Neexistující život Roberta Adamse, světového učitele

Filmový scénář o Robertu Adamsovi
napsaný na přání Eda Muziky jedním Robertovým stoupencem, 2010

TICHO – ŽIVOT A UČENÍ ROBERTA ADAMSE

Odborový svaz spisovatelů Writer's Guild of America (West) Registrační číslo: 1432614

O napsání tohoto scénáře mě poprosil Edward Muzika, žijící učitel advaita védanty (nedvojného
učení moudrosti) v linii Nisargadatty Maharádže (prostřednictvím Jean Dunn, Nisargadattovy
dlouholeté žákyně a přepisovatelky) a Ramany Maharšiho (skrze Roberta Adamse), když jsem
ho navštívil v Los Angeles v březnu 2010. Včlenil jsem do něj také některé návrhy Davida
Godmana, badatele a životopisce Ramany Maharšiho. Tento scénář věnuji Robertu Adamsovi,
učiteli, kterého jsem nikdy nepoznal, ale jehož hlas a přítomnost ve mně věčně rezonují jako
láska. Óm namah Šivája, Óm namah Arunáčala, Óm namah Šrí Bhagaván Ramana Maharši,
Óm namah Šrí Nisargadatta Maharádž, Óm namah Šrí Robert Adams, Óm namah Šrí Edži. Óm
šánti, šánti, šánti, Óm.

Mír.

1 z 99

Robert a mudrci nás učí, že nejsme tělem, že tento pozemský život je snem. Pouze Absolutno,
nepopsatelné Absolutno, je skutečné. Proto jsem finální verzi scénáře nazval Neexistující život
Roberta Adamse, světového učitele. Za hlavní faktografický zdroj mi posloužily zvukové
nahrávky satsangů Roberta Adamse. U scén dalších mudrců, které Robert znal, jako byli Joel
Goldsmith, Jógananda, Ramana Maharši a Nisargadatta Maharádž, jsem se opíral o jejich
mluvené a psané slovo, písemná vyprávění jejich stoupenců a v neposlední řadě i o svou fantazii.
Chtěl bych poděkovat všem, kteří se přičinili o to, aby Robertovy paměti i učení zůstaly živé.

Matthew Brown, březen 2012
[email protected]
„Neodložil jsem ho. Přál jsem si, aby neskončil. Je skvělý… Je VYNIKAJÍCÍ.“
– Ed Muzika
„KRÁSNÝ!!! KRÁSNÝ!!! KRÁSNÝ!!! Všechny postavy vám hned ožijí, jakmile se trochu
začtete.“
– Rajiv Kapur

2 z 99

ZDROJE:
Autor tento scénář vytvořil díky přístupu k publikovaným zdrojům a díky osobní e-mailové
korespondenci a rozhovorům se studenty Roberta Adamse, kterými jsou Edward Muzika,
Robertova masážní terapeutka a studenti, kteří pověsili recenze satsangů na internet.
Přímé citace Roberta Adamse pocházejí z původní publikované verze knihy Silence of the Heart
(Ticho srdce), 1992, Copyright by Robert Adams, 7210 Jordan Ave., D-30, Canoga Park, CA,
91306, v režimu Fair Use. Všechny dialogy Roberta Adamse, které nejsou přímo citovány
v rámci režimu Fair Use, jsou dílem autora.
Níže naleznete seznam publikovaných zdrojů, které mi při tvorbě tohoto scénáře posloužily
jako referenční materiál:
Adams, Robert. V. Ganéšan, Ed. "Silence is the Ultimate Reality". The Mountain Path 30.1-2
(červen 1993): 20-27. http://www.sriramanamaharshi.org/mpath/1993/may_june/mp.swf
Adams, Robert. Edward Muzika, Ed. "There is No Suffering, There is No Death." Pamflet –
Copyright by Robert Adams, 1991, P.O. Box 7210, Jordan Ave., D-30, Canoga Park, CA,
91304.
Matthew Greenblatt, Ed. "The Ultimate Happiness: A Conversation with Robert Adams."
Inner Directions Journal Fall 1995.
Muzika, Edward. "The Mysterious Sage of Sedona." Yoga Journal for Health and Conscious
Living 138 (leden–únor 1998): 84–89 + 137–139.
http://luthar.com/satsang-with-robert-adams-by-kheyala
http://www.peter.ca/spirit/robert-adams.html

3 z 99

NEEXISTUJÍCÍ ŽIVOT ROBERTA ADAMSE, SVĚTOVÉHO UČITELE
napsal

Matthew Brown

EXTERIÉR: NEZPEVNĚNÁ VENKOVSKÁ CESTA, STÁT NEW YORK, 1939 –
ODPOLEDNE
Auto se kodrncá po hrbolaté cestě na venkově státu New York. Za ním se zvedají mračna
prachu. Rozhrkaný FORD, MODEL T rachotí a od kol mu odskakuje drobný štěrk.
Řídí ho zamračený STRÝC RALF. Vedle sebe má na sedadle spolujezdce TETU SOPHII, která
se z pomačkané mapy na klíně snaží přijít na to, kudy mají jet. Na zadním sedadle vezou
jedenáctiletého ROBERTA ADAMSE, tísnícího se mezi svou matkou PANÍ ADAMSOVOU
a svým STARŠÍM BRATREM. PANÍ ADAMSOVÁ vypadá nešťastně. Dívá se z okna a
přidržuje se sedadla před sebou. ROBERTŮV BRATR se celý zabraný probírá balíčkem
baseballových kartiček s oslýma ušima. Jedenáctiletý ROBERT se širokýma modrýma očima

4 z 99

je bledý. Zírá ven z pohupujícího se auta a snaží se podle stromů a polí u silnice odhadnout,
kde asi tak jsou.

EXTERIÉR: NEZPEVNĚNÁ VENKOVSKÁ CESTA, STÁT NEW YORK, 1939 –
ODPOLEDNE (POKRAČOVÁNÍ)

Auto sjíždí na malou štěrkovou cestu k farmě. Vítá je ORTODOXNÍ ŽIDOVSKÁ RODINA,
urostlý farmář, jeho žena s několika dětmi, co jim zrovna pobíhají mezi kočkami, psy a osly
kolem.

STRÝC RALF, TETA SOPHIE a PANÍ ADAMSOVÁ se soukají ven z auta a jdou se s
FARMÁŘEM a jeho ŽENOU přivítat. ROBERTŮV BRATR zůstává sedět v autě a třídí si
baseballové kartičky. ROBERT vyklouzne z auta za nejbližší nízkou dřevěnou budku.

S úctou a obdivem pozoruje řehtající KONĚ ve stájích a KRÁVY v ohradách, jak přežvykují
slámu. Setkají se pohledem. Usměje se na ně.

Namíří si to za stodolu k oplocenému dvorku. KVOKAJÍ v něm SLEPICE s naparujícími se
KOHOUTY, spokojeně si hrabou, zobou ze země a ČEPÍŘÍ SE. ROBERT přelézá plot, dřepne
si a pozoruje je.

Spokojeně si kolem něj kvokají a zobají a on se na ně ve dřepu soucitně usmívá a fascinují ho.

ROBERTOVU pozornost náhle cosi přerve – HYSTERICKÉ KDÁKÁNÍ a
ZAŠELESTĚNÍ PEŘÍ.

Statný FARMÁŘ vlezl na dvorek a brodí se mezi slepicemi. Hledá vhodný kus. Slepice před
ním utíkají. Vždy jednu sebere a ukazuje ji STRÝCOVI RALFOVI, TETĚ SOFII a PANÍ
ADAMSOVÉ, postávajícím na druhé straně plotu. Ti kroutí hlavou, dokud nevytáhne tu pravou
a nepřinese jim ji ukázat.

ROBERT ve dřepu ani nedutá.

Rodina přikyvuje a FARMÁŘ vytahuje dlouhý nůž. Pečlivě si prohlíží jeho ostří, jestli na něm
nemá zuby a pak slepici jedním rychlým tahem pod krkem zařízne.

Její tělo se mu vzpírá, až z něj vyprchá život.

5 z 99

Z ROBERTOVY tváře čteme šok. Vyskakuje a gestikuluje rukama na nesouhlas.

ROBERT
Néé! Néé!

DOSPĚLÍ se na něj otáčejí, ale FARMÁŘ nijak neztrácí čas a už ji rutinními pohyby
zpracovává, aby byla košer.

PANÍ ADAMSOVÁ
Roberte, už pojedeme.

EXTERIÉR: NEZPEVNĚNÁ VENKOVSKÁ CESTA, STÁT NEW YORK, 1939 –
PODVEČER (POKRAČOVÁNÍ)

STRÝC RALF a TETA SOFIE se teď v autě cestou zpátky s PANÍ ADAMSOVOU
živě baví a vesele klábosí. Slunce už zapadlo za obzorem.

ROBERTŮV BRATR se jim chlubí z baseballových kartiček, jaký hráč má jaké statistiky.
ROBERT sedí nehnutě, bledý, že by se v něm krve nedořezal, svraštělé obočí. Nedokáže si to
vysvětlit.

INTERIÉR: KUCHYNĚ V ČINŽÁKU V BRONXU, 1939 – NOC

PANÍ ADAMSOVÁ vstává od stolu a vytahuje z trouby pečenou slepici, což velmi kvitují její
spolustolovníci STRÝC RALF, TETA SOPHIE a ROBERTŮV BRATR. Stůl je prostřen se
svíčkami k sabbatu.

Když ROBERTOVI podávají na stůl šťavnatá prsíčka, ze kterých se ještě kouří, jen zavrtí
hlavou, vstane od stolu a odběhne do ložnice. Jeho BRATR jen pokrčí rameny a shrne si
ROBERTOVU porci na talíř.

INTERIÉR: ROBERTOVA LOŽNICE, 1939 – NOC (POKRAČOVÁNÍ)

ROBERT si zavře dveře od ložnice, kterou sdílí se svým BRATREM. Proniká do ní pouze svit
pouliční lampy před oknem. Lehne si na postel čelem ke zdi.

6 z 99

V duchu si přehrává scénu zaříznutí slepice, to její HYSTERČENÍ, TŘEPETÁNÍ KŘÍDLI, tah
nože, stříkající krev a zmítající se tělo nebohé slepice v rukách farmáře.
ROBERT tupě zírá do hnědé tapety s motivem Velké hospodářské krize 20. let.

INTERIÉR: TŘÍDA V BRONXU, 1939 – DEN
ROBERT sedí vzadu ve třídě a před sebou má Knihu džunglí Rudyarda Kiplinga. Nečte si ji,
ale civí z okna.
Otáčí se k němu DÍVKA z řady před ním.

DÍVKA
Roberte, co děláš? Měl by sis číst.

ROBERT
Přemýšlím o Bohu.
DÍVKA
(překvapeně, ale s respektem) Fakt? A co s Ním?

ROBERT
Nejde mi na rozum, jak nás může nechat zabíjet zvířata. Jak může dopouštět jejich
zabíjení? Jak můžeme jíst jejich těla, když jsou stejní jako my? Proč Bůh stvořil svět
plný takového utrpení?
DÍVKA (oněmí)

INTERIÉR: ZPOVĚDNÍ BUDKA, KATOLICKÁ KATEDRÁLA, MANHATTAN,
1939 – DEN
ROBERT vstupuje do zpovědnice a zavírá za sebou dveře. Přes plentu k němu spustí KNĚZ.

KNĚZ
Už několik měsíců jsem tě neviděl u zpovědi, Roberte.

7 z 99

ROBERT
Moje matka nás vodí do synagogy.

KNĚZ
Ale tvůj otec tě nechal s tvým bratrem pokřtít, aby z vás měl katolíky.

ROBERT
Můj otec je mrtvý.

KNĚZ
Budiž mu země lehká.

ROBERT
Otče, mohu se vás na něco zeptat? Poslední dobou mě to hodně leží v hlavě. Nemůžu
spát, mám o tom noční můry. Stěží mi na to vůbec někdo odpoví, tak možná vy, jsem si
myslel.

KNĚZ
Samozřejmě, Roberte. Co tě trápí?

ROBERT
Proč Bůh dopouští, abychom zabíjeli zvířata? Jsou stejná jako my. Mají vědomí, jsou
citná, mají oči a uši, mozek a pocity a dobře vědí, kdy jdou na smrt. Nezní snad první
přikázání nezabiješ? Proč by Bůh dopouštěl svět s tolika utrpením?

KNĚZ
(nervózně) Ne, Roberte, ne. Teď se rouháš. Pán nám dal vládu nad zvířaty na zemi, nad
rybami v moři i nad nebeským ptactvem. Je to právo člověka, osud i povinnost, protože
jsme byli stvořeni k Božímu obrazu, abychom vládli nad zemí a jedli maso zvířat, které
nás živí.

ROBERT se zatváří nepřesvědčeně. Zpoza plenty KNĚZ pokračuje.

KNĚZ (POKRAČOVÁNÍ)
Rozumíš, Roberte?

ROBERT se zatváří, že ne.

8 z 99

KNĚZ (POKRAČOVÁNÍ)
Roberte?

ROBERT se zvedá a odchází ze zpovědnice.

EXTERIÉR: CENTRAL PARK V NEW YORKU, 1939 – DEN

ROBERT se prochází Central Parkem. Po obloze plují šedivé mraky. Pozoruje koně táhnoucí
kočáry pro turisty i milence, veverky skákající ze stromu na strom, bezdomovce, osamělé muže
i ženy, chůvy tlačící před sebou kočárky s nemluvňaty.

ROBERT sedí na lavičce u rybníka a pozoruje KACHNY.

Jeho klidná hladina mu zrcadlí panorama New Yorku. Náhle ji rozčeří poryv větru a panorama
mizí ve vlnách. Kachny odlétají.

ROBERT (SÁM PRO SEBE)
Bůh by nikdy nedopustil takový svět. Ten by totiž nešlo snést: války, vraždění, mučení,
utrpení... Takový svět nemůže existovat. Tento svět neexistuje. Musí to být iluze!

ROBERT se pousměje.
Vstává z lavičky a protahuje se. Hledí na rybník, park, město, svět kolem sebe a svižným
krokem odchází.

ÚVODNÍ TITULKY: NEEXISTUJÍCÍ ŽIVOT ROBERTA ADAMSE, SVĚTOVÉHO UČITELE

EXTERIÉR: ROBERTŮV DŮM V LOS ANGELES, 1990 – RÁNO
Vidíme ROBERTA ADAMSE, vysokého, mírně shrbeného 62letého muže s bílým plnovousem
a pleší, jak vychází z hlavních dveří svého domu a na vodítku bere vyvenčit DIMITRIHO,
plemene LHASA APSO.

ROBERT se belhá a jde trochu nejistě. DIMITRI mu vodítko za každou cenu nenatahuje, ale
určitě ví, kam spolu mají namířeno: do parku.

Jdou po silnici ve Woodland Hills, luxusní předměstské čtvrti Los Angeles.

9 z 99

UTICHÁ ZPĚV PTÁKŮ A ŘEV MOTORŮ.

Když ujdou pár kroků a sejdou po sluncem zalitých schodech dolů ze společného dvorku na
klikatou cestu mezi řadovými domky, SLYŠÍME ROBERTA MLUVIT JEMNÝM HLASEM
S VÝRAZNÝM NEWYORSKÝM PŘÍZVUKEM.

ROBERT (VOICE-OVER, dále jako V.O.)
Chci vám prozradit jedno malé tajemství. Žádné problémy neexistují. Žádné problémy
nejsou. Nikdy žádné problémy nebyly, nejsou a nikdy nebudou.

Jde s DIMITRIM pomalu po silnici a i nadále slyšíme ROBERTŮV hlas.

ROBERT
Problémy znamenají jen tolik, že se svět netočí podle vašich představ. Ve skutečnosti
však žádné problémy neexistují. Vše se vyvíjí, jak má být. Vše je v pořádku, vše je tak
jak má být. Musíte zapomenout na sebe a rozšířit své vědomí, dokud se nestanete celým
vesmírem. Realitou v pozadí vesmíru je čiré vědomí, které nemá žádné problémy. A to
jste vy, to vědomí. Pokud se ztotožňujete se svým tělem, pak je tu problém, protože vaše
tělo se vždycky dostává do jakýchsi potíží. Pokud se ale naučíte na své tělo a mysl
zapomenout, kde je pak nějaký problém?

ROBERT s DIMITRIM teď dorazili k silnici před parkem, kde lidé nechávají stát zaparkovaná
auta. Přejdou ji a vejdou do Warner Parku, obrovské zelené plochy s čerstvě vysázenými
stromky. Ráno tu vždy utužují fyzičku běžci a prochází se tu i několik pejskařů.

ROBERT
Jinými slovy, nechte své tělo na pokoji. Pečujte o něj, ale jen v nezbytné míře. Trochu
s ním cvičte, vyživujte ho správnými potravinami, ale příliš na něj nemyslete.
Soustřeďte se na skutečnost. Kontaktujte myslí skutečnost, ponořte ji do skutečnosti a
budete ji prožívat. Budete žít ve světě bez problémů. Ostatním může připadat, že svět
má problémy, ale vám ne. Uvidíte věci jinak, z vyšší perspektivy.

DIMITRI čenichá cosi v trávě. Překračují kruh čerstvě vysázených jehličnanů. DIMITRI každý
z nich očuchá a označkuje. ROBERT jde za ním.

ROBERT
Tento týden jsem měl zajímavý telefonát. Někdo se mě zeptal: „Mají seberealizovaní
lidé sny nebo vize?“. Abyste mohli mít sen nebo vizi, musí tu být stále ještě někdo, kdo

10 z 99

ho má, kdo ji má, ale pokud jste seberealizovaní, nikdo (už) není doma. Nikdo nezůstal.
Je to tedy rozpor, jak to s pravdou bývá.
Každá pravda je rozpor, paradox.
Odpověď zní, že mudrci někdy sny mají, i vize. Ale jsou si toho snícího vědomi. Jinými
slovy si uvědomují, že oni nejsou tím snícím, tím, kdo má to vidění. Ale dokud tam
někde bude tělo, budou tam sny i vize.
I když nikdo není doma, čas od času se jim sen nebo vize stále ještě objeví.
Ramana Maharši například často míval sny i vize. Nisargadatta měl sny i vize. A oba
byli seberealizovaní. Ale otázkou je, kdo sní, kdo má vize? Nezůstalo už žádné ego.
Dokud je snící oddělen od osobního já.

ROBERT si teď sedá k betonovému piknikovému stolu a pouští DIMITRIHO z vodítka.
Zatímco se DIMITRI potuluje různě kolem, otáčí se ROBERT přímo do kamery.

ROBERT (POKRAČOVÁNÍ)
Mohu mluvit pouze z vlastní zkušenosti. Podle mě není rozdíl mezi stavem bdění, snění,
stavem spánku nebo vizemi. Všechny jsou totožné. Všechny si uvědomuji, ale nejsem
jimi. Pozoruji je. Vidím je, jak se dějí. Vlastně je někdy ani nedokážu rozlišit.
Někdy nevím, zda sním, bdím, mám nějakou vizi nebo spím. Je to jedno a totéž, protože
je vnímám s odstupem a sleduji, jak si všemi těmi stavy procházím.

ROBERT chvíli zří do čočky kamery bez mrknutí oka. Pak se od ní odvrací a dívá se, jak
sluneční svit zalévá borové jehličí.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: TŘÍDA V BRONXU, 1941 – DEN

UČITELČINA ruka píše křídou na tabuli. Když píše matematické úlohy pro 8. třídu, křída jí
zavrže. Nato promluví ROBERTŮV dospělý hlas.

ROBERT (V.O.)
Skutečnost je jako tabule. Obrazy přicházejí a odcházejí...

UČITELČINA ruka smaže jedno číslo a napíše jiné číslo.

11 z 99

ROBERT (V.O.) (POKRAČOVÁNÍ)
Některé obrazy jsou smazány a objeví se nové. Obrazy se neustále mění, ale tabule
zůstává stále stejná, nezměněná. Můžete na ni nakreslit třeba obraz kovbojů a indiánů...

UČITELČINA ruka dál vypisuje matematické rovnice.

ROBERT (V.O.) (POKRAČOVÁNÍ)
Krásný západ slunce... Lidi bojující ve válce... Milující se pár... ale nakonec se to vše
smaže. Takový je váš život, takové je vaše tělo a takové jsou vaše zážitky. Ale vaše
skutečná podstata –

Vidíme, jak čtrnáctiletý ROBERT nenápadně brnká sponkou do vlasů o pant sedátka.

Zvuk brnknutí.

UČITELČINA ruka přestane psát.

ROBERT (V.O.) (POKRAČOVÁNÍ)
– je jako tabule. Vždy zůstává, nikam nemizí. Dokonalá – neměnná –

Brnkne sponkou znovu.

Čtrnáctiletý ROBERT se v plné třídě žáků 8. třídy PANÍ O’REILLYOVÉ tváří svatouškovsky,
aby se rošťáckou grimasou neprozradil.

DÍVKA sedící v lavici před ROBERTEM se uchichtne.

PANÍ O'REILLYOVÁ se od tabule přísně podívá do třídy. Je to korpulentní dáma středního
věku, co váží tak 130 kg. Když pomalým krokem prochází uličkou vedle ROBERTA, studenti
v sobě dusí smích a koušou se do rtů. Nasupeně si obchází ROBERTOVU židli a kráčí vedlejší
uličkou zase zpátky k tabuli.

Ticho.

PANÍ O'REILLYOVÁ si bere do ruky křídu, že bude dál psát rovnice na tabuli, když v tom
ROBERT brnkne sponkou znovu. PANÍ O'REILLYOVÁ se celá rudá otáčí, oči navrch hlavy.

ROBERT (V.O.) (POKRAČOVÁNÍ)
Prázdná. Blažená. Tichá.

12 z 99

Brnnnnk.

PANÍ O'REILLYOVÁ JICH MÁ PRÁVĚ TEĎ PLNÉ ZUBY A VZTEKLE ZAJEČÍ NA
CELOU TŘÍDU.

Studenti propukají v hurónský SMÍCH, čímž ji dráždí ještě víc – KŘIČÍ a DUPE.

Vidíme ROBERTOVU tvář, obraz nevinnosti, jak podává sponku do natažené dlaně
dívky sedící před ním.

Na pozadí slábnoucího záchvatu zuřivosti PANÍ O'REILLYOVÉ se ROBERT zahledí
ven z okna třídy do sluncem zalitého podzimního listí na stromech.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: TŘÍDA V BRONXU, 1942 – DEN

Stejné stromy tenkrát s listy na podzim nyní zezelenaly. Prší, obloha je šedá. Vidíme
ROBERTA, jak zírá ze stejného okna, ze stejné třídy. Uběhlo pár měsíců.

Ze zasnění ho probudí štos testů z matematiky, který mu poslali zepředu. Dostává ho od stejné
DÍVKY, která mu předtím poslala tu sponku do vlasů.

DÍVKA
Roberte? Pošli ty testy zpátky, Roberte.

Vezme si jeden a zbylý štos posílá zpátky. Oba si zběžně proletí zadání.

DÍVKA valí zrak.

DÍVKA (POKRAČOVÁNÍ)
(šeptem) Učil ses?

ROBERT
(nezúčastněně) Ne.

DÍVKA
Proč?

13 z 99

ROBERT mávne rukou.

PANÍ O’REILLYOVÁ (MIMO ZÁBĚR)
Nyní můžete testy otočit a začít psát. Jakmile někoho uslyším, test sbírám a má za pět.

ROBERT drží v ruce tužku, ale na test se nedívá a hledí jakoby skrze něj do prázdna.

ROBERT (V.O.)
Jako velmi malému se mi u postýlky zjevoval asi půlmetrový dědeček. Měl bílé vousy
a celé hodiny na mě cosi nesrozumitelně žvatlal.
Teprve po letech jsem si uvědomil, že jím byl mudrc Ramana Maharši. Každopádně
jsem si tehdy myslel, že se to děje každému. Když jsem se ale o tom snažil s ostatními
mluvit, mysleli si, že si vymýšlím. Dědeček se mi přestal zjevovat zhruba v době, kdy
mi zemřel otec, když mi bylo sedm.
Brzy jsem ale zjistil, že jsem obdařen jakousi zvláštní mocí: o cokoli jsem požádal, hned
se mi toho dostalo. Stačilo několikrát vyslovit Boží jméno... Bože, Bože, Bože. A dostal
jsem, o co jsem požádal. Když jsem například chtěl nějakou čokoládovou tyčinku, řekl
jsem jen: „Bože, Bože, Bože,“ a už mi ji někdo nesl. Jindy mě třeba napadlo, že by bylo
fajn mít tak housle, abych na ně mohl cvičit mantru Božího jména. Mámě se to
samozřejmě nezamlouvalo, že se prý na ně nikdy nenaučím. Ale já jen řekl: „Bože,
Bože, Bože“ a za pár hodin se mi ozval strejda, kterého jsem leta neviděl, že mu prý
skočilo do hlavy, jestli bych se nechtěl naučit hrát na housle, a přinesl mi je.
Nikdy jsem se tedy ve škole neučil, jen jsem řekl: „Bože, Bože, Bože“ a
odpovědi mi přišly samy.
A tak to šlo dál, až jsme jednou v osmé třídě psali písemku z matematiky. Jako
obvykle jsem se neučil, řekl jsem jen...

ROBERT jako čtrnáctiletý vyslovuje slova:

ROBERT (POKRAČOVÁNÍ)
Bože, Bože, Bože.

Třídu zalévá světlo. ROBERT se dívá na spolužáky. Dál píší test, ale jejich těla se proměnila
ve stále jasnější a jasnější roj světelných částic.

Vidíme, jak je vše tvořeno miliony světelných částic, které září a nakonec zalijí celou obrazovku
světlem, v naprostém TICHU.

14 z 99

Světlo mizí a přechází do hvězd, galaxií a souhvězdí, které se otáčejí v prázdnotě. Ty se pomalu
od sebe vzdalují, až vidíme jen prázdnotu. Opouštíme zpátky černou prázdnotu, kterou je černá
zornice ROBERTOVA oka.

ROBERTOVA tvář se blahem ani nehne.

PANÍ O'REILLYOVÁ (MIMO ZÁBĚR)
(Velmi vzdáleně) Roberte?

ROBERT nereaguje.

PANÍ O'REILLYOVÁ (MIMO ZÁBĚR) (POKRAČOVÁNÍ)
(Z větší blízkosti) Roberte?

ROBERT znovu nabývá DECHU. PANÍ O'REILLYOVÁ s ním třese a KŘIČÍ na něj:

PANÍ O'REILLYOVÁ (POKRAČOVÁNÍ)
Roberte!

Třída je už prázdná. Před ním leží prázdný test.

ROBERT se zadívá na svou učitelku.

PANÍ O'REILLYOVÁ (POKRAČOVÁNÍ)
Co se ti stalo?

Ve voice-overu slyšíme hlas LEEHO, STUDENTA z Los Angeles, 1991:

LEE (V.O.)
Napsals ten test?

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: OBÝVÁK JEDNOHO ZE STUDENTŮ, LOS ANGELES, 1991 – DEN

ROBERT je nyní vousatý, v počátečním stádiu Parkinsonovy choroby. Sedí s několika studenty
ve věku 35 – 65 let v něčím obývacím pokoji: LEE, ED, KERIMA, MARY, FRED, DANA,
EMILIO. Na skleněném konferenčním stolku jim leží magnetofon, ROBERT sedí v křesle.

15 z 99

ROBERT
Test?

LEE
Napsals ten test z matiky?

ROBERT
Ne, nenapsal.

STUDENTI SE SMĚJÍ.

ROBERT (POKRAČOVÁNÍ)
Ani čárku, nechal jsem ho prázdný, nevyplnil ani jednu otázku. Nechtělo se mi do
ničeho, co jsem předtím normálně dělával. Nechápal jsem, co se mi to stalo, chtěl jsem
být sám. Přestal jsem se stýkat s kamarády, přestal jsem chodit do školy, přestal jsem
jíst.
Matce jsem dělal starosti, a tak mě vzala k psychologovi, což se v roce 1942 vůbec
běžně nedělalo.

ROBERT (POKRAČOVÁNÍ)
Každopádně ji chlácholil, že si nejspíš procházím nějakým obdobím a že z toho vyrostu.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: ORDINACE PSYCHOLOGA, MANHATTAN, 1942 – DEN

Psycholog, DR. FELDMAN, hovoří s PANÍ ADAMSOVOU a ROBERT sedí někde vzadu za
nimi.

PANÍ ADAMSOVÁ
Co tím myslíte, doktore Feldmane? Můžete mi vysvětlit, co se Robertovi stalo, běžným
jazykem?

DR. FELDMAN
Robert si jen prochází určitým obdobím, paní Adamsová. Brzy bude v pořádku. Mnohé
děti, které zasáhne (ztiší hlas) traumatická ztráta rodiče, vykazují tyto příznaky.
Separování se od ostatních, fantazírování, stažení se do sebe – mlčení.
(Znovu silnějším hlasem)

16 z 99

Pokud chcete, můžeme si domluvit další sezení na příští týden.

PANÍ ADAMSOVÁ štrachá v kabelce a hledá diář.

DR. FELDMAN (POKRAČOVÁNÍ)
(mění tón na méně formální)
A pokud se tak budeš cítit dál, rád bych ti někoho doporučil, Roberte, za kým
bys mohl zajít. Slyšels někdy o Joelu Goldsmithovi?

PANÍ ADAMSOVÁ
To je lékař?

DR. FELDMAN
(hledá správná slova, jak jí to vysvětlit)
Ne... Joel Goldsmith je spíše... duchovní učitel. Myslím, že by Robertovi mohl jeho
zkušenost trochu více osmyslnit.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: ROBERTOVA LOŽNICE V BRONXU, 1943 – DEN

Patnáctiletý ROBERT leží v posteli s komiksem v ruce. Slyšíme ROZHLASOVÉ ZPRÁVY Z
DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY. ROBERT se letmo podívá na komiks a pak si ho odloží vedle
postele.

Když se otočí na bok a zírá do zdi, vidíme mu na očích, jak se snaží pochopit posun ve vědomí,
který se mu udál.

ROBERTŮV POHLED: fádní zeleno-hnědá tapeta s motivem Velké hospodářské krize.
Tapeta mizí a přechází v jeho pohled, kdy byl ještě dítě v postýlce.

Stojí u ní RAMANA MAHARŠI, snědý asi jako 40letý Ind, na sobě má jen bílou bavlněnou
bederní roušku, s vlídným výrazem ve tváři a asi tak šestidenním bílým vousem. Za ním se
rýsuje ohrádka ROBERTOVY postýlky. Malý Robert stojí v postýlce, a je asi tak půl metru
vysoký.

Živě mu něco vykládá v jazyce, kterému ROBERT nerozumí (tamilština) a na pozadí rádio vysílá
americké zprávy z druhé světové války. Malý ROBERT na něj pobaveně a spokojeně zírá.

17 z 99

Z dálky k nám doléhá hlas STRÝCE RALFA:
STRÝC RALF (MIMO ZÁBĚR)
Roberte?

Malý Robert se zavrní.
STRÝC RALF (MIMO ZÁBĚR)
(hlasitěji) Roberte?

Vize RAMANY MAHARŠIHO mizí do tapety ROBERTOVY ložnice v Bronxu. Pootočí se na
posteli a ve dveřích stojí STRÝC RALF v zimním kabátu.

STRÝC RALF
Roberte! Mám dva lístky na Joela Goldsmithe na Manhattanu. Chceš jít se mnou? Pojď,
musíme nadzemkou a pak autobusem. Venku sněží. Nechceme přijít pozdě.
ROBERT odhrne komiksy válící se mu přes knihu Joela Goldsmithe, krátce si ji omrkne a pak
se vyhoupne z postele.

INTERIÉR: NADZEMKA V BRONXU, 1943 – VEČER
Jede vlak a ve vagónu to KLAPE, SKŘÍPE A VRŽE. Z kupé je slyšet smích i hádky ostatních
pasažérů.
Vidíme dlouhou cestu z Bronxu na Manhattan a poprvé i panorama Manhattanu. ROBERT
hledí z okna, vidí davy newyorských cestujících nejrůznějších vrstev a původů: starých,
mladých, černých, původu židovského, irského, španělského, italského, čínského, pohlcených
starostmi o živobytí, zahloubaných do sebe nebo třeba na chvíli povzbuzených drby nebo
flirtováním.
Ve tváři se ROBERTOVI zračí soucit a klid. STRÝC RALF se snaží číst si noviny.
Palcové titulky hlásají druhou světovou válku.

18 z 99

INTERIÉR: AUDITORIUM NA MANHATTANU, 1943 – NOC

ROBERT a STRÝC RALF vstupují do velkého sálu plného lidí. Sedají si dozadu. Na pódiu
stojí připevněný mikrofon, za ním bordó závěsy s transparentem: „JSI KRISTOVO VĚDOMÍ“.

ROBERT
Díky, že jsi mě sem vzal, strýčku Ralfe.

STRÝC RALF
V pohodě, Roberte. To je to nejmenší, co můžu udělat pro tvou trápící se matku.
Pamatuješ, jak jsem tě jako malého brával na kouzelnická představení?

ROBERT
(usměje se)
Jasně, i jak tě jednou zhypnotizovali. A ty sis myslel, že máš na krku pavouka.

STRÝC RALF
Černou vdovu! Přísahám, že mě kousala přesně sem – (Chytá se za krk)! Vzpomínáš si?
Mám tam dokonce červený flek, kde jsem si myslel, že mě kousla! I když to nebylo
doopravdy!

ROBERT
(tiše)
Všichni jsou zhypnotizovaní.

Osvětlení v sále potemní. Na pódium dopadá světlo reflektorů a s potleskem na něj vstupuje
JOEL GOLDSMITH. Je malý, středního věku s šedinami ve vlasech, brýlemi a motýlkem.

JOEL GOLDSMITH
Dobrý večer. Jmenuji se Joel Goldsmith. Chtěl bych vám všem poděkovat, že
jste sem dnes večer vážili cestu. Víte, proč jste přišli?
Kdesi ve vědomí leží neobjevená země, země, kterou dosud neodhalilo ani žádné
náboženství, ani žádná filozofie, ani věda. O její existenci jsem přesvědčen, protože se
mi neustále tlačí do vědomí. Vím, že až nám sebe odhalí, změní přirozenost člověka:
války už nebudou a beránek ulehne se lvem. Vím, jak se jmenuje, neboť je skrytá a
mluví se o ní nepřímo jako o Mém království nebo o Mé milosti. Ježíš Kristus o ní kázal,
ale ani mluvené slovo, ani dosud objevené rukopisy nevynesly na světlo světa její plný
význam.

19 z 99

ROBERT sleduje mimiku JOELA GOLDSMITHE. S údivem si prohlíží ostatní lidi v řadě...
upřímné DUCHOVNÍ HLEDAJÍCÍ různých vrstev života New Yorku 40. let.

JOEL GOLDSMITH (POKRAČOVÁNÍ)
Toto duchovní království, tento vnitřní svět, je stejně skutečný jako svět, který vidíme,
cítíme, slyšíme, chutnáme, kterého se dotýkáme – ne-li ještě skutečnější. To, co si
uvědomujeme smysly, se proměňuje a nakonec mizí, ale tento vnitřní svět, tato
duchovní nádhera, která se nám zjevuje, tato duchovní světla, s nimiž se učíme přebývat
– ta nikdy nemizí.

ROBERT usedá zpět na své místo.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: ŠATNA JOELA GOLDSMITHE, MANHATTAN, 1943 – NOC

JOEL GOLDSMITH se potí, jeho o deset let mladší obrýlená ASISTENTKA se svázanými
vlasy vzadu, mu pomáhá ze saka a nabízí mu kapesník, aby si utřel čelo.

JOEL GOLDSMITH
(uvolňuje si motýlka)
Jak jsem si vedl?

ASISTENTKA
(s úsměvem)
Byl jsi úžasný.

JOEL GOLDSMITH
Byla tam moje žena? Viděla jsi ji někde v publiku?

ASISTENTKA
(zamračeně) Ne.

JOEL GOLDSMITH
Hm-Hm

Kdosi KLEPE na dveře. KULISÁK jde otevřít.

20 z 99

KULISÁK
Pan Goldsmith? Někdo za vámi.

JOEL GOLDSMITH
(sedá si) Vzkažte mé ženě, že jsem tam hned –

KULISÁK
Ne, pane Goldsmith. Je to nějaký kluk se svým strýcem, přišli za mnou hned, jakmile
jste slezl z pódia a čekali na vás...

JOEL GOLDSMITH
Autogram? (Usmívá se) Jistě, jistě, pusťte je za mnou.

ROBERT se STRÝCEM RALFEM vstupují do šatny. STRÝC RALF má doma hromadu knih
Joela Goldsmithe, co si nedávno pořídil.

Asistentka podává JOELU GOLDSMITHOVI pero a odchází z místnosti.

JOEL GOLDSMITH
Komu mám napsat věnování?

STRÝC RALF
(dívá se na ROBERTA)
Robertovi. Je to můj synovec. To je on.

ROBERT si prohlíží JOELA GOLDSMITHE a mírně se na něj usmívá. Strýc RALF ho
pobídne, aby k němu přistoupil blíž.

JOEL GOLDSMITH
Líbila se ti přednáška?

ROBERT kýve hlavou, že ano.

JOEL GOLDSMITH
(ke strýci RALFOVI)
Vzal jste ho s sebou jako doprovod, mám pravdu? Dlouhá cesta na Manhattan?

STRÝC RALF
Až z Bronxu.

21 z 99

JOEL GOLDSMITH
(hvízdá si a sází do knih jeden autogram za druhým.)
To je dost daleko. Díky, že jste přišli.

JOEL GOLDSMITH nabízí STRÝCI RALFOVI komínek podepsaných knih.

STRÝC RALF
No, udělal jsem to pro něj. (Ukazuje na ROBERTA.)
Vydat se sem byl jeho nápad.

JOEL GOLDSMITH
Vážně? Chceš se na něco zeptat, Roberte? K tomu, co jsi dnes večer slyšel.

ROBERT vrtí hlavou, že ne.

JOEL GOLDSMITH (POKRAČOVÁNÍ)
Takhle mladí k nám obvykle nechodí. Přišel jsi sem kvůli referátu do nedělní
školy nebo tak něco?

ROBERT
(kroutí hlavou)
Ne. Chtěl jsem se jen seznámit s někým jako jsem já.

ROBERT mu podává ruku.

JOEL GOLDSMITH
Jako ty?

JOEL GOLDSMITH poprvé skutečně ROBERTA zaregistruje. Váhavě mu podává ruku.

JOEL GOLDSMITH (POKRAČOVÁNÍ)
A jak přesně, mladý muži?

ROBERT se na něj usměje a podívá se mu do očí. Asistentka vbíhá zpět do dveří.

ASISTENTKA
Joeli, v hale čekají lidé na autogramy. A je tam i nějaký novinář, myslím, že z New
York Times.

22 z 99

JOEL GOLDSMITH
Počkej chvíli, Janey. (k ROBERTOVI) Posaď se. (Ke STRÝCI RALFOVI) Můžete se
taky posadit.

Sedají si. JOEL GOLDSMITH se otáčí k ROBERTOVI.

JOEL GOLDSMITH (POKRAČOVÁNÍ)
Takže, mladý muži. Můžete mi říct víc o tom, proč jste sem dnes přišel? Jsem jedno
ucho.

ROBERT
Právě jsem si přečetl vaši knihu. Můj psycholog mi ji doporučil, že by se mi mohla líbit
a můj strýc mi ji dal kvůli tomu, co se mi stalo.

JOEL GOLDSMITH
A to? (Kradmo se dívá na dveře.)

ROBERT
Nevím. Ale to, co jste napsal ve své knize – univerzální Kristovo vědomí –

JOEL GOLDSMITH
Hm-hmm.

ROBERT
Myslím, že jsem ho dosáhl.

JOEL GOLDSMITH
Dosáhl jste ho?

ROBERT přikyvuje.

JOEL GOLDSMITH (POKRAČOVÁNÍ)
A čeho jste přesně dosáhl?

ROBERT
Ničeho. Prostě jsem se do něj... prolnul.

JOEL GOLDSMITH
(zvedá obočí)

23 z 99

Čtením mé knihy? Dost lidem se tedy nezřídka stává, že leccos zažijí, když ji čtou...

ROBERT
Ne, to bylo ještě před ní. Vloni jsem psal test z matematiky a jako obvykle jsem se
neučil. Jen jsem třikrát vyslovil Boží jméno, protože tak jsem to obvykle dělal, a
odpovědi mi přišly samy.

JOEL GOLDSMITH
Hm-Hmm.

ROBERT
Pak se místnost najednou naplnila zářivým světlem a moji spolužáci a všechno se
proměnilo ve světlo, jako bychom se ocitli uprostřed slunce, až na to, že nebylo horké.
Bylo to příjemné. Jako bych všechny viděl; všechno bylo složené z miliónů malých
částeček světla. Viděl jsem všechny atomy, všechny elektrony, všechno.

JOEL GOLDSMITH
A pak?

ROBERT
Pak všechno zmizelo a já se... jakoby rozšířil do všech stran. Ale nebyl jsem to já. Nebyl
jsem tělem, protože jsem viděl do všech stran zároveň. Nahoru – dolů – doprava –
doleva – dopředu a dozadu – všemi směry najednou.

JOEL GOLDSMITH a STRÝC RALF se na sebe několikrát podívají a STRÝC RALF pohled
ještě doprovodí gestem „Ani my nevíme, co si o tom myslet.“

JOEL GOLDSMITH
(pomalu se naklání dopředu) A pak?

ROBERT
(zabraný do sebe)
Pak jsem viděl celý vesmír. Ne, přesněji, neviděl jsem ho. Byl jsem celý vesmír a
všechno bylo uvnitř mě. Hvězdy, planety, galaxie... i atomy, elektrony (gestem ukazuje
vlastní ruku) byly tímtéž. A já v něm byl všude, vědom si sebe sama mezi vším jako...
prostoru.

JOEL GOLDSMITH oněmí.

24 z 99

ROBERT (POKRAČOVÁNÍ)
A pak už tam žádný prostor nebyl.

JOEL GOLDSMITH
Co tam bylo?

ROBERT
Nic. (Usmívá se.) Žádná věc. Jen... ticho.

(Pauza. Krčí rameny.)

JOEL GOLDSMITH
(Odkašle si)
Trvá ta zkušenost?

ROBERT
Není to vlastně ani zkušenost, je to jen takový... Vždycky si uvědomuji, že všechno je
jen vědomí a uvědomuji si prostor, který je ve všem a je vším. A ticho.

JOEL GOLDSMITH
Změní se to někdy? Vrátí se to někdy k tomu, jak jste to měl předtím, nebo...

ROBERT vrtí hlavou.

JOEL GOLDSMITH se dívá na stoh knih v rukou STRÝCE RALFA a gestem si o ně
říká nazpět. Hlas mu teď zjemní:

JOEL GOLDSMITH (POKRAČOVÁNÍ)
Fakt nevím, k čemu by vám mé knihy byly, Roberte. Většině lidí by mohly... ukázat
cestu, otevřít jim jakési dveře nebo jim cosi přislíbit, ale...

ROBERT
To je v pořádku, pane Goldsmithe. Přišel jsem za vámi.

JOEL GOLDSMITH
Za mnou?

ROBERT přikývne.

25 z 99

JOEL GOLDSMITH (POKRAČOVÁNÍ)
Nevím, zda tomu rozumíte, ale –

ASISTENTKA
(nakoukne dovnitř) Joeli, lidé jsou...

JOEL GOLDSMITH
Vydrž, zlato.
(Mávne na ni, ať zavře dveře a nakloní se k ROBERTOVI.)
Podívejte, Roberte. Také mám velké štěstí, že jsem vás poznal.

ROBERT
Můžete mi říct, co se mi stalo?

JOEL GOLDSMITH
Myslím, že už to víte.

ROBERT
Nevím právě.

JOEL GOLDSMITH
Právě jste mi dopodrobna vylíčil, že jste se znovu narodil do Kristova vědomí. Dosáhl
jste satori, nirvány, osvícení. Probudil jste se.

ROBERT
Co to ale znamená?

JOEL GOLDSMITH
Roberte – viděl jste tam dnes všechny ty lidi?

ROBERT
Jistě.

JOEL GOLDSMITH
Viděl jste, jak se při mé řeči tvářili? Tu naději? Víru? Tu touhu po Bohu, po úplné
jednotě s Kristovým vědomím, po nekonečné transcendentní Milosti?

ROBERT
Myslím, že...

26 z 99

JOEL GOLDSMITH
Vy jste ji dosáhl. Se vším všudy. Gratuluji. (Vstává ze židle)
Můžete za mnou přijít i příště? Chci slyšet víc o vašich zkušenostech. Vystupuji tu
každý měsíc. Stavte se za mnou. Řeknu jim, aby vás pustili dovnitř.

JOEL GOLDSMITH než vyjde ze šatny se zastavuje, sahá si do aktovky a vytahuje z ní v
poněkud salátovém vydání Autobiografii jogína od Paramahansy Jógánandy.

JOEL GOLDSMITH
A přečtěte si tohle. Jógananda vám možná pomůže mnohem lépe než já. Působí
ve Státech, má ášram v Encinitas v Kalifornii.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: NADZEMKA DO BRONXU, NEW YORK, 1943 – NOC

Cestou domů si ROBERT knihu ve vlaku otevírá, nalistuje si fotku JÓGÁNANDY a dlouze na
ni zírá.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: JÓGÁNANDŮV ÁŠRAM, ENCINITAS, 1945 – DEN

Fotografie z knihy se prolne do skutečného JÓGÁNANDY. ROBERT stojí před ním a nese si
s sebou dva kufry.

Blažený JÓGÁNANDA je každým coulem indický jogín, oblečený v dlouhém oranžovém
rouchu a s rozpuštěnými vlasy, obklopený ŽÁKY a STOUPENCI, AMERICKÝMI
STUDENTY v oranžových rouchách s vyholenými hlavami, s korálovými náhrdelníky ze
santalového dřeva. Otevřenými okny prosvítá slunce a z okna vidíme kalifornskou zeleň.

JÓGÁNANDA sedí na pódijku. Oltář za ním zdobí fotografie jeho guruů, sochy hinduistických
božstev Šivy, Višnua, Ganéše, Kálí, Lakšmí, misky s ovocem, vázy s květinami a stoupající
kouř vonných tyčinek.

JÓGÁNANDA
(dává si dlaně na hrudi k sobě na pozdrav) Namaste.

27 z 99

ROBERT
Ahoj.
JÓGÁNANDA
Jsi ten mladík, který sem přijel až z New Yorku?
ROBERT kývá hlavou.
JÓGÁNANDA (POKRAČOVÁNÍ)
Opustil jsi svou rodinu?
ROBERT kývá hlavou.
JÓGÁNANDA (POKRAČOVÁNÍ)
A co si od zdejšího pobytu slibuješ?

ROBERT
Chci se stát mnichem Společenství seberealizace a žít tu.
JÓGÁNANDA
Nejprve tě zasvětíme. Pak po několika měsících zjistíme, zda ti tento asketický život ve
službě Bohu vyhovuje. Až budeš připraven, můžeme se domluvit na zasvěcení.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: JÓGÁNANDŮV ÁŠRAM, PŘEDNÍ DVŮR, 1945 – DEN
Vidíme nůžky stříhající vlasy šestnáctiletého ROBERTA.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: JÓGÁNANDŮV ÁŠRAM, ROBERTOVA CELA, 1945 – DEN
ROBERT hledí na své kufry zastrčené pod postelí v mnišské cele. Na lůžku má složená
oranžová roucha. Obléká si je.

ROZTMÍVAČKA NA:

28 z 99

INTERIÉR: JÓGÁNANDŮV ÁŠRAM, MEDITAČNÍ HALA, 1945 – ČASNÉ RÁNO

Je brzy ráno a je ještě tma, možná 4:30 ráno. ROBERT se staví do řady AMERICKÝCH
MNICHŮ A JEPTIŠEK v oranžových hábitech plnících meditační halu.

Začínají zpívat „Ó Bože krásný“ a „V chrámu ticha“ a přidávají se další nástroje: harmonium,
tabla, sitár a dholak (dvoustranný buben)...

ROBERT nasává atmosféru, pozoruje grimasy lidí a okázalá JÓGÁNANDOVA gesta.

Chvíli sedí v meditaci, přičemž různí ÚČASTNÍCI buď dělají v kontemplaci různé grimasy,
slabě se usmívají, pláčou, otevírají oči a mění bolestivou pozici nebo tu a tam usínají.

Nakonec zazvoní zvonek. JÓGÁNANDA zapálí čerstvé kadidlo a posadí se na své pódijko k
ranní řeči.

JÓGÁNANDA
...Díváte se v kině na nějakou tragédii, a když skončí, povzdechnete si: „Ó, to byl ale
krásný film!“ Stejně tak se musíte umět dívat na obrazy životních zkoušek, mít postoj:
„Ó, můj život je stejně zajímavý, i s mrzutostmi a těžkostmi, které je třeba překonat.
Ukazují mi totiž chyby a pomáhají mi se k nim správně postavit. Se správným postojem
pak mohu s radostí sledovat fascinující podívanou života.“
Vědomí člověka je stvořeno Bohem a bolest jej nezlomí. Všechna tělesná a duševní
muka pocházejí ze ztotožnění, z představ a špatných vzorců myšlení lidí. Musíme projít
křivolakými cestami života, navštívit mnoho kin s rozličnými zážitky a vstupovat do
nich s vědomím, že nám jsou zábavou i poučením.
Pak se budeme na život i na smrt dívat s neměnným, radostným vědomím. Zjistíme, že
naše vědomí je totožné s vesmírným vědomím, nezměněné bděním, zrozováním, ani
spánkem smrti. Jen tak budeme sledovat vesmírný film s trvalou a vždy novou radostí.
Mějte to prosím přes den na paměti. Rád bych před snídaní do naší duchovní rodiny přivítal
nové sourozence: Annu z Atlanty, Josepha ze Salt Lake City a Roberta z New Yorku.

Tři adepti zasvěcení klekají před JÓGÁNANDOU a sklání hlavy.

JÓGÁNANDA (POKRAČOVÁNÍ)
Při tomto zasvěcení mějte na paměti, že jsme jedna velká, šťastná rodina Společenství
seberealizace, a to nejen v našem ášramu, ale i na světě, který spolu sdílíme. Pojí nás
láska k Bohu a oddanost ve službě ve jménu Božím.

29 z 99

Shromáždění STUDENTI souhlasně přizvukují.

JÓGÁNANDA (POKRAČOVÁNÍ)
(nakloní se k ROBERTOVU uchu)
Roberte, slibuješ, že mě budeš milovat, ať už si o mém konání myslíš cokoli?

ROBERT
(Jeho tvář prozrazuje jisté rozpaky) ... Jistě.

Probíhá zasvěcení zakončené potleskem.

Další scény zachycují každodenní život Společenství seberealizace:

Společné zahradničení, zpívání, přednášky JÓGÁNANDY, obřadní obětování ovoce, květin a
kadidla sochám hinduistických bohů, kterými jsou Krišna, Šiva, Ganéša, Kálí a Lakšmí,
meditace v různých denních dobách ve společné hale.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: JÓGÁNANDŮV ÁŠRAM, MEDITAČNÍ HALA, 1946 – ODPOLEDNE

ROBERT zrovna sedí v meditační hale, když za JÓGÁNANDOU přichází jeden student.

STUDENT
Promiňte Mistře...
JÓGÁNANDA
Ano, můj drahý? O co se jedná?

STUDENT
Mistře, přišel jsem vás požádat o svolení navštívit na Vánoce rodinu v Michiganu. Jen
na dva týdny, že bych se vrátil 10. ledna... ale pokud je to příliš dlouho, můžu tu zůstat
a jet až další rok. Nebo...

JÓGÁNANDA
(sladce se usmívá)
Vůbec ne, mé dítě, samozřejmě, že můžeš jet za rodinou. Měl bys, chybíš jim.

30 z 99

STUDENT
Děkuji vám, Mistře, děkuji.

STUDENT se uklání a odchází. ROBERT znovu zavírá oči. JÓGÁNANDA se vrací
k opečovávání oltáře, když za ním přijde STUDENT č. 2.

STUDENT #2
Mistře...

JÓGÁNANDA
Ano?

STUDENT #2
Mistře, chtěl jsem se zeptat, jestli můžu jet na Vánoce za rodinou do Oregonu... jen na
dva týdny.

JÓGÁNANDA se zamračí.

STUDENT #2 (POKRAČOVÁNÍ)
Nevadilo by vám to?

JÓGÁNANDA
To myslíš vážně? Nebo si ze mě děláš legraci?

STUDENT #2
No, já...

JÓGÁNANDA
Jak se vůbec opovažuješ něco takového vyslovit? Navštívit rodinu. Rozhodně ne!
Okamžitě se vrať do cely a až do večeře recituj mantry. Nemrhej mým časem takovými
otázkami.

STUDENT č. 2 se uklání a ponížený odchází.

JÓGÁNANDA vrhá pohled na ROBERTA.

JÓGÁNANDA (POKRAČOVÁNÍ)
Můj drahý chlapče, už jsi tu skoro rok.

31 z 99

ROBERT kývá hlavou.

JÓGÁNANDA (POKRAČOVÁNÍ)
Myslíš, že jsem nerozumný?

ROBERT vrtí hlavou.

JÓGÁNANDA (POKRAČOVÁNÍ)
Strašný tyran?

ROBERT vrtí hlavou.

JÓGÁNANDA (POKRAČOVÁNÍ)
Benevolentní despota?

ROBERT vrtí hlavou.

JÓGÁNANDA (POKRAČOVÁNÍ)
Ale určitě mě považuješ za pokrytce, když vidíš, jak na tutéž žádost odpovídám různým
stoupencům různě.

ROBERT
Myslím, že studentům rozumím. První z nich měl rodinu, která ho podporovala, a hodně
sebevědomí. Takže jste se nebál, že se nevrátí, že? Věděl jste, že zůstane na cestě, bude
pokračovat v duchovní praxi a když řekne, že se vrátí, tak se vrátí.

JÓGÁNANDA kývá hlavou.

ROBERT (POKRAČOVÁNÍ)
Ale bylo vidět, že další student měl negativní rodinu, která ho nepodporovala, a nízké
sebevědomí. Takže jste se obával, že praxe zanechá a padne do léček světského života,
že?

JÓGÁNANDA přikyvuje.

ROBERT (POKRAČOVÁNÍ)
Ale nerozumím jedné věci, jestli se můžu zeptat... k čemu všechno…

32 z 99

ROBERT mávne rukou a ukáže na oltář, sochy, meditační halu, polštářky a roucho, co má teď
na sobě.

ROBERT (POKRAČOVÁNÍ)...
tohle divadlo?

JÓGÁNANDA
Co tím myslíš, mé dítě? Prosím, pouč mě.

ROBERT
Nechápu, proč všichni dělají všechny ty... věci navíc.

JÓGÁNANDA
Jako například?

ROBERT
Mantry, poklony tváří k zemi, modlitby, hábity... Není to trochu mimo?

JÓGÁNANDA povytáhne obočí.

ROBERT (POKRAČOVÁNÍ)
Myslím mimo pravdu.

JÓGÁNANDA
Mimo kterou pravdu, mé dítě?

ROBERT
No... všichni hledají átman, univerzální Já, nebo se modlí k Bohu, i když už
univerzálním Já jsou. Proč jim to prostě neřeknete?

JÓGÁNANDA
(Pomalu) Říct jim to?

ROBERT
Řekněte jim, že už jsou tím, co hledají. Jsou univerzálním vědomím. Jsou Bohem. Proč se
obtěžovat všemi těmi obřadnostmi, formalitami, vnějškovostmi, praktikami a podobně?

JÓGÁNANDA
A takto bys to tedy řídil ty, kdybys dostal příležitost, je to tak?

33 z 99

ROBERT
Nechci nic řídit. Jen si myslím, že by bylo jednodušší jim položit otázku: „Kdo jste?
Kdo je ten, kdo chce seberealizaci?“ Chápete, co tím myslím? A mohl byste jim říct, že
individuální „já“ je jen jako... jen jako myšlenka. Ve skutečnosti neexistuje.
Neexistuje žádné individuální já. Je to jako... hypnóza. Masová hypnóza. Když vše, co
existuje, je vědomí. Láska, radost, blaženost. Proč lidé nesetrvají pozorností u pocitu
„já“ a nesledují ho zpátky, odkud vyvstává, dokud se tam nedostanou?

Dlouhá pauza.

JÓGÁNANDA
Roberte, vedlo se mi velmi dobře, když jsem věci dělal po svém, děkuji mnohokrát.

JÓGÁNANDA se vrací k péči o oltář, ale není u ní duchem. Třese se mu ruka.

ROBERT se zvedá k odchodu.

ROBERT
Budu ještě příští týden zasvěcen?

JÓGÁNANDA
Uvidíme. To se uvidí, mé drahé dítě.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: JÓGÁNANDŮV ÁŠRAM, ROBERTOVA CELA, 1946 – NOC

ROBERT leží na posteli čelem ke zdi ve stejné poloze jako ve své ložnici v Bronxu. Někdo mu
tiše klepe na dveře. ROBERT vstává a jde otevřít. U dveří stojí JÓGÁNANDA. Nevypadá
blaženě ani okázale.

JÓGÁNANDA
Mohu dál?

ROBERT ho pouští dovnitř. JÓGÁNANDA rychle zavře dveře a nervózně popochází.

ROBERT
Chcete si sednout?

34 z 99

JÓGÁNANDA
Ne. Chci, abys odešel. Opusť ášram.

ROBERT
(valí oči)
Myslel jsem, že mám být zasvěcen.

JÓGÁNANDA
Toto není místo pro tebe. Přemýšlel jsem o tom a tohle není tvá cesta.

ROBERT
Není má cesta?

JÓGÁNANDA
Ne. Nevím, co jsem si myslel. Nejsi jogín. Cesta jógy není pro tebe. Copak to nechápeš?
Žádné cvičení ti neprospěje, protože už jsi toho dosáhl.

ROBERT
Čeho dosáhl?

JÓGÁNANDA
(sedí vedle ROBERTA na lůžku.)
Džňány, Roberte. Moudrosti. Tvá cesta je džňána marga, cesta moudrosti. Chci, aby ses
vydal za jedním velkým učitelem do Indie. Dosáhl osvícení spontánně, stejně jako ty ve
velmi mladém věku. Je velmi známý a jeho světlo jasnější než tisíc sluncí. On je láska
sama, ztělesněný soucit. Je to džňánin.

JÓGÁNANDA podává ROBERTOVI knihu, kterou měl v kapse hábitu. Na obálce se skví
RAMANA MAHARŠI, snědý vousatý muž, jehož pohled předává mír, soucit a porozumění.

Teď se usmívá na ROBERTA. Je to tentýž dědeček, který se mu jako dítěti zjevoval u postýlky.

ROBERT (DOSPĚLÝ V.O.)
A tak jsem v osmnácti letech letěl přes Tichý oceán za Ramanou Maharšim do
Ramanášramu v Tiruvannamalai v jižní Indii.

ROZTMÍVAČKA NA:

35 z 99

INTERIÉR: OBÝVACÍ POKOJ JEDNOHO ZE STUDENTŮ, LOS ANGELES, 1991 – DEN

ROBERT sedí v malém obývacím pokoji s deseti STUDENTY: s EDEM, MARY, DANOU,
FREDEM, EMILIEM a pěti dalšími.

DANA
Jaký to byl pocit vydat se nakonec za Ramanou?

ROBERT
Skvělý.

FRED
Věděl jsi, že je to ten malý dědeček, co se ti zjevoval jako malému u postýlky?

ROBERT
Na to jsem přišel už o něco dříve, když jsem v knihovně smolil nějaký referát do školy.
Kvůli něčemu jsem si musel něco vyhledat ve filozofii a mezi knihami tam vyčuhovala
jedna, co měla Ramanu na přebalu. Vstávaly mi všechny vlasy na hlavě. Doslova.

MARY
A tehdy ti došlo, kdo to je?

ROBERT
Ano, tehdy jsem si poprvé uvědomil, že Ramana Maharši je tím staříkem, který mě
každý večer navštěvoval až do mých sedmi let.

EMILIO
Ale ve skutečnosti tě nenavštěvoval.

ROBERT
Nenavštěvoval?

EMILIO
Myslím to tak, že to byl jen sen nebo tak něco, ne? Nebo jakási předtucha nebo
vzpomínka z minulého života?

ROBERT
Ne, byl to opravdu on.

36 z 99

EMILIO
Ale byl v Indii.

ROBERT
Nezapomeňte, že džňánin může být na mnoha místech najednou. Není vázán tělem.
V Indii najdete mnoho příběhů o mudrcích, kteří se objevili současně na místech daleko
od sebe. Potvrdili je očití svědkové.

DANA
Ale to jsou jen příběhy.

ROBERT
Nepatřily k vaší zkušenosti.
Když jsem viděl Ramanu jako dítě, byla to vize. Pamatujte si, že vize není vzpomínka,
sen, ani nic takového. Je to skutečný jev, který se odehrává ve světě fenomenality.
Mám vize pořád. Třeba nedávno jsem se procházel s Ramanou u Gangy. Klábosili jsme
o počasí.

Ticho.

ED a MARY jsou tu proto, aby pobývali v ROBERTOVĚ přítomnosti, noří se do sebereflexe.
FRED a DANA přemítají o jeho slovech a EMILIO se cítí nesvůj.

ROBERT (POKRAČOVÁNÍ)
Máte někdo hlad? Kdo se chce jít najíst?

STUDENTI
Já! Já!

Studenti soutěží o to, kdo vezme ROBERTA za ruku. (Počáteční stádium Parkinsonovy
choroby mu dává zabrat s udržením rovnováhy). Soupeří i o to, kdo ho poveze, kdo mu pomůže
do auta a tak dále.

37 z 99

INTERIÉR: VEGETARIÁNSKÁ RESTAURACE „JDI ZA SVÝM SRDCEM“, LOS
ANGELES, 1991 – DEN – POKRAČOVÁNÍ
Restaurace je útočištěm hipíků a zdobí ji buddhistické a hinduistické motivy. Skupina si dává
oběd a studenti při jídle vtipkují a klábosí.

ROBERT obědvá mlčky. ED si toho všimne.

ED
Na co myslíš, Roberte?

ROBERT
Myslím na tebe.

ED
(Překvapeně) Na mě?

ROBERT
Přemýšlím, jak tě uvařit.

ROBERT si vkládá do úst další sousto. Ostatní studenti nerušeně obědvají dál. Ed se na
ROBERTA zadívá nedůvěřivě, ale pak se pousměje a vloží si do úst další sousto.

Když studenti soupeří o zaplacení ROBERTOVA účtu, jeden z nich si povšimne jisté
ŽENY ve skupině, co právě ztuhla, oči zavřené, lžíci už nestihla dát do úst.

ROBERT
Nechte ji tak. Nerušte ji.
Tiše odcházejí a ohlížejí se za osamělou ŽENOU zažívající blaženost; lžičku skoro u úst a ani
se nehne.

Vidíme ji v popředí, když ROBERT se studenty vycházejí ven z restaurace na chodník a
nasedají do aut.

ROZTMÍVAČKA NA:

38 z 99

INTERIÉR: TRANS-PACIFICKÉ VRTULOVÉ LETADLO, 1947 – DEN

Zvuky motorů automobilů se prolnou do hřmotu dvoumotorového letadla.

Osmnáctiletý ROBERT sedí v třesoucí se kabině letadla a hledí ven z okna. Vlasy mu trochu
povyrostly a je civilně oblečen.

ROBERT (DOSPĚLÝ V.O.)
Přeletět Pacifik nebylo tenkrát v roce 1947 tak snadné jako dnes. Létala přes něj vrtulová
letadla a cesta trvala věčnost.
Když jsem dorazil do Tiruvannamalai, městečka s ášramem Ramany Maharšiho, koupil
jsem si na trhu síťovku ovoce a do ášramu si vzal povoz.

ROZTMÍVAČKA NA:

EXTERIÉR: JIHOINDICKÝ VENKOV, 1947 – ČASNÉ RÁNO

Unavený ale nadšený ROBERT nadskakuje na vozíku taženým volem. Sedí na hromadě pytlů.
VOZKOU je vyzáblý farmář v bílém bavlněném dhoti. Pomalu se šinou cestou plnou výmolů
zelenou alejí.

VESNIČANÉ vstávají s východem slunce, nabírají si vodu ze studní, sypou slepicím, školáci a
školačky si oblékají uniformy, nechávají si česat vlasy, starší sestry oprašují květinovou
výzdobu před svými domy.

ROZTMÍVAČKA NA:

EXTERIÉR: HORA ARUNÁČALA, 1947 – RÁNO

Slunce vystoupalo vysoko na oblohu. Vidíme ROBERTA, jak kráčí po posvátné hoře. Jde
nahoru horskou stezkou, která se vine od ášramu k jeskyním, v nichž RAMANA MAHARŠI
v mládí žil dlouhá léta jako tichý asketa.

Na stezce nad ROBERTEM se vynořuje postava: je to RAMANA, oděn jen do bílé bederní
roušky, s bílým ručníkem přehozeným přes rameno. Opírá se o vycházkovou hůl a v druhé ruce
drží železný hrnec s vodou.

39 z 99

ROBERT zažívá euforii. Odhodí batoh a rozbíhá se po stezce nahoru k RAMANOVI. Dobíhá
k němu, svléká si košili, zouvá boty a sundavá kalhoty. Nahý a udýchaný se dopotácí
k RAMANOVI a padá k nohám svého učitele tváří k zemi.

RAMANA
(Shlíží na něj)
Můj synu, čekal jsem na tebe. Vstávej, vstávej.
RAMANA mu pomáhá zpátky na nohy. Tváří se vlídně. ROBERT září radostí.

ROZTMÍVAČKA NA:

EXTERIÉR: BRÁNA RAMANÁŠRAMU, 1947 – RÁNO
Do ášramu přijel vozík tažený voly. ROBERT sesedá a vchází do ášrámu. Vidí bíle omítnuté
budovy, stín stromů a čistě zametený pozemek.
Indický PRACOVNÍK mu ukazuje cestu do meditační haly.

INTERIÉR: MEDITAČNÍ HALA RAMANÁŠRAMU, 1947 – RÁNO (POKRAČOVÁNÍ)
Když vejde do dveří, vidí v rohu RAMANU, jak sedí na pohovce a čte si poštu. Je ještě časně
ráno, skoro osm nebo půl deváté, ale venku už pálí jihoindické slunce.
RAMANU chrání malá ohrádka a hala je obsypána studenty, kteří na něj hledí nebo jsou
ponořeni do meditace. Mezi STUDENTY najdeme hinduisty, muslimy, křesťany, džinisty,
sikhy, buddhisty, i zápaďany různých společenských vrstev. Všichni jsou TIŠÍ.
Sluha přivádí ROBERTA k RAMANOVI.
Další sluha RAMANOVI točí velkým stropním větrákem.
RAMANA vzhlédne na ROBERTA a gestem mu nabízí, aby se posadil.
ROBERT skládá RAMANOVI k nohám síťovku s ovocem a vyčerpaný se na něj usmívá.
RAMANA mu úsměv opětuje.

40 z 99

RAMANA
Odkud jsi přijel?

ROBERT
Z New Yorku.

RAMANA
Opravdu má takové mrakodrapy?
ROBERT kýve hlavou.

RAMANA
Jedl jsi?
RAMANA pokyne svým sluhům, aby přinesli ROBERTOVI snídani.
Rozprostřou před něj banánový list, omyjí ho vodou z kovového hrnku a naservírují mu na něj
dušené rýžové placky s kokosovým a arašídovým čatní, opepřenou kaší a čerstvým ovocem.
Zatímco ROBERT jí, v hale je hrobové ticho. RAMANA si dál čte poštu a pak si prolistuje
donesené noviny.
Studenti v hale na něj dál upřeně hledí nebo tiše meditují. Začíná být parno.
Jakmile ROBERT dojí, choulí se ke spánku na podlaze. RAMANA pokyne svým sluhům a ti
ROBERTA odvádějí do malé chatky.

EXTERIÉR: RAMANÁŠRAM, ROBERTOVA CHATKA, 1947 – RÁNO
(POKRAČOVÁNÍ)
Přicházejí ke dveřím skromné chatky za meditační halou.
Za chatkou se vychází na horskou stezku a vidíme z ní i siluetu Arunáčaly.

RAMANA
Tady můžeš bydlet, co tu budeš.

41 z 99

INTERIÉR: RAMANÁŠRAM, ROBERTOVA CHATKA, 1947 – RÁNO
(POKRAČOVÁNÍ)

Sluha vnáší ROBERTOVI tašku do chatky a čeká venku. ROBERT s RAMANOU
zůstává v chatce.

RAMANA
Jaká byla cesta?

ROBERT
Úmorná.

Usmívají se na sebe.

RAMANA
Tak si odpočiň.

ROBERT přikyvuje.

RAMANA (POKRAČOVÁNÍ)
Kdybys něco potřeboval, popros mé sluhy, postarají se o to.

ROBERT přikyvuje.

RAMANA se svými sluhy odchází.

ROBERT uléhá na lůžko čelem ke zdi, stejně jako na své posteli v Bronxu.

ROBERT (DOSPĚLÝ V.O.)
Za život jsem potkal mnoho duchovních učitelů, některé známé, mnohé neznámé. Byl
jsem u Papa Ram Dasse, Nim Karoli Báby, Anandamayi Ma, Nisargadatty Maharádže
a mnoha dalších. U nikoho z nich jsem se ale nesetkal s takovou láskou a s takovým
soucitem jako u Ramany.
Večer mě přišel vzbudit a znovu mi donesl jídlo. Přišel sám. Dovedete si to představit?

ROZTMÍVAČKA NA:

42 z 99

INTERIÉR: RAMANÁŠRAM, ROBERTOVA CHATKA, 1947 – VEČER

Vidíme RAMANU, jak nese ROBERTOVI v kovové misce večeři. RAMANA už má v
této fázi života potíže s chůzí. Sedí spolu na posteli.

ROBERT (DOSPĚLÝ V.O., POKRAČOVÁNÍ)
Vsadím se, že si myslíte, že jsme tehdy rozmlouvali o něčem hlubokém. Ale Ramana
byl jen prostý člověk. Byl duší vesmíru. Zeptal se mě jen... proč jsem přijel, jak dlouho
se zdržím.

DANA (V.O. ZE SATSANGU V L.A., 1991)
Svěřil ses mu někdy o tom, jak jsi ho jako malý vídával u postýlky?

ROBERT (DOSPĚLÝ V.O.)
Ne.
RAMANA sedí s ROBERTEM v malé chatce a pozoruje ho, jak z kovové misky večeří. Venku
obzor šerem nachoví.

ROBERT (DOSPĚLÝ V.O., POKRAČOVÁNÍ)
Řekl mi jen, že jsme spolu už žili v nějakém minulém životě a že mě rád znovu vidí.
A já se smál, že jsem potkal někoho, kdo vidí svět stejně.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: RAMANÁŠRAM, MEDITAČNÍ HALA, 1947 – DEN

Vidíme ROBERTA, jak sedí s dalšími stoupenci opřený o zeď meditační haly.

ROBERT (DOSPĚLÝ V.O., POKRAČOVÁNÍ)
Jeden nebo dva dny jsme si povídali a pak jsem zakotvil s ostatními oddanými v hale,
sedl si v ní, opřel se o zeď a pozoroval proud lidí, který se valil k Ramanovi.

Vidíme, jak za RAMANOU přicházejí katoličtí kněží, malé DĚTI, obrýlení AKADEMICI
s hinduistickými tlustospisy, vybíravý indický VOJÁK v kanadách, zbožní FARMÁŘI, i
upřímní ZÁPAĎANÉ.

43 z 99

ROBERT (DOSPĚLÝ V.O., POKRAČOVÁNÍ)
Když jsem v ní tak seděl a pozoroval příchozí, všiml jsem si, že za Ramanou přicházejí
tři typy lidí:
První byli hledající. Přišli ze zvědavosti nebo aby ho porovnali s jinými učiteli. Zůstali
krátce, pomluvili jiné, postěžovali si, vyptávali se na kdeco a pak odešli.
Dalším typem byli žáci – ti za svou cestu přijali advaita védantu neboli nedualismus,
tradici, kterou Ramana vyučoval, ale stále měli jisté pochybnosti. Někteří z nich stále
navštěvovali i jiné učitele a všichni studovali kvanta knih, které jim zanášely hlavu
dalšími myšlenkami a koncepty.
A nakonec stoupenci. Ti většinou mlčeli. To byli ti, kteří šli spirituálně rychle kupředu.
Nestarali se o nic jiného než být v Ramanově přítomnosti, aby jim jeho milost odvařila
ego. Trávili s ním tolik času, že se mu začali podobat. To je pravá guru bhakti, naprostá
oddanost učiteli.
Nikdy nehleděli na hodiny a neptali se ho, zda se stanou osvícenými zítra nebo příští
týden. Jeden indický stoupenec pobýval s Ramanou čtyřicet let a jednoho dne si
Ramanovi postěžoval,

Vidíme indického STOUPENCE.

STOUPENEC
Mistře, jsem s vámi už téměř čtyřicet let a stále se nic neděje. Jsem stále stejný.

ROBERT (DOSPĚLÝ V.O.)
Na to mu Ramana odpověděl:

RAMANA
Proč nezůstanete dalších čtyřicet let, abyste viděl, co se stane?

ROBERT (DOSPĚLÝ V.O.)
Dával přednost lidem prostým, nikoliv komplikovaným s přílišnými znalostmi z knih.
Měl rád a podporoval oddanost, úplné odevzdání se pravdě, univerzálnímu Já. Jedinou
praxí, kterou hájil, bylo sebezkoumání, kdy si do nitra vystavíte otázku „Kdo jsem já?“,
a sledujete ji zpět k univerzálnímu Srdci.
Mnohým ale stačilo přebývat v jeho přítomnosti. Slyšel jsem, že jednoho dne náhle
zemřel jeden sluha, který Ramanu po mnoho let ovíval velkým stropním větrákem, který
se roztáčel fyzicky náročným taháním provazů.

44 z 99

Vidíme, jak tento PANKISTA (sluha obsluhující stropní větrák), hubený vousatý muž s dhoti,
padá k zemi.

ROBERT (DOSPĚLÝ V.O.)
A Ramana prohlásil,

RAMANA vyslovuje slova:

ROBERT (DOSPĚLÝ V.O., POKRAČOVÁNÍ)
„Je úplně uvařený. Už se nevrátí.“ Uvědomil si své pravé Já. Jen díky tomu, že pobýval
tak dlouho v Ramanově přítomnosti, splynul s učitelem.

RAMANA klečí vedle PANKISTY a klade mu dlaně na hruď a na čelo.

ROBERT (DOSPĚLÝ V.O., POKRAČOVÁNÍ)
Nyní si promluvme o tobě a o všech problémech, které si myslíš, že máš.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: OBÝVACÍ POKOJ HENRYHO DENISONA, LOS ANGELES, 1992 – DEN

ROBERT sedí v obývacím pokoji s výhledem na přehradu Silverlake v Los Angeles. Skupina
studentů (satsang) se rozrostla na třicet STUDENTŮ, včetně už známých tváří DANY, FREDA,
EDA, KERIMY, MARY a EMILIA. Na stole přibyly magnetofony i mikrofony.

HENRY DENISON je duchovní hledající, zámožný osmdesátník. Doma má německou dogu a
i ona špicuje uši.

ROBERT
Během týdne mluvím s mnohými z vás a mnozí se mi svěřují s problémy. Ale já se vás
ptám, zda opravdu nějaké máte? Máte? Nebo se prostě svět netočí zrovna podle vás?
Pokud jste k sobě opravdu upřímní, až vás příště něco rozladí nebo rozzlobí, zeptejte se
sami sebe, kdo má problém? Kdo se to zlobí?
Kdo se to čehosi domáhá, jako kdyby snad bylo čeho? Koho se to dotkli?
Proč mě.
Já jsem ten, kdo se rozčiluje, kdo se cítí raněný, kdo se cítí dotčený.
A měli byste zkoumat, kdo je to já, které se neustále rozčiluje, zlobí a cítí dotčené? Vím,
že toto já je se mnou odjakživa. Toto osobní „já“ je totiž jakýmsi provázkem, který drží

45 z 99

všechny tyto zkušenosti pohromadě. Kdo je já? Zní to jako špatná gramatika, ale není.
Ptáte se tím, kde se vzalo osobní „já“? Čímž zjistíte cosi vtipného.
Zůstáváte-li pozorností u tohoto „já“ až k jeho zdroji, z něhož vyvstalo, kterým je
univerzální vědomí, blaženost, tak vaše takzvané problémy samy od sebe zmizí. Protože
jste je ve skutečnosti nikdy neměli. Vy, jako jedinci, jste nikdy neexistovali.
Nikdy jste se nenarodili. Nikdy jste neexistovali v čase a nikdy nemůžete zemřít. To, co
jste, je dokonalé, univerzální vědomí.
Mějte na paměti, že vám neříkám něco, co jsem si někde vyčetl. Jen se s vámi dělím o
svou vlastní zkušenost.
Problém tedy čí, koho, pro koho problém?

ROBERT se rozhlédne po místnosti a napije se sklenice vody. Všichni STUDENTI vypadají
zadumaní.

Jeden MUŽ S BÍLÝMI VOUSY tvrdě spí.

Někteří STUDENTI leží na podlaze, jiní sedí na koberci nebo na židlích a na sedačce.

ROBERT si odkládá sklenici s vodou, ale tak tak dosáhne na stolek. MARY mu pomůže.

ROBERT
(Odkašle si) Máte nějaké dotazy? Připomínky? Neváhejte se zeptat na cokoli, co jste
slyšeli nebo na duchovní život.
Nebo po mně můžete třeba hodit koláč.

Ticho.

ROBERT (POKRAČOVÁNÍ)
Mluvte teď, nebo mlčte navždy.

RAUL
Roberte, jedna věc mi nejde do hlavy.

ROBERT
Poslouchám tě.

RAUL
Říkáš, že nikdo neumírá. A nikdo se nerodí.

46 z 99

ROBERT
Správně.

RAUL
Jak je tedy možné, že vidíme, jak se někdo rodí a někdo umírá?

ROBERT
Protože to tak vidíte. Ale není to pravda.

RAUL
Ale pokud nevidím nic jiného, jak můžu vědět, zda existuje ještě něco jiného,
něco mimo fyzické tělo?

ROBERT
Na to si musíte přijít sami.

RAUL
Ale z mého pohledu – vidím tě tady. A mluvím s tebou. Vím, že mám tělo, a
vím, že ty ho máš také.

ROBERT
Tomu právě věříte.

RAUL
Tomu věřím? Ne, to vidím, všichni to vidí. Tak víme, že je to pravda. Potvrzujeme, že
je to pravda, protože to všichni vidíme.

ROBERT
Jistě, je to fakt, protože vám rodiče, církev a škola od malička vymývají mozek,
hypnotizují vás, abyste měli zato, že jste tělo, že se jmenujete tak a tak, že jste malým
chlapečkem nebo malou holčičkou, že jste se tam a tam narodili a že jednoho dne
zemřete. Ale není to pravda.

RAUL
Ano, samozřejmě.

ROBERT
Ale jsou to všechno lži, je to habaďůra. Krmí vás jakýmsi příběhem.

47 z 99

RAUL
Ale pokud nic jiného neznáme – například já jsem byl vychován jako katolík a učili nás,
že všichni máme duši a že po smrti půjdeme buď do nebe, nebo do pekla.

ROBERT
A co tím chceš říct?

RAUL
Chci, abys mi dokázal, co je pravda.

ROBERT
Dokaž si ji sám.

RAUL
Abys mi dokázal, definitivně mi dokázal, co se stane, až zemřeš?

ROBERT
Kdo zemře?

RAUL
Když člověk zemře.

ROBERT
Kdo?

RAUL
Kdokoli – například nějaká žena. A ta zemře. Její tělo přestane dýchat. Jakmile přestane
dýchat, začne tělo odumírat, začne se rozkládat. Jaká bude její zkušenost?

ROBERT
Proč si děláš hlavu s její zkušeností? Soustřeď se na sebe. Nedělej si hlavu se
zkušenostmi jiných lidí. A co ty?

RAUL
Já?

ROBERT
Ve skutečnosti ti jde o to, co se stane, až zemřeš. Je to tak?

48 z 99

RAUL
Dobře, budiž. Co se mnou bude, až zemřu? Jaká zkušenost mě čeká? Opustí moje duše
tělo a půjde do nebe?

ROBERT
Pokud jdeš do nebe, tak nejsi mrtvý, nebo ano?

RAUL
Ale tělo – tělo mi tu leží, hnije. Začíná se rozkládat. Život z něj úplně vyprchal. Co je
teď se mnou? Jaká bude moje zkušenost?

ROBERT
Tvá zkušenost po smrti těla bude odpovídat tomu, za co smrt v danou chvíli pokládáš.
Pokud si myslíš, že půjdeš do pekla, půjdeš do pekla. Pokud si myslíš, že půjdeš do
nebe, půjdeš do nebe. Jako by sis na chvíli bral jakousi dovolenou na astrální, na
kauzální pláni. Pak si na sebe vezmeš jiné tělo a začne to celé znovu. A znovu a znovu
a znovu, pořád dokola, až tě nakonec celá ta hra omrzí.

RAUL
Existuje tedy reinkarnace.

ROBERT
Ne, je to iluze. Všechno je to iluze, chápeš, co ti říkám? Ve skutečnosti není žádné tělo,
žádná mysl, žádné zrození, žádná smrt, žádný svět, žádný vesmír.

RAUL
... Ale právě teď ke mně mluvíš.

ROBERT
Tak to vidíš ty, protože si myslíš, že jsi tělo. Když máš zato, že jsi tělo, pak existuje
svět, nebe, peklo, Bůh, zrození, smrt, karma a všechno ostatní. Ale já ti říkám, že nic
z toho není skutečné. Je to jako sen.

ED
Noční můra.

ROBERT
A pak se probudíš.

49 z 99

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: RAMANÁŠRAM, ROBERTOVA CHATKA, 1948 – ČASNÉ RÁNO

Vidíme, jak se ROBERT probouzí. Je časně ráno.

EXTERIÉR: RAMANÁŠRAM, SPOLEČNÝ DVOREK, 1948 – ČASNÉ RÁNO
(POKRAČOVÁNÍ)

ROBERT se myje pod ruční pumpou.

Hvězdy se mu stále třpytí nad hlavou. Na sobě má jihoindické lungi (sarong) a je opálený.

INTERIÉR: RAMANÁŠRAM, MEDITAČNÍ HALA, 1948 – ČASNÉ RÁNO
(POKRAČOVÁNÍ)

ROBERT vstupuje do meditační haly, kde se houfují i další oddaní. Usedají do lotosového sedu
se zkříženýma nohama.

Je slyšet odkašlání a pomalu začínají zpívat DENNÍ CHVALOZPĚV, AKŠARAMANAMALAI
(SVATEBNÍ VĚNEC Z VERŠŮ), který Ramana složil na počest Arunáčaly, posvátné hory,
ekvivalentu hinduistického boha Šivy, a na počest univerzálního vědomí a podkladu, který je
základem a prostupuje všemi jevy, nejzazší skutečnosti – paramátmanu. V celém následujícím
textu jsou v titulcích přeloženy tamilské a sanskrtské verše chvalozpěvu:

STOUPENCI
(ZPÍVAJÍ)
Arunáčala Šiva! Arunáčala Šiva!
Arunáčala Šiva! Arunáčala!
Arunáčala Šiva! Arunáčala Šiva!
Arunáčala Šiva! Arunáčala!

Ó Arunáčalo, Ty ničíš ego těm, kdož myslí na Arunáčalu v Srdci svém.

Ó Arunáčalo, nechť se „já“ a „ty“ staneme jedním a nerozdílným, jako Alagu a Sundaram.

50 z 99