Vítejte_Staré Hamry02

1

Obsah

Historická vizitka obce, kterou proslavilo „pět vzlykajících sirot“ ............3
Příručka hospodáře ..............................................................................................................12
Co by měla znát a vědět správná hospodyňka ......................................................19

Recepty šetrné hospodyňky ..........................................................................................23
Ukázkový jídelní lístek ........................................................................................................30
Slovníček .....................................................................................................................................31

2

Historická vizitka obce,

kterou proslavilo „pět
vzlykajících sirot“

Horskou vesnici proslavila
neexistující rodačka
Maryčka

Je rok 1895. Před hospodou „Na
ještěrce“ v Bártovicích u Ostravy
se sbíhají lidé. Před chvíli tu srazil
panský kočár knížecího čeledína
Bardoně. Nešťastník umírá, lidé cosi šuškají a celou nehodu pak přetřásají ještě chlapi
v hospodě.

Tato událost inspiruje Vladimíra Vaška, pozdějšího Petra Bezruče. Z Bardoně udělá
Magdona a domyslí si tragický příběh Magdonovy dcery Maryčky. Za trvalé bydliště jí
přisoudí Staré Hamry.

Za časů císařpána

Starohamerské obyvatelstvo uvyklo životu tvrdému. Kamenitá horská políčka
většinou moc nerodila, a tak poměrně nejjistější obživu poskytovala dřevařská
práce v lesích.
Ale i tu někdy
zkomplikovala
nepřízeň počasí,
které v horách bývá
dvojnásob kruté. Do
roku 1880
zajišťovala skromné
živobytí horalů
například parní pila
Josiáše Eislera na

3

Bučkovicích. Počátkem srpna však přišlo „boží dopuštění“ – nebe se zatáhlo a zemi
skrápěly nekonečné proudy vody. Následná povodeň poškodila horské cesty, spláchla
ornici a odnesla i Eislerovu parní pilu. Pracovalo zde mnoho set cizích dřevorubců
jako Štajeráků, Nemců, Italů, Rumunu, Poláků a Slovák, promlouvají letité
starohamerské kronikářské zápisy. Jediné plus, co velká voda způsobila, spočívalo
v tom, že Eislerovi lesní dělníci nevyrubali všechny lesy. Jatná, Okrouhlice, Suchá
Dolina byly úplně vykáceny. Tato povodeň přerušila veškeré kácení, takže byly
zachovány staré lesy v Lysé hoře, Kobylíku, Poledňané a jinde.
Ale ne všichni káceli, tu a tam se ve Starých Hamrech stromy sázely. V roci 1885
nadučitel Karel Brumovský vysázel u školy a poblíž kostela řadu jasanů a javorů. U
příležitosti jubilea císaře Francz Josefa, který v roce 1898 oslavil půlstoletí svého
panování nad Rakousko-Uherskem, vysázeli vděční poddaní na jeho čest v Horních
Starých Hamrech pět dubů.
Na konci 19.století se v našich končinách rodí turistika a kroky výletníků míří také do
Beskyd. Nová vášeň má své nadšené vyznávače a také první mučedníky, jakým byl
třeba profesor Hadaščok. „ O prázdninách 1896 doběhl na vrch Lysé hory 36kráte.
Z přesílení se dostavil následek, byvše raněn mrtvicí ve věku 32 let,“ dozvídáme se
v kronice Starých Hamer.

4

Ať žije železnice

„Nelze předvídati, jak dlouho trvati bude, až se podnik uskuteční,“ referoval kronikář
v roce 1905, když se po obci roznesla zvěst, že se arcibiskupství chystá postavit do
Starých Hamer železnici. O její užitečnosti prozíravý písmák nepochyboval. „Dráha
přivede veliké změny do způsobu života a hospodaření zdejšího lidu. S jistotou lze
počítati, že vystavěním dráhy se ve zdejší obci příznivější poměry utvoří,“
prorokoval.Železnice však měla také své zaryté odpůrce. Starohamerští hospodáři,
kteří se čas od času přivydělávali formanskými jízdami a povoznictvím, si snadno
spočítali, že nyní o jejich koně a zápřahy nebude zájem. „Nelze upříti, že mnohý
vydělá mnoho, ale jinak zanedbává své hospodářství,“ přemítá kronikář nad
výhradami formanů. „ Každý den skoro ráno vyjíždí a pozdě večer nebo v noci
přijíždí domů. Pole své neviděli skoro týden až v neděli. Vozka musí při každé
hospodě s koňmi odpočinouti a jeho výdělek propadá kořalce. Bude-li však některý
nucen své
koně
odprodati,
bude nucen
větší
pozornost
věnovat
chovu
dobytka.“

Se stavbou se
započalo
v létě roku
1906. Podél
příští trati
vyrostly
dřevěné
boudy, které sloužily jako obydlí stovkám železničních dělníků, barabů. „Také se
v nich prodávaly lihové nápoje. Dělníci vydělané peníze přepili a chodili otrhaní a
skoro nazí.“

Četníkům tito dělníci přidělávali práci. Barabové mnohdy totiž patřili ke společenské
spodině a kriminalita byla jejich denním chlebem. „Často se prali a rvali až do krve a
to vždycky po výplatě. Také několikráte demolovali hostinským šenkovní místnosti,
vykrádali sklepy, jako Ignáci Krasulovi a Vachsbergerovi v Šancích. Nejzpustlejší
přepadávali na osamělých místech ženy a znásilňovali.“

Obec si ulehčeně oddechla v létě 1908. Trať byla hotová a barabové táhli pryč.

5

Hladové roky

„V noci z pátku na sobotu přijel úředník od hejtmanství frýdeckého povozem od
Starých Hamer a přivezl sebou
potřebné tiskopisy pro vojáky.
Narukovati měli všichni vojáci do 42
roků stáří. V neděli přijel vlak z Bílé
v půl dvanácté v poledne. Měl patnáct
osobních vozů a do nich vsedali
rezervisté. Ženy a děti doprovázely
ještě muže a otce k nádraží, kde
srdcervoucí křik, nářek, pláč se
ozýval.“ Tak to vypadalo, když v létě
roku 1914 císařpán poručil narukovat.

Zatímco místní muži odešli, do obce dorazil kontingent třiceti vojáků strážní služby.
Usadili se ve škole a na budovu si vyvěsili ceduli Gendarmerie Landsturm Assistenz. „
Oni konali patrole, aby pátrali po špehounech. Ale brzy cizího člověka na Starých
Hamrech nikdo neviděl, takže jejich práce byla nepatrná,“ čteme v kronice.

Život v horách naučil Starohamerské skromnosti a odříkání, a když začala válka a s ní
i hladové roky, tato dovednost se jim hodila. Potraviny spolykala armáda a v zázemí

panoval hlad. Ke slovu přišly
osvědčené metody, jak
„nadstavovat“ poživatiny. Do
mouky se přidávala sádra
nebo křída, sůl se
ošvindlovala jemně drceným
sklem a pivo se dalo místo
sladu vyrobit z řepy. Jedly se
šípky, žaludy a lesní plody.
Střílely se vrány, byla prý
z nich výtečná polévka. Kdo
měl potraviny nebo obilí,
snažil se je ukrýt, aby je vojáci nezabavili. „Jeden zdejší občan před rekvizicí schoval
čtyři pytle ovsa v srnčí boudě. Kdosi jej vystihl a v noci mu oves ukradl.“ Hlad začal
drsné horaly decimovat. „Lidská srdce se zatvrdila, nebylo soucitu ani lásky, jen
strašná závist a lakomství opanovaly duši. Lidé si navzájem záviděli všechno – chleba,
cigarety, teplo,…Lidé hrubli, děti pustly.“

„Kdy skončí tyto útrapy?“ ptali se hladovějící horalé. Byl rok 1918 a úmrtnost dosáhla
svého vrcholu. Staré i mladé kosila podvýživa, úplavice, plané neštovice. Na pokraji
všeobecného zoufalství přišla nadějná zvěst: „29. Října 1918 došel do obecní
kanceláře o 9. Hodině dopoledne telegram a zřízení československé republiky.
Z Prahy došla vyhláška, že jest dobojováno a dotrpěno,“ hlásí kronika.

6

Obrázky z roku 1924

Když v srpnu přeletělo nad obcí hejno asi čtyř stovek čápů a usadilo se do
vysokých jedlí na Mizerově, bylo to pokládáno za zlé znamení. Zima prý bude
dlouhá a neobyčejně krutá.

Ale z kronikářských záznamů nevyplývá, že by byla zima v roce 1924 nějak výjimečná.
Sněhu napadalo tak akorát, aby v lednu mohli příznivci zimní turistiky uspořádat na
Horních Starých Hamrech lyžařské závody. Pasekař Jak Lukša souhlasil, že soutěž
proběhne na jeho pozemku.

V březnu si obec připomněla čtyřiasedmdesátiny prezidenta Masaryka. Na jeho počest
byly zasazeny dvě lípy. Každý toužil
ke stromům přidat lopatku hlíny a
pronést heslo „ Kdo má lásku
k rostlinám, má lásku i k lidem“,
deklamoval s lopatkou v ruce
nadučitel Brumovský. Po něm ke
stromům přistoupil četnický vrchní
strážmistr Gambala a pronesl: „Dobrý
strom nese i dobré ovoce“, tesař
Božoň zřejmě zapomněl, že jeho
práce je závislá na kácení dřeva a

řekl: „Dobrý člověk neublíží stromu.“ A na jeho myšlenku navázal i nadhajný Strnadel
„Rána holí i strom bolí,“ zaburácel lesák, který s holí obvykle vyháněl nezdárná
děcka, dospělé a neukázněné výletníky.

Turistika se v horách zdárně rozvíjela. Řada výletníků do Starých Hamer uvykla
přijíždět i automobily. „V červenci 1924 byly v obci zřízeny výstražné tabulky ohledně
šílené rychlosti jízdy automobilů v místech, kde se nachází mnoho budov a je silná
frekvence.
Tabulky
mají nápis:
Automobil
6 km“ říká
kronika.

14. září
slavnostně
otevřel
turistický spolek na Bílém Kříži svou novou útulnu. Pár měsíců poté se chata stala
svědkem tragédie. „Dne 14 března 1925 byvše raněn mrtvicí turista Hugo Hässler
v blízkosti útulny na Bílém Kříži. Byl převezen do Bohumína a tam pochován.“

7

Hříšníci a darebáci

Horalé ze Starých Hamer byli drsní lidé, s nimiž se život nemazlil. Proto mezi
nimi nebývala nouze o násilné skutky a zločiny. Podívejme se, jakou černou
kroniku vytvořil na Starých Hamrech například rok 1926.
V červenci shořel dům Evy Krhutové. Zjistilo se, že stavení někdo podpálil. Majitelka
měla naštěstí dům pojištěný. Hořelo i v poledne dne 2. září. Pětiletí hošíci si hráli se
sirkami a podpálili Augustinu Dudovi stodolu.

„14.září šel občan Jan Janošec lesem za Skalčaném a náhodou trefil na dva pytláky,
kteří pitvali srnku. Pytláci vystřelili na Jana Janošce a poranili jej na noze. Pak utekl“
čteme z kroniky.

Ne vždycky byl protagonistou násilí domácí lid. Tři dny před Štědrým večerem došlo ke

konfliktu mezi hajným Baďurou a slovenskými formany. Hajný na povozníky narazil

na „černé“ cestě na slezské

straně. Varoval je, že tudy

je formanská jízda

zakázána. „Dne

21.prosince přepadli

formani Slováci

nadhajného Františka

Baďuru u Baranského

mostu a těžce jej poranili

na hlavě sekerou a pravou

ruku mu vyrazili

z ramene,“ líčí čin

kronikář. Dodat je

zapotřebí, že Slováci byli všichni notně podnapilí.

Alkohol vůbec dokázal dělat pěknou paseku. „Dne 5. září odbývali rekruti ze
Samčanky taneční zábavu v hotelu Duda. Mládež byla ihned odpoledne úplně zpitá
alkoholem. Taneční zábava se u nich odbývá jenom z té příčiny, aby pořadatelé
z čistého výnosu se mohli notně zdarma napíti. V noci u Skokana byl přepaden J.
Kubačák a tak zbit, že zůstal v bezvědomí ležet. Toť výsledek celé zábavy,“ hlásí

kronika v roce 1926.

8

Pomník pro Maryčku

Když na počátku století vydal místecký
poštmistr Vladimír Vašek alias Petr
Bezruč Slezské písně, vyvolal tím
mnoho dohadů, otázek a spekulací.
Veřejnost přemítala, zda příběh Maryčky
Magdonové je skutečně pravdivý a jestli tato
dívka doopravdy ve Starých Hamrech žila.
Jedni tvrdili, že Bezruč zbásnil povídání,
které zaslechl ve starohamerské hospodě,
když se potuloval krajem. Jiní připomínali
zase epizodu od bartovické hospody, Další soudili, že básník si celý příběh vymyslel.
Tak jak tak, Bezruč vytvořil pro obec Staré Hamry nesmrtelný památník. „Není tedy
tento příběh smyšlenkou. Podklad básně je reálný, čerpaný ze samotné tvrdé, smutné
pravdy o bídě a útisku horského lidu,“ zapsal starohamerský kronikář v roce 1933,
když se v obci odhaloval pomník literární hrdinky Maryčky Magdonové.

9

Maryčka Magdonová (Slezské písně)

Šel starý Magdon z Ostravy domů,
v bartovské harendě večer se stavil,
s rozbitou lebkou do příkopy pad.

Plakala Maryčka Magdonova.

Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil.
Pod vozem zhasla Magdonova vdova.
Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot,

nejstarší Maryčka Magdonova.

Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Budeš jim otcem a budeš jim matkou?

Myslíš, kdo doly má, má srdce taky
tak jak ty, Maryčko Magdonova?

Bez konce jsou lesy markýze Gera.
Otcové když v jeho robili dolech,
smí si vzít sirotek do klínu drva,
co pravíš, Maryčko Magdonova?

Maryčko, mrzne a není co jísti…
Na horách, na horách plno je dřeva…

Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat,
má mlčet, Maryčko Magdonova?

Cos to za ženicha vybrala sobě?
Bodák má k rameni, na čapce peří,
drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku,
půjdeš s ním, Maryčko Magdonova?

Cos to za nevěstu? Schýlená hlava,
fěrtoch máš na očích, do něho tekou

hořké a ohnivé krůpěje s lící,
co je ti, Maryčko Magdonova?

Frydečtí grosbyrgři, dámy ze Frydku
jízlivou budou se smáti ti řečí,
se synky uzří tě Hochfelder žid.
Jak je ti, Maryčko Magdonova?

V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla,
kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Nedbá pán bídných. Co znělo ti v srdci

po cestě, Maryčko Magdonova?

Maryčko, po straně ostré jsou skály,
podle nich kypí a utíká k Frydku
šumivá, divoká Ostravice.
Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor?

10

Jeden skok nalevo, po všem je, po všem.
Černé tvé vlasy se na skále chytly,
bílé tvé ruce se zbarvily krví,
sbohem buď, Maryčko Magdonova!

Na Starých Hamrech na hřbitově při zdi
bez křížů, bez kvítí krčí se hroby.
Tam leží bez víry samovrazi.
Tam leží Maryčka Magdonova.
Petr Bezruč, 1899

11

Příručka hospodáře

1. Koza domácí

Je zařazena mezi savce. Jedná se o přežvýkavé býložravce, sudokopytníky. Kozy se
chovají k produkci masa, mléka, kůže a některá plemena i pro srst.

Kozy jsou společenská zvířata, žijí v menších skupinkách. Je vhodné chovat alespoň
dva jedince nebo kozu společně s jiným živočišným druhem (ovce, skot aj.). Při
ohrožení nebo nebezpečí obvykle na signál vůdčího zvířete (mečení, údery nohou)
unikají na všechny strany, kromě rychlého běhu dokáží dobře skákat.

Denní režim koz na pastvině se skládá převážně z příjmu potravy – pasení a jejího

zpracování – přežvykování. U přežvykování kozy stojí nebo mohou ležet. Kozy jsou
velmi mlsné a vždy si

z předložené potravy

vybírají to nejlepší, za

potravou jsou schopné

vylézt na strom nebo

přelézt plot. Jsou

schopné sežrat

i nevhodnou stravu ve

velkém množství nebo

nestravitelné předměty

– provazy, oblečení,

papír aj. Na tuto

vlastnost je nutné dávat

velký pozor.

Délka života koz se
v dobrých podmínkách pohybuje v rozmezí 10–15 let. Kozy mají více říjí v roce,
většinou v podzimních měsících, některá plemena i na jaře. Po 150 dnech březosti rodí
zpravidla 1–3 kůzlata. Kůzlata jsou po porodu osrstěná, vidí a do dvou hodin po
porodu samostatně sají. Samice se o mláďata po porodu dobře stará, očistí je
olizováním. Svoje mládě kozy poznávají nejen podle pachu, ale i podle hlasu.

Kůzlata se nechávají s matkou obvykle 6–8 týdnů, kdy se mohou odstavovat, protože
již přijímají pevnou potravu. Pokud chceme odchovat kvalitní chovné zvíře,
necháváme ale kůzlata s matkou do věku 3–4 měsíců.

Nikdy si nepořizujte kozu, pokud jí nejste schopni zajistit odbornou péči, dostatek
krmiva a vhodné ustájení!

Na co je nutné dbát při chovu koz
 Vhodné ustájení zejména v zimních měsících – suché, bez průvanu

12

 Správné složení krmné dávky v dostatečném množství (v létě pastva, v zimě
kvalitní seno s přídavkem okopanin, jadrné krmivo podle ročního cyklu),
neustálý přístup k lizové soli a přídavek minerálních látek do krmné dávky

 Ideálně chov alespoň 2 jedinců
 Správný a šetrný postup dojení, aby nedocházelo k zánětům vemene
 Minimálně 2× do roka úprava paznehtů
 Pravidelná preventivní očkování v chovu podle pokynů Státní veterinární

správy a pravidelné odčervování zvířat
 Ze zákona povinná registrace hospodářství i při držení 1 kusu, registrace

chovaných zvířat
 Ze zákona povinné standardní označování zvířat
 Zajištění životní pohody zvířat pravidelnou a odbornou péčí

2. Ovce domácí

Je zařazena mezi
savce. Jedná se
o přežvýkavé
býložravce,
sudokopytníky. Patří
k nejstarším
domestikovaným
hospodářským
zvířatům.
V současnosti se ovce
chovají zejména na
vlnu, maso a mléko.

Ovce patří ke
společenským
druhům, nejlépe se
cítí v malém stádě
10–20 kusů. Není vhodné chovat pouze 1 zvíře, jinak strádá. Při nebezpečí jsou ovce
zvyklé shluknout se do semknuté těsné skupiny, tímto způsobem se brání útokům
predátorů, kteří obtížně oddělují 1 kus od stáda. Denní režim ovcí na pastvině se
skládá převážně z příjmu potravy – pasení a jejího zpracování – přežvykování.
U přežvykování ovce stojí nebo mohou ležet.

Délka života ovcí v dobrých podmínkách se pohybuje v rozmezí 10–15 let a je většinou
limitována stavem chrupu daného jedince. Ovce mají více říjí v roce, většinou
v podzimních měsících, některá plemena i na jaře. Po 150 dnech březosti rodí
zpravidla 1–3 jehňata. Některá plemena jsou i plodnější. Samice se o mláďata po
porodu obvykle dobře stará, očistí je olizováním. Svoje mládě ovce poznávají nejen
podle pachu, ale i podle hlasu. Mláďata sají mléko obvykle 100–120 dnů. V této době
již samostatně přijímají pevnou potravu a jsou schopna přežvykovat, mohou se snadno
odstavit. Při dřívějším odstavu je třeba dbát na časnější přechod na pevnou potravu
a rozvoj předžaludků jehňat.

13

Vzhledem ke složení ovčího mléka, které je velmi výživné (zejména s vysokou
tučností), rostou jehňata velmi rychle a ve věku 100 dní jedinci většiny plemen váží
kolem 30 kg. Nikdy si nepořizujte ovce, pokud jim nejste schopni zajistit odbornou
péči, dostatek krmiva a vhodné ustájení.

Na co je nutné dbát při chovu ovcí:

 Vhodné ustájení zejména v zimních měsících – suché, bez průvanu
 Správné složení krmné dávky v dostatečném množství (v létě pastva, v zimně

kvalitní seno s přídavkem okopanin, jadrné krmivo podle ročního cyklu),
neustálý přístup k lizové soli a přídavek minerálních látek do krmné dávky

 Ideálně alespoň 3 jedinci ve stádě
 Minimálně 1x do roka střiž vlny, některá plemena i 2x
 Minimálně 2x do roka úprava paznehtů
 Pravidelná preventivní očkování v chovu podle pokynů Státní veterinární

správy a pravidelné odčervování zvířat
 Ze zákona povinná registrace hospodářství i při držení 1 kusu, registrace

chovaných zvířat
 Ze zákona povinné standardní označování zvířat
 Zajištění životní pohody zvířat pravidelnou a odbornou péčí

3. Kur domácí

Je zařazen mezi hrabavé ptáky.
Chová se pro vejce a maso,
některá plemena také jako
okrasná a bojová.

Základem stravy v běžných
podmínkách je směs obilí,
vařených brambor se šrotem,
přidává se i zelené krmivo. Kur
potřebuje kvalitní živočišné
bílkoviny, v případě dostatečně
velkého výběhu ji získává
vyhrabáváním brouků, červů
apod. Jinak se musí do krmiva
přidávat. Nesmí chybět dostatek
minerálních látek (především
vápníku) – při snášce je jejich
potřeba opravdu vysoká.

Primitivní plemena jsou značně dlouhověká, 6-8 let, současné užitkové linie brojlerů
se využívají maximálně 3 roky.

14

Většina dnes chovaných plemen ztratila schopnost úspěšně sedět na vejcích a vylíhnout
kuřata, proto se používají umělé líhně. Pokud slepice na vejcích dokáže

sedět, líhnutí kuřat trvá 21 dní. Kvočna se o ně následně stará, vodí je a zahřívá.
Ochraňuje je i před případnými predátory. Dnešní nosná plemena jsou schopna snést
300-320 vajec za rok, masná plemena naopak vynikají vysokými růstovými
schopnostmi – ve věku 7 týdnů mohou dosahovat hmotnosti kolem 2 kg.

Nikdy si nepořizujte slepice, pokud jim nejste schopni zajistit odbornou péči, dostatek
krmiva a vhodné ustájení.

Na co je nutné dbát při chovu slepic:

 Vhodné ustájení s odpočinkovými bidélky, travnatý výběh dostatečné velikosti
 Pokud držíme slepice zavřené bez možnosti venkovního výběhu, je nutné

přidávat živočišné bílkoviny a písek pro správné trávení (ptáci nemají zuby
a potravu nemohou

 žvýkat, tuto funkci přebral první – svalnatý – žaludek, který kromě drsné
sliznice drtí potravu také pomocí písku nebo menších kamínků)

 Správné složení krmné dávky v dostatečném množství, přídavek minerálních
látek

 Každoroční vakcinaci
 Umístění oddělených snáškových hnízd v chovném prostoru (alespoň 1 na

2 slepice)
 Zajištění životní pohody zvířat pravidelnou a odbornou péčí.

4. Prase domácí

Je zařazeno mezi savce, sudokopytníky. Prase je typickým všežravcem, v dřívějších
dobách si většinu potravy

obstarávalo samo. Byla to

především tráva, nalezené

ovoce, různé plody, hmyz
a další drobní živočichové.

Postupným vývojem

civilizace se přestala prasata

vyhánět a místo toho je
člověk natrvalo zavřel do

ohrad a chlívků a začal jim

potravu obstarávat sám.

Prasata se chovají zejména
pro maso, sádlo a kůži.

Prasata jsou společenská
zvířata žijící v menších skupinách. Jsou velmi pohyblivá

15

a činorodá, je nutné jim zajistit dostatek podnětů a činností. Prasata ocení zejména
možnost rytí v zemi, ráda si hrají se slámou, ze které si stavějí odpočinková „hnízda“.
Velkou radost jim udělá pevný kůl na drbání. Základem stravy v drobném chovu jsou
šrot, mléko, vařené brambory, prasata ale nepohrdnou ani čerstvě nasekanou
vojtěškou nebo kusem masa.

Délka života prasat v dobrých podmínkách může být až 15 let.

Prasnice mají říji několikrát v roce a po 115 dnech porodí obvykle 8–12 selat. O selata
prasnice pečuje a chrání je – v této době může být nebezpečná i svým ošetřovatelům,
pokud má pocit, že jejím mláďatům hrozí nebezpečí. Selata odstavujeme mezi 8.–12.
týdnem života.

Nikdy si nepořizujte prase, pokud mu nejste schopni zajistit odbornou péči, dostatek
krmiva a vhodné ustájení!

Na co je nutné dbát při chovu prasat.

 Vhodné ustájení zejména v zimních měsících – suché, bez průvanu,
s venkovním výběhem

 Vhodné složení krmné dávky v dostatečném množství (vařené brambory, šrot,
mléko, přídavek živočišných bílkovin a minerálních látek)

 Ideálně chov alespoň 2 jedinců, případně ve společnosti jiných druhů zvířat

 Pravidelná preventivní očkování v chovu podle pokynů Státní veterinární
zprávy a pravidelné odčervování zvířat

 Pozor na prudké slunce u málo pigmentovaných (růžových) plemen – při
celodenním pobytu venku nutno na začátku léta mazat opalovacím krémem

 Dostatek slámy jako podestýlku a na možnost hry a stavby odpočinkových

„hnízd“

 Dostatek podnětů a zábavy pro chovaná zvířata – umožnit jim rytí, drbání atd.
 Zajištění životní pohody zvířat pravidelnou a odbornou péčí

5. Tur domácí

Je zařazen mezi savce.
Jedná se o přežvýkavé
býložravce,
sudokopytníky. Skot se
chová k produkci
masa, mléka, kůže
a v některých
oblastech jako tažné
zvíře. Skot je
společenským zvířetem
žijícím ve stádech.

16

V případě nebezpečí se stádo shlukuje a za pomocí rohů se snaží predátora od útoku
odradit.

Denní režim skotu na pastvině se skládá převážně z příjmu potravy – pasení a jejího
zpracování – přežvykování. Pro uchopování stébel trav využívá tur svůj dlouhý jazyk,
kterým trs trávy omotá a vyškubne. Délka života krav se v dobrých podmínkách
pohybuje v rozmezí 20–25 let.

Kráva má několik říjí v roce a po březosti dlouhé 280 dnů se rodí zpravidla 1 mládě.
Tele se rodí plně vyvinuté a od matky saje mléko do odstavu, který v přirozených
podmínkách probíhá ve věku 6–10 měsíců.

Nikdy si nepořizujte skot, pokud nejste schopni zajistit odbornou péči, dostatek krmiva
a vhodné ustájení. Vždy myslete na to, že se jedná o velké a silné zvíře s hmotností
krav 380–850 kg (podle plemenné příslušnosti), u býků dvojnásobek.

Na co je nutné dbát při chovu skotu:

 Vhodné ustájení zejména v zimních měsících – suché, bez průvanu
 Správné složení krmné dávky v dostatečném množství (v létě pastva, v zimně

kvalitní seno s přídavkem nakrouhaných okopanin – mrkve, řepy, jadrné
krmivo podle ročního cyklu), neustálý přístup k lizové soli a přídavek
minerálních látek do krmné dávky
 Ideálně chov alespoň 2 jedinců nebo společně s jiným živočišným druhem
 Správný a šetrný postup dojení, aby nedocházelo k zánětům vemene
 Minimálně 2x do roka úprava paznehtů
 Pravidelná preventivní očkování v chovu podle pokynů Státní veterinární
správy a pravidelné odčervování zvířat
 Ze zákona povinná registrace hospodářství i při držení 1 kusu, registrace
chovaných zvířat

 Ze zákona povinné standardní označování zvířat
 Zajištění životní pohody zvířat pravidelnou a odbornou péčí

6. Husa domácí

Husa domácí patří mezi vrubozobé
ptáky. Nejprve měly husy – podobně
jako jiná domácí zvířata – především
kultovní a náboženský význam.
Teprve později se začalo
využívat i jejich maso, peří a vejce.
V průběhu domestikace došlo
k mnoha změnám v přirozeném
chování hus. Původně monogamní
zvířata se změnila na polygamní
a u většiny plemen se u samic vytratil hnízdní pud. Zůstala ale zachována jejich

17

ostražitost – při jakémkoli náznaku nebezpečí velmi hlasitě kejhají a svoje teritorium
zejména v době hnízdění a odchovu potomstva neváhají bránit.

Základem potravy hus v létě je pastva, přidávají se šroty obilnin, v zimním období
nastrouhané okopaniny, případně vařené rozmačkané brambory. Husy se při dobré
péči mohou dožít 10–12 let. Husy snáší vejce obvykle na jaře, podle plemenné
příslušnosti, 15–30 vajec. Na nich sedí 30–31 dnů. Po této době se líhnou malá
housata, o která se rodičovský pár stará, chrání je a zahřívá. Husy patří k nekrmivým
druhům – mláďata se živí sama tím, co vidí u rodičů.

Nikdy si nepořizujte husy, pokud jim nejste schopni zajistit odbornou péči, dostatek
krmiva a vhodné ustájení.

Na co je nutné dbát při chovu hus:

 Vhodné ustájení, travnatý výběh s alespoň malou vodní plochou (nutné pro
úspěšné rozmnožování)

 Správné složení krmné dávky v dostatečném množství, v období před snáškou
nutný přídavek minerálních látek

 Před snáškou umístění oddělných snáškových hnízd v chovném prostoru (pro
každou husu 1)

 Každoroční vakcinaci
 Dohoda se sousedy ohledně chovu hus – jsou občas velmi hlučné
 Zajištění životní pohody zvířat pravidelnou a odbornou péčí

7. Králík domácí

Je zařazen mezi savce, zajícovité. Zpočátku byl chován ve stájích společně s dobytkem
pouze pro zábavu. Teprve s rozšířením chovů začalo jeho další využití – zejména na
maso, kůži a některá plemena i pro
srst.

Králíci jsou společenská zvířata,
původně žijící v norách v menších
koloniích, ovšem na dostatečném
prostoru. Společný chov více jedinců
na menším prostoru nelze doporučit –
samci mezi sebou svádí boje, samice
v době odchovu mláďat potřebují
vlastní prostor, pokud budeme držet
pohromadě samce se samicí, budeme mít s největší pravděpodobností každý měsíc
mláďata.

Králíci jsou býložravci, základem jejich jídelníčku je seno, ve vegetačním období
zelená píce. Přidávají se jadrná krmiva (zejména ječmen a oves), různé druhy
okopanin – především krmná řepa a mrkev. Králíkům stále dorůstají přední řezáky,
které si musí vhodnou stravou ubrušovat, důležité je proto přidávání tzv. „okusu“ –
dobře poslouží tvrdý chléb, větve nejedovatých stromů apod.

18

Králíci se dožívají v dobrých podmínkách věku 8–10 let.
Králice mohou mít mláďata několikrát do roka. Jsou březí 30 dní a po této době
se narodí většinou 6–10 holých a slepých mláďat. Matka pro ně vytvoří ze sena
a vlastních vytrhaných chlupů hnízdo. Kolem desátého dne se králíčatům otevírají oči
a ve 20. dni začínají ochutnávat pevnou stravu. Mláďata odstavujeme obvykle ve věku
6–8 týdnů. Nikdy si nepořizujte králíky, pokud jim nejste schopni zajistit odbornou
péči, dostatek krmiva a vhodné ustájení.
Na co je nutné dbát při chovu králíků:

 Vhodné ustájení s dostatkem prostoru, ideálně alespoň občas s možností
volného výběhu

 Správné složení krmné dávky v dostatečném množství (zelená píce, v zimně
kvalitní seno s přídavkem okopanin, jadrné krmivo podle ročního cyklu), okus

 Pravidelné zkracování drápů (podle potřeby) a čištění pohlavních koutků
 Pravidelná preventivní očkování proti králičímu moru a myxomatóze
 U dlouhosrstých plemen pravidelná péče o srst – stříhání, česání
 Zajištění životní pohody zvířat pravidelnou a odbornou péčí

19

Co by měla znát a vědět
správná hospodyňka

Práce hospodyňky se netočí jen kolem domácích prací a vaření, ale především
kolem hospodárnosti a snaze žít šetrně, všeho využít, což je nutné především ve
válečných časech. Ženy se rády přizpůsobí nařízení o povinném sběru
kuchyňských odpadků, jako jsou skořápky, logr z kávy. Žena je za poctivou starost o
domácnost velebena, mnohé články poukazují na názor, že práce hospodyně a matky
je ta nejnáročnější z povolání. Každá činnost musí jít podle plánu, který by se měl v
domácnosti pravidelně užívat.
Úklid, jídelní lístek, nákup, vše musí být naplánován dopředu, aby měla žena přehled
a časově vše dobře zvládala.
Vzhledem k přídělovým potravinovým lístkům je v tomto období obzvláště důležité

rozvrhnout
si jídla,
která se
budou přes
týden vařit,
aby bylo

dost
surovin.

Masa není
tolik, kolik
by bylo

potřeba,
proto se
hodí spíše
na nedělní
oběd.
Ubylo také vajec a tuku ubylo, proto je potřeba vymýšlet nové, chutné recepty a
využívat všeho, čeho využít jde. V letních měsících rodina netouží tolik po těžkém
masu, je tedy vhodné jídla doplňovat sýry, které jsou lehké, a především neomezeně k
dostání. „ Na sýry musíme nahlížet jako na potravinu rovnocennou masu a nikoliv
pouze jako na doplněk masa. Sýr je potravinou přirozenou, obsahuje všechny živné
látky, které naše tělo potřebuje“.

Snaha o přizpůsobení žen novému šetrnému hospodářství je vidět z mnoha článků,
zabývajícími se nejen radami jak ušetřit a správně vyjít s příděly, ale také jak si ušetřit
čas a práci, aby žena mohla zvládat ještě další povinnosti. Například šetření energiemi
se v této době zdá jako nutnost a proto se na něj mnohokrát upozorňuje.
Článek Jak možno šetřit, obsahuje rady: „ Šetříme topivem, jak uhlím, tak plynem
atd, když pokud je chladné počasí, uvaříme buď celý oběd na dva dny, nebo
aspoň část, ku příkladu. polévku, maso nebo příkrm.“

20

Vzhledem k přídělovému hospodářství je mnohých surovin pro jednu domácnost málo,
například tuku, který je hojně ve vaření používaný. Jak mají ženy s tukem vystačit?
Nebo jak je možné vystačit s dalšími přídělovými potravinami?

Listy paní a dívek ukazují prostřednictvím svých článků ženám rady, jak jídlo mastit,
kdy tuk nastavovat.
Je doporučováno v kuchyni využívat brambor, na které plánované hospodářství
myslelo a je jich dost pro všechny. Důležité je obstarat rodině jídlo s dostatkem
vitaminů a výživných látek, takovou potravu přes zimu hospodyně neseženou, ale
hned z jara dbají ženy na to, aby zařadily mladou zeleninu co nejvíce do jídelního
lístku a obohatily tak jednotvárnou stravu, kterou musely vařit během zimních měsíců.
Důležité v jídelním lístku každé hospodyně jsou polévky, které nejenom že při
studených dnech při obědě zahřejí, ale dají se poté jíst i jako vydatná večeře. Polévku
připravíme ze surovin, které máme i dispozici, ale snažíme se používat brambory a
zeleninu, která dodává tělu dostatek potřebných látek. Pokud již není k dispozici
zahradní zelenina, rodina určitě nepohrdne zeleninou divokou, jako je třeba kopřiva,
pampeliška nebo šťovík.

Správná žena vstane dříve a připraví manželovi a dětem hodnotnou snídani, nejlépe
na čistý prostřený stůl a hlavně zavčas, aby muž byl spokojen a před odchodem z
domu mohl v klidu popítkávu. Hospodyně úsporná s časem si práci připraví večer
předtím, namyslí si, jaký druh snídaně bude připravovat a také očistí celou kuchyni,
aby ráno začínala v čistém prostředí
(jinak to není pro české ženy
myslitelné).

Na ženě je většinou i hospodaření v
domácnosti. Manžel, ať už proto, že ví
jaká starost hospodaření je, nebo aby se
pochlubil se svým výdělkem, dává
peníze manželce a ta potom rozhoduje.
Problém nastane v momentě, kdy se
manželé přesně nedohodnou na výšce
kapesného a z rozpočtu berou oba.
Žena je dle článku Nevděčný úkol
povinna kontrolovat výdaje a neblahé
drahé aktivity manželovi zatrhnout
hned ze začátku manželství. Tento
článek staví ženu do pozice
opatrovatelky rodinných peněz téměř v
každé domácnosti. Na druhou stranu po
přečtení článku Proč šidíme muže?
Docházím k závěru, že muž kontroluje
většinu výdajů, a žena může hospodařit častokrát jen s jeho svolením, nebo jak
napovídá článek, šidit ho a kupovat věci za jeho zády.

Pro mladou hospodyni, novomanželku, jsou jistě věci ohledně výbavy a přídělových
lístků záhadou, se kterou jí ženské časopisy rády pomůžou. Praktické rady ohledně
vybavení, na jaké má žena nárok, kde si o něj musí zažádat, či kolik stojí peněz, jsou
v aktuální době pro ženy cenné. Setkáváme se i se spoustou dalších rad jak vyjít s tou
či onou surovinou, nahradit surovinu, která již nezbyla apod.

21

Příděly potravinové se liší také dle stáří člověka. Děti v různém věku mají různé
příděly na potraviny, které jsou pro jejich vývoj důležité. Např. více ovoce, zeleniny,

medu či mléka, a apeluje
se na matku, aby řádně
dohlížela na to, že příděl
dostane opravdu jen dítě,
kterému patří. Nesmí se
rozdělovat mezi ostatní
členy rodiny. Důležitý je
odpočinek. Aby ženy při
vaření netrápily nohy,
nejlépe je pro ně pokud
mají u plotny či stolu
otočnou židličku. Nejsou
po vaření tolik unavené a
s novou vervou se mohou
vrhnout na ostatní práce.
Stejně tak po úklidu či jiné namáhavé činnosti by si ženy měly odpočinout v
pohodlném křesle s opěrkou, a nabrat nové síly. Některé ženy se novým trendům
brání, nechtějí u práce sedět, nechtějí pracovat podle předem stanoveného časového
plánu a místo starého zařízení si pořídit nový normalizovaný nábytek. „ Co je
moudřejší? Poslechnout rady tisíců dobrých, moudrých, snaživých hlav celého světa a
těžit pro sebe z jejich nadání, přehledu a zkušeností, či se řídit jen svou umíněnou
hlavou a již ve čtyřiceti letech být malým životním invalidou, poraženým svou
nepotřebnou obětavostí?
Na této citaci lze jasně vidět, že i když ženy měly třeba na modernizaci domácích prací
a domácnosti jiný názor, byl pokládán již dopředu za špatný. Ženy byly ovlivňovány
prostřednictvím ženských časopisů i v takových věcech jako je plán úklidů či správný
jídelní lístek.

22

Recepty šetrné hospodyňky

Polévka zeleninová, flíčkový guláš,
salát z mrkve

Flíčkový guláš:
Koupené neb doma připravené flíčky
uvaříme ve slané vodě. Maso hovězí
neb jiné nakrájíme na malé kostičky a
dusíme na cibulce s paprikou. Když je
maso skoro měkké, přidáme k němu
flíčky a jěště podusíme.
Salát z mrkve: Strouhanou mrkev, celer, lžičku hořčice, citron, sůl a maličko cukru
smícháme dohromady.

Polévka slezinová, hrachové karbanátky, brambor. salát.

Slezinová polévka:
Slezinku nakrájíme na drobno a dusíme na tuku s cibulí, pórem, mrkví a celerem do
hněda. Podlijeme vodou, ještě dusíme a scedíme do větší nádoby. Vše dobře
prolisujeme, zahustíme jíškou a podáváme se smaženým chlebem.
Hrachové karbanátky s kvasnicemi:
Čtvrt kg vařeného hrachu, čtvrt kg krup vařených umeleme na masovém strojku,
promícháme, přidáme 1dkg kvasnic, sůl, česnek. Opékáme obalované ve strouhané
housce.

Levný mřížkový koláč (bez vajec):
10 dkg cukru třeme se 4 dkg tuku přidáme 30 dkg vařených, strouhaných, studených
brambor, 20 dkg mouky (třeba i ječné) a 10 dkg bramborové mouky, šťávu i kůru z
půl citronu a jeden pečivový prášek. Zaděláme mlékem na vláčné těsto. Ze dvou třetin
těsta vyválíme placku, potřeme zavařeninou a ze zbylé jedné třetiny uděláme mřížky.

Polévka bramborová bez jíšky, noky na paprice

Bramborová polévka bez jíšky:
Oloupeme asi 6 syrových bramborů a nastrouháme je do studené vody. Opatrně ji
slijeme a na strouhanku nalijeme vodu čerstvou. Přistavíme na oheň, aby se co
nejrychleji vařila. Pilně ode dna mícháme, aby se kašovina nepřipálila. Když se
polévka vaří, přidáme do ní buď sušenou nebo strouhanou čerstvou zeleninu, špetku
hub čerstvých nebo sušených a dva až tři syrové, na kostečky krájené brambory, kmín.

23

Osolíme opepříme. Za varu polévku často kvedláme, a když jsou brambory vařené,
dáme do polévky kousek tuku, zelenou petrželku nebo pažitky a kousek kvasnic.
Necháme přejít var a podáváme.

Noky na paprice:
Kousek umělého tuku umícháme s 1 vejcem, přidáme sůl, mouku, mléko a
vypracujeme v hladké těsto. Uvaříme noky. Mezitím osmažíme hodně cibule, přidáme
papriku, pak uvařené noky a zamícháme.

Polévka z mrkve, dršťky po italsku s bramborem

Polévka z mrkve:
Nakrájíme stejně mrkve a brambor na nudličky, dusíme se zelenou petrželkou, pak
zalijeme vodou a vaříme do měkka. Zahustíme jíškou, osolíme, trochu opepříme.
Podáváme se smaženým chlebem.
Dršťky po italsku:
Kousek slaniny nakrájíme na kostky a usmažíme s jednou nakrájenou cibulí. Přidáme
půl kg vařených nakrájených drštěk, stroužek utřeného česneku, pepř, 2 lžíce
rajského protlaku a zalijeme vývarem z kostí neb vodou. Také se mohou posypat
strouhaným sýrem.

Polévka z červené řepy, taštičky

Polévka z dušené červené řepy:
800g hovězího masa, kostí a zeleniny uvaříme polévku. Přidáme 1 bobkový list a 2
nové koření. Řepu oloupeme, pokrájíme na tenké plátky, obalíme v mouce a málo
podlitou půl hod. na tuku dusíme. Pak přidáme do polévky a půl hodiny váříme.
Zahustíme kyselým mlékem
a moukou a podáváme s
pokrájeným masem a
chlebem.
Taštičky:
5 dkg margarinu, 10 dkg
tvarohu a 10 dkg mouky se
zpracuje v těsto, vyválí a
rozkrájí na čtverce. Do
každého se dá kousek
zavařeniny, přehne a dá na
nepomazaný plech a rychle
pekou. Pak se obalí ještě
teplé v moučkovém cukru.
Také bez tvarohu je můžeme dělat a jsou velmi dobré.

24

Polévka blesková, makarony s játrovou omáčkou

Blesková polévka:

Na 1 osobu 1 vrchovatou lžíci vloček trochu na omastku opražíme, pak přidáme rajský
protlak a vodu a vaříme asi 10 minut. Osolíme, podle chuti přikyselíme a přisladíme.
Makarony neb nudle s jatrovou omáčkou:
Umeleme asi 15 dkg jater, udusíme na cibulce, přidáme kmín, papriku, zalijeme
polévkou a zahustíme jíškou. Smícháme s vařenými těstovinami a podáváme. Nudle,
flíčky můžeme udělat z vaječných náhražek, hladké mouky a vodou zředěného mléka
zcela bez vajec. Aby placky dobře proschly, nesolíme je, ale osolíme až vodu. Hned
uvařené těstoviny promastíme, aby se neslepily a byly vzhledné. Jsou dobré.

Kyselo

Do hrnečku dáme den před tím trochu vlažné vody, oříšek kvasnic a trochu chlebové
mouky. Na vlažném místě necháme stát do rána, kde se nám utvoří kvásek. Na polévku
dáme vařit vodu s kmínem a houbami. Kvásek se ve větším hrnku smíchá s kyselým
mlékem, dobře se rozkverlá a pomalu za stálého míchání se vlije do vařící polévky.
Osolí se. Na talíř se dá rozkrájený vařený brambor, lžička smažených vajíček a zalije
se polévkou.

Maso

Maso obsahuje velké množství bílkovin na rozdíl od potravin z říše rostlinné, jež jsou

bohaty na uhlohydráty. Maso jsou svaly, jež bývají prorostlé tukem. Řadíme však k

němu i ostatní měkké součástky, jako plíce, játra, srdce, ledviny, slezinu, brzlík a

mozek. Chemické složení masa. Přiměřené tučné maso hovězí obsahuje 70% vody,

20% bílkovin, 8% tuku,

různé soli a látky

extraktivní. Při úpravě

masa se tyto látky vyluhují

buď do polévky nebo do

šťávy a dodávají jí

příjemné chuti a způsobují

též rozdílnou chuť
pokrmů. Působí mnoho na

vyměšování žaludečních

šťáv, čímž podporují

trávení. Jinak však velké

výživnosti nemají.

Nikdy nejezme

masa dvakrát denně, leda

jen množství zcela nepatrné. Rozumná hospodyňka dbá toho, aby podala k večeři
lehce stravitelný pokrm bez masa, připravila-li maso k obědu. Byl-li však oběd bez

masa, pozůstával-li pouze z polévky a nějakého moučníku a podobně, připraví zato

večer vydatnou masitou večeři. Tím prospěje nejen zdraví svých milých, ale zároveň

bude vařiti úsporněji, neboť mezi potravinami největší položku ve vydání tvoří maso.

25

Jednotlivé druhy masa
Hovězí maso.:
Nejlepší hovězí maso jest ze čtyř- až šestiletých krav nebo volů a bývá prostoupeno
žilkami loje. Jeho barva jest červená. Má-li maso barvu příliš tmavou, jest buď ze
zvířete příliš starého nebo nemocného: je-li bledé, pochází ze zvířete mladého.

Vepřové maso jest těžko stravitelné, neboť je ze všech mas nejtučnější. Maso z
mladých vepřů má barvu růžovou, sádlo jeho jest bílé, kůže jemná. Pochází-li ze
zvířat příliš starých, má vlákna masová hrubá, jest barvy tmavé a jest třeba bedlivé
úpravy, aby změklo a stalo se stravitelným. Vepřové maso jest velice oblíbeno, zvláště
na venkově, neboť vykrmený vepř skýtá svému majiteli nejen hojnost masa, které
jinak na venkovský stůl přichází dosti zřídka, ale též sádlo, jež jest výborným
mastidlem. Proto najdeme vepře téměř v každé chaloupce v našich vesnicích. Jeho
vykrmení není spojeno s velkým nákladem, neboť se zužitkují různé zbytky a odpadky
z domácnosti.

Drůbež má maso jemné, lehce stravitelné. Počítáme k ní slepici, kuře, holuba,
perličku, krocana, husu a kachnu. Maso veškeré drůbeže nebývá však stejně
stravitelné. Nejlehčí jest maso mladých, vykrmených kuřátek a holoubat. Těžce
stravitelné jest však maso vykrmených hus a kachen, které jest velice tučné a podobá
se masu vepřovému. Která hospodyně jest nucena sama drůbež zabíjeti, má si při tom
počínati rychle a obratně a má ji zaříznouti ostrým nožem, aby se zvíře ihned usmrtilo.
Chceme- li zaříznout husu nebo kachnu, řádně ji dříve vykoupeme, aby byla čistá.
Nemá-li husa přístupu k rybníku, kde by se mohla koupati, bývá její peří značně
špinavé, zvláště u husy krmené. Vypranou husu, jejíž peří jest suché, řízneme nad
hlavou, kde jsme vytrhaly úzký proužek peří. Pak přidržíme zobák a hlavu nakloníme
tak, aby krev z rány vytékala do nádoby. Dbáme toho aby
do ní nepřišla nečistota, ani peří. Pak ji položíme na záda a teprve až vychladne,
řádně ji oškubeme.

Někdy se drůbež paří místo zdlouhavého škubání. Je to sice rychlejší, ale maso
drůbeže tím vždy trpí, neboť není již tak jemné. Drůbež, kterou chceme pařiti,
vložíme rychle do horké vody a pak peří opatrně oškubeme, abychom nepotrhaly
kůži. Drůbež se nemůže upravovati čerstvá, neboť má maso zatuhlé. Proto ji dáváme
na 2 –3 dni odležeti.

Zvěřina

Stahování zajíce
Zajíce pověsíme za zadní svázané nohy na větší hřebík, načež ostrým, špičatým nožem
rozřízneme kůži na vnitřní straně až k zadním běhům, aniž maso pořežeme. Kolem
běhů kůži odřízneme, ocásek opatrně vyndáme a kůži táhneme opatrně dolů s těla.
Pak přední konce běhů odřízneme a nožem odstraníme uši a kůži s hlavy. Poté zajíce
rozřízneme, vyvrhneme vnitřnosti, z jater odstraníme žluč, srdce a plíce oddělíme a
odkrojíme předek, totiž hlavu, krk a lopatky, které se srdcem, játry a plícemi zvlášť
upravujeme. Zadek zbavíme ostatních kůží a protažený hustě slaninou pečeme na
různé způsoby. Zajíc má býti mladý, což poznáme po hebké kůži na uších, které se dají
lehce natrhnouti. Je-li masitý, má široký hřbet a vnitřnosti mají na hřbetu tmavou
barvu, jsou sice menší, ale chutnější.

26

Lesního králíka upravujeme jako zajíce.

Ovoce
Ovoce zavařené v páře:
Při zavařování ovoce dbáme úzkostlivé čistoty. Především si připravíme dobře
vyvařené nové nádoby (nejlépe speciální kastroly na zavařování ovoce). Vyvaříme je
nejlépe, povaříme-li v nich vodu s octem neb se solí, čímž se odstraní všechny
součástky olova, které jsou obsaženy v polevě na nádobě (na 1l vody 1 lžička octa neb
1lžička soli). Nikdy nádob určených na zavařování ovoce nepoužíváme k přípravě
jiných pokrmů. K zavařování nesmíme upotřebit ovoce příliš přezrálého, pokaženého
nebo pomačkaného. Ovoce musí býti úplně zdravé, dobře vyzrálé a důkladně umyté.
Pouze angrešty a zelené ringle zavaříme nezralé. Láhve na ovoce musíme nejdříve se
studenou vodou postaviti na plotnu a dobře je vyvařiti, načež je ve vodě necháme
vychladnouti. Pak je řádně kartáčem vyčistíme, studenou vodou vypláchneme a
poklopíme. Pak je vypláchneme čistým lihem nebo rumem a studené upotřebíme na
kompot nebo je dobře prohřejeme, aby se zničily bakterie ze vzduchu na nádobě
usazené. Horké láhve plníme horkou zavařeninou, takže nevzniknou v láhvi žádné
bublinky vzduchové a obsah se nekazí. Prohřátá láhev nepraskne a zavařenina na
povrchu utuhne, čímž se chrání celý obsah láhve. Na zavařování ovoce kupujeme cukr
krystalový. Při vaření sbíráme s něho dírkovanou lžicí modrou usazeninu a vařený
cukr procedíme čistým plátnem a pak teprve studený upotřebíme. Na 1 kg ovoce
počítáme půl až tři čtvrtě kg cukru při upotřebení obyčejných láhví. Na zalití ovoce u
patentních láhví počítáme na 1litr vody 20-40 dkg cukru. Cukr vaříme dosti zprudka a
přihlížíme, aby neutekl.

27

Jak vaříme cukr:

Podle hustoty rozeznáváme sedm stupňů při vaření cukru. Prvých tří stupňů hustoty
užíváme nejvíce na konservování ovoce, k přípravě vína, likérů apod.

Prvý stupeň. Podle množství udaného v předpisu vaříme cukr s vodou. Když se začne
vařiti, sebéřeme opatrně s povrchu všechnu pěnu a pak do něho ponoříme vařečku a
ihned ji vytáhneme. Padá-li cukr s vařečky v podobě velkých kapek, jest cukr svařen
na první stupeň čili „na kapku“.
Druhý stupeň. Cukr vaříme dále. Smočíme-li do něho vařečku a vytáhneme-li ji, stéká
cukr v podobě drobných perliček, které jako by byly zavěšeny na slabé niti. Druhý
stupeň hustoty poznáme též, lepí-li se mezi palcem a ukazováčkem. Cukr jest svařen
na „perlu“ čili na „slabou nitku“.
Třetí stupeň hustoty cukru poznáme, vaříme-li cukr dále. Učíníme-li pak zkoušku,
stéká cukr s vařečky v podobě niti, na jejímž konci visí větší perla.
Čtvrtý stupeň vyzkoušíme, namočíme-li do cukru drátěnou lžíci a rychle pak na ni
foukneme. Nazývá se na „bublinu“
Pátý stupeň. Při tomto stupni hustoty se tvoří větší bublinky asi jako hrách. Nyní jsme
dosáhli již značné hustoty, a jest potřeba cukrem neustále míchat.
Šestý stupeň. Této hustoty potřebujeme jen zřídka. Vyzkoušíme ji, ponoříme-li
dřevěnou vařečku prudce do cukru. Pak ji vytáhneme a vložíme do studené vody.
Cukr, který se na ni zachytil, nelepí se na prsty. Můžeme jej rozlomiti, jest úplně
ztvrdlý. Tento stupeň se nazývá též „lom“.
Sedmý
stupeň jest
poslední při
vaření
cukru.
Abychom jej
dosáhli, jest
třeba veliké
zručnosti a
obratnosti,
jinak se
spálí, Barva
jeho jest
žlutá, až do
hněda, při
tom
příjemně
nasládle
voní. Jakmile dosáhneme této hustoty, je třeba rychle nádobu odstaviti. Tento stupeň
se nazývá karamel.

28

Zavařování ovoce v obyčejných láhvích:

Ve studené vodě vyvařené, pak
vychladlé láhve vypláchneme
čistou studenou vodou a pak
čistým lihem neb rumem.
Připravené ovoce do nich naplníme
do polovice hrdla, asi na 4 cm do
otvoru láhví. Pak zalijeme ovoce
čistým cukrovým roztokem, a to
tak, aby cukr ovoce přesahoval a
aby láhev zůstala asi na 2 cm od
okraje nedolitá. Potom položíme
na otvor láhve ve vlahé vodě
namočený a čistou utěrkou otřený
pergamenový papír a sklenice povážeme tenkým pevným motouzem. Pat potřeme
povrch napjatého pergamenového papíru na špičku nože salicylovým práškem a láhev
znovu pergamenem a motouzem zavážeme. Kyselinu rozetíráme proto mezi papíry,
protože jest papír, protože jest papír pórovitý a vzduch, který do láhve vniká, se
kyselinou částzečně čistí a konservuje a tak snadno se nezkazí. Také můžeme láhve
povázati v teplé vodě řádně vypraným měchýřem, palcem ruky přejedeme měchýř,
čímž vymáčkneme z láhve zbývající vzduch a v tom okamžiku povážeme láhve tenkým
motouzem. Do hrnce určeného k vaření dáme seno, dřevitou vlnu neb vložku z
bramborového pařáku, na ni postavíme připravené láhve a prostor mezi láhvemi
vyplníme čistými staršími utěrkami, aby na sebe láhve nenarážely a nerozbily se při
vaření. Nyní nalijeme do hrnce studenou vodu tak vysoko, aby sahala do tří čtvrtin
výše láhví. Pak zahříváme přikrytý hrnec na mírném ohni až k bodu varu, hned jej
odstavíme na okraj plotny a podle druhu ovoce ponecháme určitý počet minut. Pak
poklici odstraníme, nahradíme ji utěrkou, aby se do ní pára vsákla a nenavlhčila
pergamen na lahvích. Láhve necháme, až úplně vychladnou. Potom je vyndáme,
lněnou utěrkou vyčistíme, vyleštíme, opatříme štítkem se jménem ovoce a letopočtem
a uložíme ve studenu a v suchu. Zavařené ovoce častěji prohlížíme a jakmile
pozorujeme, že

ovoce přidáme čistě povařený cukr, láhev znovu povážeme a znovu přehřejeme, při
100 stupních Celsia 2minuty, dáme prochladnout a pak uložíme.

29

Ukázkový jídelní lístek

Ústředí žen při Národní radě české vydalo ukázkový jídelníček sestavený podle
potravinových přídělů. Prodával se za jednu korunu a stálo v něm:

„Snídaně: káva a chléb, nebo, je-li třeba mléka k přípravě pokrmů, čaj a chléb s
marmeládou nebo umělým medem
Přesnídávky, obědy a večeře:

PONDĚLÍ:
Přesnídávka: jogurt z podmáslí a chléb
Oběd: polévka z kostí (zbylých od neděle) s kroupami, nastavovaná sekaná pečeně,
bramborová kaše, hlávkový salát
Večeře: bramborový guláš

ÚTERÝ
Přes: chléb s bramborovou pomazánkou
Oběd: polévka celerová (petrželová), bramborové závitky s párkem a salátem
Ve: koláč z ječné mouky, čaj

STŘEDA
Přes: chléb s máslem
Oběd: polévka pórová (nebo kmínová s opraženým chlebíčkem), bramborové knedlíky
se škrobovou moučkou, se zelím nebo špenátem, popřípadě s povidlovou omáčkou
Ve: dršťková polévka s chlebem nebo hrachovo-bramborová polévka

ČTVRTEK
Přes: chléb a brukev nebo jiná syrová zelenina (ovoce)
Oběd: polévka chlebová, makarony s játrovou nebo gulášovou omáčkou
Ve: bramborové topinky, pivo nebo čaj

PÁTEK
Přes: sýr a chléb
Oběd: polévka bramborová, vdolečky s marmeládou, černá káva
Ve: karbanátky z vloček a sušené zeleniny s omáčkou okurkovou nebo z divočinky,
podle možnosti s hlávkovým salátem

SOBOTA
Přes: chléb a rozdělaný tvaroh s koprem
Oběd: polévka z rajského protlaku, bramborové placky se špenátem
Ve: chléb s pomazánkou z kvasnic nebo pomazánkou sýrovou

NEDĚLE
Žádná přesnídávka, ale na odpolední výlet s sebou bramborový salát a chléb.
Oběd: polévka hovězí falešná, Sikulský (Székely) guláš s bramborem a salátem,
reveňový kompot
Ve: chléb s máslem a ředkvičkami, pivo nebo čaj
Poznámka: zpestřete a doplňte jídelníček hojným používáním potravin, které jsou
volně prodávány. Kupujeme ryby nebo drůbež.“

30

Slovníček:

Althammer

německý název pro Staré Hamry

Bez černý

Bez je 3 - 5 m vysoký keř. Větve má vyplněné bílým pletivem.Opadavé, vstřícné
lichozpeřené listy jsou složené z 3 - 5 lístků.
Drobné pětičetné voňavé bílé květy jsou
uspořádány doplochých chocholíkovitých
okvětí. Plody jsou lesklé, tmavěfialové až
černé kulovité kuličky. Plody dozrávají v
srpnu ažv září. Jsou vynikající podzimní
potravou volně žijících ptáků.

Rozšířená je v celé Evropě. Velmi často
roste u plotů, cest, na okrajích lesů a v
křovinách od nížin až do podhorského
pásma. V zahradách se pěstují i okrasné formy se skvrnitými laločnatými listy, které se
však nesbírají pro léčebné účely.

Sklízejí se květy i plody. Květenství se za suchého počasí trhají nebo stříhají ještě před
úplným rozvitím květů, květy se z nich odtrhávají na síta. Suší se ve stínu nebo v
umělých
podmínkách při teplotě do 40 ° C. Plody se používají čerstvé na přípravu šťávy nebo se
suší podobně jako květy.

V medicíně se bez používá jako prostředek na pocení při chorobách dýchacích cest,
revmatismu a všude tam, kde je pocení
žádoucí na snížení teploty, výplachy
ústní dutiny
a inhalace při zánětu ucha, na obklady
při křečových žilách. Plody mají mírně
projímavý účinek.

Zápar se připraví z jedné lžíce sušených
květů a litru vroucí vody. Doporučuje se
pít denně 3 - 5 sklenic při nachlazení
nebo revmatických bolestech. Na
vyplachování úst se používá zápar ze dvou lžic drogy na litr vody. Šťáva z plodů
působí potopudně, povzbuzuje činnost žláz s vnitřní sekrecí, zmírňuje bolesti při
migréně, neuralgických potížích.

Květy i plody bezu černého se používají pro domácí výrobu šťáv, vína a sirupů, plody i
na výrobu povidel. Příbuzný druh - bez chebdí (Sambucus ebulus) se někdy používá při
chorobách močových cest. Je však jedovatý, a proto ho lze
použít pouze na lékařský předpis.

31

Brambor

Lilek brambor, též brambor obecný či brambor hlíznatý (Solanum tuberosum), v běžné
řeči jen brambor nebo také brambora, ale nejčastěji v množném čísle brambory, jsou

víceleté hlíznaté plodiny z čeledi lilkovitých. Brambory jsou jednou z nejvýznamnějších

zemědělských plodin; větší význam pro lidskou výživu mají pouze pšenice, rýže a

kukuřice setá. Za svoji oblibu vděčí nenáročnosti na přírodní podmínky a především
pak mimořádně vysokým hektarovým výnosům. Jejich široká adopce v evropském

zemědělství počátkem

19.

století ochránila

Evropu od cyklických

hladomorů a

„epidemií“ kurdějí.

Český botanik a

buditel Jan Svatopluk

Presl je ve svém

Rostlinopise považuje

za „největší užitek,

který lidstvo

z objevení Ameriky

mělo“ (plný citát v originále viz níže)a jistě nebyl daleko od pravdy, alespoň tedy ve

své době. S výjimkou jedlých hlíz je celá rostlina jedovatá.

Bylina s hranatou, bohatě rozvětvenou lodyhou, přímou nebo i poléhavou, s krátkými

chloupky. Dorůstá výšky 60 až 100 cm, výjimečně až 1,5 m. Listy jsou lichozpeřené,
mírně ochlupené, s drobnými žlázkami, řapíkaté, poměrně velké, 30 až 50 cm dlouhé.
Květy jsou nejčastěji bílé, růžové nebo fialové se sytě žlutými až oranžovými prašníky.
Plody jsou zelené nebo žlutozelené bobule o průměru 2 až 4 cm, obsahující bílá
semena. Podzemní část je charakteristická svazčitými kořeny s hlízami rozmanitých
elipsoidních až nepravidelných tvarů, nejčastěji s okrově žlutou až světle hnědou, u
některých odrůd červenou až červenofialovou pokožkou.

Brambory byly v kontinentální Evropě zpočátku přijímány se značnou nedůvěrou a
obavami. Byly považovány za pohanskou a nekřesťanskou plodinu, za plodinu
nečistou a zdraví ohrožující. Případně byly používány pouze jako okrasná exotická
rostlina na dvorech velmožů a v klášterních zahradách. Někteří tehdejší lékaři je

předepisovali jako zaručený lék proti široké škále onemocnění od průjmů po
tuberkulózu. Dokonce se používaly jako afrodisiaka. Tato nedůvěra trvala téměř dvě
staletí.Okolo roku 1740 rozpoznal význam brambor pruský král Bedřich II. Veliký a
nařídil jejich pěstování v tehdejším Prusku.

Do českých zemí přišly brambory z Braniborska, odtud vznikl zkomolením jejich
dnešní název. Podle jiného názoru vznikl název brambory ze slova bamboly – starého

označení pro hlízy (viz výše uvedený citát). Nejstarší zmínka o bramborách v českých
zemích je z roku

1623 a hovoří o jejich podávání na stole Viléma Slavaty. Ve větším měřítku se začaly v
Čechách pěstovat a používat jako potraviny teprve od druhé poloviny 18. století v
souvislosti

s pruskými válkami.

32

Bramborám vyhovuje chladnější vlhké podnebí, jaké převládá na severu Evropy a USA,
v Rusku a případně i ve vyšších polohách teplejších klimatických oblastí. Brambory
však nesnášejí mrazy, při déletrvajících teplotách lehce pod bodem mrazu hlízy
zmrznou. Teplota je velmi důležitá pro klíčení hlíz. Hlízy se probouzejí při teplotách
okolo 6 ° C, pro další růst jsou optimální denní teploty okolo 20 ° C a noční teploty
kolem 15 ° C.

Brambory máte zasazené na poli.

Cibule

Už celé tisíciletí patří cibule k osvědčeným lidovým prostředkům proti mnohým
chorobám. Pochází ze zemí Asie a Orientu, kde ve starověku vzkvétala přírodní

medicína. Do Evropy ji přivezli Římané ze svých dobyvatelských tažení. Ve středověku

se nejdříve pěstovala jen v klášterech, odtud se pak rychle rozšířila mezi prostý

venkovský lid. Cibule obsahuje látky vyvolávající radost – endorfiny. Vysoký obsah

kyseliny listové má vliv na dobrou náladu a má omlazující účinek na buňky. Hodně

zinku povzbuzuje

mozkovou činnost a

bohatý obsah

vitamínu C přispívá k

mentální svěžesti.

Cibule stimuluje

produkci stresových

hormonů a má

uklidňující účinky

při duševním a

nervovém vyčerpání.

Obsahuje velké

množství zinku

potřebného při stavbě kostí, vitamíny B,C, A i E. Cibule má močopudný účinek a díky

svému zásaditému charakteru pomáhá vylučování odpadních látek. Je doporučována
pri infekcích ledvin, ledvinových kamenech a při selhávání tohto orgánu.

Cibuli se doporučuje jíst syrovou. Musí se jíst pouze čerstvá, protože po rozkrojení se

za 24 hodinách stáva toxickou. Výzkumy doporučují sníst nejméně 60g denně

Uskladnění cibule:

Na začátku cibuli kontrolujeme často a dobře větráme. Vadné cibule odstraňujeme. Na
jaře, při vyšších teplotách, začínají cibule vyrůstat, tyto vybíráme ke spotřebování.
Vnitřní část s klíčkem a kořínky rychlíme ve skleníku a zelenou nať, která je nutrične
hodnotnejší než vlastní cibule, si dopěstujeme.

Cibule jako lék

Cibule se osvědčuje jako všestranná medicína. Lék proti chřipce a nachlazení: cibuli
nasekáme a povaříme se třemi polévkovými lžícemi medu, dokud se ze směsi nestane
sirup. Užívejte po lžičkách.

Lék proti oparu:
Opar léčíme tak, že na postižené místo přiložíme plátek syrové cibule.

33

Proti rýmě:
Předcházíme jí tak, že do nosu vkládáme tampony namočené v cibulové šťávě.
Bolesti v krku:

Ty zmírní zábal z jemně nasekané cibule.
Hnisající rány:
Potřeme obvaz kašičkou z cibule a přiložíme na postižené místo.

Červená řepa
Červená řepa salátová je kořenová zelenina, která se pěstujejiž od 13. století. U nás

jsou známé odrůdy s rovnoměrným červeným zbarvením. Když rozkrojíme kvalitní

řepu, má mít co nejčervenější barvu a kruhy co nejméně výrazné. Předním důvodem
jejího využívání na přípravu jídel je její charakteristické zbarvení. Červené barvivo je

složeno z červených pigmentů - betacyaninů a žlutých pigmentů - betaxantinů. Stálost

barviva je značně

ovlivněna prostředím

a podmínkami

zahřívání. Při delším

působení vysoké

teploty se původní
barva mění na temně

modročervenou. Pro

zachování barviva je

vhodné zejména

mírně kyselé

prostředí (pH 4 - 5).

Přirozené barvivo se

však získává i

průmyslovým

způsobem a používá

se zejména na přibarvování potravin.

Červená řepa obsahuje 90 % vody, 7 % cukrů, hodně minerálních látek (sodík,
draslík, vápník, hořčík), rostlinná barviva (působící proti křehkosti cév), bílkoviny, ale
i vitamín B1 a C. Cenný je betain, který zabraňuje kornatění cév a zároveň podporuje
činnost jater. V důsledku tohoto pestrého složení nás nepřekvapí její příznivé účinky
na trávící ústrojí a profylaktické působení proti chřipce. Zároveň pomáhá vylučovat z

těla sůl a podporuje činnost žlučníku.

Červenou řepu obvykle konzumujeme jako salát. Tyto saláty konzervujeme a
sterilizujeme. Přicházíme tím však o množstvícenných chuťových látek a vitamínů.
Šťáva ze syrové řepy nám to může vynahradit. Velmi jednoduše si můžeme tuto šťávu
připravit a zároveň nám poslouží jako léčebná kúra. Doporučuje se užívat v průběhu
minimálně 10 dní v dávce 50 až 100 ml denně. Červenou řepu salátovou na jemno
nastrouháme do síta nad širší nádobu a posypeme krystalovým cukrem. Tak šťáva
začne postupně odkapávat do nádoby.
Šťávu pijeme ředěnou vodou denně jedenkrát. Výborná je při rekonvalescenci,
ovlivňuje činnost cévního a lymfatického systému.

Velmi prospívá zejména jako prevence v chřipkovém
období a zároveň posiluje organismus.

34

Česnek
Česnek kuchyňský pravděpodobně pochází ze střední Asie, kde vznikl z divoce

rostoucího druhu

Allium longicuspis. Je

to rostlina z čeledi

cibulovité, ale v širším

pojetí bývá zařazován i

do čeledi liliovité.

Česnek kuchyňský má
mnoho uplatnění,

nejen jako zelenina,

ale i v lidovém

léčitelství. Má

protibakteriální

účinky, napomáhá

odkašlávání při onemocnění horních cest dýchacích. Podporuje uvolnění průtoku krve,

je dobrý na snížení vysokého krevního tlaku, snižování hladiny cholesterolu a cukru v
krvi. Má vysoký obsah vitamínů A, B1, B2 a C, snižuje riziko výskytu nádorových

onemocnění, působí i proti střevním parazitům.

Používá se jako zelenina, koření nebo léčivá rostlina(v syrovém stavu), také jako
přísada do vařených jídel, studených a vařených omáček či na výrobu extraktů v
(olivovém) oleji, dále ve formě různých past z čistého nasoleného česneku, i ve směsi s
rajčaty, zázvorem...

Destiláty

Historie destilovaných nápojů je sice mnohem mladší než znalost výroby piva a vína,
ale počítat ji také můžeme v tisících let. Kdy se podařilo vyrobit první destilát, se sice
neví, ale na území někdejší Mezopotámie se našla pět tisíc let stara zařízení na výrobu
alkoholu. Znalost procesu destilace nebyla tabu ani na našem území již v době
bronzové.

Znalost procesu destilace
však ještě neznamenala
schopnost vyrobit čistý
alkohol. To se podařilo až
v desátém století arabským
lékařům, kteří dokázali
oddělit jednotlivé frakce,
které používali jako lék.
Přestože svůj postup
dlouho tajili, tajemství
výroby koncentrovaného
alkoholu získali italští
mniši a dominikáni,
kartuziáni a benediktini se
stali známí nejen výrobou alkoholu, ale i bylinných pálenek, které s úspěchem
prodávali k lékařským účelům.

35

Během morové epidemie ve 14. století se nemocní léčili jalovcovým destilátem, který
údajně proto dostal latinský název "aqua vitae" nebo "voda života". Ve středověku se
v latinských rukopisech vyskytovaly i různé jiné označení lihu, přičemž dodnes
užívané pojmenování - Spiritus - spiritus vini (z lat.Duch vína) vyjadřovalo skutečnost,
že na přípravu lihovin tehdy sloužilo hlavně víno.
Pěstování ovocných dřevin dostalo i oficiální podporu, když v roce 1752 vydala Marie
Terezie zahradnický řád, který položil nejen základy zahradnického cechu, ale
podpořil pěstování ovoce a vzdělávání budoucích profesionálních ovocnářů. Vznikaly
nové sady, školky na pěstování výsadbového materiálu a samozřejmě i provoz na
zpracování ovoce včetně palíren.
Vše, co se neusušilo a nepoužilo na povidla, se vypálilo, přičemž nejčastějším
produktem mezi ovocnými destiláty byla právě slivovice. Produkty palíren z Moravy,
moravsko-slovenského pomezí, či Valašska měly odjakživa dobré jméno v Pešti i v
císařské Vídni.
Domácí pálenka (pálení, gajst, kvit, Spiritus, trúnok) je součástí naší historie a v
některých regionech byla právě slivovice typickým ovocným destilát

Dožínky

Dožínky byly slavností spojenou s radovánkami na oslavu ukončení žní, při níž se
čeleď veselila na účet hospodáře. Příprava začínala už týden před dožínkami, kdy
začínala děvčata plést ohromný věnec z klasů obilí všeho druhu. Do věnce se zaplétalo
ovoce, cukrovinky a koláče. S ním pak doprovázely poslední vůz (zvaný baba),
směřující z pole do dvora. Věnec nesla obyčejně nejhezčí a hlavně nejvýřečnější
žnečka. Ostatní nesly ověnčené hrábě. Součástí průvodu byly i velmi oblíbené „živé
snopy“. Většinou je představovali dva mládenci a dvě děvčata. Ti si na svůj oděv našili
vrstvy slámy, klasy směřujícími
od pasu nahoru a opět od pasu
dolů. Na hlavu si upletli
jednoduchý věnec z obilí.

36

Fazole

Původní domovinou fazolí je
Mexiko ; odtud se fazole díky své
nenáročnosti rozšířila do celého
světa - přizpůsobovala se různým
klimatickým podmínkám. Vznikla
tak celá řada odrůd – od malých
lahůdkových lusků až po dužnaté
boby a velké struky.

Fazole má vysoký obsah kyseliny
nukleové, která vydatně pomáhá
buňkám při regeneraci a v
konečném důsledku organismus
omlazuje.

Fazole obsahuje značné množství
železa, vápníku, draslíku, vitamínu C a různých vitamínů skupiny B. Díky vysokému
obsahu vlákniny povzbuzuje střevní činnost, upravuje trávení a váže jedovaté látky a
tuky. Fazole také obsahuje množství stopových prvků : mangan (důležitý pro zdravý
růst vlasů), molybden (ovlivňující látkovou přeměnu) a další.

Pozor ! U lidí, kteří mají nedostatek enzymů na štěpení, tzv. alfa - galaktocidů, může
fazole vyvolávat nadýmání a průjem. Způsobují to nestrávené zbytky cukrů, které se
stávají živnou půdou pro plynotvorné bakterie ve spodní části střev. Zároveň však
platí, že čím častěji člověk fazole konzumuje, tím lépe jeho organismus zpracovává
všechny jejích složky (v organismu totiž dochází k procesu desenzibilizace).

Dlouholetým pěstováním a intenzivní prací šlechtitelů v posledních desetiletích vznikly
stovky odrůd rozličného vzrůstu, barev, velikosti i tvaru semene.

Hrách

Jak dokazují nálezy už z období
neolitu, hrách je jednou z
nejstarších potravin mírného
pásma. . Hrášek, především ten
mladý a čerstvý, je bohatým
zdrojem vitamínu C, jednoho z
nejsilnějších antioxidantů. Dále
v něm najdeme mnoho karotenů a
mnoho vitaminů skupiny B. Vysoký
obsah hořčíku je jeho dalším
velkým pozitivem, je také zdrojem
vápníku, zinku, fosforu, draslíku a
mědi.

V nemalé koncentraci v něm
najdeme i nukleonových kyseliny -

37

látky, které v našem těle působí regeneračně a doslova omlazují náš organismus. Jako
každá luštěnina, i hrách obsahuje cukry, které jsou pro naše tělo zdrojem okamžitě
využitelné energie. Nesmíme zapomenout ani na vlákninu, která čistí náš zažívací
trakt od toxických usazenin a pomáhá snižovat škodlivý cholesterol v krvi.

Husa

Husa domácí patří mezi vrubozobé.
Člověk ji využívá pro maso a peří. Husím peřím se plní polštáře, přikrývky, peřiny a
zimní větrovky. Mezi nejtěžší husy patří francouzské plemeno husy toulouské, které
může vážit až 13 kg.
Husy jsou dobří strážci. Při neobvyklém
hluku začnou vydávat typické zvuky –
kejhat a na vetřelce syčí. Význam chovu
hus spočívá především v produkci
potravin. Husí maso se vyznačuje
specifickými chuťovými vlastnostmi.
Nejvyhledávanějším produktem jsou husí
játra. Husí peří je nejkvalitnějším
drůbežím peřím. Je jemné, pružné, plnivé
a lesklé. Má vysoký obsah pápěří. Za rok
se od jedné husy získá 500 až 700 g peří.
Další předností hus je jejich schopnost se
pást, stejně jako i schopnost výhodně
přeměňovat rostlinné aminokyseliny na
bílkoviny. Z tohoto hlediska se husa
vyrovná některým prežvýkavcům –
hovězímu dobytku a ovcím.

Kromě masa záleželo hospodářům i na tom, aby husa měla i dostatek sádla, které se
využívalo nejen v kuchyni, alei v lidové medicíně – podobně jako vepřové sádlo se
husím sádlem potíraly obklady při zápalu průdušek nebo plic. Husy patřily k životu
vesnických domácností a, jelikož je ve vesnici chovali skoro v každém dvoře, v obci se
uživili i jejich pastýři –husopasové a husopasky. Husy spolu s kačenami byly
pravidelnou ozdobou místních vodních ploch a dokonale spásaly travnaté plochy
kolem vesnice. Husa se dostala i do erbů měst a šlechtických rodů, vystupuje v
pohádkách, příslovích a pořekadlech a odnepaměti je i symbolem vznešenosti a
nesmrtelnosti.

Husy se živí hlavně trávou, kterou odštipují zobákem. Husy dokážou zhodnocovat
nejen pastevní porosty, ale využívají aj zbytky po sberu plodin. Husy jsou tvorové, kteří
v přírodě žijí v hejnech s pevně vytvořenými páry na celý život. V hejnech mají husy
větší bezpečnost. A trvalé páry jsou nezbytné, neboť většina hus hnízdí na severu naší
zeměkoule (Kanada, Anglie, Irsko, Island Skandinávie atd.). Zde je jaro a léto velmi
krátké, není proto čas na námluvy a dvoření samců. V domácím chovu, na dvorku,
husy také vytvoří páry, ale v praxi ve velkochovech se tento přirozený pud potlačuje,
neboť je to neekonomické (jeden houser dokáže oplodnit až 6 hus). V praxi i
drobnochovatelé uplatňují ekonomický poměr: houser a 2-3 husy. Většina domácích
hus ale třetí a další husu nestrpí a šikanují ji. Dá se tomu předejít sladěním hejna
z mladých ptáků (nejlépe housat), ale ani tento postup není zaručený.

38

Většina chovatelů proto hejno slaďuje z tolerantních ptáků i několik let. Houser
většinou preferuje jednu husu jako hlavní partnerku. S dalšími se páří a akceptuje je. I
husy se navzájem šikanují. Při sestavování větší chovné skupinky siproto musíme
všímat jakékoli agresivity ve skupině. Šikana často vede k hladovění některých členů
hejna. Husy paří mezi tu agresivnější drůbež. Houser neváhá a v období hnízdění skočí
i na člověka či psa. Díky křídlům je schopen vás štípnout i do vyšších partií těla.
Především je třeba dávat pozor na menší děti. Stisk husího zobáku není nijak malý,
dokáže bez problémů naporcovat suchý krajíc chleba.

Pro kuny a lasičky je house ideální kořist (zvláště první měsíc). Dospělým husám od
lasičky nebezpečí nehrozí. Pokud husy nezavíráte na noc do nějakého uzavřeného
prostoru, je zapotřebí jim poskytnout vhodné podmínky pro ochranu mladých. Dospělé
husy dokáží ochránit housata proti kuně i lasičce.V přírodě husy ihned s mladými
uniknou do vody.

V tundře mají díky své výšce dobrý výhled a již z dálky vidí nebezpečí (není tam žádné
křoví ani vysoká tráva). Hejno hus pak dokáže zahnat i lišku. Je proto důležité, aby
husy měly maximální rozhled. Žádné křoví, žádná vysoká tráva nebo jiné skrýše.
Nejlépe je vybudovat husám malý přístřešek chráněný ze 3 stran stěnou (nejlépe je ho
vybodovat na začátku a postavit zde hnízdo). Husa s housaty na noc zaleze do
přístřešku a houser se posadí před vchod. Husy brání syčením, útokem (štípáním),
roztáhnutím křídel,údery křídel a hlasitým křikem. Když jsou pak mláďata větší, syčí
taky a výsledný zvuk odradí někdy i kunu.

Jahoda

Jahoda je trvalá rostlina z
čeledi růžovitých. Je
rozšířená na pasekách,
ve světlých lesích, na
kamenitých stráních, v
příkopech i na loukách
od nížin až po horské
oblasti. Roste téměř v
celé Evropě i v mírném
pásmu Asie, na východ až
k Bajkalskému jezeru.
Roste v jehličnatých a
listnatých lesích na
slunných místech.

Obsah vitamínu C v jahodách je téměř srovnatelný s citrusovými plody. Jako jedno z
mála ovoce obsahuje jahoda kyselinu ellagovou, proto působí jako antioxidant. Jeden
kilogram jahod denně by měl být dostatečnou ochranou proti nádorovým
onemocněním.

V lidovém léčitelství se jahody tradičně využívaly k pročištění zažívacího traktu,
zlepšení látkové výměny, při dně, chorobách jater, artróze a revmatismu.

39

Jahody působí také pozitivně při srdečních chorobách, vysokém krevním tlaku,
žaludečních vředech a chudokrevnosti.

Podle odborníků jahody výrazně zvyšují sexuální výkonnost obou pohlaví. Je tomu tak
zejména díky vysokému obsahu zinku v semínkách tohoto ovoce.

Jitrocel

Jitrocel kopinatý je trsnatá vytrvalá rostlina

z čeledi jitrocelovitých; charakteristická typickou
růžicí přízemních listů, ze které vyrůstá několik
stvolů. Rostlina je v dnešní době hojně rozšířena
ve velké části světa i na území Česka, kde se
vyskytuje na polích, u cest či na loukách. Jedná
se o léčivou bylinu, působí proti kašli a má
protizánětlivé a antibiotické účinky.

Pro své

pozitivní

účinky se

jitrocel využívá

převážně
k výrobě čajových směsí, které mají působit

protizánětlivě a na trávení. Současně se z jitrocele

vaří odvary při problémech s dýchacími cestami. Je

to díky jeho schopnosti odhlenit dutiny.

Mezi lidmi je rozšířeno, že se čerstvá šťáva z listů
používá na menší rány, ekzémy, spáleniny a
zanícené rány. V současnosti se tato praxe
nedoporučuje, jelikož hrozí, že se do rány zanese druhotná infekce. Čaj je využíván
kuřáky jako podpůrný prostředek při odvykací kúře.

Kedluben

Kedluben, spolu s

ostatními
košťálovými druhy
zeleniny již staletí
sídlí ve
středoevropském
prostoru. Vyhovuje

mu zdejší podnebí,
zejména na jaře a na
podzim. Kedluben
během růstové fáze
neúnavně hromadí
minerální látky a
stopové prvky a na náš organismus působí jako multivitamínový kombinovaný
preparát přímo z přírodní lékárny. Už 150 gramů této zeleniny pokryje denní spotřebu

40

vitaminu C. Nejvíce vitamínů, zejména betakarotenu a minerálů, mají listy. Proto
konzumujeme i drobné krátké lístečky, které vyrůstají uprostřed.

Kedlubny jsou vhodným zdrojem vitamínů skupiny B. Například B6 je nezbytný při
syntéze bílkovin. Biotin udržuje zdravé vlasy a pokožku. Niacin (B5) podporuje
metabolismus. Kyselina pantothenová je důležitá pro vitalitu, buněčnou energii a
pigmentaci kůže i vlasů. Kedluben poskytuje vlákninu v rozpustné i nerozpustné
formě.V rozpustné formě je důležitá pro snižování hladiny cholesterolu v krvi,
nerozpustná chrání před zácpou. Poskytuje i ochranu před rakovinou.

Týdenní kedlubnová kúra má blahodárné účinky na náš metabolismus. Výhodou
kedlubny je, že jí vždy můžeme jíst jinak - syrovou a nastrouhanou, dušenou,
v zeleninové polévce, ale můžeme ji i odšťavnit a pít pouze šťávu. Kedluben obsahuje
dusičnany, proto jej už podruhé neohříváme.

Klíště

Klíšťata se vyskytují především v trávě a v nízkých porostech. Zachycují se na stéblech
trávy a na spodní straně listů, proto je nevidíme. Nesprávný názor je, že klíště na svou
oběť padá ze stromu. Klíšťata se při pohybu po těchto místech přichytí na tělo nebo
oděv a odtud se pak nepozorovaně rozlezou do podkolenních jamek, mezi stehna, do
podpažních jamek nebo pod prsy.

Klíště, jako každý jiný živočich žijící na povrchu, potřebuje dýchat vzduch. Přisáté
klíště proto v žádném případě
nezabíjejte pomocí jakéhokoli olejem
či masti, které ho udusí. Ani klíště
nemačkejte. Může totiž vyvrhnout
obsah střev do rány, čímž se zvyšuje
pravděpodobnost přenosu nákazy.

Přisáté klíště je třeba co nejrychleji
odstranit. Po dezinfekci klíštěte ho
uchopíme co nejblíže místu přisátí a
vytáhneme ho. Pokud se klíště
nepodaří vytáhnout, je vhodné
vyhledat zdravotnickou pomoc.

V Evropě jsou oblasti se zvýšeným výskytem infikovaných klíšťat zejména na území
Slovenska, České republiky, Rakouska, Německa, Maďarska, Chorvatska, Slovinska a
Polska.

Kmín

Kmín je koření i léčivá rostlina. Je to dvojroční bylina s aromatickým kořenem. Během
prvního roku vyrůstá z kořene růžice přízemních listů a další rok až 100cm vysoký
rozvětvený hranatý dutý stonek. Stonkové listy jsou pérovitě dělené a jejich lístečky
pérovitě stříhané na nitkovité segmenty.

41

Drobné bílé pětičetné květy jsou uspořádané do složených okolíků. Plod je visící dvoj
nažka. Plody dozrávají od června do srpna.

Kmín byl známý už v neolitu. V celé Evropě se pěstuje už od středověku. V přírodě u
nás roste volně na loukách, mezích a pastvinách od nížin až do podhorského pásma.
Jako koření se hojně pěstuje na zahrádkách a vyšlechtěné odrůdy i v polních

podmínkách. Rozmnožuje se
semeny.

Sbírají se plody, ze kterých se
při menším množství rostlin
semena vyberou, při větším
množství vymlátí. Sběr
probíhá v době, kdy se plody
začínají zbarvovat do hněda a
asi dvě třetiny plodů jsou
zralé. Při pozdějším sběru by
vznikaly velké ztráty samovolným vypadáváním semen. Rostliny se dosušují ve snopech
na poli, ve svazcích nebo na plachtách,
a potom se mlátí. Semena se čistí a dosušují.

V medicíně i v lidovém léčitelství se doporučuje při nadměrné plynatosti, nechutenství
a jiných problémech trávicí soustavy, na podporu zvýšené tvorby mateřského mléka,
odhlenění
dýchacích cest, proti střevním parazitům.

Zápar připravíme ze dvou lžiček rozemletých semen, které se zalejí jednou sklenicí
vroucí vody. Pije se dvakrát až třikrát denně. Celé plody nebo prášek užíváme tak, že
jednu lžičku rozžvýkaných nebo na prášek rozemletých plodů spolkneme či přidáme
do jídla.

V lihovarnictví se používá na výrobu kmínky. Doma se kmínka může připravit jako lék
tak, že rozemletý nebo rozdrcený kmín se zaleje lihem nebo vodkou a užívá se nejvíce
jeden kalíšek denně.

Kohout

Kohouti se nápadně liší od slepic. Kohout je
větší a mívá pestřejší barvy. V ocase má
obvykle dlouhá a obloukovitě zahnutá pera -
kosárky, hřeben a laloky má větší. Kohouti
mají na nohou ostruhy a bojovnější naturu.

Kopr

Kopr vonný je léčivá rostlina, ale i oblíbené koření, která dodává jídlům
charakteristickou vůni a chuť.
Lze z něj připravit koprovou omáčku vynikající chuti k vařenému hovězímu a
slepičímu masu, k masovým knedlíkům či k rozmanitým rybím pokrmům. Kromě toho
se používá k ochucení polévek, zahuštění omáčky, salátů, některých houbových

42

pokrmů, pomazánek, sýrových jídel, omáček a na konzervování kvašených okurek,
papriky, kysaného zelí a dýně. Jeho aroma se dobře uplatní i v jíšce.

Dobrý smetanový dýňový přídavek a plněnou dýni si bez něj nejde ani představit. Když
při servírování posypeme segedínský guláš čerstvě nakrájeným koprem, stane se
mimořádně

chutným. Používejte jej opatrně, neboť ve větším množství dodává pokrmům trpkou,

nahořklou chuť. Při přípravě omáček
ho nevařme spolu s hlavním jídlem,

ale pouze těsně před servírováním jej k

němu přimícháme, neboť kopr jídlo

velmi ryhle provoní. Dále se používá
na přípravu rostlinných octů a

kořenících směsí. Lze jej najít i ve

výrobcích konzervárenského,

cukrářského a kosmetického průmyslu.

Pro jeho silné aroma je třeba ho

udržovat dobře zabalený. Čaj z něho

je vynikající domácí lék proti

plynatosti, trávicích obtížích,

nespavosti. Kopr jako léčivou bylinu

znali už i Egypťané, čaj z něj uvařený doporučovali proti bolestem hlavy. V novější

lidové terapii se používá především proti plynatosti a zlepšení trávení. Je účinný
jednak v podobě prášku, jednak jako odvar z rozemletého koprového semene, ke

kterému se jako sladidlo přimíchá i cukr.1/2 hodiny před jídlem se podává 1 kávová

lžička. Při přípravě čaje se na 1 sklenici vody přidá 1 polévková lžíce prášku a z

přecezenéo odvaru se dá vypít nemocnému polovina poháru. Koprový čaj se používá
nejen při žaludečních a střevních bolestech, ale je známý i jako antihydropikum (proti

vodnatelnosti) a expektorans (k usnadnění odkašlávání).

Kvetoucí nať se přidává do nakládaných okurek, mléčných polévek, smetanových

zahuštění omáčky a dušených jídel. Zelený kopr nikdy nevaříme, protože ztrácí svou
osobitou chuť. V případě použití kopru jako čerstvé zeleniny sklízíme nať ve fázi před

sloupkováním,

takzvaný mladý kopr.

Nať můžeme také sušit
uložený v tenké vrstvě

na vzdušném, stinném

místě. Semena sklízíme,

když jsou v hlavních

okolících zralá a v

ostatních hnědá, z

důvodu lehkého

uvolňování před

polednem. Zbytek

rozprostřeme v tenké

vrstvě a dosušíme.

Seje se na trvalé místo ve vzájemné vzdálenost řádků 40 až 45 cm. Při pěstování
surového kopru k přímé spotřebě je vhodná vzdálenost řádků 15 cm. Koprová semena

43

je třeba sklízet, když jsou hnědozelená. Když chceme připravit zelené nebo drcené
koření, musí se kopr řezat ještě před květem. Když zasejeme do malé zahrádky nebo
květináče několik zrn kopru, za 1 až 2 roky se natolik rozšíří, že jej lze stále řezat a

skoro se nedá vymýtit.

Kopřiva

Kopřiva je dobře známá rostlina. Roste volně v přírodě na loukách, pastvinách, na
okrajích komunikací a toků, na mezích. Její životaschopnost se projevuje i tím, že se jí
daří i v rozvalinách, ale nejvíce se vyskytuje na místech, kde je v půdě vyšší obsah

dusíku.

Všechny u nás rostoucí druhy kopřivy se dají použít jako koření i jako zelenina. Mladé
rostlinky, trhané zjara, mají dostatek vitamínů, minerálních látek železa, hořčíku,

manganu, mnoha organických kyselin, fytoncidů a jiných účinných látek. Kořeny

obsahují více tříslovin než listy a také velké množství minerálních látek, zejména

vápníku.

Kopřiva podporuje trávení, posiluje činnost střev, pomáhá při krvetvorbě (anémie),

snižuje obsah cukru v krvi a působí močopudně. Pro vysoký obsah chlorofylu působí

tonizačně, zlepšuje

látkovou výměnu a
doporučuje se preventivně

při ateroskleróze. Známé

jsou i léčebné účinky

kopřivy při revmatických
onemocněních, při léčbě

prostaty, i mimořádných

psychických zátěžích. Je to

jedna z mála rostlin s

velmi širokým spektrem

léčivých účinků a pro

snadnou dostupnost si

zaslouží mnohem větší
pozornost u lékařů i laické

veřejnosti.

Užívání kopřivy jako léku i potraviny se doporučuje preventivně i u zdravých lidí,
fyzicky i duševně těžce pracujících. Velmi dobře působí i na dětský organismus.

Kdysi se na venkově z posekaných listů kopřivy vařil přívařek. I dnes se doporučuje
podávat v takovéto úpravě, protože má mnohem výhodnější vlastnosti než všeobecně
známý špenát. Může se

přidávat do omelet, jarních polévek, salátů, nádivek a různých zeleninových jídel.
Pálivost kopřivy se ztratí spařením listů před úpravou.

Šťáva čistí a zlepšuje krev, podporuje tvorbu červených krvinek, blahodárně působí
na játra, odstraňuje nervové potíže. Čerstvě nasbírané kopřivy důkladně rozmixujte,
propasírujte přes gázu.

44

Odvar je vhodný na opláchnutí vlasů při lupech a vypadávání, posiluje růst vlasů. Vlasy
budou lesklé a hustší. Připravte si 100 gramů jemně krájené kopřivy a vařte ji půl
hodiny v 1 litru vody s trochou octa.

Omeleta z kopřiv:

2 dl kopřivy rozmixované ve vodě
4 vejce
300g pšeničné mouky
3 stroužky česneku
olej
sůl
Rozmixovanou kopřivu smícháme s rozšlehanými vejci, moukou, česnekem a solí.
Děláme placky, které smažíme na oleji.

Čaj z kopřiv
Do půl litru vařící vody vhoďte pár kopřivových listů a nechte louhovat asi 5 minut.

Koza

Chov koz je již po staletí součástí chovů hospodářských zvířat. Na našem území byly
nejvyšší početní stavy koz v letech 1900 -1945. Např. v roce 1920 bylo chováno 1 291
000 koz a v roce 1945 bylo chováno 1 591 000 ks. Z těchto čísel lze vydedukovat, že
koza byla zejména zvířetem chudých lidí, proto její stavy měly maxima v období mezi
válkami. Toto zvíře poskytuje řadu produktů: mléko, maso, kůže a srtst(mohér a
kašmír). Kozí mléko je často označováno za mléko starců a dětí. Důležité je zejména
pro ty, kteří jsou intolerantní na laktózu mléka kravského (nesnášenlivost, alergická
reakce).

Koza je velmi společenské zvíře, nesnáší samotu a dokáže si vytvořit silný vztah se
svým chovatelem. Ale pozor na její vychytralost. Kozy se nemají tahat za kůži. Na
ochočení je ideální navyknout kozu na určitou věc, např. na vědro s vodou.

Koza patří mezi přežvýkavce,
to znamená, že potrava se z
bachoru (část složeného
žaludku přežvýkavců) vrací
do ústní dutiny na důkladné
přezutí. Má to především
významv trávení vlákniny.
Žvýkání se u koz dostavuje
po 15 - 45min po nakrmení.
Potrava se dostává zpět do
ústní dutiny reflexním
procesem.

V letním období necháváme kozy pást se ve volném výběhu. V oblibě mají travnaté
porosty s jetelem.Lze jim nabídnout i zahradní odpad (ale pozor na zvadlé listy, které
způsobují nadýmání), zelné listy, kořenovou a cibulovou zeleninu (brambory, mrkev,
řepu). Co se týče sušeného krmiva, kozám podáváme oves, ječmen, kukuřici nebo
suchý chléb. Přidáváme malé množství soli (polévková lžička do misky), které kozám

45

zvyšuje chuť k jídlu. Kozy musí mít k dispozici kdykoliv dostatečné množství vody. Musí
být čisté a na pastvě jim je třeba vytvořit podmínky pro to, aby se v případě veder
mohly ukrýt ve stínu.

Ustájení koz musí vyhovovat určitým zoohygienických požadavkům. Musí chránit
zvířata před nepřízní počasí, nesmí bv něm být průvan. Musí být však zajištěno
pravidelné větrání chovných prostor. Zvířata musí mít vždy suchou podestýlku nebo
čisté rošty Každé zvíře musí mít přístup k čisté pitné vodě v neomezeném množství,
kozám se přidává i tzv. liz, tedy kamenná sůl na olizování. Jsou zde umístěny jesle na
objemové krmivo, kozám se denně podává kvalitní seno. Přídavek jaderného krmiva
se podává kozám ze žlabů, častěji při dojení. Kozy se dojí dvakrát denně.

Koza je vynikající pastevní zvíře, dokáže spásat i mnohé plevele a bodláky, které
ostatní druhy hospodářských zvířat nechávají nedotčené. Spásají i větší i menší
dřeviny, čímž významně ovlivňují kvalitu pastvin Oproti ovcím má dobře vyvinutý
orientační smysl, proto se do stád ovcí řadí koza, která dokáže stádo dovést domů. V
době mláďat slouží kozy i jako chůvy pro jehňata.

Péče o srst kozy je velmi důležitá pro její celkový zdravotní stav. Proto ji neustále
kartáčováním zbavujeme nečistot, čímž ji také zbavujeme parazitů a pomáháme
prokrvení kůže. Nesmíme zapomínat ani na pravidelné čištění vemen.

Kozy dojíme dvakrát denně ve stejnou dobu. První dávku mléka z dojení je třeba dát
do speciálního kbelíku, protože může obsahovat infekci a mechanické nečistoty.
Ideální je kozu dojit vsedě zezadu. Kozu je třeba podojit rychle a vyprázdnit z vemene
co nejvíce mléka. Po ukončení dojení je třeba vemeno otřít čistým hadříkem.

Kozí mléko je velmi podobné kravskému. Obsahuje však více stravitelných bílkovin a
tuků, vápníku, hořčíku a draslíku. Kozí mléko je charakteristické svou vůní. Stejně
jako kravské
mléko může být také využito pro přímou konzumaci i na výrobu sýrů, jogurtů,
smetany a másla.

Králík

Králík domácí je

domestikována forma

evropského králíka

divokého (Oryctolagus

cuniculus).

Chová se jako užitkové

zvíře na maso a kožešinu

nebo jako domácí

společník.

Králíci se na rozdíl d zajíců

rodí bez kožešiny a se
slepenými očky. Zatímco

malí zajíci vycházejí z

doupěte už jako 2 až 3

denní, králíci zůstávají až 2 týdny v noře. Zbarvení králíků je velmi rozmanité. Mohou

46

mít zbarvení bílé, hnědé, černé, šedé, zrzavé, pískové nebo strakaté. Některá plemena
králíků, zejména těch výstavních, jsou velmi cenná. Známým druhem je velký anglický
strakáč. Na zádech má charakteristickou černo - bílou kresbu a na levém líci má
kulatou černou skvrnku. Králíci se dožívají 5 až 10 let. Avšak mnozí umírají mnohem
mladší na mor - přenosnou infekční nemoc šířící se povětřím, schopnou rychle usmrtit
velké populace králíků najednou. Při jejich chovu je třeba dát pozor i na komáry.
Říká se, že králík může uhynout po štípnutí komárem do nosu.

Potrava tvoří základ chovu jakéhokoli zvířete a i pro chov králíka je tedy důležitá.
Základem potravy králíka je seno, a proto by mělo být v kleci k dispozici po celý den.
Je to cenný zdroj vlákniny, která je nezbytná pro správnou funkci střev. Velmi důležité
je kvalitní seno, které lehce rozpoznáte podle čerstvé vůně. Králíci nepohrdnou ani
ječmenem a v oblibě mají i suchý chléb či drobné větvičky. Králíci potřebují ke svému
životu listovou i kořenovou zeleninu. U listové však musíme dávat pozor na množství,
které pokud přeženeme, může způsobit zdravotní komplikace, nejčastěji průjmy.
Některé druhy zeleniny obsahují vysoké množství oxalátů, proto by se měly podávat v
rozumné míře. Mezi tuto zeleninu patří např. salát, zelí, brokolice, špenát. Určite ale
tuto zeleninu nevylučujeme z jídelníčku, protože obsahuje nenahraditelné množství
vitamínů. Při podávaní čerstvě posekané trávy je třeba dát pozor na to, aby v ní
nezačal hnilobný proces, který může zvířatům uškodit.

Vhodná zelenina: brokolice, petržel, špenát, hrách, zelí, ředkvička, jetel, paprika,
kopřiva, okurka, rajče,pampeliška listyi květy.
Ovoce: jako pochoutku se doporučuje králíčkům nabízet dvakrát až třikrát týdně
ovoce.
Nesmí se jim však podávat nezralé. Vhodné druhy: jablko, meloun, jahody, hrušky,
meruňky, švestky.

Králíkárny by měly být prostorné, vypolstrované slaměnou podestýlkou nebo senem,
které pravidelně vyměňujeme. Králíkárna by měla být dřevěná a s pletivem na
předních dvířkách. Vodu v misce je třeba pravidelně vyměňovat, protože králíci si ji
rychle dokáží znečistit. Pro zdravý vývoj králíků je vhodné je vypouštět na volný
ohrazený prostor.Je třeba dát pozor na to, aby neutekli. Králíci totiž nepatří mezi
domácí zvířata, kterým by jejich domov chyběl.

Kráva

Krávy jsou chovány pro

maso a mléko. Kráva porodí

jedno tele za rok,

těhotenství trvá 285 dní (9
měsíců). Krávy jsou
připraveny na první dojení
zpravidla až po dvou letech
poté, co mají první tele. Pro

krávy je v létě hlavním
zdrojem potravy pastva. V
zimě jsou dokrmované
senem a obilím. Potravu

konzumují často, proto je

47

potřeba vyvádět je na pastvu každý den. Měly by tam trávit osm až deset hodin. Krávy
patří mezi býložravce. Jejich žaludek se skládá ze čtyř částí : bachoru, čepce, knihy,
sleze. Přežvykováním potrava putuje nejprve do komory - bachoru, kde se částečně
stráví. Později se tato potrava vrátí zpět do tlamy a kráva ji opět přežvykuje, pak ji
ještě jednou spolkne a až pak se potrava dostává do dalších komor. Toto dvojité
trávení umožňuje získat z potravy co nejvíce látek.

Dospělá kráva zkonzumuje denně 50 až 60 kg trávy, 3 - 4 kg sena a 60 - 80 l vody.
Dodatečně je jim potřeba přidávat k potravě obilí a kukuřici. Obiloviny jsou pro ně
zdrojem bílkovin a energie.

Dáváme jim dvakrát denně seno, i při pastvě (předejdeme tzv. nadýmání krávy), 1 až 2
kbelíky (1 vědro = 10 l) teplého nápoje, tj. asi jeden kilogram šrotu spařený horkou
vodou a upravený studenou tak, aby nápoj nepálil. Množství tekutin zjistíme podle
výkalů krávy, která nemá mít výkaly příliš řídké (průjem). V létě necháváme krávu
pást se podle podmínek, které máme - uvázaný kolík s delší řetězem nebo v ohrazené
ploše. Při pastvě dáváme pozor na mokrou trávu, která krávy nadouvá. Seno by se jim
mělo podávat ráno a večer. Krávě stačí dávka 1 až 2 kg dvakrát denně. Zbytek se jim
zajistí během dne stráveného na pastvě. Nesmíme zapomínat na kukuřici a ječmen,
který je dalším zdrojem živin a ovlivňuje produkci mléka. Můžeme přidat 1 až 1,5 kg
kukuřice za den a 1 - 1,5 kg ječmene. Pokud krmivo zůstává ve chlévě, nemusíme
zajišťovat napajedlo vody, které by mělo být k dispozici na pastvě.

Krávy by se měly dojit dvakrát denně - ráno a večer. Před dojením je vhodné krávě
podat seno, případně směs ječmene a kukuřice, abychom ji uklidnili. Ke zvířatům se
přibližujeme potichu a pomalu. Krávy bychom měli zároveň uklidňovat i hlasem, resp.
ji " chválit " za její pokojné chování. V opačném případě mohou být vystrašené a
vystresované. Tento přístup platí zejména v případě, kdy dojí krávu nový chovatel.
Před začátkem dojení je třeba vyčistit stáj od hnoje a bahna, vyčistit vemeno vlažnou
vodou a čistou froté utěrkou utřít do sucha. Bradavku je nutné stisknou nejdříve
palcem a ukazováčkem, poté se pomalu přidávají další prsty. Takto pokračujeme až
do vyprázdnění vemena.

Vydojené mléko se filtruje přes speciální sítko. Provaříme ho, dokud se na něm
neobjeví pěna. Následně ho necháme vychladnout. Z mléka můžeme získat několik
produktů : sýr, máslo i tvaroh.

Na pastvu vypouštíme krávy až po dojení. Krávy tam necháváme zpravidla osm až
deset hodin v závislosti na ročním období, a to i v případě deštivého počasí. V případě
bouří, kdy hrozí údery blesků, jim však zajistíme bezpečný úkryt ve stáji. Na pastvě by
měly mít vždy přísun čerstvé vody. Večer je třeba krávu opět podojit. Kravám
v kravíně připravíme mletou směs zrn.

Nezapomeňte na hygienu! Kravám totiž neustále hrozí tzv.mastitida - zánět prsní žlázy,
což je nejčastější onemocnění dojnic. Existuje více než stovka různých
mikroorganismů, které ji způsobují. Zánět je také způsoben nadměrným teplem, nebo
naopak chladem. Nemoc se následně přenáší na vemena při dojení. Mastitidu
rozpoznáme na základě oteklých a zarudlých bradavek. Mléko může mít nažloutlou
barvu. Veterináři v případě tohoto onemocnění předepisují kravám antibiotickou
léčbu.

48

Abychom tomuto onemocnění předešli, maštal pravidelně větráme, abychom zabránili
hromadění vlhkosti a čpavku. Kravám zajišťujeme neustále čistou podestýlku ze sena.
Hnůj musíme pravidelně ze stáje odstraňovat.

Krávy musí mít pravidelný přísun vlákniny (seno, tráva). Před odchodem a příchodem
do stáje musí mít k dispozici vodu. Krávy vypouštíme na pastu i v případě nepříznivého
počasí.
Krávy dojíme dvakrát denně - ráno a večer. Před začátkem dojení by měly být vemena
čistá. Nezapomeňte na hygienu!

Křen

Křen selský je trvalá bylina z čeledi
brukvovitých, která pochází z
jihovýchodní Evropy. Odedávna se
křen pěstuje jako léčivá bylinka, ale
i jako výrazné,,kuchyňské??
ochucovadlo.
Pro léčebné i potravinářské účely se
sbírá kořen dvouletých rostlin, a to
buď na podzim (od září do
listopadu), nebo na jaře (od března
do května). Kořeny se skladují v
chladu
a vlhku, nejlépe ve sklepě, schované
do písku.

Křen má hodně vitamínu C (50-100 mg ve 100 g), což je až jednou tolik, než mají
pomeranče nebo citrony.

Křen je pokládán za bylinu mládí a zkoumají se i jeho protirakovinné účinky. Působí
dráždivě na sliznice, zvyšuje sekreci žaludečních šťáv a je mírně močopudný.
Obsahuje rostlinná antibiotika (fytoncidy), která ničí bakterie i některé viry, a proto je
ideální prevencí v době zvýšeného výskytu infekčních onemocnění horních cest
dýchacích. Křen rozpouští hleny a usnadňuje odkašlávání, z toho důvodu se
doporučuje i při chronických katarech a bronchitidě.
Jeho močopudných účinků se využívá ke zmírňování otoků, při revmatismu a dně. V
malých dávkách povzbuzuje činnost trávicí soustavy a chuť k jídlu ; dokonce prý
pomáhá likvidovat
žlučníkové kameny. Podle starých receptur sloužil křen i pokožce : smíchaný se
smetanou by měl odstraňovat nežádoucí pihy a skvrny na kůži, vtírání jeho šťávy do
vlasů by zase mělo zastavit jejich nadměrné vypadávání.

Strouhaný křen se podává jako příloha k masu a uzeninám, připravují se z něj teplé i
studené omáčky, jablečný i octový křen, sirupy, obklady i masti. Listy mladého křenu
se mohou přidávat do salátů a polévek. Protože však větší množství syrového křenu
může vyvolat překrvení žaludeční sliznice, podráždění ledvin a močovéhoměchýře,
nejezte ho najednou více než jednu lžičku.

49

Majoránka

Rostlina kvete od června do září. Pro růst potřebuje hodně tepla, protože pochází z
jižnějších oblastí. Rostlina je charakteristická aromatickou vůní s mírně nahořklou
chutí. V některých zemích byla v minulosti považovaná za rostlinu věrnosti, resp.
oddanosti ženicha a nevěsty.

Ideální je rostlinky pravidelně okopávat a zbavovat nežádoucího plevele, pravidelně
zavlažovat a protrhávat výhonky, což rostlinu omlazuje.

Nejlepší je sběr mladých listů pod soukvětím. Listy se potom suší, nejlépe na slunci.

Sušené listy uložte do plátěných sáčků nebo do zapečetěných nádob.

Kdysi byla majoránka používaná i na odpuzování hmyzu v interiéru. Majoránku mají v
oblibě i včely. Její esenciální oleje se používají při výrobě mýdla a kosmetických
přípravků či v
potravinářském
průmyslu. Využívá se
jednak jako léčivá
rostlina a na druhé
straně má i široké
využití jako koření v
kuchyni.

Patří mezi základní
druhy koření v
mnohých evropských
zemích. Používá se
hlavně při přípravě
masitých pokrmů, občas při přípravě ryb. Je vhodná na ochucení octa.

V lidovém léčitelství se používá jako velmi cenný lék na nervovou slabost, migrénu,
bolesti hlavy, nespavost. Příznivý účinek má i v případě problémů trávicího a
dýchacího ústrojí. Pomáhá při vykašlávání, podporuje pocení a je výborným
diuretikem. Podporuje produkci mléka u kojících matek a mírně snižuje krevní tlak. V
některých zemích se používá při masáži křečových žil, při dně a revmatismu i při
dezinfekci kožních onemocnění. Její léčivé účinky se projevují i při krčních
onemocněních a její inhalování pomáhá astmatikům a lidem trpícím bronchitidou.

Máslo

Získáváme ho ze smetany, kterou
umístíme do speciální nádoby, ve
které ji následně mícháme.
Tento proces provádíme, dokud
se máslo neoddělí do hrudek.
Tekutina, která se přitomto
procesu od másla oddělí se
nazývá podmáslí. Máslo následně
opláchneme ve studené vodě.

50