krasnohorak_jednostrany

Literární časopis studentů
Gymnázia Elišky Krásnohorské

» Kamila Schejbalová «

Oslepující světlo. Temnota. Temnota přátel, kterým to můžeme ukázat. Pokud
v místnosti, venku, na ulici či v našich srd- tohle není štěstí, tak co je?” „Štěstí...” vrh-
cích? Nevím, ty se rozhodni. „Jsme tu tak ne zamyšlený pohled do temnoty. „Co je
sami, dřív jsme tu nebývali sami...” „Dřív? štěstí?” Nic, píše dál.
Hlupáku, rozhlédni se kolem! Jaké dřív,
dřív jsme byli nikdo, teď máme milion přá- Klapy klap, klapy klap. Krvavé oči jezdí
tel, slyšíš? Celý milion a z každého koutu p o řádkách. Klapy klap, klapy klap. „Bolí
světa!” Chvilka ticha, jen nepatrný klapot mě oči, pojď už spát.“ „Ne!“ zírá do obra-
klávesnic temnota nedokáže pohltit. Klap zovky dál. Klap klap, klapy klap. „Bolí tě
klap, klapy klap. Monitor září na jejich šk- oči, já to vím. Vždyť jsou to naše oči, bolí i
lebící se tvář. Na chvilku přestávají psát. tebe.“ Žádný pohyb, jen dál klapy klap zní
„Máme milion přátel, milion, milion! A za a proniká do temnoty. „Bolí mě i srdce...“
chvíli to budou dva, tři a pak,” úšklebek se Nic. „Bolí mě i srdce, slyšíš? Poslouchej
rozšiřuje, „a pak třeba pět. Ano pět, tře- mě, bolí mě srdce, říkám, bolí mě srdce!
ba rovnou pět!” Bláznivý smích prořízne Bolí mě srdce a tobě je to jedno. Bolí nás
prázdnotu a ozvěna ho vezme do svých ná- srdce a tobě je to jedno!“ „Bolí tě srdce,
ručí a vede ho dál, dál a dál po místnosti: jaký to blábol. Máš snad infarkt? Jsi blá-
„Jsme šťastni, ach, jsme tak šťastni a každý zen, říkáš nesmysly, je to přeci naše srdce,
ať to vidí. Co, proč neodpovídáš? Nejsme věděl bych, kdyby nás bolelo.“ Klapity klap,
snad šťastni. Odpověz mi, tak odpověz!” klapy klap.
„Jsme šťastni.” „Ano, přesně tak, jsme nej-
šťastnější ze všech. Já jsem šťastný, ty taky, „Bolavé srdce a jsem tu sám, ach jsem
my či já, jak chceš, jsme šťastní. Máme tak sám!“ Klapy klap, klap klap. Prsty bě-
všechno, co si jen můžeme přát, a spoustu hají po klávesnici, krvavé očit zírají bez
mrknutí do bílého světla. „Tak sám, pořád
tak sám…“ Klap klap, klapy klap.

» Daniel Friedrich «

Karl se vyvalil ze šláfcimru s pytlovýma očima. Všech
deset friendů, co s ním bydlelo ve flatu, už krmili podřízení. Na
breakfastu se vždycky nahamstřili, páč vše zahlovala firma. Karl si
usrkrl kafe a Josef mu hodil svůj široký smile
a šoupnul se na hydroskopické lavici. „Neska nevypadáš, Karl.“

„Do dvou jsem sledoval čočky volebních leaderů. Čím starší,
tím konfusovanější z toho všeho jsem.“

„Wtf, Karl? Jak se dareuješ nám zahlcovat neurony? Nebojíš
se, že ti Microsoft tyhle myšlenky strhne z platu?“

Tydle slova aparentně triggerovala Josefův obranný monolog.
„Prsimtě, Dave, padáš pro konspirace. Chief včír říkal, že u
něj jsi vítaný, ať volíš lib-dem, nebo ankap.“
„Cywe já ti neüm. Moje teta konsidrovala, že by za lib-dem
kandidovala. Amazon ji secon‘den na neuroskenu firenul.“
Karl znovu okouk friendy, nyní agresivně bajtující rudé
toasty. Všichni věděli, že pokud budou myslet na Proces, nebudou
v konverzaci sami. Nže Karl nechtěl z tohodle shitstormu odejít
jako dosud na hraně myslitelného.
„Máš redukované info,“ pravil klidem, „kdyby si defendři
za každou blasfemii dělali čárku, můžou si v mým casu hrát na
zfuckenýho Robinsona.“
„Cže, Karl?“ ohromeně procedil Josef, „co naše plány,
že za 5 let projdem přes Proces spolu, že se všichni dostaneme
na tu prodělanou spaceloď mimo tuhle zemi a mimo dosah
minddefenderů?“
Všichni silentně zírali. Tři trigger slova v jedné větě od člena
safe komise Amazonu byly v jejich mindech červeným alarmem.
Nad černé sklo pražské college se povznesl defender dron a
dlouze zaostřil. Pak se okna automaticky otevřela a důstojník se
zrcadlovou helmetou všechny vpozval. Nikdo utíkal, nebylo kam.

» Martin Mergl «

Ach, ta beznaděj ze zklamání,
pronikajíc ze smutku a vášní.
Tak co bude příště?
Tak proč cit mojí mysl napadá?
Slza, která z krajů tváří padá,
jako kapka deště…

» Daniel Friedrich «

• ano
•  nejsme, ale jsou příliš daleko na to, aby došlo ke kontaktu
•  určitě ne směrem do minulosti
• vejce
•  co tě baví a vytváří užitek
•  pravděpodobně až dostaneš infarkt

» Sára Tomášková «

Hyenu chytí amok,
řádí jako tlumok.
Malá hyena jí kořist užere,
to ji strašně nasere.
Ta dospělá se zakrátko
vrhne na to mláďátko.

Mrská s ním sem a tam,
hyeňátko sténá; co jen dělat mám?
Utrhne mu ouško a na hlavě kus kůže,
teď už hyeňátko leda chcípnout může.

Velká hyena se bezmála
hodinu zběsile chechtala,
jak nad tím mládětem vyhrála.

Jenže malá hyena
vezme si Gripena.
Střílí na ni ze vzduchu,
neunikne výbuchu.
Z velké hyeny je jen šmouha,
tak tři metry dlouhá.

» Anna Hrdá «

Není to nic proti vkusu
pobláznit se do kaktusu.
Sice nevoní a píchá,
ale v noci teskně vzdychá.
Vždyť srdce se skrývá
pod tou tlustou kůží,
tak smutně si zpívá
a závidí růžím,
přestože i ony trny mají,
lidé je stále objímají.

» Damián Heczko «

Conceptual probes
hang on
just a little more
‘till I get my rope

Day-dreaming
One day
I was dreaming of a second day,
that was on the third day,
but forth day never came.

The calligraphy of ashes
In the universe of shapes
I look through the window
And see an ace of spades
I’m falling on a rooftop
To the heaven skies
Or are they…
The devil’s hands?

» Anna Hrdá «

Zombie, obchoďák, pizza, škrábnutí, dobrovolný
odchod, autobus pryč, měsíc a slunce – odliv a příliv,
velké vlny, vypadnutí, dohánění a chycení
Zombie apocalypsa, středisko, kolo, zombie hrajou
na kytaru xD, někteří mě honí, dost lucidní
V lese nás honí vrah (je nás tam hodně). Já mám
nějakou baterii a musíme utéct, já se schovám do
takového hustého keřostromu, pod kterým nejsem
vidět. V jednu chvíli vrah prochází kolem a říká
něco jako „to by bylo ale ironické, kdyby se tady
pod tím někdo schovával“, ale větve nerozhrne
a já tam strávím celou noc. Ráno se mi povede
nenápadně vyplížit a dojdu k polorozpadlému
domu, kde se chci schovat. Už je tam Steve a Nancy
(Stranger Things) a pak se tam dostane i ten vrah
a my musíme utéct. Já běžím k silnici, ale vrah mě
dohoní, tak ho poprosím, ať mě nechá jít, že mám
večer koncert, a on mě nechá. Pak doběhnu k silnici
a jsou tam i další lidi a snažíme se stopnout auto
a dostat se do města.

» Martin Mergl «

Smíchem nechci se bránit,
proč měl bych sebe ranit?
Zhasni, kouř pryč poletí
Chci jen masku, od tebe,
kus ukáži ti sebe.
Cit, ten se ti nevrátí.

» Markéta Trefná «

Ten rok byla zima překvapivě studená. měl jeho nápad s poradnou pro kluky,
Sníh přimrzal k zemi a křupal pod noha- kteří chtějí zaujmout hezké holky, ta-
ma žáků vycházejících ze dveří gymnázia. kový úspěch. Už tak se mu prostřednic-
Před budovou na zábradlí posedávali star- tvím messengeru ozývaly stovky zájemců
ší studenti a kouřili. Na dřevěné lavičce u o jeho rady, a že ho někdo oslovil v pod-
zdi seděla skupinka šestnáctiletých kluků. statě na ulici, bral jako malou výhru. Pře-
Všichni až na jednoho koukali do svých ci jen se mu však lépe komunikovalo přes
mobilů. Ten, který svůj telefon pouze sví- internet, kde trávil všechen svůj volný čas.
ral v ruce, netrpělivě vyhlížel někoho u
vchodu. Naštěstí nemusel čekat dlouho. Po příchodu domů Adam okamžitě
Z budovy totiž v tu chvíli vyšel starší hně- zasedl k počítači a otevřel v prohlížeči
dovlasý kluk, až po krk zachumlaný do svou facebookovou stránku. Hned na
šedého kabátu. Když už se pomalu blížil to se mu zobrazilo oznámení, že má něko-
k lavičce, jeho - až do té chvíle čekající - lik nepřečtených zpráv, od dalších zájemců
spolužák se vymrštil a rozeběhl směrem o rady a vychytávky. Současně s tím mu
k němu. však přišla i zpráva od jednoho z jeho bý-
valých spolužáků. Zval ho na setkání celé
„Ahoj, Adame, jak se máš? Chtěl jsem třídy ze základní školy. Adama to zauja-
se tě zeptat, víš, jak máš tu poradnu? My- lo, ještě nikdy takový sraz neuspořádali.
slím na Facebooku. Tak já bych od tebe Na druhou stranu, když se nad tím pořád-
jednu radu potřeboval, myslíš, že by sis ně zamyslel, uvědomil si, že o nic takové-
na mě mohl udělat čas?“ vychrlil ze sebe ho vlastně nestojí. Kdo by za něj odpovídal
a tázavě se na něj podíval. na dotazy, chatoval se spolužáky a projíž-
děl Instagram?
„Eh, ahoj, teď nemám čas, ale na-
piš mi, já se na to pak kouknu a ozvu se Jeho zásadní odpor k takové akci rá-
ti,“ odpověděl mírně zaskočený Adam zem změnila nová zpráva, opět od býva-
a zamířil pryč. „Páni, vážně za mnou lidi lého spolužáka, a to takovým způsobem,
kvůli té poradně budou chodit už i na uli- že si byl najednou naprosto jistý, že na
ci?“ pomyslel si překvapeně. Byl rád, že sraz půjde. Tato zpráva totiž obsahovala
informaci, že se na sraz chystá i nejhezčí
dívka z celé bývalé třídy, o kterou až do
posledního dne na základní škole usilovali
všichni kluci, včetně Adama samotného.
Neúspěšně. Proto to bral jako příležitost.
„Vždyť teď, když mám úspěšnou poradnu
a v rukávu spoustu vychytávek, jak dívku,
jako je ona zaujmout, přeci musím uspět,“
honilo se mu hlavou, když posílal potvrze-

ní své účasti na srazu. To ještě netušil, že pokladům. Horečnatě uvažoval, jakou
touto jednou zprávou spustil řetězec udá- ze svých rad by mohl použít tentokrát,
lostí, které později značně změnily jeho a najednou si vzpomněl na svou zbrusu
přístup k dívkám a k sobě samému. novou vychytávku číslo devět: Plácnutím
přes zadek dáš holce jednoznačně najevo, že
Den plánovaného třídního srazu na- o ni máš zájem a to ji potěší. Přiblížil se tedy
stal brzy. Klub, ve kterém se měla akce k Julii a plácl ji přes zadek. Co se v následu-
pořádat, se již od čtyř hodin odpoledne jícím okamžiku událo, pochopil až po pár
plnil mladými lidmi. Když Adam dorazil vteřinách, kdy ucítil její dlaň na své tvá-
na místo, byli tam již téměř všichni jeho ři. „Nesahej na mě!“ zakřičela rozzuřeně
bývalí spolužáci. Jeho však zajímala pou- a nechala tam zkoprnělého Adama stát.
ze jedna dívka, která postávala v hloučku
svých kamarádek – Julie. Adam se s chu- Ať si předchozí večer v hlavě přehrá-
tí chopil první příležitosti, kdy osaměla, val, kolikrát chtěl, stále nechápal, proč ani
přiblížil se k ní a promluvil: „Dneska ti to jedna z jeho vychytávek nefungovala tak,
dost sluší, zlato.“ jak měla. „Určitě je chyba na její straně.
Ta Julie je divná a vymyká se všem pravi-
Samolibý tón v kombinaci dlům Tabulky reakcí,“ brumlal si, zatím-
s oslovením, které použil, vyvolal u Julie co lajkoval další obrázek na Instagramu.
poněkud ostřejší reakci: „Prosím? My se V hlavě mu však hlodala myšlenka, že vinu
známe?“ odsekla a probodla ho pohle- za to, jak předchozí večer skončil, nese on,
dem. Adam takovou rekci nepředpoklá- a ne Julie. Pravděpodobně i to ho vedlo
dal. Reakce dívky na tuto větu by podle k nápadu ověřit si, jak to vlastně je. Těžko
jeho Tabulky reakcí měla být úplně jiná. říct, zda byl falešný profil na dívčím blogu
Když se zbavil počátečního překvape- ten pravý způsob, každopádně byl jediný,
ní, nasadil opět vyzývavý výraz a použil který ho v tu chvíli napadl. A tak se sta-
svou vychytávku číslo dvě, tedy: Žádná lo, že se ještě během toho dne na jednom
holka neodolá, pokud s ní budete mluvit se- z dívčích diskuzních blogů objevil lehce
bevědomě a připomenete jí všechny své silné poupravený příběh popisující události,
stránky. „Já jsem Adam, určitě si na mě které se té noci udály, společně s prosbou
pamatuješ. Na prvním stupni jsem nám o radu, jak má nebohá Kristýna Šťastná
vyhrál několik fotbalových zápasů. Byl příště reagovat. Adam byl na svůj nápad
jsem nejlepší hráč z naší třídy,“ pronesl velice pyšný. Věděl, že Julie tuto diskuzi
a čekal, až mu Julie padne okolo krku. Ta čte, a doufal, že se díky tomu dozví, co
se však místo toho otočila na podpatku udělal špatně. A tak se opět stalo, že jed-
a kráčela pryč. Adam za ní jen překvapeně nal dříve, než vůbec doopravdy začal my-
zíral. Než se vzpamatoval, už stála u baru slet. V tomto případě to bylo naštěstí více
a objednávala si pití. Nehodlal se vzdát tak k užitku, než ke škodě.
snadno i přesto, že se vymykala jeho před-

Když přišel dalšího dne Adam domů s ním ještě jednu schůzku. V kavárně, kte-
ze školy, okamžitě na počítači našel dis- rou vybrala, čekal přesně na čas. Přišla
kuzi, která vznikla pod jeho příspěvkem k němu, ale dříve, než stihl z pusy vypus-
na dívčím blogu. Přesně, jak doufal, při- tit jeden ze svých neomalených pozdravů,
spěla do ní i Julie: „Milá Kristýno, pokud se spustila:
k tobě takhle nějaký kluk zachoval, tak ti ne-
stojí ani za pohyb malíčkem u nohy. Myslím, „Hned od začátku jsem věděla, že
že já sama bych mu to lépe neřekla.” je mi příběh Kristýny Šťastné povědo-
mý. Když ses mi pak ozval, byla jsem si
Jak se Julie k celému příspěvku vyjád- naprosto jistá, že jsi to ty. Mám – li být
řila, sice nebylo úplně to, co Adam čekal, upřímná, neměla jsem nejmenší chuť zno-
ale stále to bylo lepší než nic. „Proč si my- vu si s tebou psát, ale překvapilo mě, že
slí, že jí nestojím ani za pohyb malíčkem? jsi byl ochotný dělat to, co jsem ti radila.
Co jsem udělal špatně?“ přemítal nahlas, Kvůli čemu jsi to vlastně dělal?“ „Zají-
ale odpověď nepřicházela. Není se čemu malo mě, co jsem udělal špatně,“ odvětil
divit, že opět nedostal lepší nápad, než a nervózně se ošil. Nesnášel mluvení
se zeptat samotné Julie. Samozřejmě se jí s lidmi z očí do očí. Člověk má na odpověď
neptal Adam, ale Kristýna. Co na tom, že méně času a nic, co řekne, nemůže svést
je to jedna a tatáž osoba, hlavně, že mu Ju- na to, že to za něj napsal (v případě nor-
lie řekne, co udělal špatně. Tentokrát při- málního hovoru řekl) mladší sourozenec.
šla odpověď rychleji: „Kristýnko, pokud on „Jestli chceš vědět, co jsi udělal špatně,
sám neví, co udělal špatně, a přímo se tě na tak ti to klidně řeknu,“ opáčila Julie. Když
to zeptal, řekni mu to. Já bych na tvém mís- se jí z druhé strany dostalo přikývnutí,
tě očekávala, že se mi omluví za své chování pokračovala: „Je to jednoduché. Kouka-
a bude se zajímat, jak to může napravit.“ la jsem se na tvou stránku na Facebooku
a první věc, co k tomu mám – vážně sis
Po této odpovědi už Adam na nic ne- myslel, že holku sbalíš jen, pokud budeš
čekal a poslal Julii krátkou omluvu dopl- nosit koženou bundu? To je rada na houby
něnou otázkou, jak může své chování na- a navíc je to absurdní! A ta Tabulka reakcí
pravit. Nemohl tušit, že už si stihla dát dvě je jen jedna domněnka vedle druhé. Měl ty
a dvě dohromady a došlo jí, kdo se skrývá jsi vůbec někdy nějakou holku?“ zeptala
za profilem Kristýnky. Aby ho trochu po- se s pobaveným smíchem a Adam si ura-
trestala za to, jak se choval, rozhodla se ženě založil ruce na hrudi. „Jistěže… A na
nechat ho ještě chvilku zamotávat se v sí- co tedy podle tebe letí holky?“ zaútočil na
tích vlastní hry. ni, aby se vyhnul přímé odpovědi.

Potom, co Adam Julii (na její vlast- „Především na kluky, kteří si na nic
ní radu) napsal i to, že je ochotný zrušit nehrají,“ odvětila klidně, „ať už ve skuteč-
svou facebookovou stránku, rozhodla nosti nebo na netu.“
se, že ukončí jeho trápení, a domluvila si

» anonym «

Již to v sobě neudrží,
mlátí do stolu, pak dveří.
Už takhle dál nemůže,
vrývá si to do kůže.

Slzy proudí den co den,
připadá si ošálen.
Kéž by to vše byl jen sen,
z reality vychýlen.

Domněnkami kamenován
a hluboko v mysli schován
ten nehynoucí bídný červ.
Co chvíli praská každý nerv.

Tak zvedá ten ostrý nástroj
plně odhodlán vzdát svůj boj.
Proč válčit takto ve světě,
v němž vše je jako v ruletě?

Není mu již pomoci,
upadá hned do noci.
Dopis nechává tu jen
s jedním slovem – Zapomeň.

© Gymnázium
Elišky Krásnohorské
Šefredakce
Anna Hrdá
Daniel Friedrich
Grafická úprava
Kateřina Košíková
Léto 2018

© Gymnázium
Elišky Krásnohorské
Šefredakce
Anna Hrdá
Daniel Friedrich
Grafická úprava
Kateřina Košíková
Léto 2018

» anonym «

protože jsem se snažila, aby byly všechny Vánoce.
aspoň trochu originální. Navíc jsem ještě Teď jsem vcelku spokojená. Vrátila
po škole chodila ven, kde jsem fotila různé
kompozice pro svoje výtvory. Ale bylo to jsem se domů a naši jsou tak nějak smíře-
zvláštní. Na snapu jsem byla za hvězdu, ni s mojí budoucností. Jinak pořád tvořím
jenže jak jsem vypnula telefon, cítila jsem, a příspěvky dávám na Snapchat. Ale řeknu
že potřebuju víc než followery, že potřebu- vám to takhle, mít tisíc liků a o víkendu být
ju kamaráda. Jenom kdybych si nemysle- pořád sám, jen s mobilem, to fakt není ono.
la, že když přestanu, budu zase nula…

…za kterou mě vždycky všichni měli.
Nebo aspoň ve škole. Protože jsem hodně
uzavřená a taky kvůli mým známkám,
si ze mě dělali ve třídě pořád srandu. Po-
stupně to bylo čím dál horší, takže jsem
postupně začala dělat všechno proto,
abych do školy nemusela. Domů jsem se
vracela v depresích, ale naši si toho nijak
zvlášť nevšímali. Brzy se stal můj telefon
s fotkami mojí jedinou útěchou. Trávila
jsem na něm čím dál víc času, a i když
jsem tvořila bůhví jak ponuré příspěvky,
lidem se to líbilo. Nakonec jsem tomu
propadla. Doslova jsem kašlala na školu
i na celý svět a celé dny jsem si hrála s fot-
kami. Jenže malér se dostavil v pololetí.
Moje vysvědčení bylo dost mizerné a dva
učitelé mě kvůli nedopsaným písemkám
odmítli klasifikovat. Navíc třídní rodičům
doporučila, aby mě přihlásili jinam. Nikdy
jste nezažili takové peklo, jako jsem měla
doma. Zabavili mi mobil a připravili mi
podrobný učební plán. Snažila jsem se jim
vysvětlit, že chci jinam. Ale táta jasně řek‘,
že jestli přestoupím, stěhuju se z bytu.

Druhé pololetí uběhlo docela rychle.
Ve škole jsem moc času nestrávila, protože
mě v únoru srazilo auto a musela jsem být
dva měsíce doma. Pak následovala dvou-
týdenní angína, takže naši přeci jenom
usoudili, že už to nemám šanci dohnat,
a předčasně mě odhlásili ze školy. Po
prázdninách jsem nastoupila na Grafickou,
a táta dodržel slovo. Půl roku jsem bydlela
u babičky v bytě, rodiče jsem viděla až na

Ahoj, jmenuju se Ema Novotná. Je matika moc nešla. Dopadlo to tak, že jsem
mi osmnáct a studuju na Střední grafic- v prvním čtvrtletí skoro propadala. Naši
ké v Brně. Mezi moje koníčky patří práce si mysleli, že se to zlepší, až si zvyknu.
s barvami nebo poslouchání písniček. Jen- Ani kamarády jsem si tam nenašla. Kdy-
že tohle nikdy nikoho nezajímalo. Všichni koli jsem měla volnou chvíli, sedla jsem si
sledují jenom moje obrázky, které dávám k mobilu a sledovala facebook.
na facebook pod jménem KellyGraphy.
Když se někomu představujeme, obvykle Jednou večer jsem objevila skvělou
se bavíme o svých rodinách, ale já nemám aplikaci na úpravu fotek. Okamžitě jsem
nic hezkého, co bych vám chtěla říct. Žiju si ji stáhla a zkoušela vytvořit něco hezké-
jenom s rodiči v malém domku a je to už ho. Výsledek jsem dala jen tak z legrace na
dlouho, co jsem měla přátele. Moje máma snapchat. Druhý den ráno jsem zjistila, že
učí matiku a fyziku na střední škole a táta moje fotka má už dvě stě liků! Nechápala
je architekt, přičemž oba mi už od dětství jsem to. Ale liků pozvolna přibývalo, tak
říkají, že jediná věc, která posouvá lidstvo jsem hned, co jsem se dostala odpoledne
kupředu a která mi otevře dveře ke všem domů, tvořila další příspěvky.
povoláním na světě, je právě schopnost
počítat. Ale na nejvyšší úrovni. Od mala Konečně jsem objevila něco, co mi
se ze mě snaží vychovat chodící kalkulač- jde. Vytvořila jsem si kvůli tomu speciál-
ku, jenže kvůli tomu jsem získala odpor ke ní profil a pod jménem KellyGraphy jsem
všemu, co může jen trochu zavánět čísly. ukazovala světu svoji tvorbu. Během týd-
ne jsem nasbírala celkem sedm tisíc liků
Všechno začalo před třemi lety. Bylo a našla patnáct followerů. Za měsíc mě
mi patnáct. Naši mě poslali na matema- sledovalo pět tisíc lidí. Ze začátku jsem
tické gymnázium, i když mi na základce dávala na snap jeden až dva příspěvky za
dva dny, později už jenom jeden týdně,

» Anna Hrdá «

(Z dámské jízdy cca 2011) Evelka, prášky na spaní,
hyperaktivita, Dan ukazuje na zrcadlo, svatý grál.

Vlak – já a Nate zločinci, cesta do věznice, Joker a
další kluk a holka, paruky, my 4 vyskočíme z okna
vlaku, prudký svah, útěk, najednou sníh, další svah,
jsou vidět stopy, rovná cesta, za křovím výlez, věznice,
panika, snažíme se dostat co nejdál, „umí někdo
řídit??“, stodola, krávy, psí štěkot

(poznámka autora: divná matematika součástí snu)

» Daniel Friedrich «

myslíš
slova
tvoříš
skládáš vedle sebe
slovům chápeš
zbytek domyslíš si.
nemají význam.
ten význam dáš ty.
a slova jsou.
tedy ty jsi.

» Sára Tomášková «

Probouzím se v tenké rouře,
vždy v oblaku kouře
a za hlasitého zvuku.
Jsem totiž zajíc z výfuku.

Jsou tu kufry, už to sviští
Kufry jsou na letišti
Uu u uu
Už jedou na pásu
Každej má svou adresu
U uu u u uu
Kuu ku ku KUFR

» Sára Tomášková «

Když se nudím, a já seberu stoličku.
zajdu ze sna budím. Praštím ho s ní přes hlavu,
Zajdo, zajdo maličký, bude ji mít bolavu.
slyšíš úder paličky.
Je-li mi to líto, není mi to líto? Když se nudím,
Já nevim, ty jelito. takové myšlenky nezapudím.
Když si beru palici,
Když se nudím ó, jen se třes, ty zajíci.
a zajdu spícího vidím, Sám máš dutou palici,
dám mu ránu paličkou, nejsi chytrý, pouze růžolící.
ale jen docela maličkou.
Je to špatné, to já vím. Zajda růžolící,
Jenže já se nezměním. zdánlivě tvrdě spící
ve mně probouzí mě.
Zajda je vzhůru, Zrodím se z bdění ve tmě,
probouzí se v noční můru. protože když nespím
Mé činy mi vyčítá, palice se chopím.
ďábla ze mě vymítá.
Zajdo, zajdo, práce marná; Zajdo, zajdo růžolící,
já jsem svině nezdárná. zajdo, zajdo spící.
Když se nudím, Můj život je naruby.
zajdu ze sna budím. Co kdybys byl růžorubý?
Vezměte mi paličku

» Martin Mergl «

Tam, kde kvete květ.
To jest to místo, a přesto;
Tam, kde kvete květ.
Však jsem tam již žil, a přesto;
Půjdu, kudy mě nohy povedou.
Kam mě zavedou? Snad nepodvedou.
Proč pochyby mám?
Své štěstí já znám…

neprobudil. Když liška došla domů, její liš- z cesty. Za chvilku uslyšela trylkovat flétnu
čátka už spala. Postavila na čaj a připravi- a strašidelné dunění bubnů, což značilo,
la si večeři. Zalila si svůj bylinkovoovocný že jde správným směrem. Strach ji opus-
čaj a sáhla do poličky pro jednu ze svých til. Tolik se těšila, že už budou mít sníh.
mála knížek. Sedla si ke stolu, nasadila Už doběhla k mohyle, ale než vylezla na
si brýle s kulatými obroučkami a otevře- vrch, musela se vydýchat. Celá šťastná
la knížku. Měla na obálce takový prople- vyběhla nahoru. Hudba utichla a nahoře
tený uzel připomínající hvězdu. Krása. zablikalo světlo. Za kamenem na ni čekala
Přejela packou po obálce a začetla se do paní Zima. „Ahoj Liško, přeješ si něco?“
ní. U toho srkala čaj a přikusovala chleba zazvonil její krásný hlas. „Ano, paní Zimo,
s marmeládou. Až nakonec usnula a zdál mohla byste udělat bílou zimu i tady
se jí prapodivný sen. Bloudila temným lesem u nás?“ zeptala se liška. „Ale ano, bude mi
a hledala světlo. Bála se. Před ní se pnul níz- potěšením,“ odvětila a ledově se usmála.
ký, ale mohutný kopec. „Panebože kam jsem Začala hladit svou kočku. Když ta zača-
se to dostala!“ chtělo se lišce křičet. Podívala la vrnět, protrhla se mračna a spustila se
se nahoru na kopec. Byl tam vysoký kámen chumelenice. „Děkuji, děkuji …“ volala
pomalovaný takovými znaky a spirálami, Liška, když se vracela domů do nory.
jaké liška už viděla na obálce knihy. Té kni-
hy, co četla dnes večer. Té knihy plné pověs- „Mami, mami, mami, mami, mami.
tí, legend o mohyle a kouzel. Byla u mohyly. Pojď ven!“ budila svoji maminku ze spán-
Zpoza kopce se linula hudba, pískání flétny ku liščata. Skákala jí po posteli. Liška vsta-
a dunění bubnů. Liška začala panikařit. la, dopila čaj do poslední kapky a vyběhla
Snažila se utéct pryč, ale něco neviditelného ven. Snad všechna zvířata dováděla ve
jí v tom bránilo. Otočila se zpět k mohyle. „Co sněhu. Napadlo ho vážně hodně. Vybavil
tu dělá?“ Flétna přestala pískat a trylkovat se jí obrázek paní Zimy hladící svou kočku.
a dunění bubnů za chvíli také ustalo. Nahoře Ještě pořád chumelilo. Byla tak šťastná, že
na mohyle vysvitlo světlo. Za kamenem zářila se jí nechtělo vyprávět její noční dobro-
chladná, světlemodrá záře. Zářilo to ještě víc družství. „Mami, sněží, sněží!“
než liščin rudý ohon. Liška vylezla na mohylu
a ze světlemodré hvězdy se stala krásná bílá „Já vím, zázraky se dějí,“ usmála
paní. Bílá paní v skoro průsvitných bílých se liška.
šatech a třpytivými světlemodrými vlasy dr-
žela v náručí bílou kočku. Obě měly krásné
pomněnkové oči. Ta paní na lišku stihla vrh-
nout svůj milý ledový úsměv…

A pak se liška probudila. Ležela na
stole u sebe v noře. Rychle si vzala šálu
a kulich a ještě rychleji vyběhla z nory.
Jestli je Zima tam, tak nesmí tu příležitost
ztratit. Běžela hluboko do lesa k mohyle.
Byla zima, tak byla ráda, že má šálu a ku-
lich. Nikdo ji stejně vidět nemohl, kdo by
přece chodil v noci do lesa. A kdyby, tak by
si myslel, že už spí, nebo se ještě neprobu-
dil. Když doběhla k hájence, tak seběhla

» Emílie Bejčková «

Bylo, nebylo. „Mmmm, houby,“ pomyslela si liška. Po-
Už se skoro smrákalo. Bylo jen šero, ne stavila se jako člověk, vzala si brýle, svetr
a papuče. Z věšáku sundala i svou brašnu
soumrak. Ponuré holé stromy se nakláněly plnou veškerých nezbytností. Ještě jednou
pod nátlakem mrazivého větru, který po se podívala na věšák. Viselo tam rozpícha-
krajině rozfoukal poslední zbytky sněhu. né sako, které by asi neplnilo funkci za-
Sněhu, který po dopadu na zem ani nevy- hřátí. „Hm… škoda, ježek dneska asi ne-
padal jako sníh. Byla to břečka, co tvořila přijde“ pomyslela si liška. Vešla do jídelny,
hluboké hnědé kaluže. Kde je ta bílá zima? v krbu plápolal oheň připomínající ocásky
Kde je ta krásná zima, která svým bílým malých liščátek, a rozdávala se houbová
pláštěm zakryje i ty nejrezavější ploty po- polévka. Pozdravila a chvilku koukala do
rostlé mechy a lišejníky? Která zakryje vše ohně, plameny jí připomněly ocásky jejích
nepěkné, co hyzdí zimu? Zbyla jen ta šedo- dětí. „Liško, přišla jsi pozdě, co tě zdrže-
hnědá, zakouřená zima, která i beze sněhu lo? Máš nějaké otázky?“ zeptal se jí jelen
zůstává stejně mrazivá. ve staromódním červeném saku. „Omlou-
vám se, zaspala jsem. Mohu se zeptat, neví
Na polní cestě se mihl plamen liščího tu někdo, co je vzteklina?“ Všechna zví-
ocasu. Poté na polňačku vyběhla nádher- řata kroutila hlavou a usrkávala polévku.
ná liška. S lesem v zádech pelášila koleje- „Hehe,“ vyloudil ze sebe zajíc s podezřelou
mi traktoru vyjetými v blátě směrem na pěnou u tlamy a na svetru. A pak si dlou-
křižovatku polních cest. Ta, po které při- ho do večera s ostatními zvířaty povídala
běhla, vedla z lesa. Druhá, kterou se vyda- o lese. Co se musí změnit, čemu zabránit
la, vedla přes pole do druhého lesa. Třetí a co odstranit. Proč vládne lesu člověk?
a čtvrtá vedly k silnici a do vesnice. Když Les přece patří zvěři. Ale nesmí se vzbou-
šla polem, hlavou se jí honila spousta otá- řit, jinak je vystřílí jak divoká prasata
zek. Po jedné straně cesty byly v půdě vy- v zamořené zóně. „Něco musíme udělat
ryté vlny, aby se do oraniště mohlo na jaře s tou odpornou zimou,“ zamručel jeze-
zasít obilí. Po druhé straně cesty byla mrt- vec. Všichni zvážněli. Začalo se mluvit
vá louka. Polámané rostlinky byly okrové o opravdovém problému. „Neví někdo, kde
a hnědé. „Kdyby byl sníh, tak by ta mrtvá sídlí Zima?“ zeptala se lasička. Všichni
příroda nebyla vidět. Kde je ta krásná bílá vrtěli hlavou. V jídelně se to rozezvučelo.
zima?“ pomyslela si liška a vešla do lesa. „V Krkonoších?“ „Nééé!“ „Na mohyle?“
Liška v temném lese zářila jak oheň. Bě- „Možnáá.“ „Bojí se někdo?“ „Jáááá!“ kři-
hala mezi stromy: „Tak kde je ten pařez? čela zvířata sborově, protože jít na mohylu
Ááá, tady!“ Liška přiběhla k obřímu pa- se každý bál. Mohyla byla tajemné místo
řezu. Odkryla mechový poklop a slezla po opředené nejrůznějšími pověstmi a bá-
žebříku dolů do stroze osvětlené místnos- chorkami o duších a čarovných bytostech
ti. Lišku uhodila do čumáku silná vůně. a jejich kouzlech. „Sejdeme se tu zítra?“
„Jóóóóóóó!“ nepřestávala křičet zvířata.
Rozešli se do tmy.

Venku mrzlo, hnědé kaluže byly zamr-
zlé a vál ledový vítr. Většina zvířat směřo-
valo na křižovatku a většina šla oblečená
do svetrů a šál po dvou. Kdyby je někdo
viděl, myslel by si, že už spí nebo se ještě

• Nechala jsem si odbarvit vlasy.
• Jedla jsem koláč a on neubýval!
• Jel jsem nedobrovolně do Bradavic. Nechtěl jsem tam, protože jsem měl průšvih, já  totiž

přes prázdniny zapomněl všechna kouzla.
• Vytrhla jsem si ve snu zub a ráno zjistila, že je to pravda.
• Honil mě motorkář, kterýmu červeně svítily oči.
• Že můj oblíbený plyšák ožil.
• Potkala jsem dvě svoje bývalé spolužačky, jedna měla modré, druhá růžové vlasy.
• Zdálo se mi o ptákovi, co měl místo hlavy kytku.
• Nandali mi svěrací kazajku, z ničeho nic, a pak mě zavřeli do blázince.
• Unesli mě mimozemšťani.
• To nechceš vědět.
• Že jsem měl oddělávací hlavu.
• Že jsem ukradla náš školní automat na mléčné nápoje, čaj a kafe, a odvezla si ho

domů. Nikdo si ničeho nevšim.
• Že jsem byla Alenka a spadla jsem do kanálu a propadla se tudy až do říše divů.
• Že můj kocour zezelenal.
• Že jsem našla obří jahodu, ale byla kyselá.
• Dneska se mi nezdálo nic. (6krát)
• Byla jsem Voldemortova dcera, jela jsem do Bradavic a přiřadili mě kam jinam než

do Zmijozelu. Pak jsme hráli famfrpál, nejdřív jsem byla chytač, ale to mi nešlo, tak jsem
byla odpalovač, ale místo potlouků jsem odpalovala prázdné flašky od piva. Ve Zmijozelu
jsme byli jenom čtyři, ale stejně jsme to vyhráli. Jo, a taky jsem zabila pár lidí.
• Nevím, co se mi zdálo. Ale něco se mi zdálo, jen nevím, co to bylo.

» Anketa od Emílie Bejčkové «

» Martin Mergl «

V zimě lidé žijí,
čaj zkažený pijí.
Přeci teplo cítí;
Spleteni jsme sítí.
Láska a bolesti.
Milosti a strasti.
Kuji city v chladu,
vždy na tenkém ledu.
V zimě, v silném mrazu,
kde ráj vyjde zrazu.
Pro všechny si přijde,
každého smrt najde.
Stále sním, pro ty dny,
nesplním, ztrácím sny.
Žij život na plno.
Žij, nepadni na dno.

» Emílie Bejčková «

Starý na poli stojím.
Ne! Snad to sen.
Hledím do šedé výšky.
„V jaké době sakra jsem?“
Černé čáry, elektrické vedení
protínají šedé nebe, do kterého
zírám.
Pohlédnu na zvrásněné ruce.
„Zatím neumírám.“

Půjdu na hřbitov, tam šedé hroby.
A dívám, z jaké doby:
2020, dál.
Příčina smrti: Elektronika?
V ironii jsem se smál.

Na druhé straně hřbitova,
Smrt stlouká mi kříž.
„Jaké tvé přání poslední,
než svět naposled zříš?“

Ví, co chci, napřahuje ruku.
„Tam zdroj Wi-Fi, pojď!
Dám ti sílu,
kámen na něj hoď!“

Kámen naň.
Vyšleh blesk.
V posteli se probouzím,
stále ve mně duní třesk.

» anonym «

Netuším. Nechci vědět.
Utápím se v polštářích v myšlenkách,
schopna myslet jen na tu jedinou věc…
Chci tě obejmout.
Cítit teplo tvého krku, tvůj dech, tvé ruce…
Jen usmát se a zapomenout, usínat ve sladkém klamu.

Literární časopis studentů
Gymnázia Elišky Krásnohorské