronologicky nejdůležitější
data o polenském hradu.

Výhodou pro publicisty, organiza-
ce a spolky, jakož i různé instituce nejen
v Polné, zajisté bylo využívání místní
tiskárny Bedřicha Zapletala. V jeho pro-
vozovně na Husově náměstí (nejprve
v čp. 23 a po vzniku ČSR v čp. 21), byly
vyráběny nejen publikace (ať již knihy
vázané, brožury či tisky sešívané), ale

– 54 –

i prospekty, dodací listy s logem místních
firem, letáky, plakáty, navštívenky, po-
hlednice, vstupenky a další „tiskoviny“
běžně ve společnosti využívané.

Pozn. autora: Je nanejvýše pravdě-
podobné, že v období let 1918 až 1939
byly napsány, připraveny k vydání a ná-
sledně i vytištěny další publikace, jež
v tomto soupisu nejsou uvedeny. Z toho
důvodu budu vděčný každému, kdo mne
upozorní.

– 55 –

Trhy

Trh – nebo také v českých zemích častěji užívané a zažité pojmenování „jarmark“.
Tady je však na místě vysvětlit, že toto označení vlastně postrádá svůj původní význam.
Neb slovo jarmark je zkomoleninka od německého Jahrmarkt = výroční trh. A u nás
zlidovělý výraz „jarmark“ obyvatelé používali pro každý trh. A že jich v městě Polná
bylo v průběhu roku opravdu dosti.

Trh je ve svém významu společenská akce konaná na základě privilegia uděleného
panovníkem. Zpravidla bylo právo propůjčováno městům. Trh měl povětšinou pevně
stanovené datum, kdy má být pořádán, a této mimořádné události se kromě místních
účastnili i obchodníci přijíždějící z větších vzdáleností. Ti nabízeli zboží nedostupné
a atraktivní (např. látky, pentle a stuhy, korálky, kožešiny atp.); zatímco místní trhovci
vystavili ve svých stáncích spíše zboží běžné spotřeby (potraviny, ošacení a obuv, vý-
robky používané v domácnosti – jako nádobí, různé nářadí a načiní aj.), ovšem často
s výraznou slevou. Větší obchody, např. s dobytkem, se na výročním trhu domlouvaly
v hospodě a ty, pro obě strany dobře uzavřené, se zde také zapily, čemuž se říkalo litkup.

Výroční trhy ve větších městech navštěvovali také různí pouliční kumštýři: flašine-
táři, potulní kejklíři, malíři, žongléři a artisté, nebo medvědáři, přijelo též lidové a lout-
kové divadlo či malý cirkus. V Polné bývaly trhy v tomto porovnání sice skromnější,
avšak vzhledem k výhodnému postavení v centrální části Českomoravské vysočiny
byly navštěvovány množstvím zájemců z širokého okolí.

Polná byla již od 13. století trhovou vsí. Za původní tržiště, a s největší pravděpo-
dobností nejstarší zástavbu, je považováno dnešní Sezimovo náměstí, což vlastně na-
značuje jeho půdorys ve tvaru trojúhelníku. Obchody zde zajisté kvetly již od prvního
osídlení, což podnítila i dálková obchodní komunikace – tzv. Uherská cesta – vedoucí
přes Polnou. Veřejné trhy zajisté rovněž přispěly k dalšímu rozšiřování osídlení a navy-
šování počtu obyvatel.

V roce 1265, jak uvádějí někteří autoři,1 získala Polná od krále Přemysla Otakara
II. statut královského města. Postupem času se obchodování stěhovalo do domů. Tam
vznikaly krámky s nabídkou zboží nejrůznějšího druhu a podle potřeb zákazníků se
rozvíjely. Původně týdenní trhy tak ztrácely důležitost a začaly se omezovat na dva až
osm do roka.

Trhy v Polné jsou zmíněny v listinách majitele polenského panství Viktorina z Kun-
štátu z šedesátých let 15. století. Viktorin – syn českého krále Jiříka z Poděbrad – výsa-
dy na provozování trhů potvrdil znovu v roce 1479 v souboru městských práv, jež Polné
udělil. Mimo jiné povolil dva trhy do roka s návazností na trhy v Německém (Havlíčko-
vě) Brodě, ale vždy ve středu před nimi.2

1 TURECKÝ, Karel: Rozrod pánů z Polné, Polensko, 1, 1938, s. 11. (Tento dříve velmi často uváděný údaj
není spolehlivě doložen, přesto ho uvádějí F. Pojmon, A. B. Mák, A. Přibyl, J. Michálek, Z. Prokop a další
autoři).

2 KŘESADLO, Karel: Nejstarší polenské privilegium z roku 1479, in: 500 let privilegia Viktorina z Kunštá-
tu městu Polné, Polná 1979, s. 6.

– 56 –

Někteří trhovci vystavovali dříve své zboží přímo na dlažbu, trhy na rynku v Polné, foto z roku 1885;
(archiv KZHP)

V dalších stoletích jsou trhy v Polné zmiňovány v různých listinách již častěji. Dne
7. ledna 1623 bylo polensko-přibyslavské panství, zkonfiskované po Bílé Hoře, pro-
dáno kardinálovi Františku Dietrichštejnovi. Ten zrušil Polné všechna dosavadní pri-
vilegia a udělil nová. Krom jiného přidal Polenským ke třem trhům z roku 1493 ještě
čtvrtý. V listině je mj. doslovně uvedeno: „Kdoby jinde pokoutně trh zarazil, totiž něco
na předměstí prodával neb kupoval, podléhá pokutě jedné kopy českých grošů. O trhu má
na náměstí korouhvička u pranýře vystavena býti, v zimě do 8 hodin, v létě do 9 na půl or-
loji, a pokud by vystrčena nebyla, nemá nikdo nic prodávati, aniž kupovati.“3 Provozování
trhů přetrvalo i v těžkém období třicetileté války.

Ve století osmnáctém a devatenáctém se počet trhů v Polné nadále navyšoval a po
roce 1900 jich bylo již 12, a to vždy jednu středu v měsíci, kromě září, zato v říjnu se
konaly dva.4 Není divu, veřejné trhy pod širým nebem bývaly vyhledávanou společen-
skou událostí.

Podle pamětníků býval nejslavnějším trhem tzv. josefovský v březnu. Zima již ztrá-
cela na síle a ohlašovaly se teplejší jarní dny. Dalším, hojně navštěvovaným a oblíbe-
ným trhem byl tzv. „annenský“, konaný sice také na Husově náměstí, ale u příležitosti
pouti u sv. Anny na Sezimově náměstí. A posledním atraktivním trhem byl „svatomar-
tinský“. V den konání si lidé mohli krom jiného zakoupit také dárky „pod stromeček“

3 POJMON, František: Polná. Popis dějepisný, místopisný a statistický, Hradec Králové 1897, s. 47 a 48.
4 Viz Pečírkovy kalendáře z let 1902 až 1912.

– 57 –

Trhový řad z roku 1872; (archiv autora) Výroční trhy na dobytek z roku 1916, příloha
Pečírkova kalendáře; (archiv autora)

pro své blízké. Kromě výhodných nákupů bývaly trhy místem pro setkávání příbuz-
ných a známých a alespoň na krátký čas odlehčením a uvolněním od všedních starostí.

Mezi prodejci, stánkaře nevyjímaje, někdy docházelo k dohadům o místo, o nevhod-
né způsoby vystaveného zboží, o ceny nabízených výrobků atp. Docházelo i ke drobným
krádežím a podvůdkům, jak už to mezi lidmi prostě bývá. Ač představení města zajis-
té usilovali o dodržování daných podmínek, k různým nešvarům stejně docházelo. Jistě
i proto byl dne 5. prosince 1869 schválen obecním zastupitelstvem upravený a doplněný
Trhový řád v městě Polné… u příčině stanoviska rozlíčného zboží trhového a vybírání po-
platků v týdních a výročních trzích. Tato brožurka o rozměru 11 x 17 cm a 12 stranách
vyšla posléze tiskem v roce 1872 ve Vettlerově tiskárně v Jihlavě nákladem obce Polen-
ské. Tisk obdrželi především polenští obchodníci, ale byl poskytnut i mimopolenským
trhovcům. Z otištěných ustanovení se především dozvíme, že výroční trhy (a spolu trhy
na dobytek) se v Polné odbývaly vždy ve středu po sv. Matěji (24. února), po sv. Filipu
a Jakubovi (3. května), po sv. Vítu (15. června) a po sv. Václavu (28. září). Krom těchto
čtyř nejvýznamnějších se konaly trhy týdenní – vždy v úterý. Dále je v tiskovině uvedeno:
Které věci se mohou prodávati, Kdo má právo prodávati, Které věci prodávati je zapověze-
no, Stanoviska rozličného zboží trhového (tj. např., že na Sezimově náměstí se smí prodá-
vat pouze mléko, vejce, máslo, tvaroh a brambory; na Velkém /Husově/ náměstí ostatní
zboží – s vymezením místa pro určitý druh nabízeného zboží), O prodeji pokoutním, Jak
dlouho trh trvá, Kdo má právo kupovati, O míře a váze. Dále jsou specifikovány Zákazy,
Závdavky, Skladiště a Tržné včetně odstavců: Trestání přestupků, Řízení o případnostech

– 58 –

Trhy na Husově náměstí 1. října 1924; (archiv KZHP)

trestních, Dohlídka trhová. Řád je podepsán starostou Antonínem Pittnerem a schválen
C.k. místodržitelstvím v Praze 7. února 1872. Pročteme-li Trhový řád5 důsledně, musíme
před tehdejšími zastupiteli pomyslně smeknout; zcela jasně je zde vysvětleno a zahrnuto
vše, co se provozování trhů bezprostředně týká.

Obchodníci, zejména v centru města, stavěli ovšem často své stánky buď před svým
krámkem, někdy však i v jiných místech městské zástavby. V roce 1904 vydalo město
Polná Policejní řád pro obvod města Polné, kde je takovému stánkovému prodeji vě-
nován článek č. 34: „Vystavování bud a stánků na ulicích a náměstích může se díti jen se
svolením obecního úřadu, který stanoví místo a rozměr stánků. V neděli a ve svátek obme-
zuje se prodej tento na hodiny obecním úřadem stanovené. Po uplynutí jich musí jak stán-
ky, tak i zboží býti odstraněny. Prodavači jsou povinni místo svého stánku denně očistiti.
O postavení bud a stánků o výročních trzích jedná řád tržní. Železné neb dřevěné kůly při
stavbě bud a stánků do dlažby zarážeti se nedovoluje.“

V období první světové války byly trhy v Polné sice rovněž konány, ale nabídka
hlavně potravinového zboží bývala velmi skromná. Nejvíce byl patrný značný úpadek
v sortimentu v posledních dvou válečných letech 1917 a 1918.

Po vzniku Československé republiky získaly trhy na své důležitosti, což dokládají
poznámky pamětníků, ale též i mnohem častější fotografická dokumentace.

Obnovením trhů a upřesněním provozních podmínek se zabývalo na svých schů-
zích představenstvo města. Ze zápisu městské rady, konané o Silvestru 1919, se doví-
dáme: „Uvolněním prodeje dobytka budou také trhy opět povolovány. Tvoří se různé spo-
lečnosti pro obchodování dobytkem a nutno učiniti kroky by trhy byly zachovány. Usnáší

5 Trhový řád v městě Polné z roku 1872 byl později vydáván opakovaně jen s drobnými úpravami.

– 59 –

Stánky trhovců o Mrkvancové pouti 1925; (archiv KZHP)

se, by trhy byly ihned, jak bude možno, pořádány. Tržní poplatky z jednoho kusu dobytka
1,- K. Zvěrolékařský dohled svěřuje se v trzích p. Hynku Freundovi.“6

Osvědčené trhové zvyklosti z let minulých byly – až na výjimky – nadále dodržo-
vány, a to i včetně hlasitého vyvolávání prodejců, lákajících kupující do svého stán-
ku. S tím se ale v současnosti setkáváme jen zřídka. Jednu z výjimek si lze přiblížit ze
schůze policejního odboru (zápis v Pamětní knize města Polné z 20. listopadu 1919):
„…proti kiosku, který byl postaven u splavu proti Dolní bráně, a kde zboží bylo vykládáno
na chodník, kde také kupující a diváci rušili prý pasáž (průchod mezi domy), byly před-
nášeny stížnosti.“ Vida, někteří „obchodníci“ si bez povolení postavili stánek, kde se
jim zachtělo.7

A jak vypadala atmosféra v den konání trhu? Zpravidla obě náměstí – Husovo
a zčásti i Sezimovo – zaplnily stánky a stolky, kde místní i venkovští obchodníci a ře-
meslníci nabízeli zboží nejrůznějšího druhu, ale někteří i služby. Stánky neměly jed-
notné provedení, až na několik málo „polenských“, které na první pohled „oznamo-
valy“, že byly vyrobeny v dílně určitého řemeslníka, nejspíše truhláře. Většinou to bý-
val stánek složený podomácku z dřevěných latí, přes něž se po smontování přehodila
plachta, a prken sloužících jako pultík pro vystavené zboží. Byli však i prodejci, kteří
si s postavením stánku hlavu příliš nelámali a své zboží za slunečného počasí vystavili
prostě jen na zem na předem rozloženou plachtu.

O trzích bylo nabízeno, obzvlášť šikovnými prodejci, zboží s dosti výraznou sle-
vou. Pravda, někdy to byly výrobky, které majiteli ležely v jeho obchodě delší dobu,
jenže častěji se jednalo o zboží cenově lákavé, na první pohled kvalitně zhotovené

6 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, Protokol o schůzích městské rady 1919–1922, kniha č. 48 (zápis
z 31. 12. 1919).

7 Tamtéž (zápis z 5. 9. 1922).

– 60 –

Prodej zboží ze selského povozu, kolem roku 1930; Krávy pasoucí se u oblakového sloupu na Husově

(Městské muzeum Polná, Po 21-B-320) náměstí; (archiv KZHP)

a v domácnosti vždy potřebné – např. proutěné košíky, nůše a ošatky, vařečky a nabě-
račky, březová košťata atp.

Největší úspěch při prodeji výrobků a zboží ze svého „kamenného“ krámu zazna-
menávali obchodníci-stánkaři o polenské Mrkvancové pouti; zisky měli vždy větší než
jindy, a to i za nevlídného počasí.

Určité problémy vznikaly v městě tu a tam s prodejem dobytka. Stávalo se, že po
domluvě mezi některými hospodáři a obchodníky docházelo k takovým transakcím
s vědomím porušování vyhlášky. A tak např. před polenskou Mrkvancovou poutí v září
1922 vydala městská rada zákaz obchodování s dobytkem mimo tržiště a na přímluvu
místního zvěrolékaře byla tabulka s tímto sdělením pravidelně vyvěšována vždy v den
trhů. Stávalo se též, že místní obchodníci si několikrát stěžovali na trhovce odjinud,
že mají o trzích více stánků se stejným zbožím, nebo, že prodávají „povadlou zeleninu
a nahnilé ovoce“. I takové žaloby musela městská rada na svých schůzích řešit. Také
se např. stalo, že bylo jednomu obchodníkovi z Polné odejmuto místo na tržnici, kte-
ré přestal sám užívat a za vyšší poplatek přenechával „plácek“ jiným zájemcům. Jinou
stížnost řešili radní v roce 1936: „Místní zahradníci žádají ochranu jejich živností záka-
zem prodávati o týdenních trzích sazenice květin a zeleniny. Usneseno, aby policie dohlíže-
la na dodržování dřívějších omezení prodeje cizích obchodníků.“8 Jak vidno, tržní řád byl
obcházen a porušován a dodržování stanovených úprav a nařízení bylo v permanenci
místní policie.

V srpnu roku 1936 si podalo společnou žádost 13 obchodníků z Polné, aby směli
prodávat ovoce a zeleninu mimo tržní dny též v neděli dopoledne; to jim městská rada
zamítla, a navíc nařídila policii, aby důsledně dohlížela na jakost prodávaného zboží
nejen o trzích, ale i v kamenných obchodech.

V březnu 1937 zamítla městská rada žádost cukráře Václava Nováka postavit vždy
o neděli (mimo den stanovený pro týdenní trhy) na Husově náměstí stánek s prodejem
cukroví. Zdůvodnění: „…že by hned bylo plno jiných stánků, a proto nemožno vyhovět.“9

V nelehké době hospodářské krize v třicátých letech musela městská rada v Pol-
né přistoupit na nařízení okresního úřadu a umožnit obchodníkům z chudších krajů

8 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, Protokol o schůzích městské rady 1935–1938, kniha č. 53 (zápis ze
14. 4. 1936).

9 Tamtéž (zápis z 22. 3. 1937).

– 61 –

Polenští četníci pózují fotografovi Stanislavu Teskovi v době konání trhu na Husově náměstí;
foto cca kolem roku 1930; (archiv KZHP)

Dobytčí trh v prostoru Husova náměstí, foto z období po roce 1930; (archiv KZHP)

podomní prodej v den konání trhů, pokud mají na takový prodej licenci. Proti tomuto
zavedení z řad Polenských námitky nevzešly a my se můžeme domnívat, že se tenkrát
zachovali v časech krize celkem solidárně.

V roce 1939 byly na několik měsíců zrušeny trhy s dobytkem. V květnu se totiž na
Polensku objevila slintavka a kulhavka – vysoce nakažlivé virové onemocnění sudoko-
pytníků. Následkem rychlého rozšíření byly v Polné zrušeny nejen trhy, ale došlo i ke
zdražení masa a sádla. V sousední obci, 5 km vzdáleném Ždírci, bylo dokonce uzavře-
no 17 selských usedlostí. Virová nákaza se v polovině září rozšířila i do Polné, přestože
opatření k zamezení šíření chorob vyhlásila pod č. j. 71/38 komise pro chov hospodář-
ských zvířat v městě již v květnu.10

Tržní prodej byl pro účastníky – prodejce i zákazníky – vždy něčím výjimečným.
Nejen svéráznou a podmanivou atmosférou, kterou jsme si výše přiblížili. V prostředí

10 PRCHAL, Jan: Polná ve 20. století, Polná 2006, s. 58.
– 62 –

Trh na Husově náměstí, foto Stanislav Teska,
po roce 1930; (archiv KZHP)

potkávání sousedů a přátel byly „jarmar- Ve druhé polovině 30. let někteří obchodníci
ky“ upevňováním mezilidských vztahů; prodávali své zboží přímo z nákladních automobilů;
a pomineme-li zřídka se vyskytující hád- (Městské muzeum Polná, Po 21-B-615)
ky i dohady mezi obchodníky, jistě byly
poměry mezi účastníky většinou vřelé, Týdenní trh v roce 1935, pohlednice;
pohodové a povzbudivé. (archiv autora)

Na závěr je vhodné připomenout, že
když se den chýlil k večeru a přicházel čas
ukončení trhu, tehdy bývali prodávající
a zejména kupující nejspokojenější. Na-
stalo totiž velké zlevňování nabízených
výrobků; to proto, aby trhovci navýšili
své tržby, a navíc uspokojili své poslední
zákazníky. Ti si domů odnášeli něco pěk-
ného a třeba i potřebného s pocitem, jak
dobře pořídili.

– 63 –

Korzování

Hned na úvod této kratší kapitoly je vhodné naznačit, co si lze pod slůvkem kor-
zo představit. Jedná se původně o italský výraz (corso), vyjadřující místo hromadného
procházení. Jinak řečeno, korzo je vlastně v určitém slova smyslu promenáda.1

Dnes již téměř nikdo neví, že korzování bylo v Polné zavedeným zvykem a ve své
podstatě přetrvalo až do počátku 50. let minulého století.

Vzpomínku na korzování nám zanechala publicistka, polenská rodačka Jaroslava
Hajnová (1925–2007): „Jako děti jsme rády sledovaly dění na Husově náměstí po ranní
mši v neděli dopoledne. Lidé vyšli po ukončení mše z kostela, někteří postávali v hloučcích
před děkanstvím, aby se poté odebrali na Husovo náměstí na „korzo“. Tam se k nim při-
dávali často i ti, co kostel nenavštěvovali, a proud spokojených a usměvavých lidí se vydal
na procházku kolem měšťanských domů. Když bylo vlídné počasí, obešly skupinky debatu-
jících náměstí několikrát, i když se již někteří zastavovali, utvořili skupinky a pokračovali
v rozhovorech. Starší a unavenější vyhledali posezení na lavičkách, které byly brzy obsa-
zeny. Bylo zajímavé tu a tam vyslechnout, co si lidé povídají, ale vím, že to bylo o staros-
tech víceméně všedních. O tom, co se komu vydařilo, anebo pokazilo, co je v rodině či ve vsi
nového. Mezi diskutujícími bylo dosti lidí z okolních vsí. Častokrát bylo náměstí občany
z poloviny zaplněno. Byli i takoví, kteří využili nákupu v otevřených obchodech. Vybavuji

Fotopohlednice Břetislava Rérycha zachycuje korzování „na rynku“ v roce 1899; (archiv autora)

1 Promenáda, z franc., procházka, obyčejně pěší, ale tako vozmo, koňmo; také cesta, ulice nebo sad určený
ku procházce, přičemž slovo to zahrnuje nezřídka i dobu, kdy promenády jakožto procházky se užívá. (viz:
Ottův slovník naučný, díl XX., s. 763.)
– 64 –

Stav mozaikového chodníku na severní straně Husova náměstí; před rokem 1940; (archiv autora)

si, že okna v prvních patrech domů bývala otevřena a z nich vykukovaly hlavy zde žijících
obyvatel, kteří celý ten mumraj s oblibou sledovali...“2

Určitě jsou v archivech některých rodin v Polné uloženy fotografie, dokumentující
tento dnes již neudržovaný obyčej – korzování. A jelikož je v dostupných archivech ta-
kových snímků poskrovnu, pro naši dokonalejší představu dejme ještě slovo Ing. Mila-
nu Šupovi:

„Zapomenutým korzem bychom dnes mohli nazvat dřívější dobrý zvyk, scházet se na
náměstí a korzovat okolo rynku. Chodit rozlehlým náměstím, kterým probíhaly dějiny
i osudy obyvatel města v dobách monarchie i republiky. Ke korzování naše předky přímo
vybízely chodníky s mozaikovými ornamenty, kterými byly v roce 1914 nahrazeny tratu-
áry z plochých kamenů (dodnes zachované na severní straně Sezimova náměstí), a staly
se chloubou města. Vždyť v Praze se takové chodníky s žulovými obrubníky objevily teprve
v roce 1874. Z chodníků věnovaných Občanskou záložnou v Polné najdeme dnes na Hu-
sově náměstí jen torzo v parčíku u pomníku padlým. V podvečer se již nerozsvěcují petro-
lejové ani někdejší elektrické lampy, které občanům jejich oblíbené korzo osvětlovaly. Kor-
zovalo se ve večerních hodinách a v neděli „po kostele“, což bylo v Polné po skončení mše
svaté, začínající po deváté hodině. Občas se na náměstí po vzoru lázeňských měst konaly
za příznivého počasí promenádní koncerty.

Chození „okolo rynku“ mělo nepochybně společenský význam. Občané se vzájem-
ně lépe poznávali, zvláště pak mladé generace, nastupující do života. Debatovalo se zde

2 Vzpomínky Jaroslavy Hajnové jsou uloženy v archivu autora.

– 65 –

o záležitostech všedního dne, o sportu,
kultuře, rybaření, ale i o chovu domá-
cího zvířectva. V dobách pro naši zemi
mnohdy vzrušených se jako vždy politi-
zovalo. Pro mladé to byla jedna z pří-
ležitostí seznámit se na korzu třeba
i s budoucím životním partnerem.

V sobotu přivážela lokálka studen-
ty a občany, kteří našli své uplatnění
mimo Polnou. Nebylo jich málo; stejně
jako dnes město pracovními příleži-
tostmi neoplývalo. „Krajánci“ a stu-
denti spěchali na korzo, aby se dozvě-
děli novinky z města a místním přiná-
šeli čerstvé zprávy ze světa, z Prahy,
Brna i jiných měst, kam je osud dočas-
ně či později trvale zavál. Nemohli chy-
bět ani občané vykonávající vojenskou
službu. Patřilo k bontonu, ukázat se
na náměstí v uniformě s nějakou tou
frčkou na rameni, dragouni v červe-
ných rajtkách, příslušníci mladého le-
tectva v modrém. Za uniformu se tehdy
ještě chlapci nestyděli a „modrou kníž- Polenské dámy pózují ve svých slušivých kabátech
ku“ či civilní službu nepovažovali za a kloboučcích před jedním z domů na Husově náměstí;
přednost. Rynek se svým korzem býval (archiv autora)
pro každého rodilého Poleňáka jakým-
si posvátným místem návratů.

Nedělní dopoledne poskytovala příležitost i pro vzájemná setkání okolních a místních
zemědělců. Výměna poznatků, jak se s různými nepříznivými jevy vypořádávat, byla při
těchto setkáních užitečná pro všechny. Korzující skupinka občanů byla jakousi otevřenou
komunitou. Mohli jste se k ní přidat, zapojit do diskuze nebo jen naslouchat. Nikdo vás
neodmítal, žádný kulatý stůl, pouze pro zvané. Bylo to cosi jako známý londýnský Hyde
Park v malém.

Krásné mozaikové chodníky bývaly i jakýmsi pomyslným molem pro módní přehlídky.
O pohledné ženy a dívky neměla Polná nikdy nouzi. Nebyl proto důvod nepředvést se ostat-
ním na rynku v nových šatech či kloboučku. Zahledíme-li se prostřednictvím zašlých foto-
grafií do minulosti, můžeme si snadno představit naše předky v tuhých tmavých oblecích
s kaučukovými límečky; ženy v dlouhých sukních po kotníky nebo dokonce v krinolínách
a s nezbytnými slunečníky. Obrátíme-li list v rodinném albu do časů první republiky, spat-
říme zde při četných oslavách legionáře v napulírovaných uniformách a občany promenují-
cí se ve stejnokrojích mnohých místních spolků.

Koncem třicátých let vpadly za březnové plískanice i na polenské korzo cizácké uni-
formy, aby ty legionářské a spolkové na dlouhou dobu vypudily do almar páchnoucích

– 66 –

Pohlednice z roku 1926; (archiv autora)

naftalínem. Světla lamp pohasla, výkladní skříně i okna domů pohltila tma přikázaného
zatemnění. Na ztichlém náměstí si lidé zvykli mluvit mezi sebou šeptem.3

Po skončení války, a s příchodem techniky – rozhlasu a posléze i televize – se kouz-
lo korzování pozvolna vytrácelo, až zcela zaniklo. K tomu Milan Šup ještě poznamená-
vá: „Na korze se upevňovaly a prohlubovaly mezilidské vztahy, mnohé spory se zde v dob-
rém vyřešily. Chodit okolo rynku nepochybně prospívalo i zdraví. Večerní procházka na
čerstvém vzduchu mohla každému bez rozdílu věku jen prospět. Spočítejte si někdy, kolik
to bylo kroků od kdysi prosperujícího Culkova hotelu kolem náměstí na protilehlou stranu
ke kostelu a zpět. Tisíc a více. A kolik těch obchůzek bylo. Na korze bývalo pěkně nejen
v čase, kdy z parku celým náměstím voněly kvetoucí lípy, ale i v mrazivých dnech, kdy sníh
křupe pod nohami, věž na kostele má bílou přikrývku a hodiny do ticha odbíjejí čas dlou-
hých zimních večerů…“4

Uběhlo několik desetiletí a „svět“ se nepochybně změnil; velký obrat nastal i ve spo-
lečenských aktivitách. Na procházky chodíme ponejvíce ve dvojicích. Dospělí namísto
večerního korzování sledují televizi; děti venku skotačí jen výjimečně, upřednostňují
hry na svých tabletech a počítačích; ti starší již od svých třinácti let posedávají po veče-
rech v parcích. Zde, na barevnými spreji počmáraných lavičkách, popíjejí alkohol a ně-
kteří z nich, když po vzestupu hladiny alkoholu v krvi „přijdou do nálady“, demolují
a rozbíjejí vitríny… A pokud je někdo z kolemjdoucích napomene, zbijí ho natolik, že
napadený musí vyhledat lékařskou pomoc, což se v Polné „na rynku“ nedávno přiho-
dilo! Časy se mění, bohužel to již není, co bývalo.

3 ŠUP, Milan: Zapomenuté korzo, Polensko č. 3/1997, s. 4 a 5.
4 Tamtéž.

– 67 –

Fotografie z období před rokem 1940; (archiv KZHP)

Husovo náměstí v Polné – místo korzování, foto z ochozu věže děkanského chrámu Nanebevzetí Panny
Marie z roku 1900 od Adolfa Veselého; (archiv autora)

– 68 –

Z černé kroniky

Méně veselé, nešťastné a tragické události vysledujeme v této kapitole chronologic-
ky. A věru, bude co připomínat, neb život nepřináší jen samé radosti a pohodové chví-
le. Četné takové zápisy nalezneme v pamětní knize, z níž zejména připomeneme příbě-
hy, jež přinesly některým obyvatelům žal, smutek, bolest a strádání.

1918. V září, ještě před vznikem čsl. republiky, postihla též Polnou tzv. „španělská“
chřipka, která se rychle šířila v mnoha zemích světa a na niž umíraly statisíce nakaže-
ných lidí. O tom nám také zanechal zprávu z měsíce září kronikář Břetislav Rérych:
„Velmi citelně zasáhla i naše město vlna nemoci chřipky. Mnoho osob stonalo i umíralo
tak, že bylo jednou za den i 6 pohřbů. V některé domácnosti leželi na chřipku všichni.
Chřipka měla rozličné formy a zachvacovala plíce, srdce a jako spavá chřipka i mozek.
Stonali i lékaři (dr. Vašák). Ve škole chybělo mnoho dětí, některé třídy byly prázdné. Zá-
bavy nebyly povolovány, ba ani divadla.“

Poněkud úsměvně působí zápis z prosince t.r.: „Na nádraží Polná-město vyloupen
byl magacin. Ztratilo se 125 podrážkových kůží, 2 plechovky bonbonů. Víno přelili do při-
nesených puten a mnoho moku rozlili. Jen válečné cikorky se nedotkli. Hledáni byli policej-
ním psem, ale ten si pletl moc dveří… V prvních dnech po převratu byla kázeň rozvázána
a v celém okolí dály se odvážné krádeže, ba i noční přepadání, loupení chlívků, vybírání
úlů (ve Věžnici 4, v městě 3, v Dobroutově 10). Na stanici byl 1 až 2 četníci. A tak potulo-
vali se různí lidé po polích a u vsí, zaháněli husy, které v lese svazovali a odnášeli.“1

1919. „Loupení a krádeže se děly denně (u Perlů, u Pojmanů, u Aronů, u Deutschů,
u Sládků…). V lesích byli cikáni, ale kradli i jiní, jako ve Zhoři 350 kg svini v ceně 10 000,-
Kč.“ Tady zapisovateli Rérychovi odpusťme jistý náznak rasismu, ale omluvou budiž,
že taková byla doba, kdy cikánské rodiny kočovaly z místa na místo českou krajinou
a jejich příslušníci se tenkrát „živili“ všelijak. O tom ostatně jeden z dalších zápisů
ze srpna: „Pro neustálé loupeže a cikánské tábory byla zřízena noční stráž občanská ve
dnech 12. – 20. VIII.“ Stejně tak další zápis z 5. listopadu nás nikterak nepotěší, navíc
dosti koresponduje s dnešní dobou: „Neklid, krádeže ve státních podnicích, zvrácené ro-
dinné poměry a alkoholismus bujely všude i v městě, i u lidí, kteří byli zodpovědni.“2 Zdá
se, že kronikář Břetislav Rérych byl již před sto lety schopným prognostikem, neb se
stejnými nešvary se potýká i současná společnost.

1920. Hned na začátku roku stěžovali si Polenští na vzmáhající se alkoholismus,
kterému v Polné údajně holdovali lidé různých tříd. Také soudci se ozývali, že někte-
ré zákony nejsou dodržovány a lidé je „zesměšňují“. Velkou „senzaci“ prý vzbudilo
„…přivezení mrtvoly po loupeži v Bahenní Věžnici do města Polné. Byly to tehdy časy di-
voké. Byl to jeden občan z noční hlídky, zastřelený třemi ranami z revolveru. V Polné tehdy
byli jen dva četníci.“3

1921. V měsíci březnu se v Polné přihodilo cosi velmi zvláštního až úsměvného!
Sedlák Jan Brabec z Hrbova se vsadil s řezníkem Emanuelem Procházkou, že ten

1 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, Pamětní kniha města Polné 1914–1934 (zápisy Břetislava Rérycha),
pag. 90, 101 a 102.

2 Tamtéž, pag. 128, 132 a 137.
3 Tamtéž, pag. 145 a 146.

– 69 –

Místo nálezu zavražděné Marie Pytlíkové; (Městské muzeum Polná, Po-21-B-4438)

nedokáže sám porazit silný Zdobně provedený náhrobek na hřbitově ve Žďírci u Polné
vzrostlý strom v Brabcově lese. zhotovil umělecký závod V. Škoda v Hradci Královém, foto Jan
Stalo se a Procházka prý sázku Prchal, 2022
vyhrál. Ale jelikož se jednalo
o památný strom, hrozil z toho
soud.4

1922. „Senzací měsíce břez-
na bylo nalezení mrtvoly M. D.
na podlaze jejího bytu v domě
U Zlaté hvězdy. Ranila ji při za-
tápění v kamnech mrtvice a ko-
lem ní chytilo se palivo, v němž
silně ohořela.“ Kronikář zapi-
soval i takovéto neblahé a často
tragické události. V jiném zápi-
su, trošičku bulvárního ladění,
poznamenává: „I duben měl své
senzace, jako potopu skrze prask-
lý vodovod v bytě, demolování
bytu vlastním domácím, aby do-
stal ven nájemníka apod.“

Dne 10. července byla mezi
obcemi Ždírec a Dobronín

4 Tamtéž, s. 163 a 174; též ze zápisků fotografa Adolfa Veselého v kalendáři pro rok 1920 (archiv autora).
– 70 –

Pomník na hrobě Marie Pytlíkové, foto Stanislav Teska, 1923; (archiv KZHP)

(přibližně 4 km od Polné) nalezena v tůňce u potoka, zakryta chvojím, mrtvola devate-
náctileté dívky Marie Pytlíkové z nedalekých Filipovských Chaloupek.5 K úmrtí došlo
vykrvácením po řezné ráně na krku. Vyšetřováno bylo několik podezřelých, mezi nimi
čeledín Čeněk Brázda z Ledče nad Sázavou, předtím pětadvacetkrát trestaný násilník,
který několik dnů před nalezením zavražděné Pytlíkové znásilnil jedenáctileté děvče.
U mrtvé nebyl nalezen její proutěný koš s osobními věcmi. Při dalším vyšetřování se
našla svědkyně, které Brázda onen koš prodal. Podle zjištění vyšetřovatelů byly sice na
koši stopy od krve, vražda však podezřelému nebyla dokázána.6 Veřejnost byla s přípa-
dem seznámena prostřednictvím regionálního i celostátního tisku. Některé příspěv-
ky „snaživých“ autorů byly dávány i do souvislosti se zavražděním Anežky Hrůzové
v roce 1899; až příliš horliví redaktoři opět vykonstruovali kauzu o tzv. rituální vraždě.

1923. Ta pravá zima, jakou v posledních letech u nás na Vysočině spíše neznáme,
byla hned počátkem tohoto roku příčinou nejen zimních radovánek, ale též i úrazů:
„Protože bylo mnoho sněhu, rozmohlo se sáňkování městem na veřejných silnicích od sv.
Barbory, skrze Zámek, na Zápeklí a zvláště u Celenského kříže, kde došlo k vážné nehodě,
když vjeli do klad a zraněni byli: Jos. Basch, An. Procházková, J. Hovorková, M. Braben-
cová aj.“ Také v létě se v Polné přihodily různé nepříjemnosti: „Ze senzací červencových
a srpnových obecenstvo vzrušilo přepadení jedné dívky v parku, potom, že ztratil jeden

5 ČERNÝ, Bohumil: Vražda v Polné. In: Hilsneriáda ke 100. výročí píseckého procesu, Polná 1999, s. 116–
117. Více a přehledně o případu M. Pytlíkové viz: DAVID, Jaroslav: Případ Marie Pytlíkové – Pozdní
ohlas Hilsneriády. In: Havlíčkobrodsko, Vlastivědný sborník 20, Havlíčkův Brod 2006, s. 106–135.

6 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, Pamětní kniha města Polné 1918–1934 (zápisy Břetislava Rérycha),
s. 179 a 180.

– 71 –

úředník 3000 K. Také oheň u provazníka K. Svobody vznikl, ale byl uhašen. Přitom vybu-
chl kdesi ukrytý šrapnel.“7

1924. „Dne 9. srpna rozrušen byl celý kraj zprávou o vraždě v Podhorském mlýně na
64leté mlynářce Amalii Procházkové (dříve provdané Dvořákové a předtím Pospíchalové).
Nalezl ji ponocný v ohni rozlitého petroleje, ale s ranami tupým nástrojem v hlavě. Bylo
sice mnoho dohadů, mnoho senzace po několik týdnů. Bylo zatčeno mnoho osob i maji-
tel mlýna (Jindřich Procházka). Vyšetřovali bedlivě detektivové. Všichni obvinění byli po
7měsíčním vyšetřování propuštěni a vražda zůstala záhadou, protože všichni měli alibi.“8
Takto popsal úkladnou vraždu kronikář Rérych. My ještě nahlédněme do tehdejšího
tisku. Zvýšenou pozornost věnovala této mimořádné události redakce Jihlavských lis-
tů. Poměrné rozsáhlý a neautorizovaný článek působí na čtenáře z dnešního pohledu
jako směs údajů ve stylu „jedna paní povídala“, ale přesto si některé pasáže přibližme.
Na stranách 2 a 3 týdeníku č. 33 z 16. srpna 1924 je mj. otištěno:

„Odlehlý mlýn v Podhorské ul. v Polné stal se v sobotu večer dne 9. t.m. v pozdních ho-
dinách večerních jevištěm hrůzného zločinu, jenž rozrušil nejen obyvatelstvo Polné, nýbrž
celého dalekého okolí a zejména také Jihlavy. Paní Amalie Procházková, 64letá spolumaji-
telka mlýna stala se obětí tohoto promyšleného a neobyčejného rafinovaného zločinu.

Nebylo naprosto žádných stop po zločinci, a tím více bylo uváděno obyvatelstvo do roz-
čílení, poněvadž Polná je svým okolím již pověstná svými mysteriosními případy. Po služce
Klímové, přišla na řadu Anežka Hrůzová, jejíž utracení na veřejné cestě poblíž lesa Březi-
ny zavdalo příčinu k dlouholetému procesu proti Hilsnerovi, a roku loňského byla to služ-
ka Pytlíková, která zákeřně byla přepadena a oloupena na samé hranici malého soudního
okresu polenského.“

Následně je v článku popsán vztah vdovy A. Dvořákové k Jindřichu Procházkovi
z Horní Věžnice, který ve mlýně pracoval jako správce hospodářství. Po čase si Pro-
cházka vzal o 27 let starší vdovu za manželku, údajně na základě slibu, že mlýn a pilu
po její smrti zdědí. V příspěvku je též zmínka, že mezi manželi docházelo často k hád-
kám, když se A. Procházková „…dozvěděla, že její manžel udržuje známost se slečnou
V. a poněvadž byla žárlivá…, hašteřivá a vyhledávala ustavičné spory…, na Nový rok

Stylizovaná kresba parní pily a mlýna Jindřicha Procházky, výřez z firemního dopisního papíru; (archiv
KZHP)

7 Tamtéž, pag. 192, 193, 199.
8 Tamtéž, pag. 217.

– 72 –

1923 zranila svého muže krvavě a vyházela mu jeho šaty
na dvůr.“ J. Procházka, jak je dále uvedeno, podal žá-
dost o rozvod, ale nakonec došlo k usmíření a vztah
věkově rozdílných manželů se zklidnil: „Od té doby ne-
došlo k žádným výstupům a Procházka požíval skutečné
volnosti, vycházel téměř každodenně po večeři do hotelu
a restaurace k Eisům (dům U Zlaté hvězdy) a vracel se
vždy k 11. hodině večer. Stýkal se se vší polenskou inteli-
gencí, byl velmi oblíben, účastnil se veřejného života vel-
mi činně v různých spolcích a každý chválil jeho mírnou
povahu.“

Zákeřnou vraždu, a jak z výše citovaného článku
vyplývá, zcela jistě dobře naplánovanou, vyšetřovalo
hned několik příslušníků z četnických stanic v Pol-
né a Štokách, také z Okresního četnického velitelství Jindřich Procházka, reprofoto
v Německém Brodě. Mlýn byl důkladně prohledán z roku 1938; (archiv KZHP)
a vyslechnuto množství osob, většinou zaměstnan-
ců ze mlýna a pily. Největší rozruch způsobilo zatčení Jindřicha Procházky; tehdy se
městem šířily informace, že on vraždu „…nastrojil, aby se zbavil staré manželky a mohl
se oženiti s mladou…“ Po důsledném vyšetřování vyšlo najevo, že Procházka byl v čase
vraždy v hotelu u Eisů a odtud se až do půlnoci ani na minutu nevzdálil, což mu do-
svědčilo několik spolustolovníků. Při dalším pátrání se v hledáčku četnictva objevil
jistý Karel Karabela, který u Procházků sloužil, ale pro krádež byl paní Procházkovou
ze služby propuštěn. V den vraždy se obviněný nacházel v Polné. Čtvrtý den po vraždě
byl Karabela zatčen v Třebíči a po umístění do vazební věznice v Polné předán k další-
mu šetření Krajskému soudu v Kutné Hoře. Případ převzal „…agent tajné policie z Pra-
hy…“, který přijel po zatčení Karabely do Polné. Pachatel nebyl nikdy zjištěn.9

V prosinci roku 1924 došlo ještě k další nebývalé události, a sice k přepadení mlyná-
ře Antonína Laštovičky a jeho služky v Lutriánském mlýně v Dolní Věžnici. „Lupiči Fr.
Šustr a B. Krása zasadili mlynáři a služce těžké rány tyčí do hlavy, na pokřik služky utekli.
Oba postižené opatřil první pomocí MUDr. Michálek a dal je odvézti do německobrodské
nemocnice.“10

1926. Také tento rok má v „černé kronice“ své místo. V srpnu byla zavražděna
M. Wasserbauerová z Janovic.

Do Polné přišla t.r. zpráva, že se ve svých 25 letech v Praze otrávila Julie Matino-
vá, choť lékárníka a spisovatele Jana V. Matiny, polenského rodáka; žena prý trpěla
nadváhou.

1928. V dubnu byl v jednom domku na Žabokrtech založen požár. Podezřelý žhář
se snažil z místa činu utéct a když byl dopaden v rybníku, kde uvízl, stačil ještě četníka
Apfelthalera popíchat knejpem.

9 Jihlavské listy, č. 33 z 16. srpna 1924, s. 3.
10 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, Pamětní kniha města Polné 1914–1934 (zápisy Břetislava Rérycha),

pag. 235.

– 73 –

1929. Zimní období zakončil v břez-
nu kronikář zápisem: „Březen měl od 23
stupňů teplotu nad nulou. Spousty sně-
hové zledovatěly v úvozech, na závějích
i v městě a leckde museli je kopati. Tím
končila jedna z nejkrutějších zim, které
lidé pamatovali. Od měsíce ledna stoupa-
ly mrazy…, celý leden často také sněžilo,
a proto bylo mnoho lyžařů. I zmrzla opilá
cihlářka. V únoru začaly mrazy stoupa-
ti… Všude zamrzaly vodovody, záchody
a bylo z toho v městě mnoho nesnází. Za-
jíci a celá srnčí rodina zmrzly v lese. Děti
nosily do školy zmrzlé sojky, káňata, drob-
né ptáky. Dřevaři nemohli v lese pro zimu
pracovat.“11

1930. Kronikář Rérych popsal „sen-
zaci“ (jak vždy obdobné případy nade-
pisoval) v měsíci dubnu: „Nárazem bran
do noh splašili se na poli Na Kalvárii koně
obchodníka Al. Musila. Táhli vozku, kte- Místo v lese Březina, kde ukončili své životy Růžena
rý je nechtěl pustit z příkré stráně dolů. Krulíková a Gustav Bulant, foto Jan Prchal, 2019
Jeden kůň se svalil, druhý se utrhl a hnal
se několik vteřin, než vyšla děvčata ze školy, kolem domu k zadním vratům, kde stál vůz.
Zatáčeje k vratům nabodl se mladý koník tak hrozně na voje, že mu projelo krkem do hru-
di, utrhlo mu srdce a projelo za žebry ven. Když se lidé seběhli, byl nešťastný koník mrtev.
Odvezl ho koňský řezník Korotvička. O několik okamžiků později mohlo se státi velké ne-
štěstí u školy.“12

Svůj život ukončili v lese Březině 2. června 1930 dva milenci. Tragédii připomíná
zápis v Pamětní knize města Polné: „Rok 1930. Senzací června byla společná smrt mi-
lenců G.B. z Rohozné u Cerekve a R. K. z Nové Vsi u Chotěboře na Homoli v Březině. Ro-
dičům vydával se milenec za stavitele Nováka, když se jim však měl představit, odjel do
Polné a tady milenku i sebe zastřelil. Pan B. Neubauer a pan Čáslavský označili místo
balvanem.“ Neopracovaný kámen, na němž jsou vyryty dva křížky na památku zmaře-
ných životů dvou milenců, se nachází pod vrchem Homole, poblíž lesní cesty, která tě-
mito místy prochází. Stojí zde i litinový kříž s podstavcem, jež sem po roce 2010 umís-
til pan František Vacek z Polné, aby místo tragické události připomněl. Na nejbližší
strom pak zavěsil cedulku s textem: „Na tomto místě se rozhodli dne 2. června 1930
ukončit svůj život služka Růžena Krulíková a její milenec Gustav Bulant, stavitelský asi-
stent, protože rodiče jejich vztahu nepřáli“. Milenci byli různé víry, a navíc z rozdílných
společenských vrstev. Prostor, kde je lidé v lese našli, byl označen velkým kamenem,

11 Tamtéž, pag. 291.
12 Tamtéž, pag. 307.

– 74 –

na který později někdo vyryl křížky.
Ty se ale časem začaly ztrácet pod
zarůstajícím mechem.13

1933. „Vzrušení mezi střelci
i v celém okolí způsobila úkladná
vražda hajného Brabce ze Skrýšo-
va pytlákem, který vypátrán nebyl,
ač některé osoby byly jako podezřelé
zatčeny.“

1934. Při vojenských manévrech
v měsíci září na Vysočině byl v Pol-
né vážně zraněn jeden z vojáků čsl.
armády. Dále kronikář zaznamenal:
„Konečně navštívili Polnou také kasa-
ři. Přistavili si žebřík u Školské brány, Lidový denník,19. května 1937; (Městské muzeum Polná,
vnikli do místnosti živnostenské zálož- Po-20-K-51)
ny, kde z kasy zmizelo 11 000 K.“14

1935. Dne 30. června se v Polné přihodila další tragická událost. Při koupání se
utopil před očima své matky v rybníku Kukle osmiletý Alois Holzmann z Polné.15

1936. Dne 15. dubna se ve svém bytě zastřelila dvaadvacetiletá učitelka Oldřicha
Wollmannová, která po studiích byla dva roky bez místa.16

1937. Z kroniky, zápis z 12. února: „Ve městě vyvolalo vzrušení, že se oběsil v Hladí-
kově filiálce příručí V. Havlíček z Bukové, z nešťastné lásky.“ Dne 23. dubna tragicky ze-
mřel třiapadesátiletý František Mráz: „Při opravování záclony spadl z okna II. poschodí

Zápis v Pamětní knize města Polná 1935–1947; (SOkA Jihlava)

13 JAKEŠ, Jiří: Pamětní a smírčí kameny na Polensku. In: Polensko – střípky z historie i současnosti, Polná
2019, s. 249 a 250.

14 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, Pamětní kniha města Polné 1914–1934 (zápisy Břetislava Rérycha),
pag. 370, 382 a 383.

15 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, Kniha zemřelých 1905–1951, i. č. 136. Též: Pamětní kniha města
Polné 1935–1947, s. 9 (zde je uvedeno datum utonutí 23. června; patrně chybně).

16 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, Pamětní kniha města Polné 1934–1947 (zápisy Elišky Škarkové),
pag. 46.
– 75 –

(asi 14 m) chlapecké školy škol- Večerní české slovo, 1. prosince 1938; (Městské muzeum Polná,
ník F. Mráz, ruský legionář. Po-20-K-51)
Žáci, kteří byli ve třídě přítom-
ni, neštěstí ani nezpozorovali.
Školník spadl i s židlí, na které
stál, nejdříve na elektrické vede-
ní, způsobil tak krátké spojení.
Na zemi zůstal ležet s roztříš-
těnou hlavou. Zůstalo po něm 6
nezaopatřených dětí.“17

1938. Jak se dočteme v kro-
nice a v knize zemřelých, ani
tento rok nezůstal na Polensku
bez smutných událostí. V úno-
ru se ve Skrýšovském lese obě-
sil patnáctiletý pasák dobytka
Stanislav Kliment ze Skrýšova.
Dne 22. dubna zemřela v Praze
jedenadvacetiletá M. Jouklo-
vá z Polné, do níž najelo auto.
V červnu si zvolili smrt oběše-
ním polenští občané Alois Bár-
ta (39 let) a Jan Rosendorfský
(70 let).

Také infekční choroby se
Polné nevyhýbaly. Zatímco
v roce 1937 onemocnělo ně-
kolik dětí tyfem, v dubnu 1938
bylo odvezeno do nemocnice
v Německém Brodě více dětí,
nakažených spálou. Nemoc se
natolik rozšířila, že byly v Pol-
né dne 10. dubna zavřeny na 10
dnů školy.

Lidový denník, 24. dubna 1937; (Městské muzeum Polná, Po-
20-K-51)

17 Tamtéž, pag. 88, 94 a 95.

– 76 –

Z novinových článků

Nový večerník, březen 1937; (Městské muzeum
Polná, Po-20-K-51)

Večerní české slovo, 24. prosince 1937; (Městské
muzeum Polná, Po-20-K-51)

Večerní české slovo, 10. května 1937; (Městské
muzeum Polná, Po-20-K-51)

Večerní české slovo, 15. června 1938; (Městské Havlíčkův kraj, 19. září 1938; (archiv KZHP)
muzeum Polná, Po-20-K-51)

– 77 –

Od nakažlivých nemocí, loupení, vražd a sebevražd přejděme k jiným,
ale též nepříjemným událostem

1938. Z nacistického Německa stále silněji zaznívaly požadavky na ochranu práv
Němců žijících v Československu; vůdce Adolf Hitler byl odhodlán „osvobodit milio-
ny Němců“, žijících v pohraničí. Ve druhé polovině roku obyvatelstvo očekávalo pří-
ští týdny a měsíce, nejen v českých zemích, s určitými obavami a vývoj ve společnosti
spěl k dramatickým okamžikům již od poloviny léta. Dne 21. září proběhly na Husově
náměstí velké odvody koní pro potřeby čs. armády. V samotné Polné probíhaly mani-
festace a schůze na obranu státu před nastupujícím fašismem. Organizačně se pozitiv-
ně projevovala místní Masarykova letecká liga, důstojníci v záloze, stejně tak i sesta-
vená domobrana. Atmosféru ve městě nám opět připomíná jeden ze zápisů v kronice:
„22. září. Na náměstí, kde večer a v noci stály hloučky rokujících lidí, kde panoval úžas
a hrozné zklamání a z domů ozýval se pláč, bylo klidno a každý v práci hledal útěchu. Byl
ohlášen tábor lidu na večer, ale z rozumných důvodů od něj městská rada upustila…“

Dne 23. září prohlásila vláda generála Syrového Hitlerovy požadavky Německa na
zábor pohraničí za nepřijatelné a vyhlásila mobilizaci vojáků v záloze do 40 let. Z Pol-
né rukovali za doprovodu velkého davu lidí v poledne 24. září. Mezitím mnozí vytvářeli
zásoby trvanlivých potravin, skupovali svíčky, petrolej a benzin, kopali kryty. Vládou
vydaná vyhláška nařizovala zatemňování oken.

V tomto chmurném období se Poleňáci chovali solidárně. Dne 26. září přišlo z okolí
Frýdlantu v Sudetách do Polné 240 uprchlíků. V prvních dnech (do 7. října) byli pro-
vizorně ubytováni v tělocvičně dívčí školy a město jim poskytlo nejnutnější vybavení
a potraviny.

Poslední den měsíce září se zapsal do dějin Československa černým písmem.
Čs. vláda přijala na Pražském hradě tzv. mnichovský diktát a čs. vojska opouštěla po-
hraniční oblasti. Sudety byly vydány Německu. Druhého října projížděly Polnou čs.
vojenské autokolony, ustupující z pohraničí zabraného Němci. Část vojenského trans-
portu se ubytovala v prostoru místní tržnice u jatek. Další vlny uprchlíků přicházely
v průběhu měsíce, i později. Např. 65 vystěhovalců, Čechů i Němců z Mostecka, bylo
provizorně ubytováno v dívčí škole. Představitelé města se v těchto vypjatých týdnech
chovali příkladně. Výbor, sestavený městem pro pomoc uprchlíkům získal mj. státní
dotaci 10 tis. Kč z tzv. „anglické pomoci“, na opravu zámeckých místností pro rodiny
z pohraničí. Dne 4. prosince výbor uspořádal schůzi strany Národní jednoty, sdružují-
cí většinu politických stran s výzvou pomoci postiženým lidem.

Avšak ne všichni obyvatelé Polné se chovali vzorně. Koncem roku zesílily v někte-
rých polenských organizacích dokonce projevy antisemitismu. Takzvaná Národní gar-
da schválila vyloučit ze svého sdružení židovské občany. V TJ Sokol Polná se k tomuto
problému utvořily dva tábory. Dvacet pět členů TJ Sokol Polná žádalo písemně výbor
jednoty o vyloučení Židů z řad Sokola; výbor se jednoznačně postavil proti. K tomu
ještě zápis z kroniky: „Je zajímavé, že většině podepsaných nevadila dříve přítomnost
Židů… v jednotě, protože být sokolem byla pro ně móda nebo měli nějaké výhody. Někte-
ří byli umluveni vedoucími akce, jiní se pojišťují, kdyby se změnil režim, konečně byly tu

– 78 –

Uprchlíci ze Sudet před budovou školy v Poděbradově ulici, 1938; (Městské muzeum Polná, Po-1-B-1025)

Uprchlíci ze Sudet na zámeckém nádvoří, 1938; (Městské muzeum Polná, Po-21-B-3378)

i osobní nevraživosti, které rozhodovaly.“18 S vývojem politické situace se u některých
jedinců v Polné začaly až nadmíru projevovat radikální postoje. Na domech v židov-
ském městě se počátkem listopadu objevily letáky proti Židům. Protižidovskou kam-

18 Tamtéž, pag. 182 a 183.

– 79 –

paní ve městě se zabývala četnická stanice. Rušný rok 1938 v Polné popsala kronikář-
ka Eliška Škarková závěrečným zhodnocením výstižně, mj. uvedla: „Pohnutý rok plný
nervosity a osobního záští, vypěstovaného politikařením (většinou po hostincích), hraničí-
cího až k nepříčetnosti, mohl býti polenské jednotě (Sokol) osudným. Několik z 20 členů se
domnívalo, že pod záminkou židovské otázky v Sokole a pro svoje osobní, obchodní a poli-
tické spory mohou zničit dílo několika desítek let, aniž kdy předtím o sokolskou práci za-
vadili. Ale většina členů byla více sokoly, než politickými fanatiky, a tak jednota nebyla ve
své činnosti ohrožena.“19 S odstupem času můžeme k těmto tehdejším antisemitským
projevům zaujmout jednoznačné stanovisko, totiž: že takoví lidé přiváděli město Polná
do hanby!

1939. Do černé kroniky, na závěr tohoto výběrového přehledu, je patřičné připo-
menout osudné dny konce ČSR. (Lze doplnit, že období od 1. října 1938 do 15. března
1939 je v odborné literatuře již uváděno jako „druhá republika“.) Zde je na místě vyu-
žít části jednoho z mnoha obsahově bohatých a přínosných článků Ing. Milana Šupa
(1930–2021). V příspěvku, publikovaném ve sborníku Polensko, mj. uvádí:

„Státní prezident pomnichovské republiky dr. Emil Hácha byl v noci ze 14. na 15. břez-
na 1939 v Berlíně donucen přijmout „ochranu“ Hitlerovy Třetí říše.

V noci 15. března na Českomoravské vrchovině i na Polensku hustě sněžilo. V nedale-
kém Dobroutově, podle záznamu kronikáře, napadlo místy až půl metru nového sněhu.
V časných ranních hodinách se občané sedící v tuto kritickou noc u rozhlasových přijímačů
dozvěděli, že německá vojska překročila hranice českých zemí. Vojenské kolony nacistic-
kého Německa postupovaly již v této době na Prahu a směřovaly do měst a obcí na území
Čech a Moravy. Strach, úzkost, zklamání i vztek občanů k přijíždějícím okupantům vyja-
dřují dobové fotografie. V dopoledních hodinách vpochodovali němečtí vojáci na pražský
hrad. V 11 hodin zavlála nad sídlem českých králů a československých prezidentů vlajka
s hákovým křížem. Také do Polné přijela téhož dne nikým nevítaná kolona německého
vojska.

První den okupace 15. března 1939 byl pro občany českých zemí, po přijetí mnichov-
ské dohody, diktátu o odstoupení českých pohraničních území Německu z 30. září 1938,
dalším velkým zklamáním ze zrady spojenců. Ztráta národní svobody po pouhých dvaceti
letech samostatného českého státu byla pro drtivou většinu polenských občanů velmi bo-
lestivá. Zejména pro stále ještě početnou obec československých legionářů, pro mladou
a střední generaci obyvatel plně oddanou Masarykově Československé republice a se sil-
ným vlasteneckým cítěním. Občané si znovu v těchto dnech kladli otázku, jak by se zacho-
val prezident T. G. Masaryk ve dnech mnichovské krize v roce 1938. Zemřel v roce 1937,
potupného diktátu a okupace se nedožil.

Naopak Němci v Jihlavě a okolních obcích s převahou obyvatel německé národnosti
provolávali při příjezdu kolon německých vojáků nadšená hesla a „hajlovali“. Nejaktiv-
nější z nich, takzvaní „ordneři“, si 15. března přivstali. Ráno se z okolních vesnic sjeli do
Věžnice, obce 5 km vzdálené od Polné, a s některými místními německými obyvateli za-
čali strhávat tabule s českými nápisy a vytloukat okna českým rodinám – Klábenešům,
Starým a Musilům. Čechy ztloukli a vodili je po vsi jako provinilce. Zabrali zdejší českou

19 Tamtéž, pag. 193.

– 80 –

školu a učitele vyhnali. Stejně se zachovali proti české škole v Dobroníně a rodině ředitele
školy Martinů. Odpoledne přijeli do Polné. S nacistickými vlajkami objížděli za velikého
křiku z koňských povozů Husovo náměstí. Kde asi zůstali ti pobožní Němci, kteří se svými
ženami v červených punčochách přicházeli každou neděli do polenského chrámu Nanebe-
vzetí Panny Marie na mši svatou? Pojednou zde byla nevraživost vůči všemu českému ze
strany obyvatel okolních německých vesnic – Ždírce, Dobronína, Filipovských Chaloupek,
Německého Šicendorfu, Kamenné a Nových Dvorů. Nastala doba potlačování všeho, co
souviselo s národní českou tradicí, doba strachu a nenávisti.

V dopoledních hodinách 15. března 1939 se mohli občané Polné z tiskoviny na čer-
veném papíru, vyvěšené na budově radnice, dozvědět, komu od tohoto data náleží moc
v české zemi. Tento, pro náš národ potupný, dokument s říšskoněmeckou orlicí a háko-
vým křížem v záhlaví, o tom informoval obyvatele města a obcí stroze, německým textem
v dvojjazyčném znění: „Aufruf an die Bevölkerung“; v jeho prvé polovině a ve druhé pak
v notně zkomolené češtině: „Rozkas pro Obyvatele! Na rozkas Votze a nejvršiho Preziden-
ta nemecke Armady převzal sem v zemi české s nešním dnem celou moc. Hlavni–Quartier
Praha, dne 15. března 1939, Vrchni Komandant Armadni-Odil 3 Blaskowitz general Pje-
choty. “

Vojáci generála Blaskowitze po příjezdu do Polné vzali „útokem“ místní, ještě bohatě
zásobená, četná řeznictví a uzenářství, Hazukovu a Hollerovu cukrárnu. Díky zlodějské-
mu měnovému kurzu 10 korun za jedinou marku se vydatně přejídali uzenářskými a cuk-
rářskými výrobky, o kterých se jim v tehdejším Německu ani nesnilo. Podle pamětníků se
tehdy buřt či špekáček prodával za 50 haléřů, housek bylo pět za korunu a výborný cukrář-
ský indiánek též za padesátník. Němečtí vojáci nepohrdli ani dobrým mokem z polenského
pivovaru. Polenským občanům se na náměstí u kašny bezúspěšně snažili vnutit z vojenské
polní kuchyně jakousi mizernou polévku, jejich „Eintopf“. Němečtí důstojníci přidělení do
Polné byli k nemalé radosti obyvatel ubytováni po dobu tří týdnů ve vybraných domech.
Touto nevyžádanou návštěvou byli „poctěni“ majitelé domů také při soustředění jednotek
Wehrmachtu v Polné před útokem na Sovětský svaz.

Německé jednotky odešly z Polné v dubnu 1939. To již byli obyvatelé města občany Pro-
tektorátu Čechy a Morava.

Na základě Výnosu o zřízení Protektorátu Čechy a Morava se naše země stala auto-
nomním a samosprávným útvarem, součástí Velkoněmecké říše. Připomeňme preambu-
li z výnosu Adolfa Hitlera, kde bylo uvedeno: „Po tisíc let náležely k životnímu prostoru
německého národa česko-moravské země.“ O československém státu bylo napsáno, že
„…prokázal svou vnitřní neschopnost a propadl nyní skutečnému rozkladu. Proto Němec-
ká říše z příkazu sebezáchovy zasáhla, neboť dokázala už ve své tisícileté dějinné minulos-
ti, že díky jak velikosti, tak vlastnostem německého národa jediná jest povolána řešiti tyto
úkoly.“20

Jistěže by výše uvedené příhody mohly být doplněny o další méně příjemné událos-
ti, ale přejděme raději k další, méně depresivní kapitole.

20 ŠUP, Milan: 15. 3. 1939 a události v Polné, Polensko č. 2/2009, s. 10–12.

– 81 –

Z poštovního provozu

Stručně z dějin poštovnictví

Než si přiblížíme činnost pošty v Polné v období mezi světovými válkami, nahléd-
něme alespoň stručně do vývoje poštovnictví v minulosti. Neb následující řádky mají
odpovídající návaznost na období po roce 1918.

Sdělování zpráv prostřednictvím psaných listů je prastarého data. Listovní pošta
se v nejstarších dobách soustřeďovala zejména u panovnických dvorů. Vladaři si vy-
držovali písaře a pomocí k tomu určených poslů udržovali písemný styk s částmi země
a také se sousedními vladaři. S růstem vzdělanosti a s rozvojem písma i obchodu
stoupla nutnost sdělování zpráv. A právě českými zeměmi procházely důležité obchod-
ní cesty spojující okolní i vzdálenější země. Z těch důvodů se poštovnictví stalo důleži-
tou součástí života.

V roce 1526 zavedl tehdejší dvorní poštmistr Antonio Thurn-Taxis pravidelné
poštovní spojení mezi Prahou a Vídní. Stalo se tak na příkaz císaře Ferdinanda I. Pří-
slušníci rozvětveného šlechtického rodu Thurn-Taxisů zprovoznili od roku 1527 další
poštovní spoje směřující do několika států Evropy. Na dálkových poštovních trasách
byly zakládány poštovní stanice s možností výměny koní, odpočinku postilionů a také
vyložení a převzetí zásilek. Poštovní spoj z Vídně do Prahy vedl přes Znojmo, Třebíč,
Polnou, Německý Brod, Čáslav, Kutnou Horu a Kolín; tam všude byly umístěny poš-
tovní stanice. Kolem roku 1620 bylo takových míst již 102 a počátkem 17. století byla

V roce 1749 byly zavedeny technicky dokonalejší poštovní kočáry, jezdící na předepsaných tratích
a podle jízdního řádu. Tyto vozy, procházející v dalších letech stále preciznějšími technickými úpravami,
přepravovaly poštu listovní, balíky i pasažéry. Doprava byla rychlá a podporovala stavbu četných silnic
a vznik poštovních stanic; (pohlednice, archiv autora)

– 82 –

doprava pošty uvolněna
i pro soukromou kore-
spondenci. Poštu převzal
erár a od roku 1637 bylo
již zakázáno používat
k doručování písemných
zpráv soukromých poslů.
Nařízení byla porušována,
proto vydal císař Leopold
I. v roce 1703 patent s vý- Dopis polenského magistrátu z roku 1822, zaslaný do Mikulova,
hradním právem regálu na odeslaný z jihlavské pošty; (archiv autora)
provozování pošty.

Do poloviny 18. století byla poštovní stanice s možností odpočinku a výměny koní
umístěna v Polné v domě U Rytířů na rynku. V roce 1748 byl vydán Marií Terezií upra-
vený a rozšířený řád pro jízdní poštu, ve kterém se poprvé zmiňuje zřizování poštov-
ních sběren; z nich se pak většina stala základem státních poštovních sběren, expedi-
cí a úřadů. V roce 1750 byla poštovní stanice přeložena z Polné do Štoků; stalo se tak
z důvodu vybudování a přeložení státní silnice Vídeň-Praha přes Jihlavu. Od té doby,
až do založení pošty v Polné, odnášel zásilky z města na poštu do Jihlavy nebo Němec-
kého Brodu vydržovaný posel.1

Polenští poštmistři Putterlíkové

Prvním poštmistrem v Polné byl Jan Putterlík; narozen 7. prosince 1813. Vyučil se
kupcem v Třebíči a do Polné přišel v roce 1836, když zde koupil dům čp. 31 v rohu Hu-
sova náměstí. Poštovní služby v Polné zajišťoval od roku 1837 ve svém obchodě, kde
na základě smlouvy provozoval tzv. smluvní poštovní sběrnu. Kromě obchodu se tedy
staral i o přijímání a odesílání zprvu jen listovních zásilek; ty odnášel posel 3 x týd-
ně do Jihlavy. Dne 15. června 1842 povolila C.k. vrchní poštovská správa v Praze Janu
Putterlíkovi otevření samostatné státní poštovní sběrny. Po složení zkoušky byla pošta
v Polné 1. října 1842 oficiálně otevřena; pro obyvatele města i okolních vesnic zajišťo-
vala dopravu listovních zásilek včetně těžkých dopisů. Jízdní pošta, zavedená v Polné,
udržovala spojení s Jihlavou 5x týdně. Do doručovacího obvodu Polné byly přiděleny
vesnice: Benátky, Bílek, Borová, Brzkov, Buková, Česká Jablonná, Dobrá, Dobronín,
Dobroutov, Dolní Věžnice, Hluboká, Horní Věžnice, Hrbov, Hřiště, Jitkov, Kamenná,
Kohoutov, Krucemburk, Malá Losenice, Malá Věžnice (Věžnička), Markvartice, Mod-
líkov, Německá Jablonná, Nížkov, Nová Ves, Nové Dvory, Olešná (Olešenka), Oudoleň,
Peršíkov, Poděšín, Pořežín, Poříčí, Přibyslav, Račín, Ronov, Rosička, Sázava, Sirákov,
Slavětín, Sobíňov, Sopoty, Staré Ransko, Stříbrné Hory, Střížov, Šachotín, Špinov,

1 O tom více: PRCHAL, Jan: Poštovní spoje přes Polnou do roku 1840. Polenský kulturní zpravodaj,
č. 8/1983, s. 17–22. O poště v Polné souhrnně též: NOVÁK, Ladislav: Nová pošta v Polné, Polenský zpra-
vodaj č. 9/1996, s. 11–12.

– 83 –

Poštmistr Jan Putterlík; Poštmistr Adolf Putterlík; (archiv Poštmistrová Kateřina Putterlíková;
(archiv autora)
autora) (archiv autora)

Utín, Velká Losenice, Vep-
řová, Záborná, Ždírec, Že-
lezné Horky.2 Roku 1851
byla sběrna povýšena na
poštovní expedici.

Dne 18. srpna 1862
převzal poštovní expedici
po svém otci Adolf Putter-
lík. Poštovní spojení zů-
stávalo takřka beze změn.
V roce 1872 získala pak Dopis z roku 1852 z Polné do Přibyslavi, s prvními řádkovými razítky
pošta v Polné statut „poš- polenské pošty; (archiv autora)
tovní a telegrafní úřad“.
Telegrafní linka se začala budovat v létě roku 1871 z Brna přes Královo Pole, Tišnov, Bys-
třici nad Pernštejnem, Nové Město na Moravě a Žďár nad Sázavou a Polnou do Jihlavy.3

V červenci 1876 zjistila revize c.k. poštovního ředitelství v účetnictví poštovního
úřadu v Polné nedostatky (v pokladně např. chybělo 32 zlatých). Adolf Putterlík byl
odvolán z funkce poštmistra a na poštu byl dočasně dosazen administrátor. O vypsa-
ný úřad projevilo ihned zájem několik obchodníků. Rozhodné jednání manželky pošt-
mistra Putterlíka (žádala o zanechání pošty v rodinné „firmě“ císařskou kancelář ve
Vídni) bylo však korunováno úspěchem. Po složení zkoušek byla Kateřina Putterlíková
jmenována k 1. říjnu 1876 poštmistrovou, údajně jako první žena v rakouském moc-
nářství. Poštovní a telegrafní úřad v Polné vedla do roku 1907 znamenitě a bez závad,

2 PRCHAL, Jan: Z historie pošty v Polné, (výstavní exponát prezentovaný v letech 1979 až 1987 na 4 ob-
lastních, 3 krajských a 2 celostátních výstavách poštovních známek a poštovní historie). Čerpáno rov-
něž: Poštovní muzeum Praha I-1-C-1291, Polna, Böhmen, 1842, i. č. 4365; též: Errichtung einer Brief-
sammlung zur Polna – Z 12349-2109 /1842/, Von der K.K.oberrsten Hofpostverw., Wien, den 9. Sept.
1842 (Městské muzeum Polná).

3 O tom více HLADÍK, Bohuslav: Počátky telegrafní stanice v Polné r. 1872. Informace skupiny poštovní
historie při KV SČSF, Pardubice, 1981, s. 8–10 (také Polensko, č. 1/2007, s. 22–24).

– 84 –

Poštmistr Gustav Putterlík; Služební dopis z roku 1862 do Přibyslavi s prvním kruhovým
(archiv KZHP) razítkem; (archiv autora)

což dokládá řada zápisů
a též i udělení pamětní
medaile v roce 1898 u pří-
ležitosti 50 let panování
císaře Františka Josefa I.

V období 1907–1916
vedli poštu v Polné po- Od roku 1900 se u jednotlivých přepážek používala 3 dvojkruhová
různu sem dosazovaní ad- česko-německá razítka, rozlišená velikostí oddělovacích hvězdiček;
ministrátoři. V roce 1916 (archiv autora)
se do Polné vrátil Gustav
Putterlík, do té doby poštmistr v Kostelci nad Labem. Úřad převzal v nejtěžší době,
kdy se světová válka rozšířila do dalších zemí. Přes polní poštu putovaly od vojáků ti-
síce lístků z fronty, lazaretů i ze zázemí a pošty byly jimi doslova zaplaveny, stejně tak
Polná. Ale i v těchto nelehkých časech se zaměstnanci pošty v Polné osvědčili. Gustav
Putterlík, čtvrtý v rodinné tradici, byl v Polné poštmistrem až do roku 1932.4

Pošta v Polné, jako jedna z mála v českých zemích, používala od roku 1890 razítko jen s českým názvem
POLNÁ, což předpisy neumožňovaly. Po revizi bylo v roce 1893 přiděleno razítko s německým názvem
POLNA; (archiv autora)

4 PRCHAL, Jan: Dějiny Polné v datech, rukopis (poznámky k poště v Polné).

– 85 –

Pošta v období 1918 až 1939

Od roku 1918 byl poš-
tovní provoz po vzniku
Československa pozna-
menán různými změnami
– pozitivními i naopak.
Stávalo se, že i při doru-
čování zásilek docháze-
lo k určitým, řekněme
zvláštním příhodám.
O tom např. drobná „iro-
nická“ poznámka B. Réry-
cha v pamětní knize z po-
čátku roku 1920: „Velikou
veselost vzbudila rychlost Nakládka zásilek před domem čp. 31, kde pošta sídlila v letech 1837
válečné pošty, neboť v roce až 1957; foto z roku 1922; (archiv KZHP)
1920 přišel otcovi od dce-
ry dopis z Jihlavy (přání),
daný na poštu v roce 1914.
Tedy 6 let jako paprsek ně-
jaké vzdálené stálice potře-
boval dopis na vzdálenost,
kterou chodec vykoná za
¼ dne. Válečná pošta –
zvláště v Polné – uměla Hlasy z Posázaví č. 37 ze 13. července 1923; (archiv KZHP)
i jiné věci.“5

I v peněžních službách docházelo u poštovních přepážek občas k nevšedním nále-
zům. Staré bankovky byly po vzniku ČSR státní bankou kolkovány; tehdy se začaly ob-
jevovat i první padělky. Také v Polné se s takovou ceninou setkali: „Náhrada za tisícov-
ku s falešným kolkem. Finanční prokuratura žádá náhradu 1000,- K za tisícovku, kterou
odevzdal v srpnu 1919 Laška na poště v Polné, a která prý měla falešný kolek. Vyhrožuje
žalobou. Usnáší se odpověděti, by záležitost byla odložena až bude projednán zákon o ná-
hradách za falešné peníze.“ Tímto usnesením Městská rada v Polné uzavřela pravděpo-
dobně první zádrhel s peněžním padělkem.6

Na provoz pošty dohlížela Městská rada v Polné, od vzniku republiky, přísněji. Na
vše, co se týkalo úředních hodin a služeb obyvatelům, představenstvo města důsledně
dbalo. Např. v červenci 1922 žádal poštovní úřad městskou radu o zkrácení otevíra-
cí doby u poštovní přepážky pro přijímání peněz. K tomu se radní na svém zasedání
dne 22. července postavili odmítavě a navíc požadovali, že poštovní vůz přepravující

5 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, Pamětní kniha města Polné 1914–1934 (zápisy Břetislava Rérycha),
pag. 148.

6 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, Protokol o schůzích městské rady 1919–1922, kniha č. 48, zápis
z 25. 11. 1920.

– 86 –

zásilky z nádraží na poštu musí dojíždět k vlaku dříve, aby byly zásilky doručovány
adresátům včas.7 V září t.r. navrhl starosta Alois Gabriel „…učiniti potřebné kroky,
aby také v Polné byla postavena, co nouzová stavba, budova pro státní úřady, hlavně pro
poštu…, deputace městské rady se bude u ministerstva domáhat stavby takové budovy.“8
S obdivem se sluší dodat, že již 3 roky po vzniku ČSR měli polenští radní chvályhod-
né cíle. Leč přes několik jednání, probíhajících na příslušných místech ještě i v letech
1923 a 1924, se jejich záměr nepodařilo prosadit. (Ještě v roce 1937 město znovu jed-
nalo o postavení správní budovy, tentokrát i za podpory ředitelství pošt v Pardubicích,
ovšem opět bezvýsledně.)

Počátkem roku 1923 zaslala městská rada Ředitelství pošt v Pardubicích žádost
o zlepšení dopravy „pošty“ do Polné, a to zejména lokální dráhou a dopravou k vla-
ku o 6. hodině ráno.9 Z toho vyplývá, že úpravu provozního řádu muselo město tak či
tak koordinovat s orgány místní poště nadřízenými. V tisku se objevily kritické články
na nedostatek poštovních schránek ve čtvrti Zápeklí; autor příspěvku zcela opominul
fungující schránku na nádraží.

Po říjnu 1918 používala polenská pošta k razítkování zásilek a dokladů ještě cca
4 měsíce dvojjazyčné denní razítko s česko-německým názvem. V únoru 1919 se na
dokumentech již objevuje původní razítko, ovšem již s odstraněným německým ná-
zvem POLNA. V polovině roku 1920 přidělovala poštovní správa českým poštám ra-
zítka s novými názvy a zkratkou Č.S.P. v dolní části mezikruží. Polné bylo dodáno ra-
zítko s názvem „Polná u Německého Brodu“ a stejné pojmenování bylo užíváno i na re-
komandačních nálepkách. U místních občanů nenalezl tento název pozitivní odezvu.
K tomu zápis ze schůze městské rady: „K našemu protestu proti přídomku na razítku
zdejšího poštovního úřadu „u Německého Brodu“ sdělilo ředitelství pošt, že stížnosti ne-
možno vyhověti, ale možno přídomek změniti např. „v Českomoravské vysočině.“ Usnáší
se žádati o změnu přídomku a na jaký bude ještě usneseno.“10 Na přídomku ředitelství
pošt trvalo z důvodu, že v Polné na Šumavě užívala tamní pošta název „Polná na Šuma-
vě“; často se totiž stávalo, že zásilky putovaly na jiné (stejné) místo určení: POLNÁ…

Razítko Č.S.P. z roku
1920; (archiv autora)

Dvojkruhové česko-německé razítko II. typu (na obr. vpravo již po
„znárodnění“ s vylámaným německým názvem); (archiv autora)

7 Tamtéž, zápis z 8. 8. 1922.
8 Tamtéž, zápis z 18. 9. 1922.
9 Tamtéž, zápis z 19. 2. 1923.
10 Tamtéž, zápis z 22. 9. 1921. O tom viz: PRCHAL, Jan: Poštovní razítka Č.S.P. Polná. (Přehled, typy a po-

užití prvních čs. poštovních razítek v Polné v období 1920–1929.) Filatelie 1986, s. 304.

– 87 –

Rekomandační nálepka používaná
na doporučené zásilky v letech
1921 až 1930; (archiv autora)

V březnu roku 1923 obdr-
želo město Polná definitiv-
ní Č.S.P. razítko s názvem
„Polná na Českomoravské
vysočině“. V tom čase se
v přízemí domu čp. 31 na
Husově náměstí, kde pošta Pět razítek s rozlišovacími písmeny a,b,c,d,e – dle jednotlivých
působila v nevyhovujících přepážek – z roku 1930, kdy bylo ukončeno jejich používání; (archiv
podmínkách, rozšiřovaly autora)
místnosti pro telefonní
ústřednu a dvě přepáž-
ky. Na základě dohody
s poštovním ředitelstvím
dodalo město na úpra-
vu místností materiál
a řemeslníky.11

V období po roce 1930
pošta v Polné poskytovala
služby bez závad a dle růz-
ných záznamů pamětníků
ke spokojenosti občanů.
Na úřadě působilo před
rokem 1937 pět úřední-
ků a deset zřízenců, včet-
ně doručovatelů. Došlo
k rozšíření služeb např.
v šekových platbách, poš-
tovního spoření i ve způ-
sobu přespolního doručo-
vání – doručovatelé pou-
žívali jízdní kola. V roce Jmenování Karoliny Tesařové poštovní adjunktkou v roce 1924;
1930 bylo poště přiděle- (archiv autora)
no v pořadí třetí razítko

11 PRCHAL, Jan: Dějiny Polné v datech, rukopis (poznámky k poště v Polné).

– 88 –

Zaměstnanci pošty v Polné v roce 1925, stojící zleva: doručovatelé – Antonín Zubatý, Jan Procházka,
Milča Vepřovská-Forstnerová, Václav Anděl, revidentka Karolina Tesařová, poštmistr Gustav Putterlík,
doručovatel Jan Korejtko, asistent Josef Beran, asistentka Božena Hanušová; sedící zleva: poštovní kočí
Doležal, doručovatel Karel Vepřovský, doručovatel Václav Vašák; (archiv autora)

Služebka z roku 1926; (archiv autora)

s jednoduchým názvem POLNÁ, již bez

údaje Č.S.P. V den narozenin prezidenta

T.G. Masaryka bylo razítko používáno jen

v červené razítkovací barvě, což ostatně

bylo zavedeno na všech čsl. poštách. Dům čp. 31 na Husově náměstí – vchod do prostor

V roce 1932 se po několika úspěšných pošty; (archiv autora)

zkouškách stala poštmistrovou (před-

nostkou) Karolina Tesařová. Od roku 1939 byl na nějaký čas přednostou pošty Václav

Středa.

Schylovalo se k válce a také na poště nastalo zaměstnancům více starostí; i mezi

nimi zavládly obavy z příštího vývoje ve státní správě. Docházelo i k vyhrůžkám.

– 89 –

Poštovní razítko užívané v letech Večerní české slovo, článek z 26. srpna 1938; (Městské muzeum
1930 až 1940; (archiv autora) Polná, Po-20-K-51)

Pohlednice z roku 1934, doručená nejdříve chybně do Polné na Šumavě; (archiv autora)

Například v březnu roku 1938 došel na poštu v Polné balík od firmy Schichtl z Němec-
ka, na jehož obalu byl nápis: „Jsme v Německu, ale přijdeme brzy na vás!“ Kronikářka
Karolina Tesařová (1891–1961)12 poznamenala v kronice: „Pošta byla v roce 1938 sou-
středištěm důstojníků, šarží i prostých vojínů. Slyšela jsem jejich zprávy, rozhovory i po-
sudky. Bylo zajímavé jim naslouchati. Různá slova, stejný však jejich smysl. Všichni si byli
vědomi toho, že Československo musí stát na stráži a neustoupit ani o píď ze svých odvě-
kých pozic. Všichni si uvědomovali, že na jednotě jeho lidu a vojenské zdatnosti záleží, by
německé rozpínavosti byla postavena hráz.“13

Po vzniku protektorátu došlo opět k poněmčování úředních názvů a pošta v Pol-
né obdržela k těmto nařízením zvláštní ustanovení, vydávaná a zasílaná průběžně

12 Karolina Tesařová, poštovní úřednice, muzejní pracovnice, kronikářka a básnířka, rodačka z Přibyslavi.
Více o ní: PRCHAL, Jan: Biografický slovník Polenska, Polná 2002, s. 182 a 183.

13 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, i. č. 270, Pamětní kniha města Polné 1935–1947, s. 202.

– 90 –

Poštovní úřad v Polné oznamuje dne 9. prosince 1939 ukončení platnosti čs. známek; (archiv autora)

v oběžnících a věstnících. Dle výpovědi poštovního asistenta Josefa Berana, který na
poště v Polné působil od roku 1925, bylo na poštu po roce 1940 dosazeno pět německy
mluvících úřednic – ze Ždírce, Měšína, Stříteže a dvě z Jihlavy. Údajně proto, aby „…
hlídaly český personál.“

Určitou zvláštností ve městě od roku 1918 byl specifický skříňový dostavník, taže-
ný koňmi. Dovážel poštu na polenské nádraží, vzdálené od centra 1100 m, dvakrát až
třikrát denně a zpět přivážel zásilky určené adresátům v Polné. Ostatně, jiný typ do-
stavníku obstarával pravidelnou dopravu osob a poštovních zásilek mezi Polnou a ná-
dražím v Německém Šicendorfu již od roku 1871, záhy po zprovoznění železnice – se-
verozápadní dráhy. Po otevření lokální trati Polná-Štoky – Polná-město v roce 1904
zajišťovala poštovní přepravu nejen zásilek a objemných balíků, ale i kartonů, pytlů
a palet se zbožím pro místní obchodníky na nádraží v Polné již dráha. Poslední jízdy
polenského dostavníku (po roce 1950 technicky upraveného), za řízení „postilionem“
panem Jelínkem, mohli Poleňáci zaznamenat ještě v roce 1957, kdy byl zcela nahrazen
autopoštou.

Pošta v Polné, v meziválečném období, ve službách pro obyvatelstvo obstála. Vý-
znamnou roli sehrála v minulosti též při spojení Polné se světem; to platí dodnes. Všem
jejím zaměstnancům, působícím ve prospěch občanů, těm z časů minulých i součas-
ných, patří za jejich práci poděkování.

– 91 –

Poslední jízda poštovního dostavníku, foto z roku 1957; (archiv KZHP)

Telefon

Telefon byl v Polné zaveden v roce
1906. Ale již v roce 1903 Polenští sledo-
vali se zájmem novinku v oblasti komu-
nikací. O tom zápis v kronice: „Projekt
telefonu. Od poštovního a telegrafního
ředitelství byl vyslán inž. Špitálský, aby
vypracoval telefonní meziměstské spojení,
a sice ze Žďáru přes Bohdalov a Polnou
do Jihlavy. Projekt ten navrhl poslanec
Heimrich společně s obecní radou polen-
skou. Kéž se tu dobře uplatní ve svých bu-
doucích službách.“14 K tomu je vhodné
dodat, že vynález Alexandra Grahama Karolina Tesařová v telefonní ústředně, foto z roku
Bella v Polné mnoho příznivců zpočátku 1930; (archiv KZHP)
nenalezl. Stejně jako u jiných moderních
přístrojů a vymožeností, přistupovali lidé i k telefonu většinou s nedůvěrou. Vždyť po
7 letech od zavedení nalezneme v telefonním seznamu z roku 1913 (kromě veřejné

14 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, i. č. 268, Knjha památnj, djl druhy, 1836–1914, zápis z roku 1903.

– 92 –

hovorny v prostorách C.k.
poštovního a telegrafního
úřadu v Polné v domě čp.
31) pouze 9 účastníků, dle
čísel: 1 – Městský úřad;
2 – Jindřich Volenec, pi-
vovar na Kateřinově; 3 –
Pojmann Václav, továrna
na škrob a dextrin v Ne-
rudově ulici; 4 – Pivovar
měšťanský v Komenského
ulici; 5 – Dvořák Antonín,
velkoobchod a továrna na
bramborový škrob; 6 –
Basch Emanuel, obchod-
ník s obilím, Sezimovo
nám. 12; 7 – nádraží; 8 – Úřední přípis z roku 1936; (archiv autora)
Četnické stanoviště, c.k.;
9 – Sláma a spol., společnost s r.o., továrna na kovové zboží, Dolní město č. 30. Podle
telefonních čísel můžeme usoudit, kdo byl kromě veřejné hovorny mezi prvními třemi
účastníky v roce 1906.

Nahlédneme-li do telefonních seznamů v dalších letech, zjistíme, že v roce 1920 to
bylo v Polné již 23 účastníků, v roce 1930 pak 33 účastníků atd.; počet majitelů tele-
fonního přístroje se úměrně navyšoval. Zajímavost: v roce 1929 vlastnil pouze jediný
účastník dvě telefonní čísla, a sice řezník Emanuel Procházka, který měl pod č. 21a,
21b jeden telefonní aparát v bytě a druhý v obchodě.

V květnu roku 1936 byla na poště rozšířena telefonní služba od 13 do 19 hodin, pro-
zatím na zkoušku na dobu jednoho roku.15 Zavedení se osvědčilo a v období 1938/1939
byla telefonní ústředna k dispozici občanům v Polné ve všední dny od 8 do 12 a od 14
do 18 hodin, v sobotu od 8 do 12 hodin a v neděli od 9 do 10 hodin.

Telefon, jak jej známe ze starších dob, je dnes, po nástupu stále dokonalejších mo-
bilních přístrojů, již minulostí, a kromě masového rušení veřejných telefonních budek
došlo i na likvidaci veřejných telefonních hovoren.

15 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, kniha č. 53, Protokol o schůzích městské rady 1935–1938, zápis
z 25. 5. 1936.

– 93 –

Rybník Peklo

Pod slovem rybník si každý představí vodní dílo, zpravidla vybudované lidmi poblíž
jejich usídlení. Vodní nádrže odpradávna slouží jako zdroj užitkové vody, k chovu ryb
a vodní drůbeže, k zadržování vody v krajině i k rekreačním účelům.

Součástí rybníku je nádrž, přírodní dno, hráz a technické vybavení k vypouštění
a k regulaci výše vodní hladiny – stavidlo. V chovných rybnících mají své využití loviště
a kádiště.

V krajině je rybník vnímán jako důležitý krajinný prvek. V místech potenciálního
ohrožení lidských sídel, např. při záplavách, nebo na příhodných tocích většího význa-
mu tvoří skupiny rybníků tzv. rybniční soustavy, jež zvyšují jejich využitelnost.

V Polné má pro město nezaměnitelný význam patnáctihektarový rybník Peklo. Nej-
větší vodní plocha na Polensku vznikla na soutoku říčky Šlapanky a Zhořského poto-
ka v letech 1479 až 1482. Zakladatelem Pekla byl syn českého krále Jiříka z Poděbrad,
tehdejší majitel hradu, města a panství Polná-Přibyslav – Viktorin z Kunštátu. Rybník
sloužil ponejvíce pro chov ryb, ale měl i obrannou funkci; jeho vody obepínaly hrad
a strážný vrch Kateřinov ze dvou stran a plnily i hradní příkopy. Po hrázi rybníka vedla
od pradávna důležitá dálková komunikace z Čech na Moravu – tzv. Uherská obchodní
cesta.

O Pekle bylo v minulých letech vydáno několik příspěvků; účelem této kapitoly pro-
to není poznovu se podrobněji zabývat jeho historií.1 Soustřeďme se hlavně na obdo-
bí, odpovídající záměru publikace – roky 1918 až 1939. Než ocitujeme alespoň části ze

Pohled na část rybníka Peklo z kopce Kateřinov, foto Adolf Veselý, před rokem 1920; (archiv KZHP)
1 Např.: PRCHAL, Jan: Rybník Peklo v Polné. Polná 2004, 12 s.; nebo: ŠUP, Milan: Rybníky na Polensku,

Polensko č. 3/2003, s. 11–18.
– 94 –

Na Vítkově plovárně, foto Adolf Veselý, 1922; (Městské muzeum Polná, Po/21/B/4590)

vzpomínek pamětníků, je vhodné ozřejmit si několik nejvýznamnějších událostí, sou-
visejících s Peklem, zapsaných v autentických dokumentech.

1922. Třicátého července uspořádala TJ Sokol Polná velké celodenní závody v pla-
vání na rybníku Peklo, zahájené velkolepým průvodem a ukončené večerní oslavou.2
Na dodržování pořádku při sportovní akci dohlíželi dva městští strážníci, určeni měst-
skou radou.3 Na dobové fotografii jsou zachyceny stánky se sladkostmi včetně zmrzli-
ny; v dřevěné přístavbě nabízel speciality k občerstvení hostinec U Grobiána.

1926. Na březnové schůzi městské rady informoval starosta Augustin Sedlák, že:
„…již delší dobu vyjednává se správou velkostatku o koupi rybníků v Polné.“ O výsledku
jednání zápis z 22. dubna 1926: „Koupě rybníků Peklo, Plaz, Bor, Kukle a Špačák obcí
od panství. Pan starosta referuje, že 21. dubna jednal o koupi uvedených rybníků se zá-
stupci velkostatku, centrálním ředitelem Bakešem a plnomocníkem majitelek velkostatku
Dobřenským a za přítomnosti radního Musila a tajemníka Hejla uzavřel koupení těchto
rybníků s hájovnou pod hrází Kukle a sádkami za Kč 140 000,-. Při debatě, jíž se zúčast-
nili všichni členové rady, byla všemi uznána výhoda pro rozvoj města, když rybníky budou
ve vlastnictví obce…“ Podepsané smlouvy byly následně schváleny Okresní správní ko-
misí v Německém Brodě. Pozemkový úřad v Praze schválil smlouvy o koupi rybníků až
v září 1927.4

2 PRCHAL, Jan: Polná ve 20. století, Polná 2006, s. 40.
3 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, kniha č. 49, Protokol o schůzích městské rady 1922–1929, zápis

z 20. 7. 1922.
4 Tamtéž, dle dat uvedených zápisů.

– 95 –

Po obou stranách silnice vedoucí přes hráz rybníka Peklo byly z bezpečnostních důvodů umístěny
kamenné sloupky; (archiv KZHP)

1927. V tomto roce bylo do rybníka Peklo nasazeno 2000 kusů chovných ryb.
Obchodník Gustav Vítek si podal žádost o povolení (identické s povolením, platným
v předchozích letech) provozovat plovárnu a půjčování loděk na rybníku, což mu bylo
v lednu následujícího roku městskou radou schváleno za roční poplatek 70,- Kč na
dobu 5 roků. Právo na ledování na Pekle bylo smluvně převedeno ze zámeckého pivo-
varu na pivovar měšťanský; poplatek nájemného činil 300,- Kč ročně.5

5 Tamtéž, zápis z 15. 11. 1927.

– 96 –

Záběr na přítokové choboty Pekla a les Březina z kopce Kateřinov, pohlednice 1931; (archiv Jana Hanuse)

1928. Dnem 1. ledna převzalo město Polná rybníky dle kupní smlouvy do vlastnic-
tví. Zároveň městská rada rozhodla o pronajmutí rybníků soukromým osobám. Ledo-
vání na Pekle bylo povoleno řezníkům Emanuelu Procházkovi, Alfonsu Vítkovi a Karlu
Vítkovi za 30,- Kč ročně, uzenáři Rudolfu Chmelovi za 50,- Kč a měšťanskému pivova-
ru za 300,- Kč ročně. Toho roku řešila městská rada stížnost majitele plovárny Gustava
Vítka na obtěžování uživatelů jeho plovárny a poškozování zařízení, což bylo řešeno
umístěním výstražné tabulky „Zákaz koupání vedle plovárny“.6

1937. Po četných problémech, ztrátě rentability a narůstajících hospodářských
i společenských potížích zrušil Gustav Vítek ke dni 11. října provoz plovárny.7

1938. Na schůzi, dne 11. července, doporučila městská rada zastupitelstvu vyhovět
žádosti majitelů družstevního lihovaru odprodat část rybníka Peklo z důvodu rozšíření
příjezdové cesty k lihovaru. Jako podmínku město stanovilo, že cesta bude vydláždě-
na a zůstane veřejnou, žadatel uhradí náklady spojené s přemístěním kapličky sv. Jana
Nepomuckého, upraví příjezd ke třem rodinným domkům a vybuduje podél cesty smě-
rem k rybníku kamenný taras s ochranným zábradlím. To bylo zastupitelstvem i zá-
stupci lihovaru následně dohodnuto a schváleno. Na straně ke státní silnici pak byly
dodatečně zřízeny kamenné schody do vody, z důvodu přístupu na ledovou plochu.
Nájemcem rybníka Peklo byl tehdy řezník Třeský, jemuž bylo v srpnu povoleno vyko-
návat napříště výlov rybníka jednou za dva roky.8

6 Tamtéž, zápisy z 10. 12. 1927 a 1. 2. 1928.
7 PRCHAL, Jan: Zakladatel Husovy knihovny – Gustav Vítek. In: 100 let Husovy knihovny v Polné, Polná

2014, s. 113.
8 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, kniha č. 54, Protokol o schůzích městské rady 23. V. 1938–26. VIII. 1940.

– 97 –

Odbor klubu čs. turistů v Polné požádal městskou radu o pronajmutí části pozem-
ku parc. č. 2054/2 u rybníka Peklo (Pod Novákova) na zřízení koupaliště. Radní Aron
doporučil pronajmout pruh v šíři 10 metrů zdarma s podmínkou, že klub zřídí oplocení
proti obdělávanému pozemku. Městská rada žádost dne 14. listopadu schválila s pod-
mínkou, že turisté budou ručit za škody způsobené uživateli koupaliště na sousedních
pozemcích.9

Pročteme-li vzpomínky pamětní-
ků, potvrdíme si povědomí, že téměř
1 kilometr dlouhý rybník měl a má pro
obyvatele význam nejen hospodářský,
ale z důvodu rekreačního a sportovního
vyžití i ozdravný. Od založení plovárny
v roce 1896 místním obchodníkem Au-
gustinem Vítkem se na vodní hladině
stále častěji objevovaly loďky nejrůzněj-
ších tvarů a velikostí, hlavně v letních
měsících. (Ostatně, půjčovna loděk byla
na plovárně v provozu mnoho let; od
roku 1960 pak na západním břehu ryb-
níka, před Paříkovou vilou, kde zahrad-
nictví Podniku služeb města Polná půj-
čovalo prostřednictvím zahradníka pana
Gregara i gumové nafukovací čluny
a lehátka.)

Na prázdninový ozdravný pobyt jez-
dil pak do Polné v období tzv. I. republi- Knihovník Gustav Vítek (1886–1943), drogista
ky po dobu několika let nejen brněnský a majitel plovárny; (archiv KZHP)
plavecký klub, ale také např. sokolové
z pražských Dejvic nebo děti z rodin vídeňských Čechů. Ti všichni využívali možnosti
koupání a sportování na Pekle. Stále více předváděli své „umění“ na Pekle v zimním
období bruslaři a skvělé sportovní výkony, od 30. let, i hokejisté Sportovního klubu
Polná.

V zimních měsících byl rybník po zámrzu využíván též pro tzv. „ledování“ místní-
mi pivovary a obchodníky s potravinami. Za „vytěžení“ a odvoz ledu musel odběratel
uhradit městem určený poplatek. Teprve v roce 1940 schválilo městské zastupitelstvo
bezplatné ledování na rybnících Plaz, Peklo, Bor, Kukle a Zimově.10

Nejvýznamnějším a nejvyhledávanějším místem na březích Pekla v námi sledo-
vaných letech byla bezesporu Vítkova plovárna. S velmi podmanivou atmosférou se
stala pro místní obyvatele i letní hosty – tzv. „lufťáky“ – hojně navštěvovaným mís-
tem pro odpočinek, chytání bronzu ze slunečních paprsků, různých sportovních klání

9 Tamtéž, zápis ze 14. 11. 1938.
10 PRCHAL, Jan: Dějiny Polné v datech, rukopis.

– 98 –

a společenských událostí.
Kolik knih a časopisů zde
bylo přečteno při opalová-
ní, kolik energie „spáleno“
při volejbalových utkáních Večerní české slovo, oznámení z 1. dubna 1938; (Městské muzeum
nebo vodním pólu, při pro- Polná, Po-20-K-51)
jížďkách na loďkách nebo
narychlo smluvených pla-
veckých závodech na pro-
tější břeh a zpět. Tu stěží
popsatelnou pestrou čin-
nost nám dnes dokládají
vybledlé fotografie a po-
hlednice, vydávané panem
Vítkem. A tak si přece jen
přibližme několik pasáží
z již publikovaných vzpomí-
nek. Zcela jistě je na místě
zařazení nejvýstižnějších Večerní české slovo, článek z 3. ledna 1938; (Městské muzeum
částí memoárů Jaroslavy Polná, Po-20-K-51)
Hajnové (1925–2007), a to
i přesto, že byly čtenářům již poskyt-
nuty v knize „100 let Husovy knihovny
v Polné“:

„Vítkova plovárna na Pekle, to byla
naše země zaslíbená. Cesta k ní vedla
z města kolem kostela, minula elektrár-
nu, prošla zámeckou branou, obkroužila
sokolské cvičiště a s vršku nad lihovarem
vedla malou pěšinkou kolem domku plav-
číka Procházky až na místo našich let-
ních radovánek. Také se šlo kolem Vítkovy

Na rybníku Peklo v době zimních radovánek;
(archiv KZHP)

– 99 –