Polna za prvni republiky

zásoboval menší trafiky ve městě i v oko-
lí. Po zrušení této prodejny se zde pekly
oplatky. Ještě později se zde vystřídalo že-
lezářství s textilem.

Dům Dušátkův sousedil s tiskárnou
pana Zapletala. V tiskařské dílně se tisk-
lo všechno možné – pozvánky, oznámení,
letáky, plakáty, brožury a knížky. Kromě
toho zde byla prodejna s knihami a hu-
debninami. Zapletalovi se za protektorá-
tu odstěhovali k synovi do Vysokého Mýta
a tiskárnu i s obchodem převzal pan Po-
metlo. Později zde byla kancelář Uhelných
skladů.

Další prodejnou, která voněla na dál-
ku, bylo pekařství Nejedlých. Pan Nejedlý,
jako jediný v Polné, vyráběl kromě běž-
ného sortimentu slané, křupavé preclíky
k pivu – ty pro tatínky – a nepřekonatelně
sladké „brýle“ sypané krystalovým cuk-
rem – ty pro děti. Paní Nejedlá mi zůstala
v paměti jako šedivá, ale pohyblivá „myš-
ka“. Vždycky čisťounká, vlídná, usmě-
vavá, s krajkovým límečkem a čepečkem.
Dům později koupil sklenář Barcal, který
zde provozoval sklenářskou živnost až do
smrti.

O dům dál byl malý Peřinův obchod.
Prodával, kromě potravin, pro děti zají-
mavý sortiment. „Bruscukr“, sladké dře-
vo, svatojánský chléb, pendrek, cukrkandl
(to možná jediný ve městě), měl i drobné Prodejna Bedřicha Zapletala v domě čp. 21; (archiv
hračky, např. práskací kuličky, „čerty“, KZHP)
kteří skákali po zemi, když se jimi škrtlo
o kámen, kvákací plechové žabičky, a podobné drobnosti pro radost dětem. Pan Peřina
byl vážný pán, který trochu zadrhával v řeči a měl hezkou černovlasou a okatou manželku,
která v obchodě občas pomáhala.

Poslední v této řadě domů byl komunistický konzum se stejným sortimentem, jako
ostatní potravinářské obchody. Pod ním se ulice stáčela ke hřbitovu.

Hned za rohem měla hospodu starší slečna Bartáková, říkalo se zde „U Mérinky“.
Měla prý nejlepší pivo z celé Polné, vychlazené akorát. Prý tím, že měla výborný sklep a do-
konale v čistotě udržované pivní trubky.

Po projití školskou bránou hned v prvním domě u silnice jsme minuli zelinářskou
prodejnu Vackovu. Po odbočení ze silnice směrem k rybníku Špačáku stála hospoda

– 150 –

Domy v severní části Husova náměstí (druhý zleva: pekařství Františka Nejedlého, čp. 20);
(archiv KZHP)

„U Chlubnů“, kterou vedli Beranovi. Na Obchod Václava Biňovce v „Horní bráně“; (archiv
její zahradě se konávaly různé slavnosti. autora)
Mně z té doby utkvěly v paměti pochopi-
telně nejvíce dětské dny, plné radostných
aktivit dětí.

A pak už silnice vedla jen ke hřbitovu
a ven z města.

Zmíním se tedy o obchodech mimo ná-
městí. Proti chlapecké škole byl obchod –
pekařství a krupařství Novákových. Pod
„Rabínským pláckem“ měl živnost a pro-
dejnu pekař Jozl.

Největší koncentrace, dá se říci „mi-
nikrámků“, byla v ulici Horní brány. Zde
měl svoje království vetešník Balcar, švad-
lena Milfeitová, pan Fryšer zde prodával
textil. Byl to taky jeden ze členů zdejší
židovské obce, který skončil svůj život za
války, jako skoro všichni polenští židé.
Bylo zde i Vinklerovo vetešnictví, Ka-
slova prodejna všech možných kartáčů,
které sám vyráběl, bylo zde i hokynářství
paní Škoudlinové, které později převzala
paní Pešáková. Ta později získala pro-
dejnu zeleniny na horním konci této řady

– 151 –

obchůdků po zelinářce Bernardové. Byla to obdivuhodná žena, které chyběla jedna ruka

a ona přesto dokázala své zákazníky rychle obsloužit k jejich spokojenosti.

V této řadě obchůdků prodával provazník Bureš své výrobky, koňský řezník svoje párky

a vuřty, byla tu i trafika. To byl tak zhruba výčet krámků na levé straně uličky.

Vpravo byl obchod Kubů v domě „U Filipenských“ s nabídkou lihovin a kávy, měl zde

prodejnu sedlář Filipenský, vedle prodával řezník Toman. S ním sousedil hokynář Nieder-

le; jeho prodejnu později převzal pan Biňovec, který kromě smíšeného zboží si zavedl i pro-

dej nejrůznějšího nádobí a průmyslového zboží.

Za malou zahrádkou, která přerušovala souvislou řadu domů, byl obchod rodiny Šu-

bertovy. Paní prodávala metrový textil a pan Šubert obchodoval s osivem. Také oni i se svý-

mi třemi dětmi zahynuli v plynové komoře.

Přes úzkou uličku na rohu u vjezdu

na Karlovo náměstí (židovské město) měl

obchod pekař Náhlík. Na protějším rohu

byl obchod klempíře a instalatéra pana

Koudely, který zde prodával svoje výrobky.

Jeho paní obchodovala též. Dle přání zá-

kazníků, zvláště venkovských, zprostřed-

kovávala výbavy do domácností většině

bohatých venkovských nevěst. Pak už zde

byl jen obchod Bartákův, kde se kupovaly

výrobky z jeho cementárny.

Dál už obchody nebyly, takže unavený

chodec by se mohl zastavit k občerstvení

v blízkém Linhartově hostinci, odkud by

oknem mohl vidět na protější straně kři-

žovatky Fišarův obchod smíšeným zbožím

a Vlachovo řeznictví. Kdo se pak vydal po

levé straně ulice Palackého, minul Neu-

wirthovo pekařství, prošel kolem obcho-

du, kde své výpěstky nabízel zahradník

Langmichl. Byl zde i smíšený obchod paní Pekařství Františka Náhlíka v domě na Karlově

Hlávkové. náměstí, foto z období po roce 1940; (archiv KZHP)

Vpravo nad Linhartovou hospodou

měl živnost a obchod pekař Vítek a následovala hospoda „U Králů“. Měl zde výrobnu také

cukrář Šotola. A konec města byl u zájezdní hospody „Na Krajzontě“.

Zbývá ještě vzpomenout na Varhánkovu ulici, kde měl obchod koňský řezník Sedlák

a směrem ke hřbitovu bylo velké zahradnictví pana Radouše.

Když už vzpomínám na tyhle staré časy, připomínám si, jak byly tenkrát obchody zajiš-

těny proti pobertům. Ty starší měly dvoukřídlé dřevěné dveře jištěné kovovou petlicí a ma-

sivním visacím zámkem. Po otevření jsme viděli obě půlky dveří vyzdobené reklamou, a to

nejen majitele obchodu, ale i dodavatelů, kteří reklamní předměty posílali zároveň se zbo-

žím. Výkladní skříně byly dlouho proti dnešním skromňoučké, malé. Modernější obchody

byly vybaveny plechovými stahovacími roletami. Ty byly na dolním konci opatřeny takovým

– 152 –

Obchod Karla Fišara (v současnosti je v tomto objektu „Penzion U Hilsnera“); (archiv KZHP)

očkem, do nějž se zasunul háček na delší
dřevěné rukojeti a roleta se s velkým lo-
mozem stáhla až k podlaze. Zamykala se
asi uprostřed své výšky zámkem krytým
plechovou ochranou. Ještě modernější ro-
lety už nebyly plechové, ale bylo to masivní
kovové pletivo z velkých ok, které se také
rolovalo.

A firemní tabule nad krámy informo-
valy veřejnost o předmětu obchodování
i o jménu a příjmení majitele. Bylo to tak
přehlednější a pro zákazníka jednodušší.

Moje vzpomínky jsou starší než 70 let. Možná jsem nenapsala všechno přesně, i když
jsem si svoje vzpomínání osvěžovala dotazy a besedami s těmi, kteří jsou ještě mezi námi
a byli tenkrát taky mladí. A všichni se podivujeme nad množstvím obchodů, kterými se
živilo v tak malém městě tolik rodin. Byla to jiná doba, nároky na životní pohodlí byly ne-
poměrně menší a lidé skromnější.

A tak prosím o shovívavost, jestli jsem uvedla nějakou nepřesnost. Šlo mi o přibližný
obrázek tehdejší Polné pro současnou mladou polenskou generaci. Pro naprosto přesná,
historicky doložitelná fakta z této oblasti se těžko získávají doklady.5

5 HAJNOVÁ, Jaroslava: Obchody v Polné před lety, Polensko č. 1/2002, s. 8–18.

– 153 –

Přehled obchodů v Polné z doby přibližně před 70 lety sepsaný Jaroslavou Hajno-
vou jsme porovnávali jednak s dobovými fotografiemi, jednak s informacemi v Lexi-
konu živností z roku 1925, obchodními doklady a účty a také s reklamou v dobovém
tisku. Soupis je shodný a na údaje uvedené autorkou se lze spolehnout. Z hlediska vlas-
tivědného bádání můžeme příspěvek považovat za hodnotný.

Že byli obchodníci v některých ustanoveních a nařízeních závislí na tzv. živnosten-
ské komoře a na představenstvu města, a určitá nařízení byli povinni dodržovat, doklá-
dají některé zápisy. Např. o otevření obchodů v neděli, což byl uznávaný a dodržovaný
„den klidu“, rozhodovala městská rada; zápis z roku 1923: „Nedělní klid v obchodech.
Obchodní živnostenská komora žádá vyjádření k novele o nedělním klidu. Usnáší se dopo-
ručiti ponechání nedělního klidu, jak dosud jest, tj. ponechání otevření obchodů do 11 hod.
z důvodu, že v neděli jest hlavní příliv venkovského obyvatelstva.“6

Na kvalitu zboží a dodržování hygienických předpisů dohlíželi i příslušníci obecní
policie. Dohled vykonávali zvláště o trzích, ale občas i v kamenných obchodech, buď
namátkově nebo na základě stížností zákazníků.

Určitou zvláštností mezi obchodníky byli tzv. hokynáři – živnost, která byla ve své
době úředně i takto nazývána. O tom nám zanechal záznam vlastivědný badatel, dlou-
holetý přispěvatel do sborníku Polensko, Ing. Milan Šup. Příspěvek doplňuje výše uve-
dený článek J. Hajnové:

Hokynářství je pro většinu současné generace neznámý pojem. Ještě v prvé polovině
minulého století patřily jejich krámky, zejména ty se svéráznými hokynářkami, ke koloritu
měst a městeček nejen v českých zemích. V německy mluvících oblastech jim říkali Höcker,
podobně v jazyce anglickém huckster a pro Rusy to byl lávočnik.

Polenským pamětníkům se možná vybaví některé z posledních hokynářství fungujících
ve městě do jejich likvidace v padesátých letech minulého století. Převážným sortimentem
v jejich krámcích bylo ovoce a zelenina, v letním období lesní plody, někde nechyběly sy-
rečky ukryté na pultě pod skleněným zvonem – šturcem. Na přelomu 19. a 20. století jich
v Polné působilo šest. S výjimkou
jednoho muže – Františka Šotoly –
je vlastnily ženy: Marie Beránková,
Julie Cermanová, Květa Čermáko-
vá, Karla Činčerová a Marie Nejed-
lá, pro které byly tyto jejich živnosti
zdrojem skromné obživy. Vždyť v té
době kromě četných pekařů a řezní-
ků nabízelo obyvatelům města své
služby více než třicet obchodů s po-
travinami, smíšeným a koloniálním
zbožím.

Podle tehdejší právní úpra- Hokynářství Marie Zimové na Sezimově náměstí, foto
vy příslušel název hokynářství Stanislav Teska, před rokem 1940; (archiv KZHP)

6 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, Protokol o schůzích městské rady 1922–1929, kniha č. 49, zápis
z 15. 11. 1923.

– 154 –

obchodním živnostem, které se zabývaly drobným prodejem různého zboží s vyloučením
druhů zboží, jejichž prodej byl vyhrazen obchodníkům se zbožím smíšeným – káva, cukr,
čaj, koření, oleje, lihové nápoje v láhvích – a prodej zboží vázaného na koncesi. Hokynář-
ství bylo živností svobodnou a podle živnostenského listu mohli jeho provozovatelé prodá-
vat i chléb, pečivo, mléčné výrobky, mouku, potřeby do kuchyně, ovoce a zeleninu, lesní plo-
dy apod., což, jak je výše uvedeno, bylo předmětem prodeje i polenských hokynářů.

V období před druhou světovou
válkou provozovala hokynářství
na Sezimově náměstí v domě čp.
65 paní Marie Zimová s dcerou.
Kolemjdoucím nabízela sudové
kyselé zelí, okurky zvané láčenky,
kyselé rybí výrobky a též syrečky.
Nabízený sortiment publikovala
křídou napsaný na černé tabuli
před krámem. Napsaný text se ob-
čas stával terčem vtipálků, kteří jej
upravovali na jiný, s pravopisnými
chybami. Na miniaturním dvorku
v rohu domu do Poděbradovy ulice Dům čp. 63 na rohu Třebízského ulice, kde měli obchod
chovala kozu. Seno pro její krmení Pelankovi; (archiv KZHP)
skladovala na půdě domu. Je s po-
divem, že v domě nikdy nevznikl požár.

Krátkou dobu provozovali hokynářství a obchod ovocem i zeleninou v Třebízského ulici
bulharští občané Pelankovi až do likvidace domu, který koupil dentista Šlechta a na jeho
místě dal vystavět vícepodlažní dům se stomatologickou ordinací.

Mnoho obchůdků bylo před druhou světovou válkou v Horní bráně. Sídlil tam hokynář
Niederle, jehož prodejnu převzal Václav Biňovec, který kromě smíšeného zboží prodával
nádobí a různé průmyslové zboží; v jeho krámku se daly koupit i různé společenské hry.
Nacházelo se tam také hokynářství paní Škoudlinové, které převzala paní Pešáková. Kon-
cem třicátých let minulého století získala prodejnu zeleniny na konci řady obchůdků po
zelinářce Bernardové. Měla amputovanou jednu ruku, a přesto dokázala zákazníka ob-
sloužit, připravit a naplnit mu sáček svým zbožím.

Mezi hokynářské obchody můžeme zařadit zelinářskou prodejnu Vackovu v prvním
domě pod školskou bránou v Havlíčkově ulici. Prodejem zelinářského zboží se zabývalo
i hokynářství Holínských v Tyršově ulici v polovině svahu silnice od nádraží. Do jejich ob-
chůdku se vstupovalo po několika schodech na kamenný taras lemující chodník. V Nerudo-
vě ulici na tzv. Duchanově plácku měla hokynářství rodina Bockschneiderových. Obchodo-
vala zeleninou, lesními plody včetně hub, které občas dodávala i do Prahy. Pamětníkům se
vybaví, v Polné oblíbený, jejich syn Walter, známý lidový řezbář.7

7 ŠUP, Milan: Hokynáři, Polensko č. 4/2010, s. 27 a 28.

– 155 –

Řemesla, výrobny a továrny

Ve 20. století, zvláště v jeho první polovině, z řemesel převládalo v Polné obuvnictví.
Ještě počátkem 20. století prosperovaly v Polné dvě továrny na obuv, na místní poměry
vcelku velké. Jednak to byla po roce 1900 výrobna pánů Taura a Špinara na Dolním
městě (pracovní příležitost tam nalezlo 75 dělníků), druhou byla vídeňská továrna fir-
my Mattausch a Haneschka (v roce 1902 zaměstnávala 92 stálých dělníků; roku 1921
byla výroba přemístěna do Vídně).8 Počtem zaměstnanců a objemem produkce byly
srovnatelné s tehdejší firmou Baťa, založenou v roce 1894, kde bylo roku 1904 zaměst-
náno pouhých 120 „ševců“. V roce 1937 se společnost Baťa – tehdy již monopolní vý-
robce obuvi – ucházela v Polné o postavení dalšího výrobního závodu. Majitelé si zcela
jistě dobře uvědomovali, jak lze vhodně a výhodně využít potenciál polenských ševců.
Městská rada v Polné sice nabídla p. Baťovi pro tento záměr 200 ha pozemků a byla
ochotna akceptovat předložené podmínky, nakonec firma od smlouvy odstoupila a své
pobočné podniky vybudovala ve Zruči nad Sázavou a v Třebíči-Borovině. V Polné pak
otevřela pouze své dva obchody – na Husově náměstí a druhý, po přemístění od Dolní
brány, v Třebízského ulici.9

Historií obuvnického řemesla v Polné se dlouhodobě zabýval Ing. Milan Šup. Na
stránkách sborníku Polensko uveřejnil od roku 1997 několik zdařilých článků. My si
dále přiblížíme jeden z jeho příspěvků, v němž časově nahlédneme i do období po roce
1940, kdy bylo obuvnické řemeslo v Polné již značně na ústupu:

Továrna na obuv Karla Taura v Nerudově ulici na Dolním městě; (archiv KZHP)

8 O tovární výrobě obuvi v Polné více: ŠUP, Milan: Polenští ševci, Polensko č. 2/96. s. 4–7; dále: Krátká
sága obuvnického rodu Taurů, Polensko č. 2/2003, s. 20–24. Též: KUBA, Walter – PRCHAL, Jan: Továr-
na na obuv Mattausch a Haneschka v Polné, Polensko č. 2/2001, s. 8–13.

9 ŠUP, Milan: Polenští ševci, Polensko, č. 2/1996, s. 5.
– 156 –

Část zaměstnanců továrny Mattausch a Haneschka (většina ze 115 zaměstnaných polenských obuvníků
pracovala v období po roce 1905 pro firmu doma); (archiv KZHP)

„O obuvníky, chcete-li ševce, nemě-

la Polná, ani její blízké okolí, v minulos-

ti nouzi. Převládala však nejvíce výroba

obuvi po domácku. S určitou nadsázkou

vzpomíná na toto období Rudolf Radouš,

když ve svém rukopise uvádí, že v každém

třetím domku v Polné bylo slyšet klepání

obuvníka. Ve své podstatě přetrvávající

cechovní organizace ševcovského řemesla

byla i v Polné nahrazena manufakturou

s určitou dělbou práce ve větších obuvnic- Továrna na obuv Mattausch a Haneschka, foto

kých dílnách a provozech. z roku 1905 (architektonický vzhled budovy se do

Průmyslovému rozvoji, kromě nedo- současnosti příliš nezměnil); (archiv KZHP)

statku kapitálu, brzdila ve městě i absen-

ce moderní energie pro pohon strojů a zařízení – elektřina. První proud mohly obuvnické

podniky získat až po uvedení městské elektrárny do provozu, což bylo v roce 1912. Počát-

kem dvacátého století, po zániku podniků Amalie Baschové, A. Gschwinda, Zikmunda

Waringera a později i vídeňské filiálky firmy Mattausch a Haneschka, vznikají v Polné

větší obuvnické podniky Karla Taura, Františka Špinara a Adolfa Wollmanna, a men-

ší provozy Obuvnického družstva, Jaroslava Zacharníka, Marie Šitavancové a firmy

– 157 –

Špinarova továrna na obuv v Komenského ulici (v současnosti autoopravna p. Sekničky); (archiv KZHP)

Beránek & Minář. Ve všech těchto podnicích šlo o výrobu obuvi v malých sériích nebo pří-
mo o zakázkovou výrobu.

Hromadná výroba obuvi se uplatnila zejména u průkopníka tohoto způsobu výroby To-
máše Bati ve Zlíně, spojená s budováním rozsáhlé sítě prodejen od roku 1920; jeho prodej-
ny, v Jihlavě a Německém Brodě, od roku 1928 i v Polné, měly negativní dopad na polenské
obuvníky. Tvrdě pak výrobce obuvi zasáhla hospodářská krize ve třicátých letech minulého
století, kdy byli nuceni výrazně omezit výrobu a propustit své zaměstnance. Sedm obuv-
nických závodů v Polné propustilo téměř stovku obuvnických dělníků. Bez práce zůstalo
v tomto, pro republiku nepříznivém, období tři sta polenských dělníků. Hospodářská krize
se projevila pochopitelně i na trhu s obuví. Na botách se šetřilo, nové se nekupovaly, a když
to bylo nutné, tak jen ty nejlacinější „baťovky“. Na vesnici se chodilo bosky a boty se při
cestě do kostela obouvaly až na začátku města. Děti chodily bosé od jara do zimy. Dokla-
dem jsou školní fotografie prvňáčků i páťáků ze třicátých let minulého století před dívčí
i chlapeckou školou. Obutých bylo málo a otatní z toho měly dětský mindrák. Vyprávějte to
dnes vnoučatům a pravnoučatům…

Koncem třicátých let se ekonomická situace zlepšila, k obnovení obuvnické výroby v dří-
vějším rozsahu však již v Polné nedošlo. Obuvnickému řemeslu vyučených pracovníků uby-
lo, o ševcovské řemeslo mezi mladými lidmi nebyl zájem. Okupace zbytku Čech a Moravy
nacistickým Německem v roce 1939 a druhá světová válka spojená s naprostým nedostat-
kem surovin pro polenské obuvníky a násilné omezení výroby v podmínkách řízeného hos-
podářství vedly k dalšímu odchodu pracovníků z tohoto oboru. Po krátkém oživení výroby
obuvi, zejména v podniku Adolfa Wollmanna, došlo po „vítězném únoru“ ke znárodnění
i menších podniků, jejich násilnému začlenění do nově vytvářených národních podni-
ků a družstev, vzniklých mimo Polnou. Nově vzniklé organizace neměly zájem na dalším

– 158 –

Výrobní, prodejní a nákupní družstvo dělníků obuvnických v Polné s r.o., před rokem 1930; (archiv
KZHP)

rozvoji výroby obuvi v polenských závodech, docházelo k jejímu postupnému omezování až
po úplné zastavení. Nedostatek odborných pracovníků byl, do jisté míry, zástupným dů-
vodem ke zrušení obuvnické výroby v Polné. Od poloviny padesátých let dvacátého století,
zřejmě navždy, utichlo ševcovské klepání v Polné a obuvnický verpánek se stal, obrazně ře-
čeno, muzejním exponátem a svěd-
kem zániku řemesla, které mělo ve
městě početné zastoupení a dlou-
holetou tradici. Pro obyvatele Polné
budiž útěchou, že podle současné
situace v kožedělném průmyslu, by
rozvinutá obuvnická výroba neby-
la pro město, jak se říká, to „pravé
ořechové“.

Obuvníci. Jaroslav Zacharník.
Po návratu z první světové války
v roce 1918 založil ve svém domě
v Havlíčkově ulici výrobu obuvi. Za-
býval se zejména výrobou pracov-
ních bot. V období konjunktury za-
městnával průměrně patnáct pra-
covníků. Provozovna byla na svou
dobu vybavena poměrně moderním
strojním zařízením. Po jejím zrušení Večerní české slovo, 11. září 1937; (Městské muzeum Polná,
zde měl autodílnu Alois Bukovský. Po-20-K-51)

– 159 –

Jaroslav Zacharník byl vedoucím

Lidového spotřebního družstva a ře-

ditelem jednoho z pěti polenských

peněžních ústavů – Lidové záložny.

Angažoval se v lidové straně a jako

její reprezentant se stal po volbách

do obecního zastupitelstva v roce

1938 nástupcem Jindřicha Volence

– starostou města Polné. Tuto funk-

ci vykonával v době ohrožení státní

samostatnosti a v období protekto-

rátu Čechy a Morava; jen dodávám,

že za nesmírně těžkých podmínek

pro polenské obyvatele i pro něho

samotného se ctí obstál. Večerní české slovo, 1. září 1938; (Městské muzeum Polná,

Marie Šitavancová. Obuvnic- Po-20-K-51)

kou dílnu v Polné založila společně

s manželem v roce 1916 ve vlastním domě na Karlově náměstí v části zvané „Rabínský

plácek“. Podle židovského číslování to bylo v domě označeném římskou číslicí XVIII. Byla

to dobře vybavená dílna s několika za-

městnanci. V době po založení dodáva-

la boty pro „erár“ – rakouskou armádu.

V menším rozsahu se zde vyráběla obuv

až do roku 1930.

Adolf Wollmann. Obuvnický podnik

Adolfa Wollmanna vznikl po první svě-

tové válce v prostorách domu čp. 47 na

Husově náměstí. Vzniku podniku, do jisté

míry, dopomohl rozpad továrny na obuv

Mattausch & Haneschka a propuštění

asi 60 obuvnických zaměstnanců, z nichž

podstatná část pak přešla k Wollmann- Na snímku vlevo dům obuvníka Jaroslava
ovi. Ve dvacátých letech minulého stole- Zacharníka, kde měl ve dvoře strojnickou dílnu
tí zaměstnával, v době konjunktury, již a autoopravnu též Alois Bukovský; (archiv KZHP)

– 160 –

stovku dělníků. Z toho byla téměř polovi-
na domácích dělníků, kteří vlastnili malé
hospodářství, a proto pracovali u svého
verpánku zejména v zimních měsících.
V období vegetačního klidu vyrobili do-
máčtí ševci asi 1200 párů obuvi, v letních
měsících jejich produkce poklesla na 900
párů. Ve svých domácnostech zpracová-
vali polotovary – svršky, zhotovené v pro-
vozech Wollmannovy firmy, se spodkem sešíváním a kolíčkováním. Byl to výrobní postup
velmi zastaralý i když výsledkem byla kvalitní bota. Takto vyrobená obuv „na hrubo“ byla
dokončována v objektech provozovny na Husově náměstí. Začátek a dokončování práce
tohoto způsobu výroby byly však po stránce technické dobře organizovány formou tovární
výroby. Hospodářská krize postihla i obuvnickou výrobu této firmy, když počet zaměstnan-
ců bylo nutno snížit na polovinu z období konjunktury. V roce 1942, kdy měl podnik již
opět sto zaměstnanců, byla v něm výroba násilně přerušena (podnik nebyl pro válku dů-
ležitý). Nová obuv se nesměla vyrábět a v dílnách se pouze opravovala obuv, což umožnilo
pracovní společenství s obuvnickým mistrem Karlem Vinklerem, který měl v této době živ-
nostenské oprávnění k výrobě a opravám obuvi. Materiál na opravy ve válečném řízeném
hospodářství byl vázán na počet přihlášených zákazníků a jen díky jejich počtu sloužila
správkárna dobře veřejnosti až do konce války. Výrobu obuvi se firmě Adofa Wollmanna
podařilo obnovit až v červnu roku 1945. V poválečném období opět byl nedostatek materi-
álu pro výrobu obuvi, chyběli i kvalifikovaní pracovníci, kteří při omezení výroby odešli do
jiných profesí; po první měnové reformě chyběl i finanční kapitál, což se však v krátké době
podařilo překonat a výrobu obnovit. Znárodněním v roce 1948, kdy již továrna zaměst-
návala více než padesát zaměstnanců, vzaly za své záměry podnikatele pro modernizaci
výroby. Po znárodnění byla továrna Adolfa Wollmanna začleněna do národního podniku
Dekva Třebíč. Od roku 1949 se vedení národního podniku snažilo přes odpor zaměstnan-
ců výrobu omezit a v roce 1950 ji zrušit a provozovnu uzavřít. Stroje a zařízení byly od-
vezeny do základního závodu národního podniku Botana v Holicích. Pouze část zařízení
byla Botanou převedena do provozovny Kožedělného družstva Snaha Jihlava v bývalé,
rovněž znárodněné továrně, Karla Taura.10

Zásobovací komise. Po roce 1918 byla většina obyvatel závislá na dodávkách po-
travinové pomoci. Zejména obchodníci s potravinami prožívali nelehké období, vle-
koucí se po celé nastávající 3 roky. Z důvodu závažného nedostatku potravin vznikla
koncem ledna 1919 v Polné, stejně jako v řadě jiných obcí, zásobovací komise. Orgán
dbal na spravedlivé rozdělování přídělů, dohlížel na kvalitu pekařských výrobků a hy-
gienu, kontroloval dodržování nařízených ustanovení v obchodní činnosti. Pro při-
blížení nelehkých poměrů ve městě nahlédněme do Pamětní knihy města Polné z let
1914–1934, kam některá důležitá rozhodnutí zásobovací komise zapisoval kronikář
Břetislav Rérych:

10 ŠUP, Milan: Polenští ševci, koželuhové a kožešníci, Polensko č. 2/2002, s. 10–13.

– 161 –

1919 – 28. ledna zasedala zásobovací komise se členy: F. Salášek, J. Sochor, J. Balo-
un, J. Motyčka, J. Nejedlý, F. Mančal, K. Wollmann, V. Šperling a J. Stejskal. Stanovili
dávku 1680 gr. chleba, 1200 gr. mouky po 1,56 K. Pekaři uvolili se prodávati chleba po
1,54 K. Na lístek mělo být dáváno 1 kilo mouky (zásoby bylo 24 q mouky), zbytek v ječné
po 1,90 K. U jednoho pekaře opět zjistili přísadu brambor. Zásoba brambor v dívčí škole
uskladněná hnila, proto prodali brambory po 14 K do lihovaru v Záborné… Byla tu i stíž-
nosti, že někteří obchodníci nařízené vyvěšování cen zboží demonstrativně neprovádějí.

20. února určila zásobovací komise způsob prodeje masa, a to podle domů po 1/ kg
8

(na osobu) od 4 let věku. Soupis obyvatel k tomu udělají strážníci. Kdo si maso do 24
hodin neodebéře, toho podíl smí řezník volně prodati…Nesnáze aprovisační trvaly stále
a zásobování bylo rušeno. Byly stížnosti na některé komisionáře dobytka, že provozují ne-
kalé obchody, na některé řezníky, že barví uzeniy. Lidé jedli hojně maso koňské a psí jako
za války, ba i maso ondater, jež se rozmohly v době válečné a jichž kožešiny byly placeny
100 – 200 K i více.

Březen. Ještě tento čas museli být pokutování někteří obchodníci, mlynáři, obuvníci
pro přílišné ceny. Zásobovací komise odmítla příděl ovesných krup z Něm. Brodu. Tehdy
byla dodávána už americká mouka, již dávali na lístek ¼ kg a chlebové též ¼ kg…

Od dubna byly příděly tzv. americké mouky častější a situace v zásobování se, sice
pozvolna, ale přesto začala zlepšovat.

Zásobovací komise 24. května doporučila hostinským přidělovati o 2 kg mouky více.
Na Velikonoce a sice v den „Vzkříšení“ objevily se po válce první rohlíky zase u pekařů.
Stály po 20 h. Byla to velká událost a děti po válce narozené poznaly je jako novinku. Pe-
kařům na ně přidělovali po 1 pytli mouky. Chleba byl u jednoho pekaře tak špatný, že mu
odepřeli na čas mouku…

Prosinec. V obchodě s masem vyvinul se hotový chabrus. Maso, dobytek a drůbež ku-
povali a vyváželi za vysoké ceny do hotelů pekaři, sedláři, krejčí, ševci, chalupníci. Podle
toho se také žilo, pilo a karbanilo. Cikáni hráli jim za stovky do „ouška“.

1920 – březen. Zásobovací komise projednávala nabídku obchodníka B. Biče na re-
zervování 100 kop vajec. Pekaři žádali novou úpravu obchodu s chlebem. Tedy určeno,
aby bochník stál 1,0 Kč. Cena masa zvýšena byla na žádost řezníků na 15 Kč… Červenec.
Protože dodávání a veřejné aprovisace před žněmi vázlo, tedy zásobovací komise pokusila
se sama po vesnicích obilí nakoupiti, a tak zameziti nedostatku chleba. Také sháněli pro
obecenstvo dříví a uhlí… Zásobovací komise dne 28. VII. sehnala skutečně 48 q žita, 38 q
ječmene a bude prodávati chléb 1,05 kg za 1,50 Kč. Aprovisace bylo potom 40 q mouky na
vaření, 40 q pšenice chlebové, sádlo bylo možno za 33 Kč prodávati.

1921 – v r. 1921 fungovala ještě i zásobovací komise. Přijala v lednu, že koupí mouku
pro volné zásobování obchodníkům. Povolila pekaři B. Půžovi příděl mouky… a vyjednala
s řezníky, aby slevili na mase, které podle upozornění politického správce Douděry z Něm.
Brodu bylo v Polné nejdražší. V dubnu zásobovací komise hleděla vyprodat zásobu bram-
bor do družstva. Tehda už byl 30tý zásobovací týden, na nějž se dávalo 1,5 kg amer. mou-
ky a 1,5 kg rýže na lístek. Také dříví… a cukr byly odprodány. Zisk z aprovisace navrhli
dát sirotčinci.

Vydejme se dále (v dnešním světě technických vymožeností) ještě do zmizelých
časů některých řemesel, provozovaných často i podomácku.

– 162 –

Domy v dolní části Sezimova náměstí (řada navazující již na Poděbradovu ulici), kde v každém domě byla
nějaká živnost, např. v domě čp. 67 (na snímku vpravo) byl pekař Kepr, holič Chládek a krejčí Činčera;
(archiv KZHP)

Snad v každé ulici v Polné se řemeslnou činností v meziválečném období zabývalo
hned několik obyvatel. Uplatňovali se dle svých možností, zručnosti a „kumštu“, čas-
to ve skromných podmínkách. Pakliže mnozí získali zkušenosti i vybavenou dílnu po
svém otci či dědovi, měli uvedení do řemesla mnohem jednodušší.

Opět využijeme vzpomínky polenské rodačky Jaroslavy Hajnové, aniž bychom
vynechali posloupnost informací s přesahem po roce 1940; nikterak to nenaruší ob-
dobí, v publikaci upřednostňované. (Do příspěvku autorka zahrnula i lékaře působící
v Polné.):11

„I tyto vzpomínky jsou ohraničeny třicátými lety minulého století a únorem 1948, kdy
i člen rodiny živnostníka, jenž mu pomáhal, byl pokládán za vykořisťovaného. Řemeslní-
ci i ostatní živnostníci se museli rozloučit se soukromým podnikáním. Pracovali potom ve
svém oboru, někdy i ve vlastní dílně, v podniku, který řídil stát. Byly to Komunální podni-
ky, Oděvní tvorba, Kovopodnik, Stavební podnik apod. Pracovali již jako námezdní dělní-
ci, většinou na nejméně placených místech.

A tak jen vzpomínám, jak to bylo, dokud ještě byly živnosti a služby soukromé.
Zdravotnictví. Nedocenitelnou službu Polenským poskytovali ti, co se starali o jejich
zdraví a o hygienu a pořádek ve městě. V době, kdy jsem byla ještě docela malé dítko,
a o níž píšu, byli v Polné dva lékaři. Teprve v roce 1931 se přistěhoval třetí.
MUDr. Václav Michálek, už tenkrát šedivý pán s bílou bradkou, která mimochodem
moc šimrala při vyšetřování poslechem; on byl prototyp rodinného lékaře. Byl obětavý,

11 O polenských lékařích více a přehledně PLAŠIL, Filip: Polenské zdravotnictví v letech 1850–1950, Polná
2021, 120 stran.

– 163 –

nebylo mu zatěžko dojít ještě i ve svých více než 70 letech za nemocným třeba až na Kateři-
nov. Se svými pacienty pohovořil i na ulici a nikdy nebyl unavený nebo rozladěný.

MUDr. Karel Turecký12 byl lékař se širokým záběrem svých zájmů. Svůj volný čas vě-
noval polenským sportovcům, divadelním ochotníkům, filatelii. Z archivů překládal la-
tinské a německé texty o historii Polné. Překlady zpracovával jako příspěvky pro sborník
POLENSKO i jako přednášky, které míval nejen v Polné, ale i jejím okolí. Byl to vzděla-
ný renesanční člověk s ohromným rozhledem, který svoje znalosti užíval k šíření osvěty ve
svém okolí.

Jako třetí lékař zde působil MUDr. Antonín Šafařík, který se do Polné přistěhoval
v roce 1931 a hned v prosinci si otevřel ordinaci v místnostech domu u Hladíků – napro-
ti měšťanskému pivovaru. Byl mladý, plný elánu, přístupný všem moderním trendům. Se
zdejšími nadšenci v Polné založil 18. dubna 1937 „Masarykovu leteckou ligu“ a stal se
jejím předsedou. V místní organizaci Čs. Červeného kříže vedl výuku o poskytování první
pomoci a ošetřování nemocných. Pro dívky a mladé ženy vedl za války samostatný kurz.
Jeho absolventky pak na konci války zajišťovaly veškeré práce v polním lazaretu, který na
pokyn tehdejšího Národního výboru zařídily během jednoho dne, a v němž pracovaly u lůž-
ka pacientů až do jeho zrušení. Celou tu dobu je vedl dr. Šafařík.

Děti nechodily rády do ordinace lékařů, a když už musely, strachem ani nevnímaly svo-
je okolí a zařízení ordinace. A tak si jen pamatuji u dr. Tureckého kovovou bílou prosklenou
skříň se spoustou lékařských nástrojů a velkou stříbřitou kouli na vyšším stojanu. Byla se-
stavena ze dvou dílů, z nichž jeden byl pohyblivý. Teprve mnohem později jsem se dověděla,

Dům, čp. 29, kde od roku 1818 byla v provozu Pohled do části interiéru lékárny, okolo roku 1930;
lékárna; (archiv Ivana Prokopa) (archiv Ivana Prokopa)

12 MUDr. Karel Turecký byl jednou z velmi významných osobností v Polné; zemřel po dlouhé nemoci v Ha-
vlíčkově Brodě ve věku 59 let.

– 164 –

že to bylo horské slunce. V paměti mi ale zůstal obraz čekárny, vybavené tmavým stolkem
s časopisy, lavicí a křesílky potaženými kůží. Na ordinaci dr. Michálka si už nepamatuji
vůbec, ale vím jistě, že i v ní bychom našli podobné vybavení. Dr. Šafařík měl místo nízkého
otomanu potaženého bílým voskovaným plátnem („vikslajvantem“) vyšetřovací stůl vysoký
tak, aby se při prohlídce pacienta nemusel k němu shýbat.

Zato lékárna bylo místo, kde se už jen čekalo na léky, kde už dětem nic „nehrozilo“,
a tak jsem ji vnímala daleko intenzivněji a mnohem víc si odtud pamatuji. Město záso-
bovala léky „Lékárna U Černého orla“ rodiny Prokopovy. Byla vybavena třemi díly polic
s mnoha zásuvkami. Desítky stejných krytých lékárenských nádob v policích měly latinské
označení stejně jako i štítky na zásuvkách. Prostor určený příchozím byl provoněn vůněmi
nejrůznějších bylin, prášků, mastí a „meducín“, jak se v Polné říkalo. Provozní část lékár-
ny byla od vstupního prostoru oddělena „tarou“ – to byl pult s deskou ze šedého žíhaného
mramoru. A za ní se pohybovali sourozenci Prokopovi, Zdeněk a Věra, oba magistři phar-
macie, klidní, usměvaví, vlídní. Na taře byla umístěna lékárnická váha s aretací, se dvěma
pečlivě do zlatova vyleštěnými skoro plochými miskami a se třemi druhy závaží. Závaží
uncové bylo tvarováno do formy malých mističek, které se zasouvaly jedna do druhé podle
velikosti a bylo označeno dle uncí. Druhý byl typ normálních běžných závažíček malých
hodnot, značených svojí gramovou váhovou hodnotou. Pro nejmenší váhové hodnoty byly
nejzajímavější zlatě lesklé čtverhranné plíšky se zdviženou kratší stranou. Byly tak malé,
že se musely brát jen pinsetou. Tento druh závaží přecházel do těžšího narůstáním síly
plíšků, až ty nakonec vytvořily malé kostičky. Recepty, podle nichž se připravovaly léky dle
rozpisu lékařů, byly proti odvanutí průvanem zabezpečeny dvěma sádrovými těžítky ve
tvaru orla. Lékárna byla vybavena pro laika zajímavým náčiním, které sloužilo k výrobě
a přípravě léčiv. Byly zde misky ze živce, v nichž se třecí paličkou drtily a míchaly různé
ingredience při výrobě prášků, které se pak po pečlivém rozvážení balily buď do papíro-
vých „psaníček“, nebo později do oplatkových kulatých kapslí, které po uzavření obsaho-
valy předepsanou dávku léčiva. Masti se také často připravovaly v lékárně, v miskách se
třely různé léčivé prvky s rozmanitými vosky, tuky nebo oleji. Hotové masti se expedovaly
v malých kulatých krabičkách. Ty byly vyráběny buď z tužšího impregnovaného papíru,
či z dřevěných loubků nebo v porcelánových kelímkách. Na víčku, kterým byly uzavřeny,
byla nálepka se jménem lékárny, parafou toho, kdo
lék připravoval, datum přípravy a stručným ná-
vodem k použití. Na mastech bylo slovo „Zevně“,
a já jsem si myslela jako dítě, že lék v krabičce se
tak jmenuje, i když pokaždé vypadá jinak. Když se
vydávala pacientovi lahvička s tekutým obsahem,
byla uzavřena korkovou zátkou, přes ni byl přeta-
žený klobouček z plisovaného voskovaného papí-
ru, který byl pod okrajem hrdla lahvičky převázán
slabounkým provázkem. Lékárníci tehdy připra-
vovali mnoho léků dle ordinace lékařů. K přesněj-
šímu dávkování přísad jim sloužila lžička, která
na držadle měla dvě náběrky, jedna velká asi jako

– 165 –

kávová lžička, na protější straně podstatně menší, možná poloviční. To urychlovalo váže-
ní, a tím i celou práci.

O zuby svých pacientů se starali v Polné dva dentisti – Josef Svatoš a Jan Sadil. Poz-
ději k nim přibyl ještě Václav Šlechta. Zařízení jejich ordinací odpovídalo technickému
vybavení tehdejší doby. Zubní vrtačka šlapací, jednoduchá křesla, možná ale už s opěr-
kou hlavy. Na příručním stolku, kromě lihového kahanu k ohřívání zubního zrcátka, také
nádobka s vodou a stříkačka na vyplachování vrtaného zubu, na vysušení ošetřovaného
místa v zubu gumový balónek s kovovou trubičkou, kterou se do zubu foukalo. A vedle toho
nářadí, z něhož největší hrůzu u pacientů budily extrakční kleště různých druhů, podle
zubu, který měl být vytržen. Vedle křesla bylo „plivátko“ s vodou na vyplachování úst. Kro-
mě kvílení vrtačky se z ordinace ozývalo občas i kvílení pacienta, který se bál malého zá-
kroku a počkal si až na tu správnou bolest zubů, oteklou tvář, případně zánět okostice.
A teprve potom, donucen okolnostmi, se odvážil vstoupit do ordinace zubaře.

Nedocenitelnou službu polenské populaci poskytovaly dvě porodní asistentky – dříve
porodní „báby“ – paní Blažena Beránková a Marie Vacková. Tehdy se rodilo převážně
doma, a tak když to „přišlo“ na některou maminku, vše nechaly, popadly svoji brašnu
a spěchaly k rodičce, aby u ní byly včas. Obě přivedly na svět hodně dětí (mě například
„bába“ Beránková), protože se rodilo doma a lékař se volal jen v mimořádných případech.

V bývalé elektrárně byly umístěny i vanové lázně ve správě města. Byly hojně navště-
vované obyvateli, kteří neměli vlastní koupelnu a měli dost velký příjem na to, aby si týdně
mohli zaplatit taxu určenou za vykoupání.

Myslím, že do této skupiny zdravotních a hygienických služeb patří i poslední služba
člověku – hrobařina. Za mého dětství ji zajišťoval pan Dajč, později pan Stýblo.

První polenská sanitka, 1928, řidič Antonín Vítek; (archiv Ludmily Burešové, roz. Vítkové)
– 166 –

Polenskou sanitku řídil a udržoval nejprve krejčí Antonín Vítek a po něm Alois Bukov-
ský, jinak zámečník.

Dr. František Bém byl veterinář. Uzdravoval zvířata nejen v Polné, ale i ve značné
části jejího okolí. Měl, jako jeden z mála, svoje auto a díky tomu mohl být po telefonickém
zavolání na místě, kde bylo potřeba, velmi brzy. V oboru péče o hospodářská zvířata pra-
coval také jako zvěrokleštič („miškář“) Antonín Staník. A poslední službu zvířatům při
neléčitelné chorobě, větším zraněním nebo úhynu poskytoval zdejší pohodný, kterému se
dříve říkalo všeobecně ras. Byl to pan Josef Oberreiter.

Obuvnická činnost. Důvěrně jsem znala některé domácnosti ševců, kteří spravovali
boty. Říkalo se jim příštipkáři nebo také „prťáci“. Byly to domácnosti chudé, skromňouč-
ké. Dnes by tomu nikdo ani nevěřil, a ani by se nepokusil tak žít. Tihle ševci bydleli větši-
nou v jedné místnosti, kde na jedné straně byla kuchyně, ovšem s vodou na chodbě nebo na
dvorku, pak zde byla jedna nebo i více postelí – to podle členů rodiny, a nakonec nejblíže
oknům byl verpánek a buď police, nebo bedna na boty. Verpánek byl nízký stolek s maličko
vyvýšenými latěmi po obvodu, aby věci nepadaly na zem. A do těchto obvodových latí byly
zatlučeny hřebíčky s kulatou tupou hlavičkou a na nich visel ševcovský „vercajk“. Ke dřevě-
ným držadlům byly připevněny docela malé kousky měkké kůže s proraženým očkem k za-
věšení. A tak byl stolek vyzdoben po obvodě „rašplemi“, pilníky, nejrůznějšími půlkulatými
hladítky z mořské kosti, ševcovskými kladívky apod. Na desce stolku bývaly malé plechové
krabičky se ševcovskými floky dřevěnými i kovovými, taky zde bývaly velice ostré ševcovské
nože – „knejpy“ – a co nejšpičatější šídla. Nechyběly ani nádobky se ševcovským popem,
různými vosky a smůlou. Možná, že krabičky byly od sardinek – aspoň tak vypadaly. Byly
nízké, nemohly se převrátit a potřebné množství floků v nich vždycky našlo místo. Taky
zde byly svazky připravených dratví. Švec
sedával na malé, už vysezené stoličce, na
klíně mezi koleny měl botu navlečenou na
kopytě. Aby při opravě neuhýbala, při-
držoval si ji švec potěhem navlečeným na
opravovanou botu, a přišlápnutým nohou
u země. Potěh – asi 3 až 5 cm široký prou-
žek pevné kůže – byl spojený do smyčky
podle potřeby opraváře. Ten do opravova-
ného díla – většinou dával nové podešve
i „kramfleky“, – rytmicky šídlem dělal
díry, do nich pak zatloukal dřevěné floky.
Pod rukama se mu odvíjel dvouřad svět-
lých maličkých políček, pravidelně vzdále-
ných nejen od okraje boty, ale i vzájemná
vzdálenost byla bez chyby. To, co se z flo-
ků nevešlo do kůže, očistila „rašple“. Po-
hled na výsledek díla byl potěšující a pro
přihlížející děti plný kouzla. Aby podešve
a podpatky vydržely co nejdéle, připevňo-
valy se na špici boty i na podpatky kovové

– 167 –

chrániče, které se přece jen tak rychle neochodily, jako samotná kůže a krom toho při chů-
zi pěkně cvakaly.

Boty se tenkrát kromě tovární výroby šily i ručně. Lepily se do nich jen „bransole“, pro-
tože boty musely být hladké a pohodlné, aby netlačily, zvláště aby se nic neshrnulo pod
chodidlem. To by majiteli působilo při chůzi potíže. Když už jsem vzpomněla potěh, pro-
běhla mi hlavou vzpomínka na jiné jeho využití. To, když dítko bylo neposlušné nebo ne-
zbedné, bylo po prvním tělesném styku s potěhem v ruce trestajícího otce nebo při pohledu
na něj jako beránek; ono to dost bolelo. A když vzpomínám – ševců bylo v Polné tenkrát
tolik, až se divím, že se všichni uživili. Na Zápeklí to byli ševci Joukl a Toman, v Kandii So-
botka, na Karlově náměstí Vinkler, Sázavský a Šic; dům druhého Šice byl vedle Kaplanky
zbourán. Třetí Šic byl pod silnicí proti rybníku Špačák, u Školského rybníku byl švec Ha-
vlíček. Proti dívčí škole ševcoval Jekl, pod školou směrem k Dolní bráně Kuba, druhý Kuba
na „Šlachtě“, v horní části Třebízského ulice Oberreiter, na Horním městě Vítek a s nimi
se asi prostřídali Konzbul, Kušička, Došek a Volný. Snad jsem zapsala všechny, na které
jsem se svými vrstevníky vzpomněla. Bohužel u mnohých lidí již neznám křestní jména.

Stejně skromně jako ševci žila v Polné i obec krejčích a švadlen. Protože krejčí potře-
bovali ke stříhání látek na oděvy velkou plochu, nahradila velký stůl, který se do místnos-
ti nevešel, velká pracovní deska. Na čela postelí se připravily silné latě, na ně se položila
deska, večer se odklidila a postel byla zase přístupná ke spaní. Někteří z mých vrstevníků
pamatují ještě krejčí, kteří šili všechno ručně, dokud si nevydělali na šicí stroj. To byl pil-
ný a věrný pomocník krejčích i švadlen. Nejstarší, na které se pamatuji, měly kovový sto-
jan i šlapadlo. Stojan byl malým uměleckým dílem, černé kovové pruhy zlatě zdobené byly
splétané do ornamentů. Držel pracovní desku s vlastním šicím strojem, který byl v klidu
chráněn dřevěným krytem. To byla lehká, snad překližková bednička, nahoře opatřená ko-
vovou úchytkou, někdy s intarzovaným obrázkem a značkou výrobce. Tupé hrany byly zdo-
beny umně soustruženými sloupky, takže stroj byl ve své době i hezký na podívání. Nejstar-
ší stroje měly lodičkové člunky, modernější už měly spodní nitě na malé cívečce v kulatém
člunku, který se vkládal do chapače. Stroje se vyvíjely a jak vývoj pokračoval, objevil se na
trhu stroj, který se ponořoval pod pracovní desku, potom stroje skříňkové a současné šicí
stroje kufříkové – díky plastovým krytům lehce přenosné.

Ale to už jsme v přítomnosti, a tak se rychle vrátíme do doby našeho dětství. Krejčí
ani švadleny se neobešli bez žehličky. Je zajímavé sledovat její vývoj. Moje generace si ještě
pamatuje na vysoké tmavé žehličky, které se ohřívaly tak, že se v nich topilo dřevěným uh-
lím. Vysoké boky byly shora zakryty plechovým, po stranách ozdobně dírkovaným víkem,
k žehličce bezpečně upevněným. Dřevěné držadlo umožňovalo kývavé pohyby, kterými se
rozdmýchávalo uhlí v žehličce, ohřívalo ji a žehlička byla připravena k použití. Příprava
se prováděla v chodbě, na pavlači nebo i na dvoře. Při mávání žehličkou odletovaly ne-
bezpečné jiskry. Bezpečnější byly žehličky ohřívané na kamnech, na horní straně s dvěma
kovovými oky. Do nich se zasunovalo držadlo spodní vodorovnou stranou. Na svislé straně
bylo opatřeno kovovým úchytem, aby se s žehličkou dalo manipulovat. Druhý horní vodo-
rovný díl byl vybaven dřevěným držadlem. Další typ žehličky byl už nejen hezčí na pohled,
žehlička byla lesklá, stříbřité barvy. Byl to vlastně kovový plášť, do něj se vkládala roze-
hřátá kovová vložka. Ta po celé horní části měla mělký žlábek na konci s dutinkou, která
prostupovala celou vložku ve svislém směru. Tam se vložka zachytávala na háček, když

– 168 –

„Cech“ krejčích v Polné, okolo roku 1930; (archiv Ludmily Burešové, roz. Vítkové)

byla horká. Do kovového „futrálu“ se vložka zasunula, za ní se zavřela malá dvířka na
tupé straně pouzdra, zajistila se proti otevření a žehlička byla připravena k práci. Mód-
ní výkřik té doby byly „americké žehličky“. Prodávaly se v páru. Jedna typická – špička
a na protějším konci tupá; druhá měla obě strany zašpičatělé. I jejich vzhled prozrazoval
použití ušlechtilejšího materiálu, byly také stříbřité. Držadlo se volně používalo k oběma
žehličkám opatřeným na vrchní straně, asi ve středu, malou prohlubní s očkem, do něhož
se pomocí péra držadlo zapínalo. Ohřívaly se též na plotně. Brzy potom se už začínaly
objevovat nejjednodušší elektrické žehličky, které se postupně zdokonalovaly až do dnešní
podoby žehliček napařovacích s termostatem.

Krejčím i švadlenám sloužily kromě „mašin“ i takové maličkosti jako správná jehla,
náprstek, krejčovská míra, „mastek“ (krejčovská křída) a ostré nůžky. Věci ne moc ná-
kladné, ale potřebné, bez nichž se šít nedalo. Ve vybavení často nescházela ani nezbytná
krejčovská panna vymodelovaná z tvrzeného papíru zašitém v režném plátně, připomína-
jící trup mužů nebo žen, postavená na dřevěném podstavci s možností posunování nahoru
nebo dolů, dle výšky zákazníka. Ta pomohla vypasovat a vytvarovat pánská saka, košile,
dámské šaty a jiné horní části svršků. Vzpomínám na dámské krejčové a švadleny: paní
Čapkovou, M. Milfaitovou, M. Bencovou, A. Prchalovou, E. Šmídovou a její sestru V. Šve-
jdovou; prádlo šila paní Melounová. Krejčích bylo v Polné podstatně víc, napočítala jsem
jich čtrnáct. Možná, že řemeslo neprovozovali ve stejném čase, asi se během let vystřída-
li, někteří zestárli, někdo se odstěhoval; takže od konce dvacátých let do února 1948 zde
provozovali svoji živnost pánové Cink, Červený, Činčera, Formáček, Forstner, Frühbauer
(později Dvorský), Horáček, Jelínek, Jonáš, Kratochvíl, Novák, Strnad, Vítek Antonín
a Vítek František.

Vedle krejčích a švadlen měli v Polné živnost i kožišníci – Leopold Kořínek, Ignác
Littmann a Antonín Minář. Posledně jmenovaný provozoval i řemeslo čepičářské. Pánské
klobouky vyráběl B. Fürych. Modistky B. Štehoudlová, A. Klusáčková a Libuše Friesová

– 169 –

Kurs šití v Polné na šicích strojích zn. Singer, okolo roku 1925; (archiv KZHP)

jsou uvedeny v Adresáři republiky ČSR
z roku 1935. Pamatuji se ale ještě na Ve-
selou, která zde uvedena není.

Na Karlově náměstí bydleli dvě staré
slečny, kloboučnice – sestry Vítkovy. Vy-
ráběly klobouky z peří. Na tuhou formu
klobouku z organtýnu, kterou jim poslala
továrna, hustě lepily barvená peříčka. Jejich klobouky byly velice módním doplňkem, na
němž by nikdo na dálku nepoznal, z jakého materiálu jsou vyrobeny. Z větších pírek dělaly
ozdobné kytičky na šaty a velké květy do vázy; pamatuji si bílé, růžové a karmínové pivoň-
ky a bílé kopretiny, tehdy velmi moderní a žádaný
lapač prachu do bytu.

Tematicky sem patří i vetešnictví paní Vin-
klerové, kde se oblékali chudí občané. Byly zde
i dvě ruční pletárny Marie Rérychové a Jana

– 170 –

Štohanzla, kde se převážně vyráběly ponožky a punčochy, dětem kamaše a případně teplé
vlněné kalhoty pod sukně do mrazu pro ženy. O službách pro zdraví občanů, o službách
v odívání i o údržbě bot už tu bylo řečeno dosti informací.

Člověk chce být také upravený a hezký. A proto používal služeb holičů a kadeřníků,
kteří měli v Polné svoje oficíny a „kadeřnické salóny“. Snad každá taková živnost byla
označena zlatavým naleštěným diskem. Na tyčkovém nosiči zavěšený trčel do ulice, dál od
domu, aby byl dobře vidět už z dálky. Všechny zmiňované provozovny měly svoji intenzivní
specifickou vůni a samozřejmě také potřebnou výbavu. Na zdi jedno, nebo i více velkých
zrcadel, pod nimi polička nebo skříňka s mramorovou horní deskou. Někdy jenom dře-
věnou potaženou lehce umyvatelným materiálem. Na ní stály flakony s vodou po holení,
baňka označená červeným křížem – asi dezinfekce, kelímky s pomádou (brilantýnou),
občas i dóza s pudrem. Na zdi visel obtahovací řemen na dotažení ostří břitev, byly zde
misky s mýdlem a štětkou na holení, houba na stírání
zbytků mýdla, jen tak vodou propláchnutá, a příruční
zrcadlo, kterým holič po stříhání ukázal zákazníkovi
výsledek své práce na jeho krku. Našly se tu i roubíky
z kamence, na stavění krvácení, kdyby se ruka zachvě-
la a břitva seškrábla pupínek na kůži nebo i trochu
řízla. Před zrcadlem stálo křeslo s opěrkou pro hla-
vu, aby si ji mohl zákazník opřít a holič beze strachu
pracovat. A jak mistr holičský holil, vypravoval zá-
kazníkovi „drby“ z místa i okolí, občas z břitvy setřel
na vztyčený levý ukazovák pěnu s oholenými vousy,
kterou opláchnul teprve po dokončení holení. Pokud

Budova Městské spořitelny v Polné, v přízemí (na snímku vpravo) měl kadeřnictví a parfumerii Karel
Matějka, pohlednice po roce 1935; (archiv autora)

– 171 –

chtěl zákazník i stříhání, holič vzal do ruky dlouhý úzký holičský hřeben a začal stříhat.
V pravé ruce nad hlavou zákazníka občas cvakaly naprázdno ostré holičské nůžky. A zase
si povídali o dění ve městě, ve světě, a řešili politické problémy na nejvyšší úrovni, často i se
zákazníky, kteří čekali na obsloužení a výzvu „Další prosím!“ Účes dokončoval stříhací
strojek na krátké vlasy a poslední se na krku zákazníka vydováděla břitva. Po holení ošet-
řil holič pánům pleť vodou po holení. Většinou to činil přímo baletním způsobem. Vláčné
pohyby s balónkem na flakonu doplňovala skoro taneční kreace kolem holičského křesla
se zákazníkem. A po stříhání přišla ke slovu pomáda. Tenkrát se nosily vlasy „ulízané“,
přilepené k hlavě. Toho docílil holič použitím válcovitého kartáče s tuhými krátkými chlu-
py, který se otáčel kolem své podélné silné dřevěné osy. A když už bylo dokončeno všechno,
co souviselo se stříháním, vzal mistr holičský již zmíněné zrcadlo, aby se zákazník mohl
přesvědčit, jak byla práce provedena a holiči projevit obdiv. Ještě před sejmutím ochran-
ného textilu, připevněného kolem krku, ometl štětkou s dlouhými jezevčími chlupy zbytky
drobných vlasů z krku, a pak už bylo definitivně hotovo.

Stávala zde hezky vysoká dětská otáčecí židle s opěradlem, aby dítě nespadlo. Posa-
zovala se do ní dítka většinou vyděšená. Některá strachem ztuhlá, ta bojovná se bránila,
a to nejen křikem a pláčem. No, dalo někdy dost práce nejen holiči, ale i doprovodu, dítě
udržet ve stavu, kdy by se k němu mohlo přiblížit s ostrými nůžkami, aniž by bylo ohrože-
no úrazem. Prvotní negativní reakce většinou přešly, když dítě poznalo, že stříhání nebolí
a navrch mělo ještě slíbeno, že na židli se párkrát zatočí.

V dámské módě se tenkrát objevily krátké a polodlouhé vlasy. Mizely copy a drdoly
a objevovala se mikáda a ofiny, i účesy skoro chlapecké. Pokud šlo o krátkodobou úpravu
hlavy, používali kadeřníci k ondulaci kulmu, kterou známe dodnes – ovšem v úplně jiném
technickém provedení. Dnes je ohřívána elektricky, tenkrát se hřála na ohřívači lihovém
s otevřeným plamenem. Později byl vyvinut ohřívač elektrický. Byl to vlastně malý tunýlek,
který se po zapnutí rozzářil do červena. Do něj se kulma vložila, a tak se ohřívala. Pocho-
pitelně se střídaly aspoň dvě, aby jedna byla pořád správně ohřátá a připravena bez čeká-
ní. Ovšem šlo-li o ondulaci, která měla nositelku krášlit delší dobu, pak se s kulmováním
nevystačilo a nastoupila ondulace trvalá. To už byla záležitost, na niž si musela zákaznice
rezervovat nejméně půl dne. Nejprve jí kadeřník umyl hlavu, pak jí vlasy dle potřeby zkrá-
til a prostříhal. To se dělalo zvláštními – efilačními nůžkami. Břity nůžek byly s ostrými
hranatými zuby, které bujnou kštici před ondulací silně probraly a na zemi pak ležely cho-
máče různě dlouhých vlasů. A pak už nastala fáze úpravy vlasů na vlastní ondulaci. Malé
prameny se protáhly podélným otvorem v obdélníkové podložce z filcu, pak se zafixovaly
zavíracím skřipcem z hnědé hmoty, která vydržela jak teplo, tak impregnační vody (a vy-
padala jako prešpán). Potom se prameny vlasů natáčely na slabé natáčky, namáčely se va-
tičkou silně nasáklou impregnačním roztokem, a nakonec se natáčky dotahovaly speciál-
ními kleštěmi. Tato operace nebyla příjemná, mnohdy musel kadeřník povolit, jak to taha-
lo. Natočené vlasy se přikryly něčím, co připomínalo staniol, a nakonec si zákaznice buď
přesedla, nebo bylo přivezeno na stojanu na kolečkách kovové „monstrum“, velké asi jako
kolo od vozu. Z něj visely na elektrických šňůrách kovové skřipce, zahřívané elektrickým
proudem. Skřipce se připnuly na připravené natáčky a vlasy se vlastně v té lázni uvařily.
Místo, kde to začalo pálit, zafoukal ochotný kadeřník studeným vzduchem pomocí fénu.
Když se po skončení této procedury sundalo z hlavy všechno, co bylo použito a bylo dost

– 172 –

těžké, měla žena pocit, že se snad vznese ke stropu. Po uvolnění vlasů z natáček vykoukl
na zákaznici ze zrcadla beran po velkém lijáku. Jedna vedle druhé drobounké kudrlinky.
A tak vlasy znovu umýt, aby se zbavily impregnace, natočit na normální velikost natáček,
posadit pod sušák na vodovou ondulaci. Starší typy byly vyráběny z kovových dírkovaných
trubek, kterými se přiváděl teplý vzduch. Někdy se přes ně přehazoval ručník – snad aby
teplo neunikalo. Pozdější typy byly už jako celistvý zvon. Na obou bylo elektrické ovládání,
zároveň s možností přepnutí, když už vzduch byl moc teplý. Většinou na vypínač dosáh-
la i zákaznice pod sušákem, takže si regulovala ohřívání vzduchu sama. V konečné fázi
došlo k úpravě účesu dle přání zákaznice. Zrcadlo bylo znovu použito k předvedení účesu
i vzadu. Nepamatuji se, že se tehdy vlasy barvily, to přišlo mnohem později. Ty ženy, které
toužily být blondýnami, si vlasy odbarvovaly kysličníkem. Ale to už známe i z přítomnosti,
o tom nemusím žádné informace podávat, jen snad to, že nyní si ženy vlasy barví už běžně.

Protože vlasy i vousy rostou stále a někdy i rychle, uživilo se v Polné dost holičů a ka-
deřníků. Pamatuji se na pány Matějku, Mráze, bratry Procházkovy a Kubíčkovy, Chlád-
ka, Musila, Hympla, s nímž jako kadeřnice pracovala jeho dcera Božena, Kadlece na Hor-
ním městě a Kadlece u Pekla a pana Štěpánka.

Jestliže někdo potřeboval fotografii na cokoli, obyčejně zašel do fotoateliéru po úpravě
od holiče a kadeřníka. Fotografy pamatuji v Polné dva – pana Bezoušku a po něm pana
Buličku. Fotoateliéry měly jen nejnutnější vybavení. Stěnu jako pozadí krytou textilní
draperií, židle nebo lavice pro foto vsedě,
reflektor k osvětlení, u pana Buličky pro
obrázky dětí několik hraček, aby se dítě
nebálo. První aparáty byly se skleněný-
mi deskami a fotograf se díval na objekt
přes aparát pod černou plenou, přetaže-
nou přes aparát. Čekalo se jen na vlastní
výkon, který byl uveden slovy „Pozor, dí-
vejte se sem, vyletí ptáček!“ A z výsledku
jeho díla na nás většinou zíraly strnulé
obličeje s vykulenýma očima. Pokud se
fotografovalo za tmy mimo ateliér, pomá-
hal fotografovi prudký záblesk světla ze

– 173 –

Od roku 1926 měl v domě čp. 23 fotoatelier Karel Bezouška; (archiv KZHP)

zapáleného magnesia, který nahradil reflektor. Tak se prováděla fotodokumentace nejrůz-
nějších akcí besídek, divadel, oslav a schůzí. Asi by se v každé domácnosti našly důkazy
o mých informacích ve formě starých fotografií.

Nezaměstnanost a nouze v Polné koncem 20. let minulého století byla pobídkou Měst-
ské radě v Polné, aby hledala cesty ke zlepšení zdejší situace.

Kromě charitativních akcí se rada rozhodla postavit několik malých domků. Zakázku
zadala staviteli Matějkovi z Přibyslavi, stavbu výrazně dotovala svými investicemi i Měst-
ská spořitelna. Zajistila se tak práce pro část nezaměstnaných občanů a zlepšila se o něco
ubytovací situace ve městě. Tak vznikaly např. domky pod nádražím, na „Malém Zápeklí“
apod. Na stavbách se uplatnila celá řada řemeslníků. Stavebním podnikatelem byl v Polné
ve 20. letech jistý Miroslav Mácha. Kromě další stavitelské firmy Matějka zde byli ještě
stavitelé Linhart, Liška a Rybenský, který přímo v Polné zastupoval pana Matějku.

Cihly na stavbu vyráběly místní cihelny. Za nádražím menší Machova cihelna, říka-
lo se jí „Malá cihelna“, a „Velká cihelna“, která byla už na dobronínském katastru. Na
podzim nakopali dělníci cihlářskou hlínu, přes zimu ji nechali vymrznout a vyzrát, na jaře
začali s výrobou cihel. Dobře rozmícha-
nou hlínu ručně pěchovali do formy pro
dva kusy. Polotovar naskládali venku, aby

– 174 –

Cihelna Antonína Macha, v době pořízení snímku
(po roce 1960) již nefunkční; (archiv Františka
Macha)

Kruhová cihelna Josefa Sadila stávala nad
Varhánkovým rybníkem; (archiv KZHP)

Zaměstnanci Sadilovy cihelny; (archiv KZHP)
– 175 –

větral a sušil se. Aby měl vzduch odevšad
přístup a cihly nemokly, byly vyrovnány
pod lehkým přístřeškem. Když sušení do-
stoupilo svého optima, začaly se tvary opa-
trně zavážet do kruhové pece, kde se cihly
vypalovaly. Pece měly několik oddělení.
Vypálené cihly se nechaly v peci pomalu
vychladnout, pak se vyndaly a místo nich
se zavážely další připravené, vysušené.
V sousedních oddílech pece se vypalova-
ly už další, a tak to šlo bez přerušení celé Cementárna Karla Bartáka, pohlednice 1915;
léto. Sadilova cihelna na Horním městě (archiv Jana Hanuse)
kromě cihel dodávala i vypalované střešní
krytiny, drenáže a jiné cihlářské zboží.

Další stavební materiál byl z cementárny pod hrází Pekla, majitele Karla Bartáka.
Z betonu vyráběl skruže, drenáže, překlady apod.

Dřevo na stavby dodávaly dvě velké pily, kam se z okolních lesů svážely kmeny prakticky
po celý rok. Pro nás, zvědavé dětské opičky, bylo nejzajímavější pozorovat, jak se ze smě-
ru od Záborné obracely povozy
s dlouhými kládami skoro do
protisměru. To, když jely na Pod-
horu na pilu Jindřicha Procház-
ky. Kolik umu i pozornosti muse-
li kočí vynaložit, aby koně správ-
ně navedli. My jsme jen zvědavě
pozorovaly rozkmitané konce
klád. S mrazením v zádech jsme
si vzpomněly, že tenkrát, ještě
v Německém Brodě, konce roz-
kmitaného dřeva zabily dítě, kte-
ré nebylo v bezpečné vzdálenosti.

– 176 –

Pila Jindřicha Procházky, v současnosti firma Sapeli Polná; (archiv KZHP)

Procházkova pila se zabývala prodejem a expedicí tříděného truhlářského dřeva. Ro-
zesílala je širokého okolí. Dopravu měla ovšem ztíženou svojí polohou na jednom okraji,
odkud přes celé město musela vozit dřevo na nádraží, které je na opačném konci. Teprve
tam bylo dřevo vagónováno a lokálkou odváženo k nákladním vlakům.

Pila Pátek a Opršal byla za nádražím, měla svoji vlečku. Zásobovala nejen Polnou,
ale expedovala nařezané dříví odběratelům „do světa“. Lokálka převzala naložené vagóny
a náklad s velkým supěním odvezla do stanice Polná-Štoky, kde byly pak připojeny k ná-
kladním vlakům, které stanicí projížděly a náklad odvezly na místo určení.

Zednické práce na domech prováděli zedníci Benc, Joukl, Pařík, Štohanzl, Neubauer,
Dvořák, Dvořáček a Filipenský. Když byla hrubá stavba připravena, nastoupili tesaři, aby
vztyčili krovy pro střechu. V Polné to byli pánové Cink a Jelínek, jezdili sem tesaři z Brz-
kova, Záborné a Věžničky. Jakmile dokončili práci na krovu, vztyčili na nejvyšším bodě
opentlený stromek – „glajchu“ a zdárné dokončení práce dobře zapili.

Po nich nastoupili pokrývači. „Térpapírem“, taškami nebo eternitem pokrýval střechy
František Báča. Plechem pokrývaly střechy klempířské firmy Doubek, Koudela, Musil.
O pokládání střechy plechem vědělo široké okolí. Práci s tabulemi plechu provázel hluk,
který se nedal přeslechnout. Už jen manipulace s tabulí připomínala loutkové divadlo
v Husově knihovně, kde tak herci vyráběli bouřku a zvuky pekelné. A což teprve, když dva
dělníci rytmicky bušili do plechů při výrobě okapů a okapových rour, nebo připravovali ple-
chy podle míry střechy. Bydleli jsme nedaleko Doubkových a já mám v paměti zafixované
krásné letní slunné ráno, nemusím do školy a voní mi ve vzpomínce seno a do toho se ozývá
bušení do plechů. Snad to bylo v době letních prázdnin, že ta vzpomínka je tak silná.

Studny u domků bez vodovodu kopal studnař Polívka, komíny kontrolovali a čistili ko-
miníci Fortina a Markolous.

– 177 –

Veškeré stavební zá-
mečnické práce (ale i jiné)
prováděli pánové Pokorný,
Holcman, Korejtko, Nejedlý,
Bukovský, Konzbul, Zvoník
a Aron. Dva posledně jmenovaní měli dobře zavedené strojní zámečnictví s rozmanitou vý-
robou. Pan Konzbul byl také vahař.

Mezitím se prováděly dokončovací práce uvnitř bytů. Instalovala se elektrika – tím se
zabývali elektrikáři Beránek, Melichar, Novák, Kubíček, Vomela, Vencelides a Kašpar.
Kromě toho pracovali oba posledně jmenovaní ve strojovně polenské elektrárny a měli na
starosti i rozvod elektřiny v Polné.

Polenská elektrárna byla v nové secesní budově nad říčkou Šlapankou a zásobovala
elektřinou celé město. Po spuštění prvního agregátu byl o elektrifikaci ve městě takový zá-
jem, že po roce se představení města rozhodli instalovat druhý agregát. Můj otec byl jed-
ním z prvních majitelů radiopřijímačů ve městě. Tenkrát byly napájeny elektřinou z aku-
mulátorů, které se dobíjely v elektrárně. A tak mě občas brával s sebou, když musel do

Zámečnictví Jana Nejedlého v Žižkově ulici, okolo roku 1930; (archiv Jana Hanuse)
– 178 –

Elektrárna, pohlednice 1932; (archiv Jana Hanuse)

elektrárny zajít. Obrovské těžké široké kovové kolo bylo z poloviny zapuštěné do podlahy.
Stále se otáčelo a do prostoru kolem sebe rozstřikovalo spousty kapének oleje. Pozorovat
se smělo jen z můstků nad prostorem, kde se elektřina vyráběla. Byla jsem tou mohutností
úplně oslněná, snad bych vydržela pozorovat proces celý půlden. Tak silně mě ta velká síla
koncentrovaná v ohromném kovovém disku fascinovala.

Vedoucím v elektrárně byl pan Kocourek, po jeho odchodu z Polné převzal jeho funkci
pan Dajč, který během války tragicky zahynul při motocyklové havárii. Rozvody a dohled
nad rozvaděči elektriky měli pánové Beránek a Vencelides, kteří nám dětem imponovali
svojí mrštností a uměním vylézt na sloup elektrického vedení. Na botách měli připnutou
pomůcku ze silného drátu opatřeného malými výstupky, s jejichž pomocí se zachytávali na
sloupech při jejich zdolávání a případných opravách na vedení.

Instalatéři zaváděli vodu do domků, buď z vodovodního řadu nebo ze studny, postarali
se i o odpad. Když i tyto práce, které prováděly již zmíněné firmy klempířské a instalatér-
ské, skončily, nastoupili znovu zedníci, aby dodělali vnitřní omítky, truhláři, aby vybavili
domky okny, dveřmi, dodali i dřevěné schody, někde i vestavěné police. V Polné měli svoje
truhlářské dílny pánové Čaloud, V. a A. Neubauerové, Bečka, Horský, Landsman, Večeřa,
Müller otec a Müller syn. Ti také vyráběli na objednávku – syn nábytek a rakve otec. Rakve
také vyráběl truhlář Chmela. Vzpomínám na Karla Müllera mladšího, který mým rodi-
čům vyrobil kombinovanou pokojovou skříň částečně zasklenou zabroušeným sklem.

Za mého dětství se stavělo ještě dost kachlových kamen. Jednodušší do kuchyní, kachle
v různých barvách byly převážně hladké. V kamnech byla jedna nebo dvě trouby na pečení
nad sebou, byly zde zabudované i litinové vany – tzv. „kamnovce“ k ohřívání vody na mytí
a u podlahy kamna vytvářela prostor, kterému se říkalo „bucina“. Ten sloužil k dosuše-
ní dřeva nebo na sušení bot členů rodiny, kteří přišli domů rozmáchaní. Pokojová kamna
byla většinou z kachlů zdobených, i když ve 30. letech už se také stavěla z hladkého materi-
álu. V domě Městské spořitelny, dostavěném roku 1933, byla ve všech bytech jednoduchá,

– 179 –

elegantní kamna z kachlů chráněných ko-
vovými hranami. Výhoda takových kamen
spočívala v jejich dlouhodobé tepelné setr-
vačnosti, i když se muselo začít topit dříve,
aby se prostor vyhřál. Kachlová kamna
v Polné stavěl kamnář Adolf Skalák star-
ší, jeho syn Adolf se učil zacházet s hlínou
nejen doma, ale hlavně v keramické škole
v Bechyni a v Karlových Varech, kde složil
maturitu. Odtud si přinesl mnoho zna-
lostí a zkušeností, které ho přivedly s jeho
smyslem pro krásu a umění i na dráhu
restaurátora kachlových topidel. Byly mu
zadávány opravy kamen v zámcích (Veve-
ří, Bítov), protože dokázal vyrobit i repliky
rozbitých kachlů, takže od původních byly
na hotovém díle k nerozeznání.

Důležitou práci pro uchování tepla
v domovech odváděli polenští sklenáři
Havlíček, Vencelides a později Barcal.

Domky tedy byly zastřešeny, omítnuty, voda i elektřina instalována, stopy po trubkách
a drátech zlikvidovány. Mezitím se shánělo vybavení do bytů, nábytek, doplňky a dekora-
ce. V Polné jste se obešli u výrobců Müllera a Neubauera.

A pak nastal čas pro příchod posledních řemeslníků – malířů a natěračů. Se svým
nádobíčkem v Polné nastupovali otec a dva synové Matulovi, Coufal, Hájek, Šejstal, Mil-
feit, Kundt, který byl též písmomalířem a pozlacovačem. To, že uměli chodit na štaflích,
u práce si pískali, byli pocákáni od barev a většinou měli dobrou náladu, nás děti k nim
přitahovalo. Obdivovaly jsme jejich žebříkovou artistiku, i když se nám občas zatajil dech,
jestliže se štafle víc rozkymácely. Tenkrát se malovalo též podle šablon. Do kuchyní se ma-
lovalo třeba ovoce na stěny nebo kolem místnosti pár centimetrů pod stropem. To byl pak
celý pás třeba jablek, hrušek, třešní apod. V pokojích bývaly stěny vymalovány tmavěji, na
nich válečkem tvořený vzor třeba zlatou nebo stříbrnou barvou. V ložnicích se dokonce na
strop malovala tzv. nebesa nad postelemi. To byla část stropu rozčleněná geometrickými

– 180 –

útvary různobarevně vymalovanými, případně dozdobená kytičkami, hvězdičkami apod.
Je dobře, že tato móda vzala za své už dávno (asi ve 40. letech minulého století), ale přece
jen mi vrtá hlavou, jestli by dnešní malíři vůbec uměli také malovat na strop.

A tím vlastně končily řemeslné práce na stavbě a majiteli už zbývalo jen uklidit, nastě-
hovat se a zvelebovat okolí domku.“13

Snad v každé obci měli svou živnost kováři a podkováři. Byli nepostradatelnými
nejen pro zemědělce. Jejich um, zručnost a vlastně i odvahu dokázali ocenit i majitelé
koní. Pro své zákazníky vyráběli nářadí převážně ze železa, dokázali dovedně opravit
různá nářadí a náčiní…, kovali panty, závory, mříže, hřeby atp., úzce, když bylo potře-
ba, spolupracovali s bednáři koláři, případně i s dalšími řemeslníky. Dejme opět slovo
Jaroslavě Hajnové:

„V Polné měli živnost kovářskou pánové Marek, Kundt, Beneš, Klusáček, Bělohlávek
a Půža. My jsme bydleli nejblíže kovárně Markově. Práce kovářů byla pro mou dětskou
zvědavost přitažlivá, asi jako divadlo, koncert a ohňostroj dohromady. Už jen vybavení ko-
várny! Výheň, měchy, kleště nejrůznějších tvarů a velikostí, malá i ohromná kladiva a jiné
nářadí, které jsem neuměla pojmenovat. To všechno probouzelo ve mně fantastické před-
stavy. Když se rozdmýchal měchem ve výhni oheň, železo ke kování se rozpálilo do ruda.
Kováři v dlouhých zástěrách ze silné kůže, s dlouhými kleštěmi přistoupili k ohni, aby si
přenesli svítící kus železa ke kovadlině. Pak začal koncert. Velké výkovky se dělaly v páru
a práce musela být přesně synchronizovaná, aby nedošlo k úrazu. Každý úder kladivem
vydal nějaký tón, podle toho, jak velký kus se zarovnával, a jak se na kovadlině musel ob-
racet. A do toho se pravidelně ozývaly slabší meziúdery do kovadliny pro udržení rytmu
práce, které měly jinou výšku tónu i barvu zvuku. Kolem kovadliny byl velký ohňostroj jis-
ker a mně, malé holce, vylézaly oči z důlků nad tím, jak se práce daří a jak se kováři ne-
bojí ohně. Občas se výkovek musel znovu ohřát, a když byla práce hotova, nastalo rychlé

Kovárna Václava Marka v Žižkově ulici; (archiv KZHP)
13 HAJNOVÁ, Jaroslava: Služby a řemesla v letech 1930–1948, Polensko č. 2/2003, s. 4–18.

– 181 –

Kovárna Jana Beneše v ulici Varhánkově; (archiv KZHP)

ochlazení ve džberu s vodou, který stál poblíž kovadliny. Kováře jsme pokládaly, my děti,
za chlapy v pravém slova smyslu, kteří mají sílu a umějí něco víc než ostatní.

Když přivedli ke kováři koně k okování, těšili se našemu obdivu. Nejen proto, že se ko-
vář koně nebojí, že si jeho nohu při práci podloží svým kolenem, že upraví koňské kopyto
tak, aby na ně mohl vykovat správně velkou podkovu, že ji rozžhavenou položí na kopyto
pro poslední úpravu, aby dobře držela a pak ji přibíjí hřeby podkováky. Pach ze spálených
kopyt nevadil, zvědavost i obdiv byly silnější.

Kovárna Františka Půži v Komenského ulici; (archiv KZHP)
– 182 –

Kováři pracovali i s bednáři a koláři.

I tato dvě řemesla byla námi obdivována,

byla pro nás trochu tajemná, do dílen

těchto živností nás nepouštěli. Udivovalo

nás, že kolář dokázal vyrobit kulaté kolo,

že bednář dal dohromady soudek z jed-

notlivých dílů. To jsme ještě nevěděli, kolik

zručnosti, přesnosti i jemné práce je zapo-

třebí, aby kolář vyrobil hlavu kola, posadil

do ní paprsky – špice – a vše pospojoval

loukotěmi. Když bylo vše sesazeno a vy-

klínováno, dodělával kolo kovář, který je

nejdřív namočil do vody, pak na ně navlékl

rozžhavenou obruč, poté ji znovu zchladil

ve vodě, a nakonec obruč zajistil několi-

ka hřeby. Kolo bylo připraveno k použití.

Koláři se zabývali i zhotovováním dřevě-

ných součástí k vozům, kočárům, pluhům

a zhotovovali i kolečka a trakaře.

Kolářskými pracemi se živili pánové

Hakl, Vacek, Dočekal, Smejkal, Pospíchal

a Melichar. I takovéto sudy pro měšťanský pivovar dokázali

Bednářské práce přinášely obživu ro- vyrobit bednáři; (archiv KZHP)

dinám pana Jelínka, Chládka Augusta

i Chládka Karla, Řezníčka a Škorpíka. Někteří z nich pracovali přímo v pivovaře, ostatní

měli svoji dílnu. Výroba sudů byla náročná, ale pro děti neměla to kouzlo, aby se vydr-

žely dívat, jak se na sud podle šablony přitesávají jednotlivé díly, jak se tyto pak skláda-

jí do obruče, dřevo napařuje, stáhnou se dužiny k sobě a čeká se, až dřevo vyschne. Jak

se provádějí začišťovací práce, hloubí se

žlábek pro dno sudu, jak se řeže z prken

dno sudu, jak se po složení a naražení

obručí vrtá „špuntovnice“ a „čepovni-

ce“, jak se sud dále začišťuje, a nakonec

se vysmoluje roztavenou smůlou. To bylo

dlouhé na to, abychom vydržely až do

konce – to prostě nešlo. Bednáři vyráběli

kromě sudů i jiné nádoby – škopky, necky,

máselnice, soudky na zelí, dojačky, díže,

štoudve apod.

Sedláři a brašnáři byli další řemesl-

níci, kteří pracovali převážně pro venkov.

Silné kůže používali na řemeny a postroje

pro tažná zvířata, vyráběli chomouty pro

koně a náčelky pro hovězí tažný dobytek.

– 183 –

Uměli vyrábět krásné, ko-
vem zdobené sváteční po-
stroje s různými barevnými
přívěsky, dělali biče. Silnou
kůži používali i na tašky pro
myslivce, na výrobu hnacích
řemenů pro průmysl, umně
zhotovili i aktovky a cestovní
brašny. Slabší a jemné kůže
jim sloužily k potahování
výrobků jiných řemeslníků,
např. sedaček na vozy a do
kočárů. Ale to už byly vlast-
ně práce čalounické. Truh-
láři je využívali k potahová-
ní sedacího nábytku apod.
Těmito pracemi se v Polné
zabývali pánové Brukner, Sedlářství a čalounictví Josefa Forstnera a krejčovství jeho bratra
Dvořák, Filipenský, Forst- Františka F. v Jeronýmově ulici; (archiv KZHP)
ner, Hanzal, Kaláb a Svo-
boda. Jejich služeb využívali i povozníci, kterých tu bylo také několik: Bernard, Dvořák,
Jozl, Kašík, Matějíček a Zvoník. Matějíček jezdil několikrát denně na nádraží a vozil na
svém „stoláčku“ do města zásilky posílané vlakem nebo odvážel těžší zavazadla přijíždě-
jícím cestujícím.

V Polné bývali ovšem i řemeslníci, kterých v místě nebylo mnoho. Opravnu jízdních
kol provozovali Lang a Švihálek. Pan Švihálek opravoval i šicí stroje. Autoopravnu měli
Bukovský a Policar. Elektroopravy prováděli pánové Cihlář a Zelený. Byl zde jediný tiskař
Bedřich Zapletal, dva knihaři – Hladký
a Meloun. Dřevosoustružník Kaplan, my-
dlář a sirkař Fukátko, košíkář a kartáčník
Varhánek, výrobou kartáčů se zabýval
i pan Kasl, dva provazníci Bureš a Haiši-
nek, sodovkárnu měl Marek, zahradnictví
bylo v Polné zastoupeno závody p. Grega-
ra, Langmichla a Radouše. Kamenické
práce prováděl pan Pihávek.

V Polné byly tři pražírny – Hladíko-
va a Kulichova, kde voněla zrnková káva,
a pražírna Šitavancova. Dnes se vaří pře-
vážně káva zrnková. Za mého dětství to
byl luxus, který si mohl dopřát jen někdo.
A tak se vařila káva sladová – ze žita.
Právě pan Šitavanc pražil naklíčené žito
ve velkém bubnu ve své provozovně na tzv.

– 184 –

„rabínském plácku“ Karlova náměstí.
Pod jménem Polanka ji expedoval své-
mu velkoodběrateli do Čelákovic a jeho
prostřednictvím Polanku dodával i do
Prahy a širokého okolí. Od Kulichů čas-
to voněly i burské oříšky, které se tu též
pražily.

Zvláštní pozornost vzbuzovaly dva
hodinářské obchody a opravny hodin
a hodinek. Na Husově náměstí býval
Josef Gross, kterého si pamatuji již jako
staršího a vlídného pána s hodinářskou
lupou na oku. Byl vždy usazený proti
výkladu, aby na svou práci s jemnou
mechanikou dobře viděl. Byl to akvari-
sta, který svoje poměrně velké akvárium
měl v obchodě blízko vchodu; plavaly
v něm krásné rybičky, které děti chodi-
ly okukovat přes zasklené dveře. Druhý
hodinář v Polné, pan Jäger, promítal Dům čp. 25 hodináře Josefa Grosse; (archiv KZHP)
také filmy, tenkrát ještě zezadu na mok-
ré plátno v sále U Slovana. Měl dceru,
se kterou jsem tehdy kamarádila. Je-
jím prostřednictvím jsem se dostávala
zdarma „za plátno“ do kina, občas i na
filmy mládeži nepřístupné. To nám bylo
něco kolem 10 let, a tento hodinář byl
pro mne tím zajímavější. Ale oba obcho-
dy měly svoji atmosféru. Tikaly zde po-
tichu všechny hodiny, nové i opravené.
Ta jemná hudba byla občas přerušena
odbíjením hodin. A celý zážitek pro mne
byl v představě, že je to hudba pro panenky. A moc se mi to líbilo.

A když už mluvím o hudbě – Polnou obveselovala a při různých příležitostech hrála
dechová kapela, kterou vedli postupně pánové Linhart, Rain, Rákosník a Prchal. Hudbě
v Polné vyučovala stará slečna Rektorisová v zámku, z Jihlavy dojížděla na sobotu slečna
Fichtnerová. Dále vyučovali pánové Linhart, Rain, Pařík a Prchal. Kratší dobu zde vyučo-
vala další slečna, ale její jméno jsem již zapomněla.

Autodopravou se v Polné živili taxikáři Kubašta, Pařík a Řehák. Autobusovou dopravu
zajišťoval pan Vokoun.

Vzdělávání i zábavě polenských čtenářů sloužila Husova knihovna, založená panem
Vítkem. Ten zavedl, jako první v republice volný přístup čtenářů ke knihám; každý si mohl
v klidu vybrat knihu, která ho zaujala, přímo v polici regálu. Ve stejné budově bylo i loutko-
vé divadlo, které za mého mládí hrálo každou neděli odpoledne před naplněným hledištěm.

– 185 –

Domy s obchody v severozápadní části Husova náměstí, čp. 18, 19, 20, 21 a 22, pohlednice po roce 1930;
(archiv autora)

Notářství v Polné postupně měli dr. Schürer a dr. Ritschl, advokátní kancelář měli
dr. Rotter a dr. Libus. O finance občanů se staraly záložny Občanská, Okresní hospodář-
ská, Živnostenská, Lidová a Městská spořitelna.

„Hospodářské družstvo pěstitelů zemáků v Německém Brodě“ zde mělo svůj odštěpný
závod. Bylo zde Lidové hospodářské družstvo, Lesní družstvo, Lidové konzumní družstvo
a pobočka Nákupního družstva Německý Brod. Polná měla svůj berní úřad, četnickou
stanici, do konce války i okresní soud se „šatlavou“. Budova soudu byla už prakticky po
válce (9. května 1945) vybombardována, a vyhořela. Nebyla znovu postavena a soud se
z Polné odstěhoval.

A tak tímhle povídáním jsem „vymetla“ všechny kouty své paměti o službách a živnos-
tech v Polné. Pomáhaly mi při tom vydatně moje vrstevnice. Za to jim mnohokrát děku-
ji! Jmennými seznamy nejrůznějších živnostníků, kterými jsem si ověřovala a doplňovala
vzpomínky mi posloužil Adresář republiky československé pro průmysl, obchod a zeměděl-
ství, vydaný v Praze r. 1935, který je uložený a k použití připravený v archivu Klubu Za
historickou Polnou.

A nakonec bych se vám, laskavým čtenářům, ráda svěřila, že mi nešlo ani moc o na-
psání absolutní historické pravdy (možná by mě mohli opravit potomci zmiňovaných řeme-
slníků), ale šlo mi hlavně o to, aby se po vymření naší generace neztratila možnost dozvě-
dět se, jak to tenkrát za našeho dětství bylo. A aby si to dnešní i budoucí děti jednou mohly
přečíst a srovnat naši minulost se svou přítomností.“14

14 HAJNOVÁ, Jaroslava: Služby a řemesla v letech 1930–1948, část II., Polensko č. 3/2003, s. 3–6.

– 186 –

Přehled některých živností z období 1918–1939

V soupisu jsou uvedeny záznamy počínaje květnem roku 1909, pokud měla plat-
nost živnostenských povolení přesah do období vzniku Československa. Pro vytvoření
představy, kolik obchodů, příp. i řemesel (kromě koncesovaných hostinských živnos-
tí) bylo v Polné provozováno, je jistě vhodné doplnit výše uvedené údaje ještě tímto
přehledem.15

Pořadí: příjmení a jméno, datum udělení koncese, označení živnosti a místa pro-
vozovny, případně její přeložení; (I. – Město; II. – Horní město; III. – Dolní město; IV.
– Kateřinov; V. – Židovské město; od poloviny 20. let se za čísly popisnými označení
městské části římskou číslicí zpravidla již neuvádělo):

1909
Littmann Rudolf – 29. 5. 1909 – nákup a prodej živého drobného dobytka – Polná čp. 64-II.
Špicl Vojtěch – 6. 7. 1909 – krupařství – Polná čp. 77-I.
Ludvíková Aloisie – 18. 7. 1909 – prodej dámských klobouků všeho druhu – Polná čp. 30-I.
Musil Josef – 9. 8. 1909 – hokynářství – Polná čp. 59-III.
Došková Marie – 29. 9. 1909 – hokynářství – Polná čp. 176-III.
Schlesingerová Magdalena – 19. 9. 1909 – pletení punčoch – Polná čp. 66-I.
Hromádka Adolf – 2. 10. 1909 – kramářství – Polná čp. 84-I. (Pobočný závod ve Ždírci čp. 39).
Gráfová Růžena – 2. 12. 1909 – prodej porcelánového a skleněného zboží – Polná čp. 10-I.
Novotná Růžena – 2. 12. 1909 – obchod střižním a galanterním zbožím – Polná čp. 63-II.
Kristl Jan – 22. 12. 1909 – obchod smíšeným zbožím – Polná čp. 18-I.

1910
Štoček Ferdinand – 13. 1. 1910 – koupě a prodej hovězího, vepřového a skopového živého
dobytka – Polná čp. 16-I.
Novák František – 29. 1. 1910 – obchod střižním a galanterním zbožím – Polná čp. 35-I.
Kratochvíl Antonín – 5. 2. 1910 – obchod hotovou obuví – Polná čp. 27-I.
Heller Emil – 12. 2. 1910 – nákup a prodej plodin a umělých hnojiv – Polná čp.15-V.
Fišer Emil – obchod střižním a galanterním zbožím – Polná čp. 30-I.
Havlíček Karel – 10. 5. 1910 – hokynářství – Polná čp. 74-I.
Procházková Aloisie – 12. 5. 1910 – krupařství – Polná čp. 37-II.
Sládková Josefa – 28. 8. 1910 – koupě a prodej vydělaných koží, usušení a barvení – Polná
(číslo popisné není uvedeno).
Hromádka Adolf – 13. 9. 1910 – prodej láhvového piva – Polná čp. 84-I.
Smrčková Zdeňka – 23. 9. 1910 – prodej uhlí v malém – Polná čp. 76-I.
Bergmannová Marie – 27. 9. 1910 – krupařství – Polná čp. 310 (dle nového číslování).
Vítková Anna – 19. 10. 1910 – hokynářství – Polná čp. 574 (dle nového číslování).

1911
Jelínek František – 5. 7. 1911 – povoznictví – Polná čp. 83-I.
Barták Karel – výroba cementového zboží – Polná čp. 2 (pozn.: zemřel 5. 10. 1937).
Kundt František – 2. 8. 1911 – prodej všech druhů náhrobků a náhradních potřeb – Polná
čp. 114-I.
Dobrovolná Marie – 18. 10. 1911 – obchod zbožím galanterním a šatstvem – Polná čp. 35-I.
Pešák Kašpar – 17. 11. 1911 – obchod potravinami a lahvovým pivem – Polná čp. 96-I.

15 SOkA Havlíčkův Brod, Okresní úřad Německý Brod – Soudní okres Polná, Starý živnostenský rejstřík
1909–1941, dle knihy pův. pod i. č. 33A.

– 187 –

1912
Strnad Jan – 10. 7. 1912 – obchod smíšeným zbožím – Polná čp. 62-I.
Strnadová Ludmila – 6. 9. 1912 – modiství – Polná čp. 62-I.
Šperling Čeněk – 31. 12. 1912 – obchod zbožím smíšeným – Polná čp. 70-I.

1913
Kubíček Jan – 2. 1. 1913 – obchod obuví – Polná čp. 24-I. (Od 9. 4. 1914 v čp. 145 obchod
zbožím smíšeným).
Kubíček Josef – 24. 1. 1913 – obchod hovězím, vepřovým a skopovým dobytkem – Polná čp.
52-I.
Varhánek Antonín – 21. 2. 1913 – obchod hřebeny – Polná čp. 98.
Vítek Gustav – 11. 3. 1913 – obchod zbožím smíšeným – Polná čp. 146. (Od 23. 3. 1929 též
výroba lihovin studenou cestou; od 12. 2. 1937 prodej minerálních vod).
Deutschová Karolína – 13. 3. 1913 – obchod zbožím lněným a prádlem – Polná čp. 18.
Kubíček Antonín – 26. 4. 1913 – obchod zbožím smíšeným – Polná čp. 35.
Pešáková Marie – 9. 5. 1913 – hokynářství – Polná čp. 274.
Šitavancová Marie – 9. 5. 1913 – obchod obuví – Polná čp. 34.
Půža Liberát – 20. 6. 1913 – obchodní jednatelství umělými hnojivy – Polná čp. 97.
Aufrecht Heřman – 13. 9. 1913 – obchod peřím a kůžičkami – Polná čp. 20. (Od 28. 12. 1915
též obchod bramborami v čp. 206).
Bureš František – 11. 11. 1913 – obchod pánskou a dámskou konfekcí – Polná čp. 23.
Franz Leopold – 13. 11. 1913 – obchod zbožím smíšeným – Polná čp. 21.

1914
Hladký Karel – 5. 1. 1914 – obchod papírnický a zbožím galanterním – Polná čp. 46.
Vacek František – 26. 2. 1914 – obchod zbožím smíšeným – Polná čp. 305.
Pohlreich Theodor – 24. 4. 1914 – obchod živým vepřovým a skopovým dobytkem – Polná
čp. 78-II.
Marek Jan – 27. 4. 1914 – obchod zbožím smíšeným – Polná čp. 17.
Minář Josef – 26. 6. 1914 – obchod klobouky a zbožím galanterním – Polná čp. 31.

1915
Basch Hermann – 20. 5. 1915 – obchod dobytkem – Polná čp. 79.
Vítek Karel – 7. 7. 1915 – obchod dobytkem – Polná čp. 36.
Deutsch Hugo – 11. 12. 1915 – obchod dobytkem – Polná čp. 18. (Od 29. 7. 1920 nákup
a prodej všeho druhu dobytka na čp. 41).
Navrátil Jan – 28. 12. 1915 – obchod zemskými plodinami – Polná čp. 29.
Vepřovský Vladimír – 28. 12. 1915 – obchod zbožím kovovým a kuřáckými potřebami –
Polná čp. 144-I.

1916
Novotný Jan – 19. 6. 1916 – lepení plakátů – Polná čp. 11.
Basch Leopold – 19. 6. 1916 – obchodní jednatelství škrobem – Polná čp. 519-V.
Hladík Jan – 6. 10. 1916 – obchod zbožím smíšeným – Polná čp. 53 a 45. (Od 21. 2. též prodej
pálených lihových nápojů v uzavřených láhvích na čp. 50).

1918
Dušátková Kateřina – 27. 6. 1918 – obchod smíšeným zbožím – Polná čp. 21.
Wollmann Adolf – 27. 7. 1918 – obchod obuví, kůží a obuvnickými přípravami – Polná čp.
531-V. (Od 11. 2. 1919 též všeho druhu potravin včetně zeleniny a ovoce na čp. 47-I.; od 2. 1.
1922 tovární výroba obuvi na čp. 47).
Čáslavská Marie – 13. 8. 1918 – hokynářství – Polná čp. 584.
Kratochvílová Marie – 9. 9. 1918 – obchod se střižním zbožím – Polná čp. 95.

– 188 –

Bradová Anastázie – 30. 9. 1918 – zelinářství a obchod ovocem – Polná čp. 471.
Studená Žofie – 1. 10. 1918 – hokynářství – Polná čp. 42-I.

1919
Neuwirth Matěj – 1. 1. 1919 – pekařství – Polná čp. 116.
Hošek Jan – 8. 4. 1919 – nákup a prodej ovoce, zeleniny, másla, vajec, tvarohu a drůbeže –
Polná čp. 448.

1920
Hailand Antonín – 3. 1. 1920 – výkroj kůží – Polná čp. 368.
Hájek Antonín – 21. 2. 1920 – nákup a prodej kůží a peří – Polná čp. 535.
Vierendeles Arnošt – 21. 2. 1920 – obchod ovocem a delikatesami – Polná čp. 93.
Basch Otto – 16. 4. 1920 – nákup a prodej syrových kůží a peří – Polná čp. 526-V.
Boubela Antonín – 27. 4. 1920 – nákup a prodej obuvi – Polná čp. 72.
Gráf Leopold – 7. 5. 1920 – nákup a prodej kůží a peří – Polná čp. 11.
Radouš Rudolf – 8. 6. 1920 – zahradnictví – Polná čp. 17.
Šubertová Evženie – 7. 9. 1920 – obchod zbožím střižním a galanterním, nákup a prodej
semene – Polná čp. 65-I.
Zimová Marie – 7. 9. 1920 – kramářství – Polná čp. 65-I.

1921
Cink Tomáš – 7. 1. 1921 – obchod komisionářský a zasilatelský – Polná čp. 46. (Od 31. 1.
1922 též prodej vína v uzavřených láhvích).
Karlík Karel – 3. 2. 1921 – obchod se zbožím smíšeným – Polná čp. 61-I.
Fiala Josef – 24. 2. 1921 – obchod hovězím a vepřovým dobytkem – Polná čp. 108.
Sedláková Jaroslava – 10. 3. 1921 – obchod bez omezení na určité zboží ve velkém
s vyloučením drobného prodeje dle § 38, odst. 1 – Polná čp. 109.
Dvořáková Marie – 11. 4. 1921 – nákup a prodej másla, vajec, tvarohu a ovoce – Polná čp. 277.
Dürheimová Marie – 27. 5. 1921 – obchod se střižním a galanterním zbožím – Polná čp. 27.
Kasal Ladislav – 12. 9. 1921 – prodej veškerých elektrotechnických potřeb a různých strojů
– Polná čp. 86.
Vítek František – 2. 11. 1921 – nákup a prodej hovězího dobytka – Polná čp. 255.
Štohanzl Jan – 23. 12. 1921 – pletařství – Polná čp. 551.
Meloun Jaroslav – 29. 12. 1921 – obchod se střižním, galanterním a konfekčním zbožím –
Polná čp. 69.

1922
Beneš Jan – 2. 1. 1922 – obchod se střižním galanterním a módním zbožím – Polná čp. 236.
Procházka Jindřich – 22. 4. 1922 – pilařství (se skladem dříví v Chomutově) a od 20. 6.
mlynářství – Polná čp. 185. (Od 22. 8. výroba bramborového škrobu na čp. 187).
Šic František – 8. 7. 1922 – výkroj kůží – Polná čp. 9.
Filipenský Jan – 18. 8. 1922 – obchod ovocem – Polná čp. 281.

1923
Skalická Anna – 16. 2. 1923 – živnost kramářská – Polná čp. 73.
Dušátková Kateřina – 8. 5. 1923 – výroba lihovin na studené cestě a prodej lihových nápojů
v láhvích po obchodnicku uzavřených (výroba lihovin pozastavena 1. 7. 1937) – Polná čp. 21.
Zábranská Božena – 16. 6. 1923 – hokynářství – Polná čp. 3.
Linhart Josef – 31. 12. 1923 – podnikatelství staveb silničních, železničních, vodních
a mostních, jich projektování a řízení – Polná čp. 89.

1924
Křesťan Josef – 30. 5. 1924 – nákup a prodej másla, vajec, drůbeže a ovoce – Polná čp. 5.

– 189 –

Franc Jan – 28. 7. 1924 – podnikatelství staveb silničních, železničních, vodních a mostních
– Polná čp. 18.

Aufrechtová Žofie – 13. 9. 1924 – obchod textilními zbytky a niťařstvím v malém – Polná čp. 542.
Firma Chalupa a Faix – 27. 10. 1924 – provozování parní pily, obchod dřívím a výroba beden
– Polná (v prostoru za nádražím, číslo popisné neuvedeno).
Melounová Jaroslava – 27. 11. 1924 – obchod zbožím střižním, galanterním a konfekčním
– Polná čp. 46.
Niederle František – 9. 12. 1924 – živnost dle § 38 živnost. řádu – Polná čp. 151.

1925
Mach Antonín – 28. 4. 1924 – živnost cihlářská – Polná čp. 556.
Novák Vojtěch – 26. 8. 1925 – obchod se smíšeným zbožím – Polná čp. 84.
Vacková Marie – 7. 10. 1925 – živnost hokynářská s návštěvou trhů a poutí – Polná čp. 81.
Halík František – 27. 10. 1925 – obchod se zbožím koloniálním a smíšeným – Polná čp. 51.
Procházka Emanuel – 11. 12. 1925 – obchod rybami – Polná čp. 31/32. (Od r. 1896 živnost
řeznická, Polná čp. 43, poté obchod přemístil do domu čp. 31/32).

1926
Štohanzl Josef – 15. 1. 1926 – živnost mlynářská – Polná čp. 17.
Neubauer Josef – 12. 2. 1926 – živnost krupařská a hokynářská – Polná čp. 119.
Skála František – 19. 2. 1926 – obchod se smíšeným zbožím – Polná čp. 482.
Kratochvíl František – 5. 3. 1926 – obchodní jednatelství střižním zbožím, látkami, šicími
stroji, obuví a pleteným zbožím – Polná čp. 95.
Kašík Josef – 5. 3. 1926 – obchod se smíšeným zbožím – Polná čp. 364.
Pokorná Glicerie – 22. 4. 1926 – živnost hokynářská – Polná čp. 95.
Perla František – 1. 7. 1926 – obchod drobným dobytkem – Polná čp. 123.
Dohnal Jan – 28. 7. 1926 – nákup a prodej peří a kůže – Polná čp. 612.
Konzbul Josef – 14. 8. 1926 – obchod vepřovým dobytkem – Polná čp. 154.
Laška Jan – 5. 10. 1926 – obchod potravinami a porcelánem v malém – Polná čp. 69.

1927
Tůma Antonín – 22. 1. 1927 – nákup a prodej hovězího a vepřového dobytka – Polná čp. 28.
Dvořák Josef – 12. 1. 1927 – mlácení obilí a řezání dříví elektrickým proudem – Polná čp. 4.
Koumarová Marie – 21. 4. 1927 – živnost ručního vyšívání a přetiskování vzorů pro vyšívání
– Polná čp. 523.
Ondráčková Jana – 22. 4. 1927 – nákup a prodej vajec a másla – Polná čp. 94.
Kasl František – 10. 5. 1927 – koupě žíní a prodej kartáčnického zboží – Polná čp. 370.
Bockschneiderová Emilie – 16. 5. 1927 – nákup a prodej másla, vajec, drůbeže, zvěřiny,
ovoce a lesních plodin – Polná čp. 256.
Pometlová Ludmila – 4. 7. 1927 – nákup a prodej másla a vajec – Polná čp. 438.
Matějka Karel – 19. 7. 1927 – obchod parfumerií a toaletními potřebami – Polná čp. 50.
Svobodová Emilie – 26. 7. 1927 – kramářství – Polná čp. 581.
Perla Jan – 16. 9. 1927 – nákup a prodej dobytka všeho druhu – Polná I, Horní město
(čp. neuvedeno).
Procházková Marie – 27. 12. 1927 – prodej obuvi a příprav – Polná čp. 3/I.

1928
Jandejsek Josef – 8. 2. 1928 – hokynářství a obchod se zbožím střižním – Polná čp. 585.
Fiala Rudolf – 22. 2. 1928 – obchod hovězím a vepřovým dobytkem – Polná čp. 108.
Prokopová Jarmila – 4. 5. 1928 – sklad a prodej minerálních vod – Polná čp. 28/29.
Sýkorová Kateřina – 5. 6. 1928 – obchod se střižním zbožím a galanterním s návštěvou trhů
a poutí – Polná čp. 449.

– 190 –

Hlávková Augustina – 2. 7. 1928 – hokynářství a kramářství – Polná čp. 37.
Rosecký Jaroslav – 2. 8. 1928 – obchod se zbožím smíšeným – Polná čp. 134/III. (Od 25. 9.
1929 prodej piv v uzavřených láhvích).
Forstner František – 25. 9. 1928 – obchod s látkami a sukny po poutích a trzích – Polná čp. 110.
Bláha Josef – 11. 10. 1928 – mlácení obilí a řezání dříví pomocí pojízdného elektrického
motoru – Polná čp. 146.
Dvořák Adolf – 24. 10. 1928 – obchod se zbožím střižním a galanterním – Polná čp. 449.
Hájek Antonín – 27. 11. 1928 – obchod s drůbeží – Polná čp. 535.
Kovářová Emilie – 28. 12. 1928 – obchod se zbožím střižním a galanterním – Polná čp. 25.

1929
Firma F. a A. Baťa – leden – prodejna s obuví a doplňky v Polné (číslo popisné neuvedeno).
Sláma František – 17. 1. 1929 – továrna na kovové zboží – Polná čp. 572.
Gryčová Josefa – 30. 3. 1929 – hokynářství s nákupem vajec, másla a drůbeže – Polná čp. 175.
Kundt Karel – 27. 5. 1929 – nákup a prodej železných křížů a náhrobních potřeb – Polná
čp. 119.
Gregar Karel – 27. 6. 1929 – zahradnictví – Polná čp. 112.
Pokorný Adolf – 18. 7. 1929 – prodej galanterního zboží a hraček po trzích a poutích – Polná
čp. 95.
Mikší Anežka – 27. 8. 1929 – hokynářství – Polná čp. 93.
Gryč Jan – 20. 9. 1929 – povoznictví – Polná čp. 247.
Doucha Adolf – 3. 10. 1929 – povoznictví – Polná čp. 360. (Od r. 1935 živnost již
neprovozoval).
Vítek Josef – 18. 10. 1929 – krupařství – Polná čp. 77.
Vlach Jiří – 15. 10. 1929 – obchod s vepřovým a hovězím dobytkem – Polná čp. 408.
Štohanzl Josef – 20. 12. 1929 – výroba škrobu – Polná čp. 17.
Biňovec Václav – 18. 12. 1929 – obchod se zbožím smíšeným – Polná čp. 151. (Od 29. 9.
1934 též prodej baterií, zvonků a jiného materiálu slaboproudé elektrotechniky).

1930
Dürheim Ludvík – 22. 1. 1930 – obchod se střižním zbožím – Polná čp. 27.
Basch Josef – 25. 1. 1930 – tírna lnu a obchod lnem – Polná čp. 79.
Chmela Alois – 3. 2. 1930 – obchod hovězím a vepřovým dobytkem – Polná čp. 202.
Salášek František – 4. 2. 1930 – výroba suchého bramborového škrobu – Polná čp. 155/11.
Náhlík František – 5. 5. 1920 – obchod se zbožím smíšeným – Polná čp. 554.
Toman Karel – 10. 6. 1930 – nákup a prodej hovězího a vepřového dobytka – Polná čp. 269.
Holínská Marie – 16. 6. 1930 – obchod vejci, máslem, uzeninou, zeleninou a limonádou –
Polná čp. 453.
Baťa Tomáš a Ant., Zlín čp. 544 – 23. 9. 1930 – pobočný závod v Polné (další údaje neuvedeny).
Lang Antonín – 10. 10. 1930 – sklad velocipédů a šicích strojů – Polná čp. 201.
Šimková Julie – 11. 11. 1930 – hokynářství – Polná čp. 108.

1931
Pešáková Marie – 23. 5. 1931 – hokynářství, zelinářství, prodej drobného pečiva a cukrovinek
s návštěvou poutí – Polná čp. 30, Horní brána.
Protivínský Rudolf – 25. 6. 1931 – nákup a prodej gramofonů s příslušenstvím – Polná čp. 496.
Vomelová Ludmila – 24. 8. 1931 – obchod obuví, obuvnickými přípravami, kožemi
a koženým zbožím – Polná čp. 43.
Kratochvíl Josef – 19. 9. 1931 – hokynářství s nákupem a prodejem másla a vajec – Polná čp. 549.
Eisler David – 17. 11. 1931 – obchod zeleninou a ovocem – Polná čp. 586.

– 191 –

1932
Varhánek Antonín – 29. 2. 1932 – prodej galanterního a košíkářského zboží, kartáčnictví
a štětkařství – Polná čp. 401.
Čáslavská Marie – 29. 7. 1932 – obchod střižním, ušitým, pleteným a galanterním zbožím –
Polná čp. 11.
Peřina Karel – 13. 10. 1932 – obchod se zbožím smíšeným – Polná čp. 19.
Koudela Vratislav – 4. 11. 1932 – obchod se zbožím smíšeným – Polná čp. 715.
Taur Karel ml., továrna na obuv a úpravu kůží v Polné – 18. 11. 1932 – továrna na obuv
a úpravu kůží – Polná čp. 395.

1933
Nekvinda Gustav – 2. 2. 1933 – obchod se zbožím smíšeným – Polná čp. 36.
Jägerová Valerie – 17. 2. 1933 – obchod hodinami, zlatým a stříbrným zbožím – Polná čp. 48.
Chlebeček Rudolf – 27. 2. 1933 – obchod koloniálním a krátkým zbožím dle § 38 živn. řádu
– Polná čp. 33.
Smejkalová Karolína – 29. 3. 1933 – nákup a prodej másla, vajec, drůbeže apod. – Polná čp. 499.
Perničková Karolína – 4. 4. 1933 – obchod vejci, mlékem a máslem, prodej cukrovinek po
trzích a poutích – Polná čp. 619.
Šic Jindřich – 9. 5. 1933 – hudebnictví – Polná čp. 302.
Firma Ing. Sázavský a spol., s.r.o. – továrna na kovové zboží – Polná čp. 191.
Sobotková Antonie – 1. 6. 1933 – obchod vejci, máslem, drůbeží, cukrovinkami a umělou
limonádou po trzích a poutích – Polná čp. 93. (Od 14. 2. 1937 též prodej uzenin o trzích
a poutích).
Birke Alfred – 19. 9. 1933 – obchod se zbožím střižním, smíšeným a železným – Polná čp. 61.
Šitavanc Václav – 31. 10. 1933 – pražení obilní kávy – Polná čp. 479.
Fiala František – 31. 10. 1933 – hokynářství – Polná čp. 34.

1934
Hercíková Františka – 5. 1. 1934 – prádelna a žehlírna prádla – Polná čp. 544.
Kepr Vladimír – 14. 2. 1934 – obchod potravinami – Polná čp. 67.
Klíma Jan – 28. 2. 1934 – nákup a prodej másla, vajec a drůbeže – Polná čp. 379.
Doležal Jaroslav – 10. 4. 1934 – obchod potravinami – Polná čp. 34. (Živnost ukončil 22. 2. 1937).
Jírů Stanislav – 13. 4. 1934 – obchod se zbožím smíšeným a materiálním – Polná čp. 49.
Mach František – 25. 4. 1934 – nákup a prodej vajec, másla a drůbeže – Polná čp. 381.
Nechvátal Jiří – 18. 7. 1934 – obchod vejci, máslem, drůbeží, zeleninou, ovocem,
cukrovinkami, nákup a prodej syrových kůží – Polná čp. 291.
Gryč Jan – 20. 9. 1934 – nákup a prodej kůží a peří – Polná čp. 279.
Pátek František – 30. 10. 1934 – velkoobchod dřívím a parní pila – Polná čp. 579.
Pařík Josef – 30. 10. 1934 – obchod se zbožím střižním a galanterním s návštěvou trhů
a poutí – Polná čp. 202.
Erhartová Františka – 5. 12. 1934 – obchod s vlnou a veškerými potřebami pro ruční práce –
Polná čp. 24. (Od 14. 10. 1936 též obchod zbožím módním).

1935
Langmichl Jan – 5. 2. 1935 – obchodní zahradnictví – Polná čp. 263 a 264.
Varhánková Marie – 26. 2. 1935 – hokynářství a potravinářství – Polná čp. 401.
Fišarová Marie – 24. 4. 1935 – koupě a prodej másla, tvarohu, vajec, drůbeže a ovoce – Polná
čp. 243.
Cihlářová Marta – 21. 5. 1935 – trhovectví dle § 63 ž.ř. se zbožím „suché baterie a potřeby
elektrotechnické“ – Polná čp. 10.
Biňovcová Marie – 13. 11. 1935 – hokynářství – Polná čp. 52/I.

– 192 –

Svobodová Karla – 29. 11. 1935 – obchod koňskou uzeninou – Polná, Horní brána (číslo
popisné neuvedeno).

Šilhánek Jindřich – 24. 12. 1935 – prodej jízdních kol, šicích strojů a součástí – Polná čp. 581.

1936
Pavlíček František – 17. 2. 1936 – obchod hospodářskými stroji, velocipédy, šicími stroji
a jejich součástkami – Polná čp. 26.
Bureš Václav – 21. 4. 1936 – provaznictví – Polná čp. 287.
Sedlák Jan – 12. 6. 1936 – zprostředkování nákupu a prodeje koní – Polná čp. 278.
Kořínek Emanuel – 5. 8. 1936 – prodej piva v uzavřených lahvích – Polná čp. 189.
Chmela Rudolf – 22. 11. 1936 – obchod dobytkem hovězím, vepřovým a selaty,
zprostředkování obchodu koňmi – Polná čp. 248.

1937
Kasl František – 20. 1. 1937 – obchod galanterní s prodejem po trzích a poutích – Polná čp.
34 (bydlí na čp. 220).
Novák Václav – 2. 2. 1937 – prodej cukrovinek o poutích a trzích – Polná čp. 93.
Firma Jakl a Štěřík, Kolín – 3. 2. 1937 – zřízení pouliční čerpací stanice před domem čp. 36
jako pobočný závod, obsluhovatelé: obchodníci František a Marie Vítkovi – Polná čp. 36.
Vytlačil František – 23. 3. 1937 – hudebnictví – Polná čp. 312.
Tichý Antonín – 28. 6. 1937 – obchod zbožím střižním, stávkovým, pleteným a prádlem
o poutích a trzích – Polná čp. 435.
Kralupská olejářská společnost, Brno – 13. 7. 1937 – zřízení pouliční čerpací stanice před
domem čp. 45, obsluhovatel: obchodník Jan Hladík – Polná čp. 45.
Firma Vacuum Oil Company a.s., Praha – 20. 7. 1937 – zřízení pouliční čerpací stanice
pohonných látek pro automobily s veškerým jejím příslušenstvím před domem čp. 34,
obsluhovatel: obchodník Richard Kulich – Polná čp. 34.
Gryč Josef – 27. 9. 1937 – nákup a prodej kůží a peří – Polná čp. 762.
Šrámek Josef – 24. 11. 1937 – obchod vepřovým a hovězím dobytkem – Polná čp. 247.
Vítek Jaroslav – 26. 11. 1937 – obchod vepřový, hovězím živým i mrtvým dobytkem – Polná
čp. 194/III.

1938
Rain Josef – 10. 1. 1938 – kapelnictví – Polná čp. 11.
Hercíková Františka – 22. 2. 1938 – prodej cukrovinek, sýry a mléka, ovoce, zeleniny
a konzervované cikorky, kakaa, obilné kávy, kamenného nádobí a rostlých květin sezónních,
s prodejem ovoce a cukrovinek též o poutích a trzích – Polná čp. 42.
Meloun Václav – 21. 2. 1938 – obchod šicími stroji a veškerými k nim příslušnými
součástkami – Polná čp. 46.
Brabcová Antonie – 10. 5. 1938 – obchod galanterním zbožím s návštěvou trhů a poutí –
Polná čp. 202.
Poláček Ota – 27. 6. 1938 – obchod hospodářskými semeny a obilím – Polná čp. 553.
Došková Marie – 12. 7. 1937 – obchod střižním a galanterním zbožím – Polná čp. 23.
Dohnal František – 18. 8. 1938 – živnost povoznická s jedním koněm a jedním vozem –
Polná čp. 189.
Formánek Vojtěch – 8. 10. 1938 – prodej pomníků a náhrobních potřeb a čistění pomníků –
Polná čp. 726.
Polanková Marie – 27. 12. 1938 – hokynářství a prodej ovoce a zeleniny v čp. 64 a po trzích
a poutích – Polná čp. 64.

1939
Procházka Karel – 9. 3. 1939 – živnost kapelnická – Polná čp. 192.

– 193 –

Hostince a výčepny lihových nápojů v Polné, provoz po roce 191816

Pořadí: příjmení a jméno – datum udělení koncese –– označení živnosti a místa provozovny
– obsah oprávnění, tj. rozlišení dle rozsahu poskytovaných služeb (I – přechovávání cizinců, II
– podávání pokrmů, III – výčep piva a vína, IV – výčep pálivých lihových nápojů, V – podávání
kávy, čaje, čokolády a j. občerstvení, VI – držení dovolených her):

Bartáková Marie – 18. 11. 1925 (předchůdce Bartáková Františka, od 26. 1. 1919) – Polná
čp. 16 – III, IV, VI.

Baschová Matylda – 18. 6. 1925 (předchůdce Basch Berthold, od 10. 9. 1900) – Polná čp. 72
– II, III (pouze výčep piva), V, VI. (Dne 29. 4. 1929 koncese M. Baschové zanikla po jejím úmrtí).

Beranová Anna – 11. 2. 1937 (předchůdce Chlubnová Anastázie, od 19. 11. 1909) – Polná
čp. 19 – II, III, IV, V, VI + prodávání v drobném.

Culková Marie – 17. 2. 1936 (předchůdce Culka Karel, od 16. 12. 1904) – Polná čp. 49 – I,
II, III, V, VI.

Eisová Kateřina (hostinec převzala od Jaroslava Pittnera jako nájemce 28. 5. 1920; dne
24. 10. 1929 živnost rozšířena o služby do č. IV a dále též o užívání přilehlé zahrady a kuželníku)
– Polná čp. 34. (Dne 17. 6. 1937 Kateřina Eisová jako nájemce odhlášena – nástupcem se stal
nový nájemce Jan Koutný).

Hanusová Anna – 17. 1. 1938 (předchůdce Ligmajer Adolf, od 27. 9. 1935) – Polná (číslo
popisné neuvedeno) – II, III, IV, V, VI.

Chlebeček Rudolf – 23. 5. 1933 (předchůdce Chlebeček Theodor, od r. 1862) – Polná čp. 33
– IV.

Karásek František – 22. 12. 1926 (předchůdce Václav Volek od 13. 10. 1914) – Polná čp. 586
– I až VI. (Dne 5. 9. 1929 koncese Fr. Karáska zanikla, provoz převzal do 6. 9. 1930 Jan Koutný).

Klusáčková Marie – 19. 12. 1923 (předchůdce Klusáček Heroš, od 6. 3. 1888) – Polná čp. 42
– IV.

V hostinci U Chlubnů (U Beranů) se scházel kroužek kuželkářů, foto z období před rokem 1940; (archiv
KZHP)
16 SOkA Havlíčkův Brod, Okresní úřad Německý Brod, kniha č. 32 – Hostince II. Polná-Štoky 1922–1949.

– 194 –

Kořínek Emanuel – 12. 3. 1926 (předchůdce a zřizovatel hostince U Nádraží: Drchal Otakar,
od 28. 1. 1923) – Polná čp. 586 – I až VI. (Dne 3. 12. 1929 převzal provoz hotelu František
Karásek a po něm od 4. 2. 1938 Ladislav Smrčka).

Kubíček Josef – 7. 10. 1922 – Polná čp. 30 – II, III, IV, V, VI.
Kučerová Františka – 27. 8. 1927 (předchůdce Vítek Karel, od 14. 12. 1906) – Polná čp. 155
– II, III, IV, V, VI.
Linhartová Vlasta – 27. 5. 1929 (předchůdce Václav Vítek, od 19. 5. 1892, koncese V. Vítka
zanikla následkem vyhoření hostince) – Polná čp. 568 – II, III, IV, V, VI.
Motyčková Marie – 2. 9. 1904 (předchůdce Pivovar právovárečného měšťanstva od
2. 9. 1901) – Polná čp. 41 – II, III, IV, V, VI.
Pittner Jaroslav – 27. 5. 1920 – Polná čp. 34 – I, II, III, V, VI.
Procházka Emanuel ml. – 31. 3. 1920 – Polná čp. 43 a později čp. 32 – III (ale pouze výčep
vína).
Rosecký Jaroslav – 30. 3.
1925 (předchůdce Daňková
Anežka, od 10. 7. 1924) – Polná
čp. 447 – I až VI. (Dne 23. 4.
1928 převzal provoz pohostinství
Rudolf Rákosník).
Třeský František – 15. 3. 1928
(předchůdce Klusáček Josef, od
2. 5. 1888 – Polná čp. 57 – II, III,
IV, V, VI. (Dne 9. 10. 1935 převzal
provoz pohostinství nájemce
Otto Neubauer).
Vítek Gustav – 12. 5. 1928
(předchůdce Vítková Božena, od
31. 5. 1913) – Polná čp. 68 – III
(pouze výčep vína), IV.
Volenec Jindřich – 6. 12. 1918
– Polná čp. – II, III, IV, V, VI.
Vomela Jan – 17. 3. 1925
(předchůdce Procházka Emanuel
st. od 31. 5. 1911) – Polná čp.
43 – II, III, IV, V, VI. (Dne 7. 7.
1926 převzal provoz pohostinství
koncesí od Jana Vomely Josef
Král).

– 195 –

Doplňující údaje o živnostnících jsou zaznamenány ještě v knize s původním názvem
Kniha cizinců 1906–1932, jejíž volné stránky byly využity pro záznamy o přihlášení či
ukončení některých živností v Polné:17

Třeský František – 1. 7. 1924 – živnost hostinská, předchůdce Eis Inocenc – Polná (číslo
popisné neuvedeno).

Bělohlávek František – 1. 1. 1928 – živnost podkovářská – Polná (číslo popisné neuvedeno).
Havlíček Václav – 1. 1. 1928 – obuvnictví – Polná (číslo popisné neuvedeno).
Rákosník Rudolf – 1. 1. 1928 – živnost hostinská – Polná (číslo popisné neuvedeno).
Chmela Alois – 1. 2. 1928 – řeznictví a uzenářství, 4 dělníci, 2 učni – Polná (číslo popisné
neuvedeno).
Báča František – 1. 4. 1928 – živnost pokrývačská – Polná (číslo popisné neuvedeno).
Vítek Gustav – 1. 4. 1928 – živnost hostinská a výčepní, prodej tabáku – Polná (číslo popisné
neuvedeno).
Bříza František – 1. 4. 1928 – živnost obuvnická – Polná (číslo popisné neuvedeno).
Pavlíček Jaroslav – 15. 5. 1928 – obchod zbožím smíšeným – Polná (číslo popisné neuvedeno).
(Od 10. 4. 1929 obchod: velocipédy, šicí stroje, motocykly, hospodářské stroje, na čp. 60).
Šrámek František – 1. 6. 1928 – živnost strojnická, 5 dělníků a 5 učňů, předchůdce Sázavský
Karel – Polná (číslo popisné neuvedeno).
Souček Adolf – 1. 6. 1928 – živnost krejčovská, 1 dělník – Polná (číslo popisné neuvedeno).
Svatoš Josef – 1. 6. 1928 – zubotechnická praxe, 1 příručí, 2 učni – Polná (číslo popisné
neuvedeno).
Procházka Emanuel (ml.) – 1. 7. 1928 – obchod zvěřinou, předchůdce Emanuel Procházka
(pravděpodobně otec) – Polná čp. 32.
Kubíček Josef – 1. 9. 1928 – živnost hostinská – Polná (číslo popisné neuvedeno).
Šotolová Marie – 1. 9. 1928 – hokynářství – Polná (číslo popisné neuvedeno).
Kadlec Jan – 1. 11. 1928 – živnost holičská a vlásenkářská, 1 učeň – Polná (číslo popisné
neuvedeno).
Muzikář Adolf – 30. 11. 1928 – natěračství a malířství – Polná (číslo popisné neuvedeno).
Beneš Jan ml. – 30. 12. 1928 – kovářství – Polná (číslo popisné neuvedeno).
Beránková Karla – 13. 2. 1929 – obchod suknem a textilií – Polná čp. 405.
Pospíchal Ludvík – 1. 3. 1929 – kolářství – Polná čp. 115.
JUDr. Schürer Miroslav – 8. 4. 1929 – notář, 2 pomocné síly – Polná čp. 109.
Basch Josef – 18. 4. 1929 – obchod hovězím dobytkem při hospodářství – Polná čp. 79/II.
Koucký Jindřich – 25. 5. 1929 – obchod se smíšeným zbožím, minerální vody – Polná čp. 38.
Jelínek Vladimír – 30. 6. 1929 – správkárna strojů a motorových vozidel – Polná čp. 37.
Karásek František – 1. 7. 1929 – živnost hostinská – Polná čp. 586.
Meloun Václav – 1. 8. 1929 – knihařství a papírnictví, prodej periodických časopisů – Polná
čp. 69.
Neuwirth Antonín – 1. 9. 1929 – prodej periodických časopisů – Polná čp. 54.
Chmel Alois – 1. 10. 1929 – truhlářství – Polná čp. 228.
Štěpánek Karel – 15. 10. 1929 – živnost holičská – Polná čp. 519.
Čapková Marie – 1. 11. 1929 – zhotovení ženského a dětského prádla a ošacení při
domácnosti – Polná (číslo popisné neuvedeno).
Prokop Jindřich – 1. 11. 1929 – nákup a prodej bramborového škrobu – Polná čp. 28.
Linhartová Vlasta – 1. 1. 1930 – živnost hostinská – Polná čp. 89.

17 SOkA Jihlava, Archiv města Polná, kniha č. 153. (Z uvolněné a poškozené vazby je zřejmé, že některé
listy se zápisy byly před archivací pravděpodobně odstraněny. Zápisy z let 1927 až 1934 nejsou úplné
v porovnání s evidencí živností v knize /pův. pod č. 33A/, viz: SOkA Havlíčkův Brod, Okresní úřad Ně-
mecký Brod, Soudní okres Polná, Starý živnostenský rejstřík 1909–1941).

– 196 –

Kreuz Josef – 1. 3. 1930 – doprava autobusem – Polná čp. 47.
Perla Jan – 1. 4. 1930 – živnost řeznická – Polná (číslo popisné neuvedeno).
Vinická Marie – 1. 4. 1930 – obchod střižním a galanterním zbožím – Polná (číslo popisné
neuvedeno).
Švácha Václav – 15. 5. 1930 – prodej tabáku – Polná čp. 3.
Staník Antonín – 1. 6. 1930 – živnost zvěrokleštická – Polná čp. 606.
Nechvátal Jiří – 1. 6. 1930 – obchod ovocem, zeleninou a cukrem – Polná čp. 291.
Kislinger Josef – 20. 7. 1930 – nákup a prodej gramofonů – Polná (číslo popisné neuvedeno).
Řehák Bohuslav – 20. 7. 1930 – doprava osob Polná-Velké Meziříčí, majitel autobusu,
1 pomocná síla – Polná čp. 34.
Šváchová Marie – 30. 7. 1930 – prodej ovoce – Polná čp. 3.
Sedlák František – 1. 10. 1930 – řeznictví – Polná (číslo popisné neuvedeno).
Jozl František – 1. 1. 1931 – pekařství, 1 pomocná síla, předchůdce Jozl Antonín – Polná
(číslo popisné neuvedeno).
Vítek Alfons – 13. 4. 1931 – strojní řeznictví (řeznictví převzal po svém otci Janu Vítkovi
29. 3. 1921) – Polná (číslo popisné neuvedeno).
Radouš Rudolf – 1. 6. 1931 – hokynářství s prodejem cukrovinek, zahradnictví – Polná (číslo
popisné neuvedeno).
Čaloudová Anna – 2. 6. 1931 – zhotovení dámských a dětských šatů – Polná (číslo popisné
neuvedeno).
Fürych Bohumil – 30. 11. 1931 – živnost kloboučnická, zaměstnává 5 dělníků – Polná (číslo
popisné neuvedeno).
Jouklová Aloisie – 1. 1. 1932 – nákup a prodej másla, ovoce a drůbeže při domácnosti – Polná
čp. 367.
Coufalová Růžena – 6. 6. 1932 – prodej uzenářských výrobků při domácnosti – Polná čp. 316.
Bič Bohumil – 10. 6. 1932 – obchodník, příležitostná nákladní doprava – Polná čp. 61.
Fialová Marie – 1. 2. 1932 – živnost hokynářská – Polná čp. 534.
Matějíček Josef – 1. 5. 1932 – veřejná posluha – Polná čp. 144.
Kepr Vladimír – 1. 7. 1932 – hokynářství v krámě pekařském – Polná čp. 67.
Zvoník Jan – 1. 7. 1932 – mědikovectví a kotlářství – Polná čp. 462.
Skála Josef – 1. 10. 1932 – trafika – Polná čp. 599.
Marek Jan – 5. 7. 1932 – výrobce limonád, příležitostná nákladní autodoprava – Polná čp. 60.
Minářová Magdaléna – 5. 10. 1932 – potravinářství a zelinářství s prodejem o poutích
a trzích – Polná čp. 609.
Taur Karel ml. – započato r. 1900 (1932 reevidence) – továrna na obuv – Polná čp. 395.
Prokop Břetislav – 1. 1. 1933 – výroba kovového galanterního zboží, výroba měřidel – Polná
čp. 681.
Sázavský Karel a spol. – 1. 1. 1933 – továrna na kovové zboží, zaměstnává 10 dělníků
(předchůdce František Sláma a spol.) – Polná (číslo popisné neuvedeno).
Vomelová Emma – 1. 1. 1933 – obchod obuví a obuvnickými přípravami – Polná čp. 43.
Pavelka Karel – 11. 2. 1933 – truhlářství – Polná čp. 689.
Cihlář František – 15. 2. 1933 – živnost elektrotechnická – Polná čp. 544.
Bacík Ervín – 5. 5. 1933 – cukrářství – Polná čp. 12.
Rosendorfský Jan – 10. 5. 1933 – obchod vepřovým a hovězím dobytkem živým i mrtvým –
Polná čp. 91/I.
Brabcová Antonie – 1. 7. 1933 – obchod střižní a galanterní, cukrovinkami v domácnosti,
s návštěvou trhů a poutí – Polná čp. 202.
Neuwirth František – 8. 7. 1933 – pekařství – Polná (číslo popisné neuvedeno).
Vinklerová Františka – 1. 10. 1933 – vetešnictví v domácnosti – Polná čp. 145.

– 197 –

Meloun Václav – 27. 10. 1933 – prodej radiotelegrafních a radiotelefonních zařízení,
samostatný knihař – Polná čp. 69.

Matějka Karel – 1. 12. 1933 – holičství, 2 dělníci a 1 učeň – Polná čp. 24 (později provozovnu
přemístil do budovy městské spořitelny, čp. 50).

Soupis z Adresáře republiky ČSR, Praha 1925, (odd. Polná, s. 936 a 937)

Lékaři: MUDr. Václav Michálek, MUDr. Karel Turecký, MUDr. Jaroslav Vašák; Zubní
lékaři: MUDr. Václav Michálek; Notář: Ladislav Kučera; Barvírny: Karel Röhrich; Bednáři:
František Dočekal, Jan Dočekal, Vincenc Chládek, Antonín Souček, Jan Škorpík; Cement.
zboží (výroba): Karel Barták; Cihelny: Ignác Sadil; Cukráři: Karel Hazuka, Antonín Holcman,
František Šotola; Čalouníci: Jan Filipenský, František Forstner, Václav Hanzal, Josef Kaláb,
Karel Svoboda; Dlaždiči: Rudolf Mach; Dobytek – obchod: Ferdinand Štoček, Karel Varhánek;
Domácí nářadí: Jan Hladík, Adolf Koudela, Alois Musil; Drogerie: Jindřich Koutský, Gustav
Vítek; Dříví: Chalupa a Faix; Dřevoobrábění: Romuald Roštok, Antonín Vlk; Fotograf: Adolf
Veselý; Galanterie: Marie Burešová, Jan Došek, Marie Gilbertová, Jan Hladík, František Kracík;
Hodináři: Josef Gross, Jan Jaroš; Holiči: Bedřich Hympl, Jan Chládek, Vilém Müller, Alois
Procházka; Hostince: Jar. Daněk, Inocenc Eis, Jan Motyčka, Martin Motyčka, Rudolf Novotný,
Jan Šrámek, Václav Vítek, Kateřina Vosolsobětová; Hotely: Karel Culka, Otakar Drchal, Hotel
„Eis“, Václav Volek; Hrnčíři: Adolf Skalák; Hudební nástroje: Václav Meloun, Hudební školy:
Roman Rain; Chemické laboratoře: Jindřich Koucký; Instalace: Karel Doubek, Jan Koudela,
Karel Nesládek; Kamnáři: Adolf Skalák; Kartáčníci: Antonín Varhánek; Klempíři: Karel
Doubek, Jan Koudela, Karel Nesládek; Kloboučníci: Josef Fürych; Knihaři: Karel Hladký,
Václav Meloun; Knihtiskárny: Bedřich Zapletal; Knihy, hudebniny: Václav Meloun, Bedřich
Zapletal; Kola (jízdní): Václav Pokorný; Koláři: Eman Haisel, Karel Hakl, František Fišer,
Karel Pospíchal, J. Smejkal; Koloniál (obchod): Karel Barták, Karel Fišar, Jan Hladík, Theodor
Chlebeček, František Kracík, Jan Peřina, Vincenc Šperling, Gustav Vítek; Kominíci: František
Fortin, František Markolous; Konfekce dámská: Marie Veselá; Konsumní spolky: Konsumní
a stavební družstvo v Polné, sp. s r.o., Konsumní úsporný spolek v Polné, sp. s r.o., Lidové
prodejní a nákupní družstvo v Polné, sp. s r.o.; Kováři: Jan Beneš, Jan Klusáček, Václav Marek,
František Půža; Kovové zboží: Sláma a spol., továrna na kovové zboží; Kožešina: Karel Sládek;
Kožešník: Ignác Littmann; Krejčí: Antonín Cink, Jan Činčera, Jan Fiala, Leopold Frühbauer,
Antonín Vítek; Kůže: Otto Basch, František Šic, Karel Wollmann; Lahůdky: František Kracík,
Vincenc Šperling; Lékárny: PhMgr. Josef Matina; Lihovary: Družstevní lihovar, zaps. spol.
s r.o.; Malíři: Antonín Hájek, Karel Kundt, Jan Matula, Adolf Muzikář; Máslo, vejce: Bohumil
Bič, Jan Langmichl; Mlýny: Otto Fiala, Jindřich Procházka, Jan Štohanzl; Modistky: Františka
Klusáčková, Jaroslava Melounová, Marie Vítková; Nožíři: Adolf Neubauer; Obilí (obchod):
Emanuel Basch; Obuvníci: Jan Došek, Ferdinand Prokeš, Jan Svoboda, Jan Šic, Adolf
Wollmann, Karel Taur – továrna na obuv v Polné, Nákupní, prodejní a výrobní družstvo v Polné
s r.o., Výrobní, prodejní a nákupní družstvo dělníků obuvnických v Polné s r.o.; Obuv (výroba):
Josef Minář, František Špinar, Vomela a Brabela, Adolf Wollmann, Jaroslav Zacharník; Ovoce
(obchod): František Charous, Vincenc Šperling, Jan Vacek; Papír (obchod): Jan Hladký,
Václav Meloun; Pekaři: Bohumil Kepr, František Náhlík, František Nejedlý, Václav Novák,
Bedřich Půža; Pily: Otto Fiala, Chalupa a Faix, Jindřich Procházka, Jan Štohanzl; Pivovary:
Měšťanský pivovar – Právovárečné měšťanstvo v Polné, Jindřich Volenec; Plakátovací ústav:
Jan Novotný; Pohodný: Josef Oberreiter; Porodní asistentka: Blažena Beránková, Antonie
Korejtková; Povoznictví: Jan Dvořák; Restaurace: Karel Culka, U Nádraží, Václav Volek,
Kateřina Vosolsobětová; Řezníci: Josef Kubíček, Antonín Lang, Emanuel Procházka, Alfons
Vítek, Karel Vítek; Sedláři: Jan Filipenský, Václav Hanzal, Josef Kaláb, J. Svoboda; Semena
(obchod): Gustav Vítek; Skladiště: Rolnické družstvo skladištní v Polné s r.o.; Sklenář:

– 198 –

Leopold Gráf; Skleněné a porcelánové zboží: Leopold Gráf, Alois Havlíček, Vincenc Šperling;
Sladovny: Právovárečné měšťanstvo v Polné; Slévárny železa: Bárta a Aron; Smíšené zboží:
Amalie Dvořáková, Jan Hladík, Theodor Chlebeček, Karel Karlík, Alois Musil; Soustružníci:
František Kaplan; Stavebnictví: Obecně prospěšné stavební družstvo pro Polnou a okolí,
Hospodářské, nájemní a stavební družstvo Polná, Konsumní a stavební družstvo v Polné;
Stavební materiál: Karel Barták, Jan Hladík, František Kracík; Stavitelé: Josef Linhart,
Miroslav Mácha; Střižní zboží: Marie Burešová, Marie Gilbertová, Jaroslav Meloun; Sukna:
Marie Burešová, Marie Gilbertová, Augustin Sedlák; Škrobárna: Amylon, akciová společnost;
Studnař: Václav Polívka; Tabák: Jan Dušátko – hlavní sklad; Tesaři: Jan Kašík, Josef Linhart;
Truhláři: Josef Čaloud, Karel Kostka, Bohumil Landsmann, Karel Müller, Theodor Müller,
Václav Neubauer; Uhlí (prodej): Emanuel Basch, Jan Hladík, František Kracík; Víno (prodej):
Karel Karlík, Emanuel Procházka; Zahradnictví: Rudolf Radouš; Zámečnictví: Rudolf Aron,
Vojtěch Konzbul, Václav Pokorný, Karel Sázavský; Zasílatelství: Karel Neubauer; Zbraně
(prodej): Jan Dušátko; Zedničtí mistři: Josef Linhart; Zemské plodiny: Herman Basch; Zlato
a stříbro: Josef Gross; Zvěřina (obchod): Bohumil Bič, Jan Langmichl; Železářství (obchod):
Jan Hladík, Alois Musil.

Soupis z Adresáře Protektorátu Čechy a Morava
pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství, Praha 1939, (odd. Polná, s. 651 a 652)

Zvěrolékaři: MVDr. František Bém; Notáři: JUDr. Miroslav Schürer; Autobusová
doprava: Josef Kreutz; Autodoprava: Marta Cihlářová, Jan Kubašta, Miloslav Pařík, Bohuslav
Řehák; Bednáři: František Dočekal, Jan Dočekal, Augustin Chládek, Jan Jelínek, Jan Škorpík;
Cementové zboží (výroba): Emilie Bartáková; Cihelny: Antonín Mach, Josef Sadil; Cukráři:
Karel Hazuka, František Holler; Dobytek (obchod): Josef Basch, Rudolf Chmela, Josef
Konzbul, Josef Šrámek, Karel Toman, Jaroslav Vítek; Drogerie: Stanislav Jírů, Gustav Vítek;
Dříví (velkoobchody): Pátek a spol. – velkobchod dřívím a parní pila, Procházka Jindřich;
Fotoateliéry: Karel Bezouška; Hodináři: Josef Gross, František Jäger; Holiči: Bedřich Hympl,
Jan Chládek, Jan Kadlec, Karel Matějka, Jan Musil, Alois Procházka, Karel Štěpánek, Václav
Klimeš; Hostince: Marie Bartáková, Anna Beranová, Josef Král, Josef Kubíček, Františka
Kučerová, Josef Motyčka, Marie Motyčková, Rudolf Rákosník, Anna Hanusová, Otto Neubauer;
Hotely: Marie Culková, hotel „Eis“ (Jan Koutný), hotel „U Nádraží“ (Ladislav Smrčka);
Hudební nástroje: Václav Meloun; Instalatéři: Karel Doubek, Jindřich Koudela, Jan Musil;
Jednatelství: František Kratochvíl; Kamnáři: Adolf Skalák; Kapelníci: Theodor Pařík, Josef
Rain, Rudolf Rákosník; Kartáčníci a štětkaři: Adolf Varhánek; Kloboučníci: Bohumír Fürych;
Knihaři: Karel Hladký, Václav Meloun; Knihtiskárny: Bedřich Zapletal; Koláři: Karel Hakl,
Ludvík Pospíchal, Václav Smejkal, Emanuel Vacek; Koloniální zboží (obchody): Jan Hladík;
Kominíci: Barbora Fortinová; Konfekce: Marie Čáslavská, Marie Došková, Jan Halík, Marie
Milfeitová; Konsum. spol.: Lidové hospodářské družstvo, Nákupní družstvo Německý Brod
– fil.; Kotláři: Jan Zvoník; Kováři: Jan Bělohlávek, Jan Beneš, Václav Marek, František Půža;
Kovové zboží (továrny): Ing. Sázavský a spol.; Kožešníci: Ignác Littmann, Antonín Minář;
Krejčí pro dámy: Marie Bencová, Josef Coufal, Anna Čaloudová, Jiří Frühbauer, Antonín Jonáš,
Marie Milfeitová, Vlastimila Švejdová; Krejčí pro pány: Antonín Cink, Jan Červený, Jan Činčera,
František Forstner, Leopold Frühbauer, Jan Halík, Leopold Horáček, František Kratochvíl,
Josef Kratochvíl, František Novák, Antonín Strnad, Antonín Vítek, František Vítek; Lahůdky
(obchody): Richard Kulich; Lakýrníci: Josef Cink, František Coufal, Otmar Matula; Lékárny:
„U Černého orla“ (Jarmila Prokopová); Len: Josef Basch, Otto Basch; Lihovary: Družstevní
lihovar v Polné, z. spol. s r.o.; Lihoviny (výčep): Jan Hladík, Rudolf Chlebeček, Heroš Klusáček,
Gustav Vítek; Malíři pokojů: Antonín Hájek, Karel Kundt, Jan Matula, Jan Müller, Adolf Šejstal;

– 199 –