Neexistující život Roberta Adamse, světového učitele

Ó Arunáčalo, vstoupila jsi do mého srdce a přitáhla mě (k sobě). Proč mě teď držíš jako
vězně v jeskyni svého Srdce.

Ó Arunáčalo, proč jsi mě uchvátila, jako bych Ti patřil? Pokud mě nyní zavrhneš, svět
dá vinu Tobě.

Ó Arunáčalo, vyhni se této vině. Čím působíš, že musím myslet na Tebe? Jak bych mohl
odejít (a uvolnit se z pouta, které jsi mezi mnou a Tebou vytvořila)?

Ó Arunáčalo, jsi laskavější než vlastní matka. (A pokud bys ́ mě nyní opustila), mohl
bych ještě mluvit o Tvé milosti?

Ó Arunáčalo, pevně se usaď v mé mysli, aby tě nemohla oklamat a utéci pryč (za
touhami vnějšího světa).

Ó Arunáčalo, ukaž mi svoji krásu, aby se má mysl, která se (přirozeně) toulá světem,
pouhým jedním pohledem na Tebe ztišila (zanikla v Tobě, v pravém Já a již nikdy Tě
neopustila.)

Ó Arunáčalo, pokud mě nyní nesjednotíš s Tebou tím, že mě zničíš (rozpustíš mé ego
neboli pocit osobnosti), kde pak zůstane Tvá statečnost?

Ó Arunáčalo, když mě touhy po zevních objektech táhnou od Tebe, od skutečného,
pravého Já, proč předstíráš, že spíš, jako by si nevěděla, co se děje? Od té doby, co
náležím jen Tobě, Ti nesluší Tvůj nezájem k součásti sebe sama.

Ó Arunáčalo, když zloději (touhy po objektech světa, poznávaných skrze pět smyslů)
vstoupili do mého srdce, ty stále přebýváš v mém srdci.

Ó Arunáčalo, jež jsi Jediná (když pouze Ty sama skutečně existuješ), neznáš žádné „ty“,
tak kdo může vstoupit (do Tvého Srdce)? Zloději, kteří uchvátili mé srdce, byli jen Tvojí
hrou.

Ó Arunáčalo, způsobem, který nemá sobě rovna a který je nepřekonatelný, zníš zvukem
„ÓM“. Kdo Tě může poznat (takovou, jaká jsi)?

Ó Arunáčalo, jsi jako matka (která je přirozeně laskavá ke svému dítěti) a je tvojí

51 z 99

povinností udělit mi Tvoji milost a přijmout mě jako vlastního.

Ó Arunáčalo, kdo tě dokáže spatřit? Kdo dokáže být okem oka? A kdo vidí i bez očí?
Proto na mne pohlédni – nasměruj na mě zář Tvé milosti.

Když jejich ZPĚV ZESÍLÍ, objevuje se v doprovodu svých sluhů RAMANA a kráčí k pódijku.
Ke stáru má těžkou artritidu kyčlí a nohou a špatně se mu chodí. Stav těla mu je ale zcela
lhostejným.

Vyzařuje mír, klid a blaženost. Jiskrou v očích s lehkým úsměvem projevuje velký soucit.

Jakmile se objeví, zpoza Arunáčaly vykoukne slunce a svítí mu do zad. Vysouká se na pohovku
a s úsměvem ZAČÍNÁ ZPÍVAT S OSTATNÍMI STOUPENCI.

Východ slunce je nádherný a rychlý. Jakmile vystoupá na oblohu, zaplavuje obrazovku světlo.

Když světlo slábne, vidíme RAMANU, jak si čte poštu. Je stejný, jako když ROBERT poprvé
vstoupil do meditační haly.

ROBERT v lungi nyní sedí s ostatními stoupenci u boční stěny a jen pozoruje dění. RAMANA
diktuje jednomu STOUPENCI odpovědi na dopisy. PANKISTÉ roztáčejí velké stropní větráky.

RAMANA dostává do ruky noviny a začíná si je číst.

Začíná se pomalu tvořit řada hledajících, kteří doufají, že s ním budou moci mluvit. RAMANA
odkládá noviny a dovoluje přistoupit prvnímu stoupenci k rozhovoru.

Je to ŽENA FARMÁŘE. Pláče a trhá si sárí, protože jí manžel spáchal sebevraždu kvůli
neúrodě způsobené suchem. Její jediný syn je alkoholik, který propil všechny rodinné úspory a
dcera jí odešla z domova s jiným mužem, než kterého jí s manželem vybrali.

RAMANA se na ni usměje a ujistí ji, že má všechny starosti odevzdat Bohu a že o ni bude
postaráno. Dovolí jí zůstat několik dní v ášramu.

Další stoupenkyní je bohatá PARSIJKA (zoroastriánka), jejíž rodina v Bombaji ji vyobcovala,
protože přijala Ramanu za svého gurua. RAMANA ji vítá v ášramu a nechává ji ubytovat v
domku ARTURA a LUCIE OSBORNEOVÝCH.

52 z 99

Jako další přichází na řadu muslimský zaměstnanec železnice, jehož syn v Madrásu onemocněl
tumorem, který nikdo nedokáže léčit. Ukazuje RAMANOVI fotografii svého syna před
nádorem, normálního hezkého chlapce, a po něm, upoutaného na lůžko a deformovaného.
RAMANA ho ujišťuje, že jeho syn bude v pořádku a aby situaci odevzdal Mohamedovi nebo
Alláhovi, protože všichni bohové jsou jedním.

RAMANA
(Obrací se na SLUHU)
Lidé za mnou chodí se svými problémy. Za kým mám jít já se svými?

Skupina tří hinduistických panditů přistoupí k RAMANOVI. Nesou si sebou lety opotřebované
knihy hlavních hinduistických písem: Bhagavadgíty, Mahabharáty a Véd.

PANDIT #1
Šrí Ramano, můžete nám pomoci vyjasnit nedorozumění mezi námi?

RAMANA vrtí hlavou.

PANDIT #1 (POKRAČOVÁNÍ)
V Gítě jasně stojí, že nedualita je relativní a že záleží na perspektivě mluvčího, je to tak?

RAMANA nic neříká.

PANDIT #2
V Mahabharátě však vidíme, že Šrí Krišna nevyvádí Ardžunu z dharmy, kastovních
povinností lidí, ale z karmy, což je božská odplata za minulé činy. Než dojde k vhledu,
musí být karma splacena, že?

RAMANA nic neříká.

PANDIT #3
A přesto, Šrí Ramano, Védy tvrdí, že pouze ten, kdo se očistil ctnostnou činností
v minulých životech a důslednou praxí v tomto životě, může sádhanou přistoupit ke
dveřím osvícení. Je to tak?

RAMANA se dívá z jednoho mudrce na druhého a mírně se usmívá.

RAMANA (tiše)
Nezapomeňte na to, proč jste přišel.

53 z 99

PANDIT #1
Myslíte do Tiruvannamalai, Bhagaváne?

PANDIT #2
Nebo do tohoto ášramu, Šrí Ramano?

PANDIT #3
...Nebo do tohoto života?
RAMANA je TICHÝ. Pandité se pomalu odebírají sednout si na podlahu a nořit se do sebe.

RAMANA si znovu bere do ruk noviny.
U dveří je nějak rušno. Do meditační haly vtrhne čtyřicátník, Skot HENRY WELLS.
Sluhové se ho snaží zadržet, ale on se jim vytrhne, běží halou a vrhá se k nohám RAMANY
tváří k zemi. Ruce i nohy se mu třesou.

HENRY WELLS HYSTERICKY ODŘÍKÁVÁ MODLITBY.
RAMANA mávne na obsluhu, aby HENRYHO WELLSE nechali. ROBERT a ostatní
STUDENTI přihlížejí, pokračují v józe, meditaci, recitaci manter atd.
Nakonec se HENRY WELLS sbírá na kolena a chytá se ohrádky, která RAMANU chrání.

HENRY WELLS
Ramano, jste moje matka, můj otec, moje dcera, můj syn, můj milenec, můj život, můj
Bůh, moje všechno!
Dovolte mi sloužit vám, Ramano, můj Pane, můj Mistře!
HENRY WELLSOVI tečou slzy a celý se třese. Vytahuje z kapes zmuchlané bankovky a hází
je RAMANOVI k nohám.
RAMANA se jen usmívá.

ROZTMÍVAČKA NA:

54 z 99

INTERIÉR: RAMANÁŠRAM, MEDITAČNÍ HALA, 1948 – RÁNO – O MĚSÍC POZDĚJI

Scéna se podobá té předchozí – právě skončily ranní modlitby. Do haly vchází HENRY
WELLS, třikrát se pokloní tváří k zemi, pak rychle vstává a snaží se sednout si k meditaci do
lotosového sedu.

Otevře jedno oko a mžourá, zda si ho RAMANA všímá.

RAMANA se na něj usmívá.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: RAMANÁŠRAM, MEDITAČNÍ HALA, 1948 – RÁNO – O DVA
MĚSÍCE POZDĚJI

Opět je to ve stejnou ranní dobu. Nyní si HENRY WELLS cosi ŠEPTÁ se skupinkou
HLEDAJÍCÍCH vzadu.

HENRY WELLS
Zdejší správa to tu vede od desíti k pěti. Jsou hloupě naivní. Musíme s tím něco udělat
a dát to tu do latě.
Ramana mimo meditační halu neví, co se tu děje, musíme převzít otěže.

HLEDAJÍCÍ souhlasně přikyvují. Někteří místní PRACOVNÍCI vrhají na HENRYHO
WELLSE vražedné pohledy.

ROZTMÍVAČKA NA:

EXTERIÉR: RAMANÁŠRAM, MEDITAČNÍ HALA, 1948 – RÁNO – PO TŘECH MĚSÍCÍCH

ROBERT ráno přichází k meditační hale. HENRY WELLS mu zastoupí cestu.

HENRY WELLS
Ahoj Ronalde.

ROBERT
Roberte.

55 z 99

HENRY WELLS
Roberte, mluvil jsem i s ostatními. Myslíš, že by Ramana měl mít dovoleno ukazovat
se příchozím takto?

ROBERT
Jako jak?

HENRY WELLS
Nahý, jen v bederní roušce. Probíral jsem to s pár lidmi a myslíme si, že to není zrovna
slušné. Když byl ještě nahoře na hoře a sedával v jeskyni a vedl život askety, bylo to
v pořádku.
Ale teď to v pořádku není. Musíme se pohnout kupředu, abychom Ramanovo poselství
rozšířili do světa. Vypadá jako divoch. Některé zahraniční stoupence může třeba
odradit.

ROBERT se na něj jen tak podívá. Nic neřekne, ale snaží se HENRYHO WELLSE obejít.

HENRY WELLS (POKRAČOVÁNÍ)
(chytá ROBERTA za rukáv)
Myslíš si, že je Ramana skutečně osvícený?

ROBERT
(pozorně si ho prohlíží)
„Nezapomeň na to, proč jsi přišel.“

HENRY WELLS ho ohromen stále drží za rukáv.

Vidíme obličej HENRYHO WELLSE: plný úzkosti, zmítaný podezřením, zranitelností a
nervozitou a následně promlouvá ROBERTŮV DOSPĚLÝ HLAS:

ROBERT (DOSPĚLÝ V.O.)
Druhý den jsem Henryho Wellse neviděl.
Další den jsem ho neviděl a třetí den jsem se několika lidí ptal, co se mu stalo. Prý si
sbalil kufry a odjel zpátky do Skotska. Ramana mu vrátil celých čtyřicet tisíc dolarů,
které dal na ášram. A ještě mu dal padesát rupií navrch.
Když se ho žáci ptali proč, Ramana jim odpověděl, že cokoli dáváte druhým, dáváte
sobě. A cokoli berete druhým, berete sobě. Je jen jedno Já.

56 z 99

ROZTMÍVAČKA NA:

EXTERIÉR: RAMANÁŠRAM, 1950 – DEN/NOC

Archivní záběry Ramany Maharšiho na sklonku života, jak se vrací z procházky po hoře, hraje
si s dítětem, které mu drží v náručí, hladí krávu Lakšmí, sedí na pohovce a pije vodu atd.

I jeho poslední dny, chřadnoucí tělo zasažené rakovinou, a přesto se usmívající na
stoupence, kteří kolem něj pomalu procházejí a jdou si pro jeho poslední daršan
(požehnání, když na vás pohlédne guru).

Následují záběry truchlících a pohřebního procesí. ROBERTŮV DOSPĚLÝ HLAS
pokračuje:

ROBERT (DOSPĚLÝ V.O.)
V Ramanášramu jsem strávil něco přes tři roky. Sloužil mi jako jakási domovská
základna k návštěvám ostatních učitelů. Když jsem do něj přijel, Ramanovi se zdraví už
horšilo. Míval velké bolesti kyčlí a nohou od artritidy a potřeboval pomoc s chůzí.
Na levé ruce se mu objevil nádor. Nakonec svým oddaným ustoupil a nechal ho lékaře
vyoperovat. Znovu mu ale vyrostl na pravé ruce. Ramanovo tělo chřadlo, ale on svým
ošetřovatelům nedovolil, aby ho oddělili od tisíců oddaných, kteří si přicházeli pro jeho
daršan. Když jeho následovníci plakali a prosili Ramanu, aby sebe uzdravil, jako
uzdravil nespočet jiných, Ramana se jen pousmál a pokáral je: „To si nepamatujete, že
já nejsem tělo? Nikdy vás neopustím. Neodcházím. Kam bych šel?“
Když mě zastihla zpráva, že Ramana odložil tělo, pobýval jsem s Papa Ram Dassem
v Bangalore. Než jsem se dostal do Ramanášramu, zaplavily ho už davy truchlících.
Zůstal jsem tedy týden v jeskyních nad ášrámem, dokud davy neopadly.
Známý Ramanův životopisec Arthur Osborne mi dal dost peněz, abych mohl v Indii
zůstat dalších pět let a navštívit další učitele.
Během následujících třiceti let jsem se do Indie vrátil ještě několikrát. Jako mladý jsem
hodně cestoval. Chtěl jsem mít jistotu, že mi nic neuniklo.

Vidíme archivní záběry a fotografie známějších učitelů, s nimiž ROBERT v průběhu
následujících zhruba třiceti let pobýval: PAPA RAM DASS, ANANDAMAYI MA, NIM
KAROLI BÁBA, NISARGADATTA MAHARÁDŽ...

ROZTMÍVAČKA NA:

57 z 99

EXTERIÉR: GHÁTY (KAMENNÉ SCHODY) GANGY, BENÁRES, INDIE, 1951 – DEN

Jednadvacetiletý ROBERT kráčí podél GANGY po ghátech (pískovcových schodech a
plošinách). Vedou ho tři mladí BADATELÉ v dhóti. ROBERT má na nohou indické sandály a
bavlněné oblečení a na zádech ošuntělý batoh.

Jdou kolem BRAHMÍNŮ pod deštníky konajících rituální púdžu, HINDUISTICKÝCH KNĚŽÍ
poučujících velké skupiny ohromených POUTNÍKŮ ze všech koutů Indie, míjejí ŽENY v
pestrobarevných sárích, DĚTI cákající se ve vodě, STARCE i VDOVY uctívající řeku,
květinové girlandy, vory s lampami z palmových listů, i ve vodě plavající mrtvá miminka.

S LIDMI všude podél řeky vidíme KRÁVY, BŮVOLY, KOZY, SLEPICE, PSI i OPICE.

EXTERIÉR: ULIČKA, BENARES, INDIE, 1951 – DEN (POKRAČOVÁNÍ)

BADATELÉ vedou ROBERTA nahoru po strmých schodech do dlážděných uliček mezi do
nebe se tyčícími středověkými domy.

Přijdou k modře natřené kovové bráně zasazené do kamenné zdi a tři BADATELÉ na ni klepou.

INTERIÉR: BRAHMADANDŮV POZEMEK, BENARES, INDIE, 1951 – DEN
(POKRAČOVÁNÍ)

ROBERT a tři BADATELÉ vstoupí do pískem vysypaného pozemku otevřeného k nebi, odkud
mají výhled na třpytivou Gangu pod nimi.

Na nízkém pódijku pod mohutným stromem sedí v lotosovém sedu velmi starý, zkroucený
DŽŇÁNIN (MUDRC) se třemi vyzáblími STOUPENCI, možná i o třicet let mladšími než on.

VÍTR HOUPE VĚTVEMI STROMŮ, doléhá k nim ZVONĚNÍ ZVONŮ HINDUISTICKÝCH
CHRÁMŮ, SVOLÁVÁNÍ MUSLIMŮ K MODLITBĚ, VŘÍSKOT OPIC, BUČENÍ KRAV,
ŠTĚKOT PSŮ, VOLÁNÍ PRODAVAČŮ, SMÍCH ŽEN, ale uvnitř areálu panuje naprostý klid.

Starý, zkroucený DŽŇÁNIN nakonec otevírá oči a dívá se na ROBERTA.

ROBERT se pousměje.

58 z 99

DŽŇÁNIN zve gestem ROBERTA, aby si k nim přisedl. Tři BADATELÉ jsou překvapeni a
potěšeni. Vzrušeně se mezi sebou baví, ukloní se DŽŇÁNINOVI a nechají ROBERTŮV batoh
opřený o pódijko.
ROBERT vyleze na pódijko a sedá si do lotosového sedu.
BADATELÉ odcházejí.
DŽŇÁNIN, jeho STOUPENCI a ROBERT jsou klidní, soustředění do nitra, radostní.
Den se chýlí k večeru.

INTERIÉR: BRAHMADANDŮV POZEMEK, BENÁRES, INDIE, 1951 – VEČER
(POKRAČOVÁNÍ)
Barvy západu slunce začínají vybarvovat tmavnoucí oblohu.
Starý zkroucený DŽŇÁNIN SI ODKAŠLE.

Jeho STOUPENCI i ROBERT otevřou oči.
DŽŇÁNIN
Zítra ve dvě hodiny odpoledne odložím toto tělo.

STOUPENCI mírně změní polohu.
DŽŇÁNIN (POKRAČOVÁNÍ)
Je už staré a plné bolestí. Artritida... Už to nechci. Už toho mám dost.

STOUPENEC
Ale Mistře, my nechceme, abyste nás opustil.
DŽŇÁNIN
Nebuďte hloupí. Nikam nejdu. Zítra bude pršet. Venku na ulici jeden mladík uklouzne
a rozbije si hlavu. Vezmu si jeho tělo. Moje práce tady ještě neskončila.
Tři STOUPENCI se po sobě dívají, vrtí nechápavě hlavou a usmívají se na ROBERTA.

59 z 99

INTERIÉR: BRAHMADANDŮV POZEMEK, BENARES, INDIE, 1951 – NOC
(POKRAČOVÁNÍ)

STOUPENCI si pro sebe a pro DŽŇÁNINA připravují postele z provazů a jednu nabídnou
ROBERTOVI, aby spal pod hvězdami.

Nad náladovou řekou se vznáší měsíc v úplňku. Zvedající se vítr vlní chrámové vlajky na
stožárech.

Měsíc halí mraky.

Spící muže probouzí liják jak z konve.

STOUPENCI a ROBERT si stěhují lůžka z provazů pod plachtu, že ulehnou znovu ke spánku,
ale DŽŇÁNIN si jde sednout pod strom na pódijko do lotosového sedu. Pomalu se k němu
přidají i ostatní.

Nyní začíná hustě pršet. Všichni jsou promočení, ale ponoření do blaha.

INTERIÉR: BRAHMADANDŮV POZEMEK, BENÁRES, INDIE, 1951 – RÁNO
(POKRAČOVÁNÍ)
Konečně se obloha rozjasňuje a slunce se prodírá mraky.

Najednou DŽŇÁNIN VYDÁ TĚŽKÝ STEN, TRHNE SEBOU a stále sedě v lotosové pozici
ztuhne.

Ostatní otevřou oči a obklopí ho.

STOUPENEC
Mistře? Mistře?

Zvědavě mu nahmatávají puls a pod nosem mu drží malé zrcátko: Žádné známky života. Plácají
ho po tváři, křičí mu do uší, buší mu do hrudi. Je mrtvý.

Náhle před bránou areálu slyší nějaký rozruch.

Běží k ní a otevírají ji...

60 z 99

EXTERIÉR: ULIČKA PŘED BRAHMADANDOVÝM POZEMKEM, BENÁRES,
INDIE, 1951 – ODPOLEDNE (POKRAČOVÁNÍ)

Kolem MLADÍKA ležícího tváří dolů na špinavé dlažbě, kterou smýjí déšť, se seběhl dav.
Hlavu má celou rudou od krve.

Klečí u něj LÉKAŘ. Nahmatává mladíkovi puls a vrtí hlavou. ROBERT stojí u brány a
s DŽŇÁNINOVÝMI STOUPENCI oživování mladíka přihlížejí.

MLADÍK se zničehonic posadí zpříma.

DAV LAPÁ PO DECHU a KŘIČÍ zděšením.

MLADÍK utíká davem, který se rozmělňuje a mizí v hájku na konci uličky.

PŘIHLÍŽEJÍCÍ SE DÁVAJÍ DO VZRUŠENÉ DISKUSE.

STOUPENCI a ROBERT se tiše vrací zpět do areálu a zavírají za sebou bránu.

ROBERT (DOSPĚLÝ V.O.)
Pět let potom, co Ramana odložil tělo, jsem se vrátil do Států na pohřeb své matky.
Nikoho z rodiny jsem neviděl téměř deset let.

ROZTMÍVAČKA NA:

EXTERIÉR: ŽIDOVSKÝ HŘBITOV V BRONXU, 1955 – DEN

Vidíme pozůstalé shromážděné kolem hrobu PANÍ ADAMSOVÉ. (Není pohřbena vedle svého
manžela, protože byl katolík.) Smuteční pozůstalé tvoří židovští NEWYORČANÉ nižší střední
třídy.

PŘÍBUZNÍ PLÁČOU.

ZAHAZUJÍ RAKEV HLÍNOU.

RABBI ODŘÍKÁVÁ HEBREJSKÝ POHŘEBNÍ RITUS. Vyzáblý, pětadvacetiletý ROBERT
nestranně přihlíží ve špatně padnoucím modrém obleku. Jeho kůže je pevná, sytě bronzová a
popraskaná pětiletým putováním po Indii.

61 z 99

Blízko něj postává ROBERTŮV STARŠÍ BRATR, BRATROVA ŽENA a jejich DĚTI.

STRÝC RALF si kapesníkem utírá slzy. Totéž ROBERTOVA teta.

ROBERT je pohroužen v myšlenkách.

TETA (MIMO ZÁBĚR)
Roberte?

ROBERT jako by neslyšel.

TETA (MIMO ZÁBĚR) (POKRAČOVÁNÍ)
(hlasitěji) Roberte?

Žádná odpověď.

Teta Sofie ROBERTEM jemně zacloumá.

TETA (POKRAČOVÁNÍ)
Roberte! Co je to s tebou?

ROBERT zvedá obočí.

TETA (POKRAČOVÁNÍ)
Nedokážeš uronit slzu ani na pohřbu vlastní matky? Po tom všem, co pro tebe a tvého
bratra obětovala celé ty roky od smrti tvého otce? A pak jsi jí poděkoval tím, že si jí
utekl do Indie a –

STRÝC RALF
Sophie, to není Robertova chyba, co se stalo – přece víš, že byl vždycky zvláštní.
Udělejme za tím tlustou čáru a –

Do proudu výčitek se vkládá ROBERTŮV bratr a odvádí svou ženu a děti pryč, jako by
měl ROBERT vzteklinu.

BRATR
To jsou ale kecy! Taky bych rád věděl, co je s tebou! Stojíš tam jak solný sloup!
Myslíš si, že jsi nad věcí, Roberte?
Všechno je to pro tebe jen vtip nebo jen hra. Mám pravdu? (zamačkává si slzy)

62 z 99

Nikdo z nás tě nezajímá, co? Věděl jsi, že máma zemřela žalem? Co to s tebou
sakra je?
PROČ NEPLÁČEŠ?

Vidíme ROBERTOVU tvář. Z prázdného výrazu se mu do očí derou slzy. Z očí mu
tečou slzy a OSTENTATIVNĚ VZLYKÁ.

ROBERTOVI se podlamují kolena a musí ho držet, aby jim nespadl do hrobu.

ROBERT (DOSPĚLÝ V.O.)
Nějak vždycky dělám, co po mně lidé chtějí. Nevím proč. Nemůžu si pomoct. Na
matčině pohřbu jsem bulel tak, že mi museli přinést ručník.

Vidíme, jak ROBERTA podpírá jeho TETA SOPHIE, STRÝC RALF, BRATR a
BRATROVA ŽENA.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: KOUPELNA, ROBERTŮV DŮM, LOS ANGELES, 1995 – DEN

Pětašedesátiletý ROBERT sedí ve vaně. Parkinsonova choroba mu ztěžuje běžné pohyby těla.
ROBERTOVA ŽENA mu houbou drhne bledá, hubená záda. ZVUKY ŠPLOUCHAJÍCÍ A
KAPAJÍCÍ VODY.

INTERIÉR: LOŽNICE, ROBERTŮV DŮM, LOS ANGELES, 1995 – DEN
(POKRAČOVÁNÍ)

ROBERT sedí na posteli a JEHO ŽENA mu pomáhá přetáhnout přes hlavu triko, obléct si
tepláky, ponožky a nazout běžecké boty Nike.

INTERIÉR: KUCHYNĚ, ROBERTŮV DŮM, LOS ANGELES, 1995 – DEN
(POKRAČOVÁNÍ).

ROBERTOVA ŽENA otevírá různé lahvičky s léky, dívá se na hodiny a podává
ROBERTOVI léky. Ten je zapijí podanou sklenicí vody.

63 z 99

Zvoní zvonek u dveří.

EXTERIÉR: PŘEDNÍ SCHODIŠTĚ, ROBERTŮV DŮM, LOS ANGELES, 1995 –
DEN (POKRAČOVÁNÍ)

ED, jeden z ROBERTOVÝCH STUDENTŮ, stojí opřený o auto s běžícím motorem.

ROBERTOVA ŽENA
Ahoj Edwarde. Právě si vzal léky na Parkinsona. Včera jsme mu na doporučení lékaře
zvýšili dávku.
Roberte, pokud se moc necítíš, neměl bys s těmi lidmi jet. (k Edovi) Může to trvat ještě
hodinu, než bude s to mluvit jasně.

ED
(pokládá ROBERTOVI ruku na rameno)
Jseš dobrý, Roberte? Můžeme jet? Že bych zavolal lidem ze satsangu, aby ještě hodinu
počkali.

ROBERT
Ne, to je v pořádku, Ede. Ti lidé přišli na podívanou. Mají právo vidět opičí tanec.

ROZTMÍVAČKA NA:

EXTERIÉR: ULIČKA, BOMBAJ, 1980 – DEN

ROBERTOVI je dvaapadesát, má velmi opálenou pleť a postává na rušné silnici, kde neustále
slyší troubení, chrčení motorů a zvuky klaksonů.

Na rozpadající se zdi nad hlavou mu sedí opičí rodinka. Je to zeď chrámu Hanumána,
hinduistického boha opic.

ROBERT si sahá do igelitového sáčku pro miniaturní banány a s úsměvem jimi krmí opice.

Když mu je opice všechny seberou, jde si k dvoukoláku přikoupit další ovoce i květiny.
Adresu má napsanou na lístečku, kontroluje si ji, dívá se nahoru na cedule a ptá se místních
prodavačů, kteří ho posílají do ještě menší a přeplněnější HLUČNÉ uličky.

64 z 99

EXTERIÉR: DŮM NISARGADATTY MAHARÁDŽE, BOMBAJ, 1980 – DEN
(POKRAČOVÁNÍ)

ROBERT se podle adresy na papírku utvrzuje, že došel ke správnému domu… v průčelí úzkého
činžáku zaregistruje malý obchůdek s indickými cigaretami, tzv. bídýsky, školními sešity a
domácími potřebami.

Prodavačka, BACULKA v sárí, mu kývá a ukazuje ROBERTOVI cestu dovnitř, že má vylézt
po žebříku hned za vchodovými dveřmi.

INTERIÉR: MEZANIN NISARGADATTY MAHARÁDŽE, BOMBAJ, 1980 – DEN
(POKRAČOVÁNÍ)

ROBERT leze se svým vysokým tělem po strmém žebříku nahoru. V ruce drží síťovku plnou
ovoce a květin, která se mu motá do příček žebříku, až nakonec prolézá padacími dveřmi v
podlaze do mezaninu.

INTERIÉR: UČEBNÍ MEZANIN NISARGADATTY MAHARÁDŽE, BOMBAJ,
1980 – DEN (POKRAČOVÁNÍ)

ROBERT se vynoří hlavou v mezaninu a musí se vytočit, aby pozdravil člověka sedícího na
pódijku hned vedle průlezu, kam vede žebřík. Je jím NISARGADATTA MAHARÁDŽ, nyní
osmdesátiletý, šlachovitý, živý bombajský obchodník, který dosáhl osvícení před čtyřiceti lety.
Na sobě má bílé dhóti a na hlavě čapku.

Do NISARGADATTOVA mezaninu doléhají všemožné zvuky z ulice dole: houkání, pípání,
hrčení motorů i hlasy z ulice. Slyšet je i šepot různých návštěvníků mezaninu.
Na stěnách mu proti sobě visí dvě velká zrcadla a kolem dokola stěny zdobí obrazy guruů,
včetně dvou velkých olejomaleb NISARGADATTY. Vyjímá se mezi nimi obraz Ramany
Maharšiho.

Malý prostor je přeplněný CIZINCI i několika INDY, přičemž na jedné straně sedí ženy a na
druhé muži. Má tam magnetofon, pár lidí s kamerou, i pár jednotlivců s poznámkovými bloky.
S napětím vyčkávají, až začne sezení.

65 z 99

NISARGADATTA si právě zapálil bídýsku (indickou cigaretu) a v druhé ruce drží hrst kadidla.
Jeho PŘEKLADATEL, starší prošedivělý Ind, mu sedí po levici vedle pódijka.

Vše řečené mezi tazateli a NISARGADATTOU v daném sezení je třeba přeložit do místního
jazyka Bombaje, maráthštiny. Zdá se, že NISARGADATTA dokonale rozumí anglicky, ale
všechny jeho odpovědi, divoké a barvité, jízlivé, důrazné i teatrální, udává v maráthštině a musí
být přeloženy zpět do angličtiny.

ROBERT předává květiny a ovoce NISARGADATTOVI, který naznačuje svému sluhovi, aby
mu je položil na oltář před obrovský zarámovaný portrét svého gurua. NISARGADATTA také
dává sluhovi pokyn, aby do různých misek po místnosti vložil kadidlové tyčinky.

NISARGADATTA
(prostřednictvím tlumočníka k ROBERTOVI) Odkud jste přijel?

ROBERT
Amerika.

NISARGADATTA
Byl jste v Indii u nějakého jiného učitele?

ROBERT
Byl jsem s Ramanou Maharšim, Papa Ram Dassem, Anandamayi Ma, Nim Karoli
Bábou a mnoha dalšími.

NISARGADATTA
(kýve hlavou) Proč jdete sem?

ROBERT
Chci mít jistotu, že mi nic neuniklo.

NISARGADATTA po indicku vrtí hlavou a gestem mu naznačuje, že je vítán. ROBERT
přechází dělící čáru uprostřed místnosti a sedá si dozadu ke zdi. Začíná dopolední blok otázek
a odpovědí.

NISARGADATTA
(k vousatému muži v první řadě)
Co chcete? Proč jste sem přišel?

66 z 99

TAZATEL
Přišel jsem za Maharádžem v naději, že mi pomůže ukončit hledání.

NISARGADATTA
Můžete mi říct, čemu jste porozuměl?

TAZATEL
Jsou to všechno pojmy, iluze.

NISARGADATTA
Ano.

TAZATEL
Nevěřím na procesy, které vyžadují čas a disciplínu, to všechno mám už za sebou. Chci,
aby to skončilo.

NISARGADATTA
Základní skutečnost – že nejste tělo – vám už musí být jasná. Pracujete ve světě a
myslíte si, že tuto práci konáte vy, ale ve skutečnosti se děje toto: životní síla, projevená
v myšlenkách a slovech, je myslí, takže je to tato prána mysl, životní síla mysli, která je
jednajícím principem. Bytí, vědomí, je Bůh, který je svědkem životní síly a práce mysli.
Nezasahuje, pouze přihlíží. Důvodem vašeho neštěstí je to, že si myslíte, že jste to vy,
kdo pracuje.

Vidíme ROBERTOVU tvář. Slabě se usmívá, protože si uvědomuje pravdu, kterou už zná.
Užívá si i NISARGADATTŮV ohnivý projev, jak rýpe do návštěvníků, ukazuje na ně prstem
a špulí na ně rty, aby jim zdůraznil klíčové body svého učení. Občas si znovu zapálí nebo
potáhne.

TAZATEL
Dochází mi, že cokoli řeknu, je koncept vycházející z mého vědomí.

NISARGADATTA
To, že vy jste, že svět je, jsou oboje koncepty. To musíte vědět.

TAZATEL
Jak tato znalost funguje? Tedy: Něco mi říkáte a dostavuje se mi pocit porozumění. Je
to mentální proces? Existuje ještě nějaká schopnost, která je toho všeho svědkem?

67 z 99

NISARGADATTA
Mysl chápe díky vědomí.

TAZATEL
Pak se všechno děje automaticky?

NISARGADATTA
To je pravda. Mysl interpretuje jakýkoli koncept; základem je vědomí, z něhož koncept
v daném okamžiku vyvstává.

TAZATEL
Čeho tedy lze dosáhnout, když se toho nelze dotknout, když to nelze postihnout slovy? Je
to tam pořád, právě teď. Tak k čemu jsme tady? Činnost patří mysli – to je jasné – ta jede
jako automat. Teď to vidím jasně. Chci, aby se ta mysl podrobila vědomí. Rozumíte mi?

NISARGADATTA
Veškerá tato konceptualizace, veškerá tato artikulace, se odehrává teprve poté, co vám
vyvstal původní koncept, že jste. Čím jste byl před vyvstáním tohoto konceptu? Měl jste
v té době nějaké koncepty, nějaké potřeby?

TAZATEL
Podobně jako hluboký spánek?

NISARGADATTA
Představa, že je to jako s hlubokým spánkem, není nesprávná, ale stále je to koncept, a
původní stav je mimo všechny koncepty.

TAZATEL se stále více tváří, jako by ho někdo podrazil, vypekl. Ostatní STUDENTI jsou
zmateni, nepatrně se usmívají, dochází-li jim něco, nebo se soukromě nacházejí v blaženém
stavu, který nijak nesouvisí s rozhovorem před nimi.

To vše ROBERT velmi důvěrně zná a baví ho sledovat, jak se před ním rozvíjí hra student–
guru, přičemž ta NISARGADATTOVA má obzvláště říznou i soucitnou dynamiku.

TAZATEL
Jaká je skutečnost nyní?

NISARGADATTA
To, že v tuto chvíli bdíte, je sám o sobě koncept. Nechte k sobě dojít, co to znamená.

68 z 99

TAZATEL
Je to jakýsi film.

NISARGADATTA
Vraťte se ke zdroji: V jakém stavu jste byl předtím, než vyvstal tento koncept bytí „Já
jsem“?

TAZATEL:
Nevím.

NISARGADATTA
To, co nevíte a neznáte, je ten správný stav. Vše, co přichází potom, jakmile je tohoto
vědomí dosaženo, je jako špetka soli – je to zbytečné, vědomí je zbytečné.

TAZATEL
Takže hledání, všechny jeho aspekty, patří k témuž?

NISARGADATTA
Zavrhněte každou myšlenku, každý zážitek, vše, co se stane po příchodu tohoto vědomí.
Kromě toho, že každou myšlenku nebo každý zážitek zavrhnete jako nepotřebný, není
třeba mimo toto pevné pochopení, do kterého se stále více noříte, nic dělat.
TAZATEL se škrábe na hlavě. STUDENTI vstávají, sezení je u konce. NISARGADATTA se
usmívá na ROBERTA a ASISTENTI mu pomáhají z pódijka dolů.
ROBERT stále sedí u zadní stěny. Ostatní odcházejí, kývá jim a jemně se na ně usmívá. Vidíme
ho pohrouženého do blažené kontemplace. Očima ani nemrkne.
Záře a horko bombajského odpoledne mu na tváři střídá večerní chládek a světlo holých
žárovek.

ROZTMÍVAČKA NA:

69 z 99

INTERIÉR: UČEBNÍ MEZANIN NISARGADATTY MAHÁRÁDŽE, BOMBAJ,
1980 – VEČER

Slyšíme ZVUK MOSAZNÝCH ZVONŮ A PALIC, které někdo vyndavá z lodního kufru v rohu.

Mužští STOUPENCI zvedají ze země obrovský mosazný zvon a věší ho na hák na prostředním
stropním trámu, který není ani dva metry od podlahy.

Menší mosazné zvonky věší na háky vedle něj a STOUPENCI dostávají do rukou činely,
mosazné štíty, zvonky a paličky.

Po žebříku lezou nahoru do mezaninu další ŽÁCI A STOUPENCI, mezanin se zaplňuje a věší
NISARGADATTOVI kolem krku květinové věnce. Nebrání jim v tom, i když se neusmívá.
Když během pár minut začínají se ZPĚVY, proudí k němu stále další STOUPENCI a věší mu
na krk květinové věnce, až ho obepíná asi tak půlmetrový pás květin.

Mezitím se NISARGADATTA mračí, šťouchá do mosazného tlačítka nad padacími dveřmi a
netrpělivě čeká na členy své rodiny, která bydlí v přízemí. Mezi šťoucháním do mosazného
tlačítka zapaluje kadidla a rozmísťuje je před schránky guruů v místnosti.

ZPĚVY A ČINELY NABÝVAJÍ NA HLASITOSTI, PÁR INDICKÝCH STOUPENCŮ
UDÁVÁ RYTMUS A HLASITĚ ZPÍVAJÍCÍ NISARGADATTA MAHARÁDŽ HO JEŠTĚ
ZVÝRAZŇUJE ČINELY, KTERÉ TEĎ DRŽÍ V RUCE.

HLASITOST ZPĚVU SE STUPŇUJE A PROKLÁDAJÍ HO HLASITÁ ZVOLÁNÍ
„JAI GURU!“. („Sláva Guruovi!“ v sanskrtu).

DVA STARŠÍ STOUPENCI ZAČNOU PALICÍ MYDLIT DO NEJVĚTŠÍHO MOSAZNÉHO
ZVONU, co visí na stropním trámu, a ŘINČENÍ ZVONŮ, ČINEL A MOSAZNÝCH ŠTÍTŮ
HYPNOTICKY OTŘÁSÁ CELOU KOMŮRKOU.

NISARGADATTA SI TEĎ BERE DO RUKOU VĚTŠÍ ČINELY, VELKÉ JAKO
PALAČINKY.

ROBERT TLESKÁ A ZPÍVÁ TAKY, zná všechny sanskrtské verše na oslavu Pána Šivy a
chápe i jejich metaforický význam.

70 z 99

Vidíme NISARGADATTU se zavřenýma očima v extázi. V rukou drží pár činelů velkých jako
víka od popelnice. Začíná O SEBE TŘÍSKAT TĚMI NEJVĚTŠÍMI ČINELY a vzduchem
všude létají lístky květin z věnců, jimiž je bohatě ověnčen.

Když ČINELY UDEŘÍ, místností létají a prší ve zpomaleném záběru lístky květů a ZALÉVAJÍ
OBRAZOVKU BÍLÝM SVĚTLEM jednou... dvakrát... třikrát...

ROZTMÍVAČKA NA:

EXTERIÉR: SRUB V LESE, OREGON, 1985 – DEN

Oldsmobile z roku 1984 přijíždí po štěrkové cestě ke srubu uprostřed lesa.

Vůz řídí ŠOFÉR v bílých rukavičkách a s čapkou. Na zadním sedadle sedí vyšňořená STARŠÍ
DÁMA a ROBERT, nyní 57letý. U nohou se mu válí mnoha roky na cestách ošuntělý
kempingový batoh.

ZVUKY PARKUJÍCÍHO AUTA A VYPNUTÍ MOTORU. ŘIDIČ VYSTUPUJE A OTEVÍRÁ
DVEŘE AUTA STARŠÍ DÁMĚ. ZVUK, JAK ROBERT VYSTUPUJE ZE ZADNÍHO
SEDADLA, bere si na záda batoh a nasává atmosféru místa.

ZVUKY LESA... CVRLIKÁNÍ PTÁKŮ, VÁNEK MÍRNĚ ZVEDÁ BOROVÉ JEHLIČÍ.

DÁMA
To je on.

ROBERT
Moc pěkný.

DÁMA
Vítejte zpět v Americe.

ROBERT
Děkuji.

DÁMA
Kdy jste přiletěl?

71 z 99

ROBERT
Včera v noci.

DÁMA
(trochu překvapeně)
Jak dlouho jste byl pryč tentokrát, Roberte?

ROBERT
(dívá se na hodinky) Asi jedenáct let.

ROBERT se vydává ke srubu. Dáma ho následuje a nechává šoféra stát u auta.

DÁMA
Takže od doby, co jsme se potkali v ášrámu.

INTERIÉR: SRUB V LESE, OREGON, 1985 – DEN (POKRAČOVÁNÍ)

DVEŘE SRUBU SE OTEVÍRAJÍ S VRZÁNÍM.

Každé jejich našlápnutí na dřevěných parketách uvnitř je slyšet.

ROBERT
Jo.

Srub je starý asi tak sto let, stěny jsou roubené, okna jednokřídlá. Má železná kamna s mosaznou
konvicí a stěny kuchyně jsou obložené zavařeninami. V rohu stojí vojenská postel a police plná
starých duchovních knih (Joel Goldsmith, Jógananda, Ramana Maharši, Krišnamurti atd.).

Není v něm rádio, kazeťák ani televize.

ROBERT
Takže tady je. Moje vila na důchod.

DÁMA
Je to všechno vaše. Když jsem byla malá, bydlel tu zahradník. Asi v polovině třicátých
let tu v létě kempovali moje děti a později i moje vnučky. Vzadu měli zahrádku se
zeleninou... třeba ji oživíte... hrášek, mrkev, brambory a tak.

72 z 99

ROBERT přikyvuje.

DÁMA (POKRAČOVÁNÍ)
Elektřina obvykle funguje, pokud tedy není bouřka. V domě máme nouzový generátor.

ROBERT přikyvuje.

DÁMA (POKRAČOVÁNÍ)
Sem už skoro nikdo nejezdí, Roberte. Budete tu mít vytoužený klid.

ROBERT
Je tu krásně.

DÁMA
A ještě něco – není tu telefon.

ROBERT přikyvuje.

DÁMA (POKRAČOVÁNÍ)
Chtěl jste zavolat své ženě a dětem?

ROBERT
(tiše)
Ne, to je v pořádku.

DÁMA
Vědí, že jste se vrátil?

ROBERT
(vrtí hlavou) To si nemyslím.

DÁMA
Kdybyste něco chtěl, vraťte se po cestě k domu. Je to asi dvacet minut svižné chůze.
Příští týden se vracím do Indie, ale správce pozemku vám s čímkoli pomůže. Jednou
týdně jezdí do města, kdybyste něco potřeboval.

ROBERT
(usměje se na ni)
Byla jste ke mně velmi štědrá. Moc vám za to děkuji.

73 z 99

DÁMA
Džai Šrí Guru… Džai Šrí Guru... Óm, šánti, šánti –

DÁMA pokleká a pokouší se ROBERTOVI pro požehnání položit čelo k nohám mistra.
ROBERT ji chytá za ramena a snaží se jí v tom zabránit.

ROBERT
Prosím, ne.

DÁMA vstává a nespouští z ROBERTA oči, opráší si sukni a se zářivým úsměvem odchází ke
dveřím. Oči ji zalévají slzy obdivu.

ROBERT hází batoh na postel a jde ji vyprovodit ke dveřím.

EXTERIÉR: SRUB V LESE, OREGON, 1985 – DEN (POKRAČOVÁNÍ)

DÁMA
(na půli cesty k autu)
Co máte v plánu teď, Roberte? Co podniknete se svým životem?

ROBERT
Zůstanu tu do smrti.

DÁMA
(i když ví, že je to beznadějné) Nebudete učit?

ROBERT
Ne.

DÁMA
Nebo něco psát?

ROBERT
(přimhouří oči, jako by přemýšlel, a pokrčí rameny) Ne.

DÁMA
Já jen..

74 z 99

ROBERT se usměje.
Dáma vrtí hlavou a šofér jí otevírá dveře spolujezdce. Mává mu na rozloučenou, i ROBERT jí.
ZVUK ZAKLAPNUTÍ DVEŘÍ AUTA, NASTARTOVÁNÍ MOTORU, ODJÍŽDĚJÍCÍ AUTO.
ZVUKY LESA.
ROBERT si vyjde ven a pozoruje oblohu, jak se po ní honí šedé mraky. Pak se otočí a zajde
zpět do dveří.

INTERIÉR: SRUB V LESE, OREGON, 1985 – DEN (POKRAČOVÁNÍ)
ROBERT přistupuje ke kuchyňské lince a ze skříňky si bere sklenici. Vkládá ji do dřezu a otáčí
kohoutkem.
Kohoutek se nejdříve zakucká a napřed z něj vyjde jen hnědá tekutina. Pak už teče čistá voda.
ROBERT uchopí skleničku a chce si ji dát pod kohoutek, ale klouže mu a má s ní potíže.
ROBERT se zamračí.
S vypětím sil se mu povede skleničku naplnit, zavírá kohoutek a zvedá si ji ke rtům.
Vidíme, jak z vody prchají bublinky a jak jí od okna prosvítá světlo.
ROBERT UPOUŠTÍ SKLENIČKU S VODOU NA ZEM A TA SE ROZBÍJÍ.
ROBERT si zvedá ruku před obličej a vidí, jak se mu třesou prsty.
Z jeho tváře čteme mírné obavy a údiv.

ROZTMÍVAČKA NA:

75 z 99

INTERIÉR: ORDINACE LÉKAŘE, PORTLAND, OREGON, 1985 – DEN

ROBERT sedí v andělu na lůžku u doktora a volně mu plandají nohy. Ordinaci osvětlují
zářivky. Na zdi si prohlíží rentgenový snímek hlavy, když přichází DR. RAMIREZ.

DOKTOR
Zdravím Vás, Roberte. Přišly mi výsledky z cétéčka.

ROBERT
Co se děje, doktore?

DOKTOR
Mám dobré i špatné zprávy. Dobrá zpráva je, že je to Parkinson.

ROBERT si ho tázavě prohlíží.

DOKTOR (POKRAČOVÁNÍ)
Není to nádor na mozku.

ROBERT kýve hlavou.

DOKTOR (POKRAČOVÁNÍ)
Špatná zpráva je, že je to Parkinson.

ROBERT se směje.

DOKTOR (POKRAČOVÁNÍ)
Jsem rád, že to snášíte tak dobře. (Sedá si.) Roberte, kolik toho víte o Parkinsonově
chorobě?

ROBERT
Poučte mě, doktore.

DOKTOR
Parkinsonova choroba je degenerativní onemocnění, Roberte. Zhoršuje stav centrálního
nervového systému, zhoršuje motoriku, řeč a další funkce. V těle narůstá ztuhlost svalů,
objevuje se třes a zpomalují se tělesné pohyby a v extrémních případech dochází až
k jejich úplné ztrátě. Na Parkinsonovu chorobu neexistuje žádný lék, i když se zkoušejí
léky, které v některých případech dokážou zpomalit příznaky.

76 z 99

ROBERT ani nedutá. Pak se usměje.

ROBERT
Už se nikam nepodívám.

DOKTOR
Cestování vám důrazně nedoporučuji. Musíte zůstat na jednom místě s lékařem a
odborníky, kteří vás znají. Nyní v počátečních stádiích máme stále šanci objevit
správnou kombinaci léků, kterými můžeme příznaky maximálně odvrátit. Třeba máte
před sebou ještě dvacet, pětadvacet let relativně zdravého života.

ROBERT pomalu kývá hlavou.

DOKTOR (POKRAČOVÁNÍ)
Žijete s někým?

ROBERT vrtí hlavou.

DOKTOR (POKRAČOVÁNÍ)
Máte někoho z rodiny, u koho byste mohl zůstat? Budete potřebovat podporu.

ROBERT
Když jsem naposledy mluvil s manželkou a dcerami, žily v Los Angeles. Bylo to asi
před pěti lety, volal jsem jim z telefonní budky v Bombaji. Byl jsem tam za
Nisargadattou Maharádžem.

DR. RAMIREZ nereaguje.

ROBERT (POKRAČOVÁNÍ)
Někteří duchovní hledači mu říkali „Bídý Bába“. Guru co si pálí jednu cigaretu o
druhou. Vlastně byl dost hrubý. Byl dokonale osvícený a kouřil tyhle ubalené indické
cigarety jednu za druhou...

ROBERT se snaží předvést balení, zapalování a kouření cigaret, ale má problémy s prsty.

DOKTOR
(Vytahuje krabičku cigaret)
Roberte, dal byste si teď cigaretu?

77 z 99

ROBERT
Ne, díky. Ale jestli vám to nevadí, rád bych si zavolal do Los Angeles.
ROBERTOVI se třesou prsty.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: EDOVO AUTO, LOS ANGELES, 1995 – DEN
ROBERT přejíždí prsty po palubní desce ve stísněném, špinavém autě. Lehce hladí
semiš palubní desky.
ROBERTOVA ŽENA ZAVÍRÁ DVEŘE NA STRANĚ SPOLUJEZDCE.
ED NASEDÁ NA MÍSTO ŘIDIČE A STARTUJE.
Vidíme, jak jedou kolem Warner Parku a betonového piknikového stolu v něm, kde se
ROBERT setkával se svými studenty.

ROBERT
Jestli se lidé někdy dozvědí skutečnou pravdu, umlátí mě k smrti.

ED
Cože? Skutečnou pravdu? Co to je, Roberte? (Snaží se soustředit na řízení)

ROBERT
Všem ze satsangu jsem řekl, že neexistuje žádné tělo, žádná mysl,
žádný svět, žádný Bůh, žádný vesmír.

ED
Vpravo. (Řídí) Existuje pouze vědomí.
ROBERT se dívá z okénka.
ED (POKRAČOVÁNÍ)
Neexistuje nic než univerzální vědomí. Je to tak, Roberte?

78 z 99

ROBERT
Ne.
ED přelétne očima na Roberta.
ROBERT (POKRAČOVÁNÍ)
Nic tu není.
ED se tváří naprosto nechápavě a jen o vlásek minou protijedoucí kamion.
ROBERT (POKRAČOVÁNÍ)
Není tu nic než ty. Ale sebe můžeš poznat pouze prostřednictvím vědomí, které
neexistuje.
ED se usmívá.

EXTERIÉR: NOVÝ SATSANG, LOS ANGELES, 1995 – DEN (POKRAČOVÁNÍ)
Když dorazí na satsang, jde mnoho lidí ven ROBERTOVI naproti pomoct mu ven z auta.
Někteří z nich jsou staří známí z předchozí malé skupinky – DANA, KERIMA, FRED,
EMILIO, LEE, MARY. Ale přibylo i mnoho nových tváří.

INTERIÉR: NOVÝ SATSANG, LOS ANGELES, 1995 – DEN (POKRAČOVÁNÍ)
Mají teď k dispozici mnohem větší prostory, než jim nabízel obývací pokoj Henryho Denisona
nad nádrží Silverlake. Když si ROBERT sedá, mnoho rukou mu připíná na hruď mikrofony.

ROBERT
(k MARY)
Jako by mě poutali na elektrické křeslo.
MARY se zkouší pousmát.
ROBERT sedí a pozoruje asi tak šedesátihlavou skupinu lidí, jak mezi sebou KLÁBOSÍ,
HRABOU SE V PAPÍRECH A ŠTELUJÍ SI MAGNETOFONY.

79 z 99

ROBERT si gestem volá EDA. Jeho HLAS JE Parkinsonovou chorobou ŠPATNĚ
SROZUMITELNÝ.

ROBERT
(k EDOVI)
Všichni se přišli podívat na umírajícího gurua. Schválně se dívej... v den mé smrti tu
bude hlava na hlavě.

ROBERT sedí čelem k účastníkům satsangu.

Místnost UTICHÁ.

ROBERT sedí a dívá se na ně. Několik lidí SE VRTÍ A OŠÍVÁ.

ROBERT setrvale hledí do prostoru nad jejich hlavami. Pak se nakloní dopředu, sevře před
sebou stojánek s mikrofonem a upřeně hledí do davu.

Jeho přední oddaní, které známe z dřívějších satsangů (MARY, LEE, FRED, EMILIO, DANA,
ED), se v první řadě viditelně potí.

ROBERT je svým zřením záměrně „vaří“, až jim po tvářích stékají krůpěje potu.

Vládne TICHO a vidíme jen ROBERTOVU strhanou tvář.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: ROBERTŮV DŮM, LOS ANGELES, 1995 – RÁNO

Stále vidíme jen ROBERTŮV zírající a strhaný obličej, ale když si ho oddálíme, sedí sám
ve svém domě ve Woodland Hills v Los Angeles a dívá se na fotografii Ramany Maharšiho.

ROBERT upřeně a nehybně hledí na fotografii.

V časosběru vidíme pohyb slunce po obloze a míhání stínů za oknem. ROBERT neodtrhhává
oči od fotografie. Hodiny na videorekordéru se posunuly z ranních 7:48 na večerních 20:25.

Slyšíme, jak SE OTEVÍRAJÍ VSTUPNÍ DVEŘE, ZA DVEŘMI V PŘEDSÍNI SI NĚKDO
ODKLÁDÁ PAPÍROVÉ TAŠKY S NÁKUPEM A OD DVEŘÍ ŠTĚKÁ A PELÁŠÍ DIMITRI.

80 z 99

ROBERTOVA ŽENA (MIMO ZÁBĚR)
Roberte?

Je stále pohroužen.

ROBERTOVA ŽENA (MIMO ZÁBĚR) (POKRAČOVÁNÍ)
Roberte?

ROBERTOVA ŽENA vstupuje do ROBERTOVA pohledu na RAMANU.

ROBERTOVA ŽENA (POKRAČOVÁNÍ)
Roberte! Co celý den děláš?

ROBERT se na ni zadívá a usměje se.

ZVONÍ TELEFON a ROBERTOVA ŽENA ho jde zvednout.

ROBERTOVA ŽENA (MIMO ZÁBĚR) (POKRAČOVÁNÍ)
Roberte, to je pro tebe.

DIMITRI ZNOVU ZAČÍNÁ ŠTĚKAT.

ROBERTOVA MANŽELKA (MIMO ZÁBĚR) (POKRAČOVÁNÍ)
Panebože! Roberte, Dimitri udělal hromádku na koberci v ložnici. Nevzal jsi ho dnes
ráno do parku, že ne?

Do domu vchází ROBERTOVA MLADŠÍ DCERA se svým PŘÍTELEM.

DCERA (MIMO ZÁBĚR)
Ahoj tati. Ahoj mami, co máme k večeři?

ROBERTOVA MANŽELKA (MIMO ZÁBĚR)
Teď jsem přišla. Zůstane na večeři i Jim? Mohla bys mi s ní pomoct. Nákup leží
v předsíni. Roberte, máš telefon!

DCERA (MIMO ZÁBĚR)
Teď ne, mami. Jimova kapela právě dotočila nové demo. Byli ve studiu celou noc, ani
oka nezamhouřil. Musíme si to poslechnout.

81 z 99

DIMITRI ŠTĚKÁ.

DEMO-NAHRÁVKA JIMOVY SKUPINY ZAČÍNÁ V HIFI-VĚŽI ŘVÁT NA PLNÉ
PECKY... KŘESŤANSKÝ POP.

I přes všechen hluk na pozadí zvedá ROBERT na stolku vedle křesla sluchátko.

ROBERT
Ahoj, Ede.

ED (PO TELEFONU)
Jak jsi věděl, že jsem to já? Co se to tam děje? Konec světa?

ROBERT
Život na planetě Zemi.

ED (PO TELEFONU)
Roberte, tak co nového? Říkal jsi, že mi chceš něco důležitého.

ROBERT
Ano, to stěhování je definitivní.

ZVUKY V POZADÍ SLÁBNOU.

ED (PO TELEFONU)
Stěhování? Ty se stěhuješ? Satsang se stěhuje? Tentokrát doopravdy?

ROBERT
Tentokrát doopravdy. Tentokrát opravdu, Ede.

ED (PO TELEFONU)
No tak to jdeme všichni s tebou. Kam? San Diego?

ROBERT
Ne.

ED (PO TELEFONU)
Atlanta?

82 z 99

ROBERT
Ne.

ED (PO TELEFONU)
Havaj?

ROBERT
Teplejší.

ED (PO TELEFONU)
Neblbni… Indie?

ROBERT
Ne. Stěhujeme se do Sedony v Arizoně.

ED (PO TELEFONU)
Panejo! Moje matka žije ve Phoenixu, Roberte. Máš vůbec představu, jak to tam peče?

ROBERT
Uvaříte se!

ROBERT se usmívá.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: ROBERTŮV DŮM, LOS ANGELES, 1995 – PŘES DEN

Zrychleně: ROBERT sedí v křesle a všichni kolem něj kmitají: ROBERTOVA ŽENA,
DCERA, DCEŘIN PŘÍTEL, ED, KERIMA, MARY a DALŠÍ ROBERTOVI STUDENTI balí
krabice s knihami, oblečením a LP deskami, připravují nábytek, vybalují krabice, stěhují věci,
vyšroubovávají žárovky z lamp, odpojují šňůry ze zásuvek, znovu je zapojují, atd. Obvyklý
chaos při stěhování. DIMITRI se jim při tom všem motá pod nohama, štěká, kouše lidi lehce
do paty a ROBERT zůstává v klidu.

83 z 99

EXTERIÉR: ROBERTŮV DŮM, LOS ANGELES, 1995 – ČASNÉ RÁNO
(POKRAČOVÁNÍ)

Zrychleně: ROBERTA přijíždí přestěhovat do Sedony v Arizoně konvoj dodávek a náklaďáků.
ROBERTOVA RODINA a STUDENTI do nich nakládají krabice a nábytek. ROBERT buď
sedí ve stejném křesle na trávníku nebo občas vstane a ukáže, kam má co jít.

DIMITRI pobíhá kolem na vodítku, neustále se do něj zamotává nebo o vodítko zakopává
nějaký student nebo člen rodiny, ale zůstává u svého pána.
Konečně je konvoj připraven k odjezdu, ROBERT jede v dodávce, vedle něj sedí
ROBERTOVA ŽENA a řídí NOVÝ STUDENT. ED, KERIMA, MARY a další STUDENTI
nasedají do aut, dodávek a náklaďáků a celý konvoj se dává do pohybu. V tom se najednou
ROBERTOVA dodávka otáčí a vrací.

Dveře ROBERTOVY dodávky se otevřou a my vidíme, že sedí vzpřímeně, připoutaný
bezpečnostním pásem, obklopený krabicemi a taškami, svou ŽENOU, DCEROU, NOVÝM
STUDENTEM a DIMITRIM. NOVÝ STUDENT seskakuje, vbíhá do domu a vrací se s
DIMITRIHO speciálním krmivem pro psy a hází ho do auta. Konvoj se opět rozjíždí.

EXTERIÉR: CESTA DO SEDONY, DÁLNICE, 1995 – DEN (POKRAČOVÁNÍ)

Zrychleně: ROBERT dává neobvyklý pozor a je aktivní, téměř celou cestu sedí vzpřímeně, je
nadšený a šťastný. ED se snaží jet za ním, ale doléhá na něj stále větší únava, je mu čím dál
větší horko, potí se a začíná mít horečku.

Když konvoj dorazí k matce EDA ve Phoenixu v Arizoně, je mu příliš špatně na to, aby mohl
pokračovat v jízdě. Dál musí s jeho autem jet KERIMA.

INTERIÉR: DŮM PANÍ MUZIKOVÉ, PHOENIX, 1995 – POZDNÍ ODPOLEDNE

Návrat do normální rychlosti: Postarší PANÍ MUZIKOVÁ ukládá svého syna do postele
s teploměrem v ústech. ED celý zesláblý mává z okna na rozloučenou ROBERTOVĚ dodávce
v konvoji.

ROZTMÍVAČKA NA:

84 z 99

INTERIÉR: DŮM PANÍ MUZIKOVÉ, PHOENIX, 1995 – VEČER

ED leží v posteli, potí se a dívá se do stropu. Leží sám v malém pokoji na rozkládacím gauči,
vyzdobeném balonovými závěsy a krajkovými dečkami. Jedna kočka si na něj vyleze a sedne
si mu na hruď.

Zatímco ED leží v posteli a zírá do stropu, přichází noc a on dál hledí do stropu s naprosto
zoufalým a nešťastným výrazem ve tváři. Z očí se mu kutálejí slzy.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: EDŮV OBÝVACÍ POKOJ, LOS ANGELES, 1995 – SVÍTÁNÍ

ED vchází do obývacího pokoje malého domku, který sdílí s KERIMOU. Je časné ráno a kolem
se mu promenáduje několik koček. Zvedá sluchátko, vytáčí a čeká.

ED
Ahoj Roberte. Jak dopadlo to stěhování? Co Sedona? Jaké to tam je? (Pauza)
Nemůžu se tam přestěhovat, Roberte. Jakmile se k ní jen přiblížím, hned se mi dělá
špatně. Můžu maximálně tak do Phoenixu, dál ne. Viděl jsi, jak jsem trpěl, ne? Skoro
jsem natáhl bačkory. (Pauza)
To jo, a co je na tom tak špatného? (Směje se)
Horečka mi klesla hned jak jste odjeli. Ale teplotu jsem měl dost vysokou až do rána.
Z nějakého důvodu se prostě nemůžu k Sedoně ani přiblížit. Vypadá to, jako by si to
vědomí nepřálo.
(Pauza)
Chybíš nám, Roberte. Mně, Kerimě, kočkám... Mary... Leemu... všem. Dobrá. Dobrá.
Ty taky. Budu. Ahoj.

ED s VELKÝM POVZDECHEM pokládá sluchátko. Dívá se na pomalu ranním světlem
rozjasňovaný obývací pokoj.

Kolem se mu procházejí kočky.

ED se svalí na gauč, nasadí si sluchátka od walkmana, stiskne play a zklidní se. Pustí si
INDICKÉ BHADŽANY (HUDBU K UCTÍVÁNÍ).

85 z 99

ED se noří do svého hájemství. Svaly se mu uvolňují a ze zoufalé mizérie mu poslech hudby
kouzlí na tváři lehký úsměv.

ROZTMÍVAČKA NA:

INTERIÉR: EDŮV OBÝVACÍ POKOJ, LOS ANGELES, 1995 – DEN (POKRAČOVÁNÍ)
Ubíhá den.
Plynou dny.
ED nosí různé oblečení (většinou batykovaná trička s tepláky), někdy ho doprovází jedna nebo
více koček.
KERIMA se několikrát objevuje v záběru, jak odjíždí do práce, jak se vrací z práce, jak se dívá
na televizi nebo telefonuje, ale ED přitom všem leží na gauči a s walkmanem Sony na uších
poslouchá hinduistickou devocionální hudbu.

ROZTMÍVAČKA NA:

EXTERIÉR: EDŮV HLAVNÍ VCHOD DOMU, LOS ANGELES, 1995 – ČASNÉ RÁNO
ED vychází ze dveří v batykovaném tričku a v teplákách a s walkmanem na uších. Právě vyšlo slunce.
ED se dává do rychlé chůze.

EXTERIÉR: CHODNÍK, EDOVA ČTVRŤ, LOS ANGELES, 1995 – ČASNÉ RÁNO
(POKRAČOVÁNÍ)
ED jde svižným krokem, ve sluchátkách mu hraje HINDUISTICKÁ DEVOCIONÁLNÍ
HUDBA. Má veselou náladu. Den vypadá svěží.

INTERIÉR: EDŮV OBÝVACÍ POKOJ, LOS ANGELES, 1995 – RÁNO (POKRAČOVÁNÍ)
ED se vrací z procházky, sundává si walkmana a svléká se. Míří do koupelny.

86 z 99

INTERIÉR: EDOVA KOUPELNA, LOS ANGELES, 1995 – RÁNO (POKRAČOVÁNÍ)
ED vchází do sprchy a ZAVÍRÁ ZA SEBOU DVEŘE. ZVUK TEKOUCÍ VODY BUBNUJÍCÍ
MU DO TĚLA A VÍŘENÍ VODY V ODTOKU.
ED zůstává introvertní s pozorností nasměrovanou dovnitř a mydlí se. Když mu horká voda
dovádí po zádech, užívá si ten pocit.
Najednou se EDOVI svraští obočí, sesouvá se ve sprše na zem a přestává dýchat. V němém
úžasu zírá na cosi, co vidí v duchu. STÁLE MU TEČE VODA A DOPADÁ MU NA TĚLO.
Ed si toho nevšímá.
ED valí oči. Mírně se usmívá.

INTERIÉR: EDŮV OBÝVACÍ POKOJ, LOS ANGELES, 1995 – RÁNO (POKRAČOVÁNÍ)
ED vylézá nahý z koupelny a sotva se hýbe.
Některé kočky si ho zvědavě prohlížejí.

ED se plazí k pohovce, s námahou se na ni vysouká a do půlky těla se přikryje dekou. Několik
koček mu vyleze na prsa, zatímco on v extázi zírá vzhůru s pozorností zaostřenou dovnitř.
V naprostém TICHU se mu přenášíme do oka, do temnoty duhovky – prázdného černého
prostoru, a pak do plujících planet a hvězd – totéž jako u ROBERTOVY vize probuzení ve třídě
PANÍ O'REILLYOVÉ v roce 1942...
Obrazovku zalévá bílé světlo.
ZVUK OTEVÍRÁNÍ HLAVNÍCH DVEŘÍ. ZVUKY KERIMININÝCH KROKŮ
VSTUPUJÍCÍ DO DOMU, ZAVÍRÁNÍ DVEŘÍ, ODKLÁDÁNÍ TAŠEK.

INTERIÉR: EDŮV OBÝVACÍ POKOJ, LOS ANGELES, 1995 – NOC (POKRAČOVÁNÍ)
KERIMA (MIMO ZÁBĚR)
Ede? Jsem doma. Ede?

87 z 99

KERIMA vchází do obývacího pokoje a ED zamžourá. Vypadá naprosto
dezorientovaně a euforicky.

KERIMA (POKRAČOVÁNÍ)
Jsi v pořádku?

ED
(sotva se hýbe, tlumeným hlasem) Kerimo. Stalo se to. Probudil jsem se.

KERIMA (MIMO ZÁBĚR)
(vchází do přilehlé kuchyně) Hm-Hmm?

ED
(jen tak tak mluví)
Ráno jsem se sprchoval. Jako vždy jsem se díval dovnitř a hledal „já“, ale tentokrát ho
nenašel – nebylo tam. Kerimo, „já“ k ničemu neukazuje – jen k prázdnotě. (překvapeně)
Robert měl naprostou pravdu!

KERIMA stojí před ním a v ruce drží otevřený šuplík, který mu právě vyndala z lednice.

KERIMA
Chceš bramborový salát?
ED má potíže s očima. Příliš mu nedokáží zaostřit.

Vidíme bramborový salát z jeho perspektivy – neidentifikovatelnou, neurčitou šmouhu.

Pomalu doostřuje na bramborový salát, z nějž trčí lžíce.

ED
Možná později.
(Upadá zpět do extatického snění a usmívá se.) Je tu věčnost.

INTERIÉR: KAVÁRNA „THE COFFEE POT INN“, SEDONA, 1995 – ODPOLEDNE

ROBERT sedí v čele několika stolů sražených k sobě a SEDONŠTÍ STUDENTI kolem nich.
KLÁBOSÍ, SMĚJÍ SE NA SEBE, CINKAJÍ LŽÍCEMI, ŘINČÍ TALÍŘI A BAVÍ SE.

88 z 99

ROBERT sedí v klidu, S NIKÝM NEMLUVÍ a vše tiše nasává. Zvedá si šálek ke rtům.

ROBERTOVI se viditelně třesou ruce v důsledku pokročilého stadia Parkinsonovy choroby.

ROBERT je i hubenější a jeho svaly viditelně ztuhlejší. Trochu přikyvuje a usmívá se
na rozhovory kolem sebe, ale nijak zvlášť se do nich nezapojuje.

Skupinou letí šuškanda – z druhé strany dorazil do kavárny ED a nenápadně si sedá naproti.

ROBERT gestikuluje na SEDONSKÉ STUDENTY kolem sebe, aby EDOVI udělali místo
v čele stolu.

ED přichází a sedá si k ROBERTOVI. Studenti SEDONY si ho letmo prohlížejí a snaží se
odhadnout, jaký asi tak má vztah k ROBERTOVI.

ZNOVU SE ROZPROUDÍ NORMÁLNÍ DRUŽNÁ KONVERZACE.

ROBERT
(s hlasem mírně zastřeným) Měl by ses sem přestěhovat, Ede.

ED
Já nevím, Roberte. Rád bych, ale pokaždé, když sem přijedu, začnu se potit a je mi
špatně. I teď (sahá si na čelo), mám horečku.

ROBERT
Tělo se tě snaží zbavit.

ED
(směje se) Možná.

ROBERT
Takže ses probudil?

ED
Ano – je to přesně tak, jak jsi říkal (rozplývá se nadšením), je to –

Několik SEDONSKÝCH STUDENTŮ klepe ROBERTOVI na rameno. ROBERT s nimi chvíli
mluví, ale oni mu kvůli špatné artikulaci v důsledku Parkinsonovy choroby nerozumějí.

89 z 99

ROBERT (K EDOVI)
Jsou učitelé, kteří křičí, a učitelé, kteří šeptají, ale já jsem jediný učitel, který mumlá.
Mohl bys mi pomoci s překladem, Ede?
ED pomáhá ROBERTOVI ODPOVÍDAT NA OTÁZKY SEDONSKÝCH
STUDENTŮ ohledně přípravy přepisů na příští satsang. Nakonec odcházejí.
ROBERT se otáčí zpět k EDOVI.

ROBERT
Říkal jsi?

ED
Aha, jasně. No, Roberte, je to tak neuvěřitelné – jak říkáš, vůbec tam není žádné „já“ –
je to –
Někteří STUDENTI Z NĚMECKA a ITÁLIE přijeli do Sedony jen proto, aby ROBERTA zažili
naživo, protože získali přepisy jeho losangeleských satsangů od jednoho stoupence
v Ramanášramu v Indii.
ROBERT si s nimi pár minut povídá a pak se celá skupina ROBERTOVÝCH
SEDONSKÝCH STUDENTŮ zvedá a odchází z kavárny.
ROBERT hledí na Eda.
ED hledí na ROBERTA.

ROBERT
Uvidíme se na baráku?
ED
(povzdechne si)
ED opouští kavárnu Coffee Pot Inn mezi posledními ze skupiny.

90 z 99

EXTERIÉR: HLAVNÍ SILNICE POBLÍŽ ROBERTOVA DOMU, SEDONA, 1996 – DEN

ROBERT jde po chodníku u silnice a sebou má na vodítku DIMITRIHO. ZVUKY
SVIŠTÍCÍCH AUT KOLEM.

ROBERT jde s DIMITRIM na vodítku jako kdysi. Jen se tentokrát šourá, je unavený a i
DIMITRI jde pomaleji.

Rozpálený asfalt jim pálí chodidla. V dálce je vidět masiv Capitol Butte, připomínající horu
Arunáčalu, posvátnou horu v Indii, u níž měl Ramana Maharši ášram.

EXTERIÉR: VERANDA ROBERTOVA DOMU, SEDONA, 1996 – DEN (POKRAČOVÁNÍ)

ROBERT se blíží ke svému domu, za nímž se tyčí Capitol Butte, a nemůže se trefit klíčem do
zámku. Nakonec se mu podaří otevřít.

INTERIÉR: ROBERTŮV OBÝVACÍ POKOJ, SEDONA, 1996 – DEN (POKRAČOVÁNÍ)

ROBERT s DIMITRIM vchází do obýváku, kde zjistí, že tam na něj čeká jeho
MASÁŽNÍ TERAPEUTKA.

MASÁŽNÍ TERAPEUTKA
(vstává z pohovky)
Roberte! Viděla jsem vás z auta, jak jdete s Dimitrim, ale nemohla jsem zastavit. Chcete
ještě tu naordinovanou masáž? Už mám připravený stůl. MASÁŽNÍ TERAPEUTKA
ukazuje za sebe, kde už má sestavený skládací masážní stůl s koženým polstrováním.

ROBERT
Jistě.

ROBERTOVA MANŽELKA (MIMO ZÁBĚR)
Právě jsme si nechali vyčistit koberce. Vykakal se Dimitri, když jste byli venku?

ROBERT se s pomocí TERAPEUTKY škrábe na stůl a lehá si na břicho.

ROBERT
Hm-Hmm.

91 z 99

ROBERTOVA MANŽELKA (MIMO ZÁBĚR)
Protože chci, aby tentokrát zůstal čistý. To čištění koberce nás přišlo na sedmdesát pět
dolarů... můžeš se tedy postarat, aby Dimitri nelezl do ložnice? Zavři dveře na chodbu,
aby nemohl dovnitř.

ROBERT
Dobře.

MASÁŽNÍ TERAPEUTKA se pouští do práce. ROBERT má Parkinsonovou chorobou
velmi ztuhlé svaly. Nemluví.

Z DOMU JSOU SLYŠET TELEVIZNÍ ZPRÁVY A ZVENKU ZVUKY SVIŠTÍCÍCH AUT
OD BLÍZKÉ DÁLNICE.

MASÁŽNÍ TERAPEUTKA
Jaký je to pocit, Roberte?

ROBERT
(tlumeným hlasem, protože leží na masážním stole na břiše s obličejem v kruhovém
výřezu) Dobrý.

MASÁŽNÍ TERAPEUTKA
Cítíte se lépe?

ROBERT
Ano. Mohla byste... (snaží se ukázat) mi vzít trochu víc levé rameno?

MASÁŽNÍ TERAPEUTKA
(nakloní se k němu blíž)
Pardon?

ROBERT
Levé rameno.

MASÁŽNÍ TERAPEUTKA
Jistě.

92 z 99

Zatímco MASÁŽNÍ TERAPEUTKA masíruje levé rameno, ozve se rozzlobený hlas a
prásknutí dveří.

Do místnosti přisupí ROBERTOVA ŽENA.

ROBERTOVA ŽENA
Roberte – tvůj pes se mi právě vykadil na čistý koberec! Přímo doprostřed
koberce v ložnici!

MASÁŽNÍ TERAPEUTKA
Nebojte, já to uklidím.

ROBERT
(s tváří stále na stole) Jestli vám to nevadí, budete moc hodná...

MASÁŽNÍ TERAPEUTKA vychází s ROBERTOVOU ŽENOU ven z obýváku.

EXTERIÉR: ROBERTŮV DVOREK, SEDONA, 1996 – DEN (POKRAČOVÁNÍ)

MASÁŽNÍ TERAPEUTKA vstupuje ROBERTOVI na dvorek a v náručí mu nese v doprovodu
ROBERTOVY ŽENY zamlklého DIMITRIHO. Na obzoru se jim z něj rýsuje pískovcová hora
Capitol Butte.

INTERIÉR: ROBERTOVA LOŽNICE, SEDONA, 1996 – DEN (POKRAČOVÁNÍ)

MASÁŽNÍ TERAPEUTKA drhne místo, kde se DIMITRI vykakal. Pak vstává a za chvíli se
vrací s DIMITRIM v náručí. Pokládá ho na koberec a viditelně ji to vysiluje. DIMITRI vypadá
unaveně.

MASÁŽNÍ TERAPEUTKA
(sama pro sebe) Je pěkně těžký.

INTERIÉR: ROBERTŮV OBÝVACÍ POKOJ, SEDONA, 1996 – DEN (POKRAČOVÁNÍ)

MASÁŽNÍ TERAPEUTKA se vrací. ROBERT sedí u stolu a čeká na večeři. MASÁŽNÍ
TERAPEUTKA začíná rozebírat stůl a balit ho.

93 z 99

MIMO ZÁBĚR OBRAZOVKY ROZRUCH – ROZRUŠENÉ HLASY DISKUTUJÍCÍCH,
JSOU SLYŠET BLÍŽÍCÍ SE KROKY.
Do místnosti vpadne silně rozrušená ROBERTOVA ŽENA s ROBERTOVOU DCEROU
v zádech.

ROBERTOVA ŽENA
Dimitri opustil tělo! Je mrtvý! Leží tam a nedýchá! Co máme dělat?
ROBERT
Dimitri opustil tělo?
ROBERTOVA DCERA
Ach, tati – (téměř plačíc) Vím, jak jsi toho psa miloval...
ROBERT
Ukažte mi ho.
ROBERT s pomocí TERAPEUTKY, své DCERY A ŽENY vstává.

INTERIÉR: ROBERTOVA LOŽNICE, SEDONA, 1996 – DEN (POKRAČOVÁNÍ)
ROBERT vchází do ložnice. Následují ho jeho DCERA, ŽENA a MASÁŽNÍ TERAPEUTKA.
DIMITRIHO tělo leží bezvládně na podlaze. Nedýchá. ROBERT si kleká a zvedá mu
tlapku. Padá mu bezvládně zpátky k zemi.
ROBERTOVA ŽENA natahuje a hysterčí.
Drží DIMITRIMU pod nosem malé zrcátko, ale nedýchá.
ROBERT mu bere hlavu do dlaní, ostatní tiše zavírají dveře a nechávají ROBERTA
s DIMITRIM o samotě.

94 z 99

INTERIÉR: ROBERTŮV OBÝVACÍ POKOJ, SEDONA, 1996 – DEN (POKRAČOVÁNÍ)
MASÁŽNÍ TERAPEUTKA se vrací do obývacího pokoje a vynáší si z něj masážní stůl
k hlavním dveřím.
ZVUKY TELEVIZNÍHO VYSÍLÁNÍ A SVIŠTÍCÍCH AUTA KOLEM.
Náhle spěchá ROBERTOVA ŽENA za MASÁŽNÍ TERAPEUTKOU, bere ji za ruku a vede ji
zpátky na chodbu.

INTERIÉR: ROBERTOVA LOŽNICE, SEDONA, 1996 – DEN (POKRAČOVÁNÍ)
Přichází ROBERTOVA ŽENA a MASÁŽNÍ TERAPEUTKA a vidí ROBERTA, jak stojí
naproti DIMITRIMU, který sedí v pozoru a poslušně vzhlíží k pánovi.
ROBERT se mu soustředěně dívá do očí. Nevšímá si své ŽENY ani MASÁŽNÍ
TERAPEUTKY ve dveřích.
DIMITRI a ROBERT se třicet vteřin ani nehnou.

Pak se DIMITRIHO tělo svalí bezvládně na zem. Z nosu mu na koberec teče krev.
MASÁŽNÍ TERAPEUTKA
Co se stalo, Roberte?

ROBERT
(něžně)
Dimitriho duch potřeboval na své cestě jen trochu pomoci. Teď už se nikdy
nebude muset znovu narodit – jeho karma je kompletní. Dimitri je vysvobozen.
MASÁŽNÍ TERAPEUTCE, ROBERTOVĚ ŽENĚ i DCEŘI tečou slzy.

EXTERIÉR: ROBERTŮV DVOREK, SEDONA, 1996 – DEN (POKRAČOVÁNÍ)
ROBERT vychází posuvnými skleněnými dveřmi na dvorek. Pomalu se šourá k pahorku
Capitol Butte.

95 z 99

Když se dívá na horu Capitol Butte, její silueta mizí a mění se v Arunáčalu.
Horu zalévají sluneční paprsky.

ROZTMÍVAČKA NA:

EXTERIÉR: DVŮR ČINŽÁKU, BRONX, 1935 – DEN
Sněží. Sedmiletý ROBERT staví sněhuláka. Usmívá se a je plně zaujat svou činností.
Slyšíme jen to JAK DÝCHÁ A OPLÁCÁVÁ SNÍH.
Na sobě má tričko a kalhoty, žádnou bundu. Padají velké vločky.

PANÍ ADAMSOVÁ (MIMO ZÁBĚR)
Roberte?
ROBERT dál koulí sníh a dělá z něj sněhulákovi hlavu. Matku nevnímá.
PANÍ ADAMSOVÁ (MIMO ZÁBĚR) (POKRAČOVÁNÍ)
(Hlas se přibližuje) Roberte?

ROBERTŮV výraz spokojenosti a soustředění se na sněhuláka neochabuje. Vidíme za ním
siluetu PANÍ ADAMSOVÉ s rozepnutým skromným zimním kabátem na sobě a zástěrou pod
ním.
Bere ROBERTA za rameno a cloumá s ním:

PANÍ ADAMSOVÁ (POKRAČOVÁNÍ)
Roberte!
Dívá se na ni s naprostým klidem.

ROBERT
Stavím sněhuláka, mami.
PANÍ ADAMSOVÁ
Rozhlédni se kolem sebe, Roberte! Je zima! Budeš mít příšernou rýmu!

96 z 99

PANÍ ADAMSOVÁ začíná ROBERTA smýkat k hlavním dveřím činžáku.

ROBERT
Ale maminko –

PANÍ ADAMSOVÁ
Žádné odmlouvání! Nechci slyšet žádné výmluvy ani divoké historky!

ROBERT
Ale mami, tento týden jsem byl každý den venku na sněhu v tričku a nic mi není! Vidíš?

ROBERT jí nastavuje dlaně, jako by to chtěl demonstrovat. PANÍ ADAMSOVÁ se na
vstupním schodišti zastavuje a dívá se na něj:

PANÍ ADAMSOVÁ
Každý den? Chceš mi říct, že jsi tu byl každý den v košili bez rukávů v mrazu?
ROBERTE!

Začíná s ním třást.

PANÍ ADAMSOVÁ (POKRAČOVÁNÍ)
Dohoní tě zubatá! Slyšíš mě? Umrzneš! Chápeš, co to znamená?

ROBERT má prázdný výraz, zatímco s ním matka cloumá.

Na vstupním schodišti se objeví ROBERTOVA TETA SOPHIE a odvádí PANÍ
ADAMSOVOU pryč. ROBERT jde za nimi.

PANÍ ADAMSOVÁ (POKRAČOVÁNÍ)
(k tetě SOPHII)
Od smrti jejich otce nevím, co si s nimi počít. Rostou mi přes hlavu. Jsem sama na dvě
děti. Běhat venku jen v košilce uprostřed zimy – umrzne...

HLASY uvnitř slábnou, ROBERT se otáčí zpátky a dívá se na padající sněhové vločky. Vidíme
jeho tvář, jak mu sněhové vločky dopadají na víčka.

Zavírá oči.

ROZTMÍVAČKA NA:

97 z 99

EXTERIÉR: SEDONA, ARIZONA, 1997 – DEN

Devětašedesátiletý ROBERT otevírá oči. Nyní je slepý a vzhlíží na modrou oblohu. Je velmi
vyzáblý, velmi strnulý, ale vyzařuje z něj klid.

ROBERT
Sníh.

STUDENT #1 (MIMO ZÁBĚR)
Řekl něco?

STUDENT #2 (MIMO ZÁBĚR)
Co to, Roberte?

ROBERT
Sníh. Sníh.

Mává rukama. Snížíme detail záběru a vidíme, že je obklopen RODINOU a STUDENTY, kteří
mu stojí za domem.

ROBERT se dál dívá nahoru. Cosi vidí, i když je slepý. Snaží se sledovat, co vidí. Za nimi je
obrovský masiv Capitol Butte.

STUDENT #2
Pohybuje se, jako by plaval. Co vidíš, Roberte?

STUDENT #3
Chová se, jako by plaval.

ROBERT
(s úsměvem) Sníh.

STUDENT #4
Obloha je ale úplně vymetená.

Ubíráme se k hoře. Tiše se stahují šedá mračna a začínají padat vločky. Hustě sněží.

ROZTMÍVAČKA NA:

98 z 99

EXTERIÉR: BŘEH GANGY, INDIE – RÁNO
ROBERT a RAMANA MAHARŠI si vykračují vedle sebe po rozpáleném písečném břehu
podél řeky. Jdou pomalu. ROBERT má na vodítku DIMITRIHO, který stále něco očuchává.
Slunce pálí z modré oblohy a třpytí se na vlnách hnědé řeky.
Je slyšet jemný VÁNEK, ŠUMĚNÍ VLN a JAK SE ROBERT S RAMANOU ŠOURAJÍ.
A takto jdou, tiše celou minutu.

RAMANA
Myslíš, že zítra bude pršet?
ROBERT
Podle předpovědi má sněžit.
RAMANA kývá hlavou.
Kráčejí do ztracena. Obrazovku zalévá bílá barva.

KONEC
Z anglické předlohy Movie script about Robert Adams THE NON-EXISTENT LIFE OF ROBERT
ADAMS, world teacher přeložil v Buku u Jindřichova Hradce Michal Skala, červen 2021

99 z 99